Misantropova knihovna

 

(8. května) Jaký nádherný den! Od časného rána hověl jsem si na trávníku před svým domem, pod rozložitým platanem, který jej zakrývá, chrání a úplně zastiňuje. Tento kraj je blízký mému srdci a rád v něm žiji, neboť v něm tkví mé kořeny, kořeny hluboké a jemné, poutající člověka k hroudě, na níž se narodili i zemřeli jeho předkové, vížící ho k tomu, co myslí a dělá, k obyčejům i pokrmům, k místním výrazům, k přízvuku venkovanů, k vůni půdy, vesnic ba dokonce i vzduchu.

Mám rád dům, v němž jsem vyrůstal. Z jeho oken vidím Seinu, jak teče za silnicí podél mé zahrady, skoro u mých nohou; tu mohutnou a širokou Seinu, směřující od Rouenu k Havru a oživenou plujícími loďmi.

Tam v dálce vlevo Rouen, rozlehlé město s namodralými střechami, nad něž se tyčí shluky zahrocených gotických věží. Jsou nespočetné, štíhlé nebo silné, a nad nimi vévodí kovové témě katedrály. Je v nich plno zvonů, které hlaholí azurovým vzduchem krásného jitra a volají až ke mně svým lahodným, vzdáleným kovovým hlasem, bronzovou písní, kterou mi vánek přináší buď zřetelněji, nebo tlumeněji, podle toho, jak sílí nebo slábne.

Jaká pěkná ranní pohoda!

Kolem jedenácté hodiny plula podél železné mříže plotu mé zahrady dlouhá řada lodí, tažených vlečným parníkem, velkým jako moucha, který ztěžka oddychoval a chrlil hustý kouř.

Za dvěma anglickými goelettami, jejichž červené vlajky se třepotaly na nebi, objevil se nádherný brazilský trojstěžník, celý bílý, podivuhodně čistý a oslňující. Pohled na tuto loď mne tak potěšil, že jsem na ni bezděky zamával.

(12. května) Už po několik dní trpím horečkou; cítím se churav nebo mám spíše pocit jakéhosi smutku.

Odkud pramení tyto záhadné vlivy, které mění naše štěstí v malomyslnost a naši sebedůvěru v beznadějnost? Člověk by řekl, že vzduch, neviditelný vzduch, je nabit nevyzpytatelnými silami, jejichž tajemným vlivům podléháme. Probouzím se pln radosti a je mně do zpěvu. – Proč? – Vyjdu si podél řeky, a když se vracím po krátké procházce, přepadne mne pojednou zoufalství, jako by mě doma čekalo nějaké neštěstí. – Proč? – Způsobuje to snad mrazivé zachvění, které, když mi přejede po těle, otřese mými nervy a zachmuří mého ducha? Je to vlivem všelijakých útvarů mraků, zbarvení dne či tak proměnlivé barvy věcí, které, jak se odrazí v mých očích, uvedou ve zmatek moji mysl? Kdo to ví? Vše, co nás obklopuje, vše, co vidíme, aniž na to hledíme, vše, s čím přicházíme do styku, aniž to vnímáme, vše, čeho se dotýkáme, ač to vůbec nenahmatáme, vše, s čím se setkáváme, ačkoliv si to vůbec neuvědomujeme – má to vše prudký, překvapující a nevysvětlitelný účinek na nás, na naše ústrojí a odtud na naše myšlenky, ba i na naše city?

Jak nesmírné je toto tajemství Neviditelna! Nejsme věru s to, abychom je pronikli svými ubohými, nedostatečnými smysly; svým zrakem, který není schopen rozeznat ani příliš veliké, ani příliš malé, ani příliš blízké, ani příliš daleké, nepostřehne ani obyvatel hvězd, ani tvorů ve vodní kapce... a nejinak je tomu s naším sluchem, který nás šálí, neboť nám tlumočí chvění vzduchu halasnými zvuky. Je to skutečný čaroděj, měnící zázrakem tento pohyb ve zvuk; touto proměnou dává zaznívat hudbě, kterou se rozehrává němý ruch v přírodě... A stejně je tomu s naším čichem, který je mnohem horší než čich psa... s naší chutí, jež rozpozná stěží stáří vína!

Ach! kdybychom měli jiná ústrojí, dokonalejší čidla, která by konala v náš prospěch další divy, co vše bychom ještě objevili kolem sebe!

(16. května) Jsem rozhodně churav! A ještě před měsícem byl jsem tak zdráv! Trpím horečkou, zlou horečkou, nebo spíše horečnatým podrážděním, jímž je postižena nejen duše, ale i tělo. Mám ustavičně onen zhoubný pocit hrozícího nebezpečí, strach z blížícího se neštěstí nebo z číhající smrti, jakousi předtuchu, která je patrně příznakem dosud nepropuklé nemoci, klíčící v krvi i v těle.

(18. května) Právě jsem se byl poradit se svým lékařem, neboť jsem nespal. Převaloval jsem se z boku na bok a ne a ne usnout. Doktor zjistil zrychlený tep, rozšířené zornice, podrážděné nervy, ale jinak nic vážnějšího. Mám se prý sprchovat a užívat bromid draselnatý.

(25. května) Žádný obrat k lepšímu! Se mnou je to opravdu divné. Jakmile se blíží večer, zmocňuje se mne nepochopitelný neklid, jako by noc skrývala pro mne cosi hrozivého. Chvatně povečeřím a pokouším se pak číst. Nechápu však ani jediného slůvka, jen stěží rozeznávám písmena. Chodím tedy po pokoji od stěny ke stěně a z rohu do rohu, svírán nejasným a nepřekonatelným strachem, strachem před spánkem a strachem před postelí!

Kolem desáté jdu do ložnice. Jen vkročím, už zavru na dva západy a zasunu zástrčky; bojím se... ale čeho?... Dosud jsem se nebál ničeho...!... teď otvírám skříně, dívám se pod postel; naslouchám... naslouchám... čemu? Není to zvláštní, že stačí pouhá nevolnost, snad jen nepravidelný oběh krevní, podráždění nervové tkáně, slabý nával krve do hlavy, pranepatrná porucha v tak nedokonalém a citlivém chodu našeho tělesného ústrojí, aby se z největšího bouřliváka stal vyslovený melancholik a z nejnebojácnějšího člověka největší strašpytel? Konečně ulehnu a očekávám spánek, jako bych čekal na kata. Čekám s hrůzou, kdy se dostaví; srdce mi buší, nohy dřevění a celé tělo se chvěje pod teplou přikrývkou, až pojednou upadnu do spánku, jak padne asi člověk do stojaté tůně, v níž se chce utopit. Necítím jako dříve přicházet tento proradný spánek, který skryt kdesi opodál, číhá na mne, aby mě popadl za hlavu, zavřel mi oči, zničil mne.

Spím – spím dlouho – dvě nebo tři hodiny – když mne zkruší sen – ne – nikoliv sen – ale můra. Mám jasný pocit, že ležím a spím... cítím to a vím... cítím však také, že se kdosi ke mně krade, že na mne hledí, ohmatává mě, leze na postel, kleká mi na prsa, objímá prsty mé hrdlo a tiskne je... svírá... vší silou, aby mě zardousil.

Bráním se, spoután onou hroznou slabostí, která nás ochromuje ve spánku; chci křičet – nemohu, chci se pohnout – nemohu – lapám po vzduchu a snažím se s vypětím všech sil obrátit se, setřást se sebe tvora, který mě drtí a dusí – leč marně!

A vtom se probudím, všecek vyděšen a mokrý potem. Rozžehnu svíci. Jsem sám.

Po takovém záchvatu, jenž se opakuje noc co noc, spím konečně klidně až do rána.

