Upír Slovanů
V desátém století měli stavitelé a zedníci v Sasku a ve vší končině od Sávy k Odře plné ruce práce. Vydalť císař Jindřich I. Ptáčník, první německý vládce saského rodu, rozkaz, aby se pilně opravovaly všechny starší hrady a nové aby byly zakládány. Když byly hrady dobudovány, přišel nový rozkaz: devítina všeho obyvatelstva se musí přestěhovat do hradů a do jejich nejbližšího okolí. Nu což, mnozí šli rádi, usadí se v podhradí a budou mít lehčí živobytí a ti, kdo se stanou žoldnéři, nebudou se také mít zle. Něco se chystá, to je vidět, císař volá do zbraně. A jak je vojsko docela jinak cvičeno než jindy! Bude bojovat na koních, nejinak než jako Maďaři, kteří dovedou do země vpadnout jako kobylky a již mnoho zlého Němcům natropili.
Velký údiv vzbudilo však pozvání, aby se všichni zloději a lapkové dostavili do Meziboru, že tam dostanou zbraně i koně a že z nich nadělají vojáků. To se všem lotrům zdálo nemožné; měli to za léčku, aby je spravedlnost dostala pod oprátku, ale když se nejodvážnější přece jen tam vydali a nic se jim nestalo, všichni lumpové uvěřili a hrnuli se v takovém počtu do meziborského pluku, až jich byla celá tisícovka. Císař jim slíbil beztrestnost, jen budou-li se pilně cvičit v bojování a nebudou-li přepadat německé dědiny, nýbrž slovanské. Už tehdy bylo zřejmé, proti komu bude vedena nová válečná výprava tak pečlivě chystaná.
Roku 928 táhl císař k řece Havole, kde měli sídla Stodorané, opanoval jejich hlavní město Branibor a donutil je k poplatnosti. Odtamtud se hnul k Míšni a napadl Glomače v samém sousedství Čech. Řádil tam hrozně. Zprávy o tom budily v Čechách zděšení. Nejvíc dojímal každého osud dětí dobytého města Jáhny, jež – zbaveny rodičů – byly prodány do otroctví. Děti slovanského lidu, jenž – jak sám německý kronikář svědčí – nade všecko si vážil svobody!
Na českém knížecím dvoře vládl smutek. Všech se hluboce dotýkala porážka slovanských sousedů, zvláště Stodoranů, z nichž pocházela kněžna Drahomíra, matka panujícího knížete Václava. Byl to nejstatečnější kmen mezi Lutici. Když ti podlehli, co čeká ostatní?
Zle bylo ve světě západních Slovanů a mělo být hůře. Ještě toho roku zvedli zmužilí Rataři, sousedé Stodoranů, první korouhev nové vzpoury proti Germánům, dobyli hradu Valislevu a svým vítězstvím povzbudili všechny ostatní k odboji. Jakkoliv se společně vrhli na utlačovatele, přece se jim nezdařilo. Dožili se čtvrtého září roku 929 strašlivé porážky u Lončinu. Dějepisci praví, že tam zahynulo na sto dvacet tisíc Slovanů, jiní udávají počet ještě o osmdesát tisíc vyšší. Vítězní germánští vůdcové, Bernhard a Dětmar, přivedli králi Jindřichovi zajatce, on pak dal všechny bez milosti povraždit.
Nyní bylo třeba najít stejně tvrdé muže jako byl král, aby poražené hlídali. Zchytralý Jindřich svěřil severní slovanskou končinu Hermannu Billungovi, jižní od Sávy přes Labe k Odře markraběti Gérovi.
Jako luňák seděl markrabě na Gersdorfu, hradě svých předků, a pozoroval, co se kde děje. V oblasti jeho dozoru svěřené vládla poplatná slovanská knížata a lid ve všech svých potřebách se obracel toliko na ně, jako by Němců nebylo. To dráždilo pyšného markraběte. Věda, že příchylnost slovanského lidu k vévodům vlastní krve všem ze srdce nevyrve, pojal ďábelský záměr, že slovanské vládce zbaví života.
Počal se k nim zprvu chovat přátelsky a tak si je získal, že přijali jeho pozvání na hody. Nešetřil, připravil skvělý hodokvas. Zvláště těžkého vína bylo tolik, že hosté záhy pocítili jeho účinky. Při hlučné zábavě všem čtyřicíti hostům ušlo, že Géro a jeho družina pijí jen velmi střídmě. Ve chvíli, kdy silnější měli tváře rozpáleny a slabší hlavy víno již docela zatemnilo, bylo mezi hodující vrženo símě sváru. Do hádky se vmíchali Němci, zablýskly se germánské meče, a řádily divoce, nelítostně. Neschopna sebeobrany, padala slovanská knížata na zem jako klasy ve žni. Jen jediný se zachránil útěkem, i připadl mu truchlivý úkol roznášet smutnou novinu vdovám i sirotkům i všemu slovanskému lidu.
Ještě toho roku 939 Lutici a Stodorané, jati spravedlivým hněvem, sáhli znovu k meči a volali na pomoc ostatní slovanské kmeny. Spojencům se podařilo vyhnat Germány za Labe. Géro viděl, že je zle, a toužil zase po laciném vítězství nad Slovany. U něho nikdy nebylo nouze o bídácké nápady. Přišlo mu na mysl, že by ke svému plánu mohl upotřebit Tugomíra, bývalého braniborského knížete, jejž král Jindřich kdysi uvěznil. Nyní si vyžádal Géro od jeho nástupce Otty, aby ho propustil na svobodu. Tak se vetřel v Tugomírovu přízeň a vida, že tento pokřtěný Slovan se nadto dá snadno získat dary a je podobné povahy jako Géro sám, zahrnul ho vším, nešetřil slibů ani rad. Podle nich se Tugomír vrátil do Branibor ve zvetšelém oděvu a všude vypravoval, jak nesnadno se vydral Němcům z rukou. Stodorané ho zvolili za svého vládce v naději, že v něm budou mít odpůrce germánské rozpínavosti a že je povede k vítězství. Tugomírovi však ležel na mysli jeho vlastní prospěch, ne blaho lidu. Nedalo mu spát vědomí, že žije v Braniborsku jeho synovec, který má nárok na trůn, i povolal ho k sobě a podle Gérova návodu s ním učinil totéž, co markrabě se slovanskými knížaty. Potom dovršil své špatnosti zradou vlastní země: vydal ji Němcům. Tento hanebný čin Tugomírův měl osudné následky. Mysl Slovanů poklesla, úspěchy nedávno dobyté byly záhy ztraceny, kmen za kmenem se stával kořistí dobyvatelů. Potom začala práce kněží. Byla snadná, neboť kdo by byl odmítl přijmout kříž, byl strašlivým způsobem k tomu donucen.
Hadí oči markraběte Géra se potom točily k Lužici. Lužičané pěstovali styky s Poláky a tímto spojenectvím se cítili tak silní, že po léta v