(2. června) Má choroba se ještě zhoršila. Co mně vlastně je? Bromid nepomáhá a rovněž sprchy nejsou k ničemu. Onehdy jsem si vyšel na procházku do Roumarského lesa, abych unavil své tělo, beztak už dost zesláblé. Doufal jsem totiž především, že mně svěží, lehký a vlahý vzduch, prosycený vůní květů a listí, vlije do žil novou krev a do srdce novou sílu. Dal jsem se hlavní alejí, nato jsem odbočil k la Bouille po úzké pěšině, lemované po obou stranách nesmírně vysokými stromy, jejichž větve splétaly nad mou hlavou zelenou, hustou, skoro až temnou klenbu.

Pojednou mě zamrazilo, nikoliv však chladem, ale z nevysvětlitelné úzkosti.

Přidal jsem do kroku; znepokojen, že jsem v lese tak sám, vyděšen hloupě a bez důvodu hlubokou samotou. Vtom se mi zdálo, že mě kdosi sleduje, že jde těsně za mnou, tak těsně, až se mě skoro dotýká.

Prudce jsem se obrátil; byl jsem sám. Viděl jsem za sebou jen přímou, širokou alej, prázdnou, nebetyčnou, až hrůza pustou; a stejně strašidelná alej táhla se do nedohledna opačným směrem.

Zavřel jsem oči. Proč? A otočil jsem se několikrát velmi rychle na podpatku jako roztočená káča. Málem bych byl upadl; otevřel jsem oči. Stromy se kymácely, země se točila. Musel jsem usednout. Najednou – ach! – nevěděl jsem, z které strany jsem vlastně přišel!

Podivný nápad! Divný! Prapodivný! Neuvědomoval jsem si zhola nic. Dal jsem se vpravo a octl se ve stromořadí, které mě zavedlo doprostřed lesa.

(3. června) Měl jsem hroznou noc. Odjedu na několik neděl. Doufám, že mne krátká cesta uzdraví.

(2. července) Vracím se. Jsem uzdraven. Však jsem také podnikl nádherný výlet. Navštívil jsem Horu Svatého Michala, kde jsem ještě nebyl.

Jaká podívaná, přijdeme-li – jako já – do Avranches na sklonku dne! Město leží na pahorku. Zavedli mě do veřejného sadu na okraji města. Vykřikl jsem překvapením. Přede mnou rozkládala se do nedozírna obrovská zátoka, ztrácející se v mlhavých dálavách mezi dvěma rozestupujícími se břehy. A uprostřed tohoto nesmírného žlutého zálivu zvedala se pod jasným, zlatým nebem z písčité pláně podivná hora s temným, ostrým vrcholem. Slunce právě zapadalo a od obzoru, který dosud hořel, odrážely se obrysy této pohádkové skály, na jejímž temeni ční stavba neméně pohádková.

Vypravil jsem se tam za prvního úsvitu. Moře bylo nízké jako včera večer, a čím více jsem se blížil k tomuto podivuhodnému klášteru, tím velebněji čněl přede mnou. Šel jsem několik hodin, než jsem dorazil k mohutné kamenné výspě, na níž se rozkládá nevelká osada, jíž vévodí rozsáhlý kostel. Jakmile jsem prošel úzkou a strmou ulicí, octl jsem se v nejskvělejším gotickém stánku, jaký byl kdy zřízen Bohu zde na zemi. Je to stavba nesmírně rozlehlá, v níž je plno nízkých síní, choulících se pod klenbami, a množství vysokých ochozů, podpíraných křehkými sloupy. Vešel jsem do tohoto jedinečného žulového skvostu, vzdušného jako krajka, hýřícího vížkami a štíhlými zvonicemi, na něž vedou točité schody a jež zdvihají k azurové obloze dne a k temnému nebi noci svá bizarní témě, posetá obludami, ďábly, báječnými zvířaty, nevídanými květy, a jsou spojena mezi sebou ladnými, ozdobnými oblouky.

Když jsem stanul na vrcholku, řekl jsem mnichovi, který mě doprovázel: „Tady se vám, otče, jistě dobře žije.“

„Je zde, pane, příliš větrno,“ odpověděl. Dali jsme se do řeči a sledovali přitom příliv moře, které se rozlévalo po písku, pokrývajíc jej ocelovým pancířem.

Mnich se rozhovořil a vypravoval mně pověsti, nejednu starou zkazku a také legendy, hodně legend.

Jedna z nich mne obzvlášť zaujala. Místní osadníci, kteří tu bydlí na skále, ujišťují, že je v noci slyšet na písčině lidské hlasy a potom mekot dvou koz, z nichž jedna mečí silněji a druhá slaběji. Nevěřící tvrdí, že je to skřek mořských ptáků, podobný chvílemi mekotu, chvílemi opět lidskému nářku. Ale rybáři, kteří se opozdili, přísahají, že potkali nejednou za přílivu na přesypech kolem městečka, odříznutého tak od vůkolního světa, jakéhosi starého pastýře, jenž měl vždy hlavu zachoulenu do pláště a táhl za sebou kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Obě příšery mají prý dlouhé bílé vlasy a neustále brebentí, hašteří se v neznámém jazyce, a když se už dost nahádaly, začnou mečet ze všech sil.

„A věříte tomu?“ zeptal jsem se mnicha.

„Ani sám nevím,“ zahučel.

„Kdyby žily zde na zemi podobné bytosti,“ pokračoval jsem, „což bychom je nebyli už dávno poznali? Jak to, že jste je neviděl vy? Jak to, že jsem je neviděl já?“

„Což nevidíme jen stotisící část toho, co je kolem nás?“ odvětil. „Hleďte, například vítr, nejsilnější z přírodních živlů, který sráží lodi, boří domy, vyvrací stromy, zdvihá mořské vlny do výše hor, strhává skalní útesy a vrhá na úskalí obrovské lodi, vítr, který zabíjí, fičí, naříká, burácí – viděl jste jej někdy a můžeme ho vůbec vidět? A přece je!“

Tato prostá úvaha zavřela mi ústa. Ten člověk byl mudrc nebo snad hlupák. Byl bych s ním mohl sotva úplně souhlasit; ale mlčel jsem. Často mě napadlo totéž, co řekl.

(3. července) Spal jsem bídně; je to zde zamořeno jakousi horečkou, neboť můj kočí trpí stejnou nemocí jako já. Když jsem se včera vrátil, všiml jsem si, že je nápadně bledý.

„Co vám chybí, Jeane?“

„Chybí mi spánek, milostivý pane, nespím, a tak mně noc ujídá den. Od toho dne, kdy pán odjel, padlo to na mne jako z učarování.“

Ostatnímu služebnictvu vede se však dobře; trnu strachy, aby se mne to zase nezmocnilo.

(4. července) Už jsem tomu zřejmě opět podlehl. Dřívější záchvaty se vrátily. Dnes v noci jsem měl pocit, jako by někdo na mně ležel a byl přisát k mým ústům, ze kterých chlemstal můj život. Ano, sál mi jej z hrdla jako pijavice. Když se nasytil, pustil mne, a já se probudil tak zmořen, vyčerpán a zničen, že jsem se nemohl ani pohnout. Bude-li se to ještě někdy opakovat, rozhodně zase odjedu.

(5. července) Pozbyl jsem rozumu? Co se stalo, co jsem zjistil předešlé noci, je tak podivné, že mi z toho třeští hlava, kdykoliv na to vzpomenu!

Když jsem zamkl dveře na zámek, jak to teď dělám každého večera, vypil jsem půl sklenice vody, neboť jsem měl žízeň; přitom jsem si náhodou všiml, že láhev byla plna až k broušené zátce.

Nato jsem ulehl a upadl znovu v onen strašlivý spánek, z něhož jsem byl vyburcován asi po dvou hodinách otřesem ještě hroznějším.

Představte si spícího člověka, kterého vraždí a jenž se probudí s nožem v prsou a chroptí všecek zkrvácen, jemuž dochází dech a jenž blízek smrti nechápe, co se s ním děje – tak je tomu se mnou.

Když jsem se konečně vzpamatoval, pocítil jsem znovu žízeň; rozžehl jsem svíci a přistoupil ke stolu, kde stála láhev. Uchopil jsem ji a naklonil nad sklenici; ale ani jediná kapka z ní nevytekla. Láhev byla prázdná! Úplně prázdná. Zprvu jsem to vůbec nechápal; ale pak se mne pojednou zmocnilo rozčilení tak strašné, že jsem musel usednout, spíše jsem se však do židle skácel. Jen jsem na ni dopadl, už jsem se strachem vymrštil a rozhlížel se pokojem; nato jsem znovu usedl všecek bez sebe údivem i hrůzou, kterou mi nahnala prázdná láhev! Třeštil jsem na ni zraky a namáhal se nějak si to vysvětlit. Ruce se mi chvěly! Někdo tedy vodu vypil! Kdo? Já? Opravdu já? Kdo jiný? Jsem tedy podle všeho náměsíčný, žiji, aniž o tom vím, dvojím tajemným životem, který dává na uváženou, nejsou-li v nás dvě bytosti, či zda neoživuje ve chvílích, kdy je naše duše otupělá, jakási bytost cizí, nepostižitelná a neviditelná, naše bezmocné tělo, které je jí pak poslušno jako nás, ba více než nás.

Ach! Kdo pochopí moji hroznou úzkost? Kdo pochopí rozrušení člověka se zdravým rozumem, s jasným postřehem a s pohotovým úsudkem, zírá-li tak vyděšeně na láhev, že mu z ní, když spal, zmizelo trochu vody! Seděl jsem tak až do rána, neboť jsem neměl odvahu vrátit se na lůžko.

(6. července) Propadám šílenství. Dnes v noci vypil zase někdo celou karafu; – nebo spíše já jsem ji vypil!

Byl jsem to však já? Opravdu já? Kdo jiný tedy? Kdo? Och, můj Bože! Pokouší se o mne šílenství? Kdo mě zachrání?

(10. července) Právě jsem provedl několik podivných zkoušek.

Jsem rozhodně šílený! A přece zase!

Než jsem 6. července ulehl, postavil jsem na stůl víno, mléko, vodu, chléb a jahody.

Někdo vypil – já vypil – všechnu vodu a trochu mléka. Ale vína, chleba a jahod se nikdo nedotkl.

Tentýž pokus opakoval jsem 7. července, a to se stejným výsledkem.

8. července vynechal jsem vodu i mléko. Vše zůstalo netknuto. Konečně 9. července postavil jsem na stůl jen vodu a mléko, když jsem předtím zabalil obě láhve do bílých mušelínových kapesníků a přivázal pevně zátky. Nato jsem si potřel ústa, kníry i dlaně tuhou a ulehl.

Přemohl mě neodolatelný spánek, po němž však následovalo záhy hrozné procitnutí. Ani jsem se nepohnul; na ložním prádle nebylo sebemenší skvrny. Vrhl jsem se ke stolu. Šátky na lahvích byly neporušeny. Rozvázal jsem provázky chvěje se strachem. Všechna voda byla vypita a rovněž tak mléko! Ach, můj Bože!...

Odjedu ihned do Paříže.

(12. července) Jsem v Paříži. V nedávných dnech pozbyl jsem zřejmě úplně rozvahu. Byl jsem nepochybně hříčkou své předrážděné obrazotvornosti, ačli nejsem opravdu náměsíčný, nebo nepodlehl-li jsem vlivu, který je sice zjištěn, ale dosud nevysvětlen a jejž nazýváme sugescí. Ať je tomu jakkoliv, mé potřeštění hraničilo se šílenstvím, ale dvacet čtyři hodiny pobytu v Paříži stačily, abych se dostal do bývalé duševní rovnováhy.

Když jsem vykonal včera různé pochůzky a návštěvy, které vlily do mé duše nové svěží síly, zakončil jsem večer v Théâtre-Français. Hráli kus od Alexandra Dumase syna, jehož svěží a účinný vtip mě úplně uzdravil. Svatá pravda, samota je nebezpečná tvůrčím duchům. Musíme být obklopeni lidmi, kteří myslí a mluví. Jsme-li delší dobu sami, oživujeme si samotu fantómy.

S veselou myslí vracel jsem se bulváry do hotelu. Prodíraje se hemžícími se lidmi, vzpomínal jsem, nikoliv bez ironie, na svou hrůzu a dohady z minulého týdne, neboť jsem věřil, ano věřil, že se pod mou střechou usadila jakási neviditelná bytost. Jak vratký je náš rozum a jak rychle se vyděsí a sejde na scestí, sotvaže nás potká něco, co nám není na první pohled pochopitelné!

Místo abychom učinili prostý závěr: „Nechápu, protože neznám příčinu toho“, vymýšlíme si ihned strašlivé záhady a nadpřirozené síly.

(14. července) Svátek Republiky. Procházel jsem se ulicemi. Ohňostroje a prapory naplňovaly mě radostí jako děcko. A přec je to náramně hloupé veselit se v určitý den podle vládního nařízení. Lid je bezhlavé stádo, ihned pitomě trpělivé, hned zase sveřepě střečkující. Řeknou mu: „Bav se!“ I baví se. Řeknou mu: „Jdi se rvát se sousedem!“ I jde se rvát. Řeknou mu: „Hlasuj pro císaře!“ I hlasuje pro něj. Nato mu řeknou: „Hlasuj pro republiku!“ I hlasuje zase pro ni.

Ti, kdož ho řídí, jsou rovněž hlupci, kteří místo aby byli poslušni lidu, jsou poslušni principů, které jsou pošetilé, plané a falešné už proto, že jsou to pouhé principy, což je totéž jako ideje pokládané za pevně vyhraněné a nezměnitelné na tomto světě, kde si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk.

(16. července) Včera jsem byl svědkem výjevu, který mě nemálo vzrušil.

Obědval jsem u své sestřenice, paní Sabléové, jejíž manžel je velitelem 76. mysliveckého pluku v Limoges. Setkal jsem se u ní s dvěma mladými dámami, z nichž jedna je provdána za lékaře, doktora Parenta, který se zabývá hojně nervovými chorobami a podivnými jevy, jež jsou právě předmětem pokusů z oboru hypnotismu a sugesce.

Vypravoval nám mnoho o přímo zázračných úspěších, kterých se dopracovali angličtí učenci a lékaři university v Nancy. Případy, které uvedl, zdály se mi tak nepravděpodobné, že jsem dal rovnou najevo, že jim valně nevěřím.

„Jsme na nejlepší cestě,“ ujišťoval, „abychom odhalili jedno z nejdůležitějších tajemství přírody, chci říci jedno z nejdůležitějších zde na zemi, neboť nahoře mezi hvězdami je jich rozhodně ještě mnohem více. Od té doby, co člověk myslí, co dovede vyjádřit slovem i písmem své myšlenky, od té doby cítí, že naráží na tajemství, o která se marně pokoušejí jeho hrubé a nedokonalé smysly, a snaží se úsilím své inteligence nahradit jejich malomocnost. Dokud byla tato inteligence ještě v prvotním stavu, přisuzoval člověk těmto neviditelným jevům, s nimiž přicházel do styku, cosi hrubě strašidelného. Odtud vzaly původ lidové pověry o nadpřirozených bytostech, pověsti a báje o bloudících duchách, o vílách, trpaslících a o strašidlech; ba řekl bych, že tak vznikla i legenda o bohu, neboť naše pojetí tvůrce-stvořitele, ať už vezmeme kterékoliv náboženství, to jsou vesměs výplody opravdu nevalné, velmi pošetilé a nepravděpodobné, zrodivší se v poděšeném mozku lidí. Není věru nic výstižnějšího nad výrok Voltairův: 'Bůh stvořil člověka k svému obrazu, ale člověk mu to štědře oplatil.'

Je tomu však něco přes sto let, co lidstvo, jak se zdá, tuší něco nového. Mesmer a ještě jiní otevřeli nám nečekané cesty, po nichž jsme dospěli, zvláště v posledních čtyřech nebo pěti letech, k výsledkům opravdu překvapujícím.“

Moje sestřenice, rovněž velmi nedůvěřivá, se usmívala.

„Dovolila byste, madam, abych se pokusil vás uspat?“ zeptal se doktor Parent.

„Ano, velmi ráda.“

Usedla do křesla a lékař upřel na ni pronikavý, soustředěný pohled. Vtom jsem pocítil jakýsi neklid, srdce mi bušilo, hrdlo se svíralo. Viděl jsem, jak se oči mé sestřenky zavírají, jak se jí křiví ústa a jak těžce oddychuje.

Za necelých deset minut upadla ve spánek.

„Posaďte se, prosím, za ni,“ vybídl mě lékař.

Usedl jsem za jejími zády a doktor jí vložil do ruky navštívenku se slovy: „Zde máte, madam, zrcátko; co v něm vidíte?“

„Vidím svého bratrance,“ odpověděla.

„Co dělá?“

„Kroutí si kníry.“

„A nyní?“

„Vytahuje z kapsy podobenku.“

„Kdo je na ní?“

„On.“

Svatá pravda. A tuto fotografii přinesli mi právě dnes k večeru do hotelu.

„Jak je na ní zachycen?“

„Stojí a v ruce drží klobouk.“

Viděla tedy v tomto lístku, v této bílé škartce, jako by se dívala opravdu do zrcadla.

Obě mladé dámy naléhaly ustrašeně: „Dost, to už stačí, dost, dost, už nechceme nic vidět!“

Ale lékař připojil ještě rozkaz: „Zítra ráno vstanete v osm hodin, vyhledáte v hotelu svého bratrance a poprosíte ho, aby vám půjčil pro vašeho manžela pět tisíc franků, které potřebuje naléhavě na cestu, na niž se chystá.“

Nato ji vzbudil.

Vraceje se do hotelu, přemýšlel jsem o této podivné seanci, i zmocnily se mne určité pochybnosti; byl jsem sice úplně přesvědčen o naprosté a nade vše povznesené poctivosti své sestřenky, kterou jsem znal od malička jako vlastní sestru, ale podezříval jsem doktora z menšího úskoku. Neskrýval snad v dlani zrcátko, které jí nastrčil zároveň s navštívenkou? Vždyť kejklíři z povolání provádějí kousky ještě nepochopitelnější.

Vrátil jsem se tedy do hotelu a šel spat.

Než nastojte, ráno kolem půl deváté byl jsem probuzen svým komorníkem.

„Je zde madam Sabléová,“ hlásil, „a přeje si naléhavě mluvit s pánem.“

Kvapně jsem se oblékl, aby dlouho nečekala.

Usedla všechna nesvá, klopila zraky a neodstranila ani závoj.

„Drahý bratranče,“ zahovořila, „přišla jsem vás poprosit o nesmírnou laskavost.“

„Co byste si přála, sestřenko?“

„Je mně trapné, že vás tím obtěžuji, ale nemohu jinak. Potřebuji nutně, velmi nutně, pět tisíc franků.“

„Neříkejte! Vy?“

„Ano, já nebo spíše můj manžel, který mně uložil, abych mu je opatřila.“

Byl jsem tak překvapen, že jsem svou odpověď sotva vykoktal. Tázal jsem se v duchu, netropí-li si ze mne s doktorem Parentem žert a není-li to vše pouhá fraška předem smluvená a dobře sehraná.

Když jsem se však na sestřenici pozorně podíval, veškeré mé pochybnosti zmizely. Chvěla se úzkostí, jak jí tento krok působil bolest, a všiml jsem si, že jen stěží potlačuje pláč. Věděl jsem, že je velmi zámožná, a tak jsem odpověděl:

„Cože? Váš manžel nemá na hotovosti pět tisíc franků? Zamyslete se, prosím! Jste si jista, že vás pověřil, abyste si je ode mne vypůjčila?“

Váhala několik vteřin, jako by s nejvyšším úsilím přemýšlela, a pak odpověděla:

„Ano... Ano... jsem si tím naprosto jista.“

„Psal vám?“

Znovu zaváhala a zauvažovala. Chápal jsem trýzeň, jakou jí působilo přemýšlení. Nevěděla. Věděla jen, že si má ode mne vypůjčit pět tisíc franků pro svého manžela. Utekla se tedy ke lži.

„Ano, psal mi.“

„A kdy? Včera jste se mně o tom slovem nezmínila.“

„Dostala jsem jeho dopis teprve dnes ráno.“

„Můžete mi jej ukázat?“

„Ne... ne... nemohu... jsou v něm věci důvěrného obsahu... týkající se pouze nás dvou... já jsem jej... já jsem jej ostatně už spálila.“

„Váš manžel dělá tedy dluhy?“

Opět zaváhala a potom odpověděla skoro šeptem:

„Nevím!“

„Nemám právě pět tisíc franků volných, drahá sestřenko,“ prohlásil jsem rozhodným hlasem.

Vyrazila téměř zoufalý výkřik:

„Och, och! prosím, snažně prosím, opatřte je...!“

Vzrušila se a vztáhla ke mně prosebně sepjaté ruce. Hlas jí selhal a zněl cize; štkala a koktala, puzena, ovládána neodolatelným rozkazem, jenž jí byl udělen.

„Och, och, snažně prosím... kdybyste věděl, jak trpím... musím je mít ještě dnes.“

Bylo mně jí upřímně líto.

„Slibuji, že vám je opatřím co nejdříve.“

„Och, díky! tisíceré díky! Jak jste hodný!“ zvolala.

„Vzpomínáte si, co se dálo včera večer u vás?“ pokračoval jsem.

„Ano.“

„Vzpomínáte si, že vás doktor Parent uspal?“

„Ano.“

„Nuže, nařídil vám, abyste si přišla dnes ráno vypůjčit ode mne pět tisíc franků, a právě teď poslušně vykonáváte vsugerovaný rozkaz.“

Uvažovala několik vteřin a pak odvětila:

„A přece vás můj manžel o ně žádá.“

Snažil jsem se téměř hodinu, abych jí to vymluvil, ale moje úsilí bylo marné.

Sotvaže odešla, pospíšil jsem k lékaři. Byl právě na odchodu; naslouchal mně s úsměvem, a když jsem skončil, otázal se:

„A teď už věříte?“

„Ano, nezbývá mi nic jiného.“

„Pojďme k vaší příbuzné.“

Dřímala už na pohovce, zmožena únavou. Lékař jí ohledal tep, chvíli se na ni upřeně díval, potom vztáhl ruku k jejím očím, jež se zvolna zavřely pod neodolatelným vlivem magnetické síly. Když upadla ve spánek, lékař poručil:

„Váš manžel nepotřebuje již pět tisíc franků. Zapomenete, že jste žádala svého bratrance, aby vám je půjčil; a zmíní-li se vám o tom, nebudete chápat, co tím myslí.“

Nato ji vzbudil. Vyňal jsem z kapsy peněženku a řekl:

„Zde jsem vám, drahá sestřenko, přinesl, oč jste mne dnes ráno žádala.“

Byla tak překvapena, že jsem se neosmělil naléhat. Pokusil jsem se tedy osvěžit její paměť, ale ona vše urputně popírala, domnívala se, že si z ní tropím žert, a byla by se málem rozhněvala.

Teď to mám! Právě jsem se vrátil a tento pokus mě tak rozrušil, že jsem nemohl ani jíst.

(19. července) Od mnohých známých, kterým jsem vyprávěl o svém zážitku, stržil jsem jen posměch. Nevím věru, co si o tom všem myslit. Opatrnost nabádá: Snad přece a co kdyby?

(21. července) Obědval jsem v Bougivalu a pak jsem prožil pěkný večer na plese veslařského klubu. Svatá pravda, vše záleží na okolí a prostředí. Věřit v nadpřirozené síly na ostrově Grenouillère bylo by největší šílenství... Ale na vrcholku Hory Svatého Michala?... či někde v Indii? Podléháme až hrůza vlivu toho, co nás obklopuje. Vrátím se domů příští týden.

(30. července) Od včerejška jsem doma. Vše je v nejlepším pořádku.

(2. srpna) Nic nového; je nádherná pohoda. Vydržím se dívat celé dlouhé hodiny na plynoucí Seinu.

(4. srpna) Mezi mým služebnictvem dochází k hádkám. Tvrdí, že někdo rozbíjí v noci ve skříních sklenice. Komorník obviňuje kuchařku, ta zase pradlenu, která to svádí na oba. Kdo to vlastně dělá? Nejsem z toho moudrý!

(6. srpna) Tentokráte nešílím. Viděl jsem... viděl... viděl! Není sebemenší pochyby... viděl jsem! Dosud mě mrazí až do morku kostí... Dosud se chvěji strachem po celém těle... viděl jsem!...

Procházel jsem se kolem druhé hodiny na prudkém slunci mezi růžovými keři... mezi záhony podzimních růží, které zrovna rozkvétají.

Právě jsem se zastavil, abych se pokochal pohledem na tři nádherné květy růže „Géant des batailles“, když vtom jsem spatřil – a to naprosto jasně – jak se stonek nejbližší růže ohýbá, jako by jej neviditelná ruka lámala, a jak se zlomil, jako by ho neviditelné prsty utrhly! A teď se růže vznesla v křivce, kterou by opsala ruka, nesoucí ji k ústům, a zůstala trčet v čirém vzduchu, trčela v něm úplně volně jako nehybná děsivá rudá skvrna, přímo na dosah před mýma očima.

Dokonale zmaten, skočil jsem po ní, abych se jí zmocnil. Ale růže byla už tatam, zmizela. I popadl mě zuřivý vztek, vztekal jsem se sám na sebe, neboť se přece nesluší, aby rozumný a vážný člověk trpěl podobnými přeludy.

Byl to však opravdu přelud? Obrátil jsem se a pátral po zlomeném stonku; nalezl jsem jej téměř ihned na keři mezi dvěma zbylými růžemi. Byl čerstvě zlomen.

Vrátil jsem se domů všecek rozrušen a nesvůj; jako jsem jist, že se střídá den s nocí, tak jsem teď také jist, že v mé blízkosti žije neviditelná bytost, která se živí mlékem a vodou, jež se může dotýkat věcí, chápat se jich a přenášet je, bytost tedy nadaná hmotnou přirozeností, kterou však naše smysly nevnímají, bytost, jež bydlí se mnou pod jednou střechou...

(7. srpna) Spal jsem klidně. On vypil vodu z láhve, ale ze spánku mě nevyrušil.

Táži se sama sebe, nejsem-li šílený. Když jsem se dnes ráno procházel na slunci podél řeky, přepadly mne pochybnosti o mém rozumu, nikoliv však už pochybnosti nejasné jako dosud, nýbrž pochybnosti určité a přesné. Viděl jsem nejednoho blázna; znal jsem z nich mnohé, kteří byli stále stejně inteligentní, rozšafní, prozíraví ve všem všudy kromě v jednom. Hovořili o všem jasně, pohotově, věcně, ale vtom zavadila jejich myšlenka o úskalí jejich pomatenosti, roztříštila se, rozptýlila a utonula ve strašném a běsnícím oceánu, plném vzdouvajících se vln, mlh a vírů, jemuž se říká šílenství.

Byl bych ochoten věřit, že jsem blázen, úplný blázen, kdybych si nebyl vědom svého stavu, kdybych jej neznal dokonale, kdybych jej nebyl důkladně ohledal a rozpitval se vší obezřetností. Nebýti těch halucinací, byl bych úplně při rozumu. Zdá se, že se v mém mozku odehrál jakýsi neznámý převrat, jeden z těch, jež se dnešní fyziologové snaží popsat a objasnit. A tento zvrat způsobil podle všeho v mé duši, v uspořádání a v logice mého myšlení hlubokou trhlinu. Podobné zjevy vyskytují se ve snu, který nás zavádí do nejnesmyslnějších fantasmagorií, jež nás však pranic nepřekvapují, neboť ověřující přístroj spí, spí kontrolující smysl, kdežto schopnost obrazotvornosti bdí a pracuje. Není snad v mé hlavě ochrnuta některá z přečetných mozkových strun? Jsou lidé, kteří si po utrpěném úraze nepamatují třeba vlastní jména, slova, číslice, nebo jen data. Dnes je už zjištěno rozmístění všech myšlenkových oblastí. Jaký tedy div, že moje schopnost ověřovat neskutečnost určitých přeludů je toho času otupena!

O tom všem jsem přemýšlel, procházeje se po břehu řeky. Slunce zalévalo jasem vodní hladinu, činilo kraj pohádkovým, sytilo můj pohled láskou k životu, k vlaštovkám, jejichž hbitost lahodí mému oku, k travinám na břehu, jejichž ševel je potěchou mému sluchu.

Ale znenáhla se mne zmocňovala a zmáhala mě zvláštní, nevysvětlitelná ochablost. Měl jsem pocit, jako by mne svírala jakási tajemná síla, jako by mě zadržovala, jako by mi bránila jíti dále a volala mě zpět. Pociťoval jsem onu úzkost, ono bolestné nutkání, nabádající nás k návratu, když jsme zanechali doma v horečkách milovanou bytost a zlá předtucha nám našeptává, že se jí zatím přitížilo.

Vrátil jsem se tedy proti své vůli, přesvědčen, že mě doma očekává neblahá zpráva, dopis nebo vzkaz. Ale nebylo tomu tak; a byl jsem tím více překvapen a zneklidněn, než kdybych byl měl znovu fantastické vidění.

(8. srpna) Dnes jsem zažil strašlivý večer. On se nijak neprojevuje, ale cítím ho přesto vedle sebe, jak mne sleduje na každém kroku, jak mě pozoruje, jak mne prostupuje a ovládá; tím, že se tak skrývá, nahání mi větší hrůzu, než kdyby svou neviditelnost a ustavičnou přítomnost prokazoval nadpřirozenými zjevy.

Spal jsem však přesto.

(9. srpna) Nic; mám však strach.

(10. srpna) Zase nic. Co bude zítra?

(11. srpna) Stále nic. Strach a utkvělá myšlenka v duši vyhánějí mě z domova. Odjedu.

(12. srpna) Je deset hodin večer. – Po celý den jsem chtěl stůj co stůj odejít; ale nemohl jsem. Chtěl jsem proměnit ve skutek tento tak snadný a nicotný projev svobodné vůle – odejít – nasednout do vozu a jeti do Rouenu – ale marně, nebyl jsem schopen, abych prosadil svou. Proč?

(13. srpna) Jsou nemoce, při nichž se nám zdá, jako by všechny pružiny tělesného bytí byly ochromeny, veškerá energie zničena, všechny svaly uvolněny, kosti změklé jako svalstvo a maso rozbředlé jak voda. Takový podivný a kormutlivý pocit mám ve své duševní podstatě. Již nemám sílu, odvahu, vládu nad sebou, ba ani moc, abych uplatnil svou vůli. Již nemohu chtít, ale kdosi chce za mne a já poslouchám.

(14. srpna) Po mně je nadobro veta! Někdo má v moci mou duši a ovládá ji! Kdosi řídí veškeré mé činy, mé pohyby, všechny mé myšlenky. Sám o sobě nejsem už nic, nic, jen zotročeným divákem, jenž je poděšen tím vším, co dělá. Přeji si mermomocí odejít. Nemohu. Nechci; a všecek zmaten sedím nadále v křesle, v němž mě nutí sedět, a chvěji se po celém těle. Chtěl jsem jen povstat, zvednout se, abych se přesvědčil, že jsem dosud svým pánem. Nemohu, marně se o to pokouším! Jsem doslova připoután ke křeslu a toto křeslo stojí na podlaze tak pevně, že by nás žádná síla na světě neodtrhla.

Vtom mne to však nutí, pudí a žene do zahrady; chce se mi náhle trhat jahody a jíst je plnými ústy. Spěchám tam. Trhám jahody a jím je. Och, můj Bože rozbože! Je vůbec Bůh? Jsi-li, Bože, vysvoboď mne! zachraň mě! pomoz mi! Milost! Smilování! Slitování! Zachraň mne! Och, jaké utrpení! Jaká trýzeň! Jaká hrůza!

(15. srpna) Hle, jak byla zotročena a ovládána moje nebohá sestřenka, když si přišla ke mně vypůjčit pět tisíc franků. Podléhala cizí vůli, jež do ní vnikla jako jiná duše, jako duše cizopasná a panovačná. Což se blíží konec světa?

Kdo je však ten neviditelný a nepostřehnutelný, ten tulák nadpřirozeného původu, který ovládá mne?

Jsou tedy přece neviditelné bytosti! Leč jak to, že se od počátku světa neprojevily ještě nikdy u nikoho tak zjevně jako u mne? Dosud jsem nikde nečetl o ničem podobném, co se teď děje v mém domě. Och, kdybych jej mohl opustit, kdybych mohl z něho odejít, uprchnout a už se nikdy nevrátit! Byl bych zachráněn; ale nemohu, veškerá má snaha je marná.

(16. srpna) Dnes se mi poštěstilo vyprostit se na dvě hodiny jako vězni, který nalezne dveře své cely náhodou otevřeny. Ucítil jsem, že jsem pojednou volný a on že je kdesi daleko. Poručil jsem sepřáhnout co nejrychleji a už jsem ujížděl do Rouenu. Och, jaká rozkoš, mohl jsem říci někomu, kdo poslechne: „Jeďte do Rouenu!“

Dal jsem zastavit před městskou knihovnou a požádal, aby mi půjčili obsáhlé pojednání Hermanna Herestausse o neznámých obyvatelích světa antického i moderního.

Když jsem usedl znovu do vozu, chtěl jsem říci: „Na nádraží!“ ale místo toho jsem vykřikl: „Domů!“ Ano, neřekl jsem to, nýbrž skutečně vykřikl, a to hlasem tak silným, až se chodci obraceli. A hned nato jsem se zhroutil zachvácen úzkostí na polštář kočáru. On mě znovu dopadl a ujařmil.

(17. srpna) Ach, jaká noc! Jaká noc! A přesto se mi zdá, že bych se měl spíše radovat. Četl jsem až do jedné zrána. Hermann Herestauss, doktor filosofie a teologie, sepsal obšírné pojednání o historii a působení všech neviditelných bytostí, jež kdy přišly do styku s lidmi nebo byly jimi vysněny. Líčí jejich původ, moc i jak se projevovaly. Ale ani jedna z nich není podobna té, která mě uchvátila do svých spárů. Bylo by možno tvrdit, že člověk, jakmile jen začal myslit, už tušil pln hrůzy novou bytost, která je silnější než on a stane se jeho nástupcem na tomto světě; a cítě její blízkost a nemoha si představit podstatu tohoto tyrana, vytvořil si ve svém strachu celý fantastický roj tajemných tvorů, záhadných přízraků, zrodivších se z bázně.

Četl jsem tedy až do jedné hodiny s půlnoci a potom jsem usedl u otevřeného okna, abych si osvěžil tělo a mysl v lahodném nočním vánku.

Byla pěkná, vlahá pohoda. Jak bych se byl jindy kochal takovou nocí, jak bych ji byl vychutnával!

Měsíc nesvítil. V hlubinách temného nebe mihotaly se třpytné hvězdy. Kdo obývá tyto světy? Jaké jsou tam podmínky, jací tvorové, jaká zvířata a jaké rostliny? Oč jsou nás chytřejší ti, kdož myslí v oněch dalekých vesmírech? Oč zmohou více než my? Co vše vidí, co my vůbec nepostřehneme? Nepřenese se jednoho dne některý z nich prostorem a nestane zde na zemi, aby si ji podmanil, jako se kdysi přeplavili Normané přes moře, aby si podrobili slabší národy?

My, kteří žijeme na tomto zrnku bláta, jež krouží rozbředlé v kapce vody, jsme tak ubozí a bezbranní, tak nevědomí a nepatrní.

Takto přemítaje ve svěžím nočním vzduchu podlehl jsem dřímotě.

Nuže, spal jsem asi čtyřicet minut, když jsem náhle bez sebemenšího pohybu otevřel oči, vzbuzen jakýmsi nejasným, podivným pocitem. Zprvu jsem neviděl nic, ale pojednou se mně zdálo, že se list knihy, ležící na mém stole, z čista jasna sám obrátil. Oknem nevnikal dovnitř ani nejslabší vánek. Byl jsem překvapen a čekal, co bude dále. Asi za pět minut jsem spatřil, ano, spatřil jsem, spatřil na vlastní oči, jak se další list zvedl a položil na předcházející, jako by jej někdo obrátil prstem. Moje lenoška byla prázdná, alespoň se zdála prázdná; rázem jsem však pochopil, že je tam on, on, a že sedí na mém místě a čte. Jedním zuřivým skokem, skokem šelmy, jež se vzepře a vrhne na svého krotitele, přelétl jsem místnost, abych ho dopadl, abych ho sevřel a zabil! Ještě jsem však nestanul u křesla, když se prudce překotilo, jako by někdo přede mnou prchal... stůl se zakymácel, lampa spadla a zhasla, okno se s řinkotem zabouchlo, jako by je za sebou přirazil vetřelec, který byl přistižen a vyskočil jím do tmy.

On se tedy zachránil útěkem, neboť měl strach, strach ze mne! Nuže... nuže... zítra... v nejbližších dnech... nebo někdy později... budu přece jen s to, abych ho sevřel ve svých pěstích a přišlápl k zemi! Však se už také nejednou stalo, že se i pes vrhl na svého pána a zakousl ho!

(18. srpna) Přemýšlel jsem po celý den. Och, ano, budu ho poslouchat, budu se řídit jeho pokyny, plnit ve všem všudy jeho vůli; budu k němu pokorný, ponížený, povolný. Je přece mnohem silnější. Ale udeří hodina...

(19. srpna) Vím... vím... vím vše! Právě jsem četl v Revue du Monde Scientifique tuto stať: „Z Rio de Janeira jsme obdrželi velmi podivnou zprávu. V provincii São Paulo propuklo jakési šílenství, epidemie šílenství, jež se velmi podobá nakažlivým duševním chorobám, řádícím mezi evropskými národy ve středověku. Zděšení obyvatelé opouštějí své příbytky, stěhují se z vesnic, nechávají pole ležet ladem a prohlašují, že jsou pronásledováni, ujařmováni a znásilňováni jako lidský dobytek neviditelnými, ale přitom hmatatelnými bytostmi, jakýmisi upíry, kteří vysávají život z lidí ve spánku a kromě toho pijí vodu a mléko, kdežto jiného jídla se vůbec nedotknou.

Profesor don Pedro Henriquez vydal se v doprovodu několika odborných lékařů do provincie São Paulo, aby studoval na místě vznik a příznaky tohoto podivného šílenství, a navrhl potom vládě opatření, která by byla podle jeho mínění nejúčinnější a byla s to vrátit rozum těm, kdož propadli tomuto amoku.“

Ach, ach! Vzpomínám si, vzpomínám na onen krásný brazilský trojstěžník, který plul 8. května pod mými okny proti proudu Seiny! Zdál se mi tak pěkný, tak bílý a veselý! A na něm byla ona Bytost, připlula z končin, kde je její plémě domovem! A spatřila mne, spatřila také můj rovněž bílý dům a skočila z lodi na břeh. Och můj Bože přebože!

Teď už vím, už to chápu. Vláda člověka je u konce.

Přišel ten, jehož se od prvopočátku děsili praobyvatelé Země. Ten, kterého zažehnávali postrašení žreci, jejž zaklínali čarodějové za temných nocí, jimž se však přesto nezjevil, jemuž předtuchy dočasných pánů světa propůjčovaly nejrůznější obludné nebo půvabné podoby skřetů, duchů, géniů, víl i šotků. Po hrubých představách prvotní hrůzy vytušili ho důvtipnější lidé již jasněji. Mesmer ho uhodl a lékaři asi před deseti lety zjistili zcela bezpečně podstatu jeho moci, třebas ji sám dosud neprojevil. Zahrávali si s touto zbraní nového Pána, s vládou tajemné vůle nad zotročenou lidskou duší. Nazval to magnetismem, hypnotismem, sugescí... a kdoví, jak ještě. Byl jsem očitým svědkem, jak se baví tou strašlivou mocí jako neopatrné, nerozumné děti! Běda nám! Běda člověku! Přišel, přišel... Jak se jen jmenuje?... Jak?... Zdá se mi, že na mne křičí své jméno, ale já je neslyším... neslyším... ano... křičí je... Poslouchám... nemohu... opakuj je!... opakuj!... Horla... toť on... Horla... přišel... už je zde!...

Ach! Sup pozřel holubici, vlk zadávil skopce, lev rozsápal buvola s ostrými rohy; člověk zabil lva šípem, mečem, prakem. Avšak Horla učiní z člověka totéž, co my jsme učinili z koně a dobytčete; pouhou mocí své vůle udělá z nás svůj majetek, svého otroka i svou potravu. Běda nám!

A přece i zvíře se někdy vzepře a usmrtí toho, kdo je zkrotil... také já to chci udělat... dokáži to... je však třeba, abych ho znal, abych se ho dotkl, abych ho spatřil! Učenci tvrdí, že oko zvířete, které je jiné než naše, vidí také jinak než my... A mé oko není s to postřehnout tuto novou bytost, která mne zotročuje.

Proč? Och, vzpomínám teď slov, jež mi řekl nedávno mnich na Hoře Svatého Michala: „Což nevidíme jen stotisící část toho, co je kolem nás? Hleďte, například vítr, nejsilnější z přírodních sil, který sráží lidi, boří domy, vyvrací stromy, zdvihá mořské vlny do výše hor, strhává skalní útesy a vrhá na úskalí obrovské koráby, vítr, který zabíjí, fičí, naříká, burácí – viděl jste jej někdy a můžete jej vůbec vidět? A přece je!“

I uvažoval jsem dále: mé oko je tak slabé, tak nedokonalé, že nerozezná ani hmotná tělesa, jsou-li průhledná jako sklo!... Kdyby mi stálo v cestě zrcadlo bez stříbřitého podkladu, narazil bych na ně jako pták, který vlétl do pokoje a bije křídly do oken. Což koneckonců nešálí a nesvádí na scestí mé oko na tisíce věcí? Jaký tedy div, není-li s to postřehnout novou bytost, již prostupuje světlo.

Nová bytost! Proč ne? Její příchod byl nezbytný! Proč bychom my měli být zde poslední? Jak to, že ji nevnímám, jako ji nevnímali všichni tvorové před námi? To proto, že její podstata je dokonalejší, její tělo jemnější a způsobilejší než naše, jež je tak chatrné, tak nevhodně utvářené, přeplněné orgány stále unavenými, stále porouchanými jako stroje příliš složité. Naše tělo, jež je jako rostlina, jako zvíře, živíc se uboze vzduchem, bylinami a masem, toť živočišný stroj, vydaný napospas nemocem, úrazům a rozkladu, soukolí dýchavičné, špatně řízené, naivní i bizarní, důmyslně nedokonalé, dílo hrubé i jemné, náznak bytosti, která by se mohla stát opravdu inteligentní a skvělou.

Je nás jen nemnoho, tak málo na tomto světě, od ústřice až po člověka. Proč ne o jednoho tvora více, když už se naplnilo údobí, dělící postupný výskyt všech rozličných druhů?

Proč ne o jednoho více? Proč ne také jiné stromy s obrovskými, pestrými květy, zaplavujícími vůní celé širé kraje? Proč ne další živly vedle ohně, vzduchu, země a vody? – Jsou toliko čtyři, jen čtyři jsou ti dobrotiví živitelé tvorstva. Jaká ubohost! Proč jich není čtyřicet, čtyři sta, čtyři tisíce! Jak je to vše ubohé, nicotné, bědné! Jak je to skoupě vybaveno, stroze vymyšleno, neobratně uspořádáno! Ach, slon a hroch, jaký to půvab! Velbloud, jaká to ladnost!

Ale řeknete snad, co motýl? Ten poletující květ! Sním o takovém, který by byl veliký jako sto vesmírů, s křídly, jejichž tvar, krásu, barvu ani pohyb nejsem schopen vyjádřit slovy. Vidím ho však... létá z hvězdy na hvězdu, osvěžuje je a naplňuje sladkou vůní v hebkém a harmonickém závanu svých křídel... A obyvatelé tam nahoře hledí na jeho let okouzleni a u vytržení!...

Co je to se mnou? To je on, on, Horla, který se ke mně vetřel a dává mému mozku spřádat takové pošetilosti! Je ve mně, stává se mou duší, zabiji ho!

(19. srpna) Ano, zabiji ho! Zahlédl jsem ho! Včera večer usedl jsem ke stolu a tvářil se, jako bych horlivě psal. Věděl jsem docela bezpečně, že se bude ploužit kolem mne, že se přiblíží tak blízko, tak těsně, že bych se ho mohl snad i dotknout, že bych ho mohl dokonce i uchopit. Nuže!... nuže, vynaložím veškeru sílu zoufalce, použiji rukou, kolen, hrudi, hlavy i zubů, abych ho zardousil, rozdrtil, zakousl, rozsápal.

I číhal jsem naň, jsa ve střehu se všemi smysly.

Rozžehl jsem obě lampy i osm svící na krbu, jako bych jej mohl v této záplavě světel spíše spatřit. Proti mně stála moje postel, stará dubová postel s nebesy; vpravo byl krb, vlevo pečlivě uzamčené dveře, které jsem nechal předtím dlouho dokořán, abych ho vlákal dovnitř. Za mnou stála vysoká skříň se zrcadlem, před nímž se denně holím a oblékám a v němž se už ze zvyku pozoruji od hlavy až po špičky bot, kdykoliv jdu mimo ně.

Předstíral jsem tedy, že píši, abych ho oklamal, neboť i on na mne číhal; a vtom jsem ucítil, ba byl jsem naprosto jist, že se naklání přes mé rameno, až se dotýká mého ucha, a čte, co jsem napsal.

Vymrštil jsem se, vztáhl ruce a otočil se tak prudce, že bych byl málem upadl. Nu a?... V pokoji bylo jasno jako za bílého dne, ale v zrcadle jsem se přesto neviděl!... Bylo prázdné, jasné, hluboké, plné světla! Můj obraz se v něm, ač jsem stál před ním, neodrážel, nezrcadlil! Viděl jsem jen veliké sklo, průzračné odshora až dolů. Třeštil jsem na ně vyjevené zraky, zíral jsem do něho strnulýma očima, nemaje odvahy, abych se přiblížil, abych učinil sebemenší pohyb, ač jsem jasně cítil, že je zde, že mně však znovu unikne, on, jehož nepostřehnutelné tělo pohltilo můj zrcadlový obraz.

Padl na mne nesmírný strach! Ale vtom jsem se už začínal vidět v lesklé ploše zrcadla; viděl jsem se jakoby v mlze, jako skrze vodní clonu a zdálo se mi, že se tento mlžný závoj sune zvolna z levé strany do pravé a že se můj obraz odráží v zrcadle každou vteřinu zřetelněji. Vypadalo to jako konec zatmění. To, co mne zakrývalo, nemělo, jak jsem alespoň postřehl, pražádné přesně ohraničené obrysy; bylo to cosi tmavě průzračného, co se ponenáhlu rozplývalo.

Konečně jsem se viděl v zrcadle tak zřetelně jako kdykoliv jindy, když jsem se do něho podíval.

Viděl jsem ho! Nahnal mi hrůzu, která mnou ještě teď lomcuje.

(20. srpna) Usmrtit ho! Ale jak? Vždyť nevím, jak na něj. Jedem? Uvidí mě, až bych mu jej sypal do vody. Ostatně, budou naše jedy působit na jeho nehmatatelné tělo? Ne... ne... jistě nebudou působit... o tom není sebemenší pochyby... Tedy jak?... Jak?

(21. srpna) Povolal jsem z Rouenu zámečníka a poručil mu, aby mně zasadil v ložnici železné okenice, jaké mívají v přízemí některé pařížské soukromé paláce z obavy před zloději. Rovněž mi zhotoví podobné dveře. Počínám si jako dokonalý zbabělec, nic si však z toho nedělám!...

(10. září) Rouen, v hotelu Continental. Je vykonáno!... Vykonáno!... Je však mrtev? Má duše je nadobro zmatena tím vším, co jsem zažil.

Včera tedy zasadil zámečník okenice a železné dveře; nechal jsem vše otevřeno dokořán až do půlnoci, třebas už začínalo být chladno.

Pojednou jsem ucítil, že je přítomen, i zmocnila se mne radost, šílená radost. Zvolna jsem se zvedl a procházel se dlouho pokojem sem a tam, aby neuhádl můj záměr. Nato jsem se zul a navlékl si pohodlně trepky; poté jsem zavřel železné okenice a přikročiv pak klidně ke dveřím, zamkl jsem je na dva západy. Odtud jsem se vrátil k oknu, na něž jsem upevnil visací zámek a zamknuv jej, schoval jsem klíček do kapsy.

Vtom jsem pochopil, že se kolem mne plouží všecek znepokojen, že má teď sám strach a že mi nařizuje, abych mu otevřel. Málem bych se byl podrobil; ale nepovolil jsem a přitisknut zády ke dveřím, pootevřel jsem je jen natolik, abych se mohl pozpátku protáhnout; a protože jsem postavy dost vysoké, dotýkal jsem se hlavou téměř dveřního trámce. Byl jsem přesvědčen, že nemohl uniknout a že jsem ho tam zavřel, nadobro uvěznil. Jaká radost! Měl jsem ho v moci! Vlezl do nastražené pasti! Nato jsem seběhl se schodů, vrazil do salónu právě pod mou ložnicí, popadl obě lampy a rozlil z nich všechen olej po kobercích, po nábytku a vůbec po všem; teď jsem zapálil a dal se na útěk. Přiraziv za sebou těžká domovní vrata, zamkl jsem je pečlivě na oba západy.

Ukryl jsem se za hustým vavřínovým keřem na nejzazším konci své zahrady. Trvalo to věčnost, celou věčnost! Vše kolem bylo temné, němé, nehybné; ani sebemenší vánek, ani nejnepatrnější hvězdička, jen hradby neviditelných mraků, které však tížily tolik, tolik mou duši.

Díval jsem se upřeně na svůj dům a čekal. Trvalo to zoufale dlouho! Již jsem se domníval, že oheň sám zhasl nebo že jej uhasil On, když vtom jedno z přízemních oken prasklo pod náporem ohně a mohutný plamen, rudý a žlutý, plamen dlouhý, plazivý a lísavý, vyrazil vzhůru po bílé zdi a olízl ji až po střechu. Prudká zář se rozlétla mezi stromy, mezi větve a listí, a s ní také záchvěv strachu. Ptáci procitli, kdesi zavyl táhle pes; měl jsem dojem, že se rozednívá. Hned nato praskla další dvě okna, i spatřil jsem, že se celý přízemek mého domu proměnil v jedinou strašnou výheň. A pojednou se rozlétl do noci výkřik, výkřik hrozný, pronikavý, srdcervoucí výkřik ženy, a dvě podkrovní okna se rozlétla dokořán. Zapomněl jsem na své služebnictvo! Viděl jsem jejich vyděšené tváře, jejich zmítající se paže!...

Šílený hrůzou rozběhl jsem se k vesnici a křičel, řval co hrdlo stačilo: „Pomoc! Pomoc! Hoří! Hoří!...“ Potkával jsem lidi, kteří spěchali už k ohni; vrátil jsem se s nimi, abych se díval, abych viděl.

Dům se zatím změnil v hrůznou a velkolepou hranici, v hranici příšernou, ozařující daleké okolí, v hranici, v níž hořeli lidé a kde hořel také On, On, můj vězeň, nová Bytost, nový Pán, Horla!

Vtom se celá střecha propadla do základů a množství ohnivých jazyků vyšlehlo vysoko k nebi. Všemi okny, zejícími do žhoucí pece, viděl jsem moře plamenů a těšil se myšlenkou, že je tam, v té výhni, že je v ní a mrtev...

Mrtev? Kdo ví?... Jeho tělo? Jeho tělo, které propouští světlo, což je vůbec možné usmrtit je stejnými prostředky, stejným způsobem jako tělo naše?

A není-li mrtev?... snad jedině čas má moc nad touto Bytostí, Neviditelnou a Hroznou. Proč by bylo toto průhledné a nepostřehnutelné tělo, tělo Ducha, kdyby podléhalo rovněž nemocem, ranám, neduhům, předčasnému skonu?

Předčasnému skonu? Toť zřídlo vší lidské bídy! Po člověku Horla. – Po bytosti, která může zemřít každý den, kteroukoliv hodinu i minutu a kdejakou náhodou, přišel ten, jenž zemře jedině v určitý den, v určitou hodinu i minutu, kdy dosáhne hranic svého bytí!

Ne... ne... o tom není sebemenší pochyby... není mrtev... Nuže... nuže... potom nezbývá, než abych si sám vzal život!...

 

Myslím, že tento psychický jev, blízký halucinacím, se v odborné terminologii nazývá řečí vědecky přesné němčiny jako „duppelgänger“, čili dvojník. Nemoc sama pak jako autoskopie. V umělecké literatuře se tento neurčitý děsný pocit povedlo dobře ztvárnit např. takovému de Maupassantovi v jeho povídce On? (v originále Lui?) z roku 1883, nebo ještě lépe v povídce s názvem Horla z roku 1886. Kdykoli se do nich s potěchou začtu, neubráním se dojmu, že i tento mistrný francouzský vypravěč musel takovéto nepříjemné stavy znát z vlastní zkušenosti.

(Misantrop: Rakovina na kůži Země)

Villiersova povídka Vox populi zase upomíná nejvíce na Maupassanta; třeba na jeho kratičkou črtu v povídce Horla u příležitosti svátku francouzské republiky 14. července; črtu, která se rozrostla v duchaplnou a v několika řádcích výstižnou úvahu o politice a o životě jako takovém.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže)

 

PŘÍBUZNÝ ODKAZ:

 

VYSVĚTLIVKY:

Hermann Herestauss – smyšlený spisovatel (i jeho pojednání), vytvořený Maupassantem pouze pro účely této povídky. – Vysv. Mis.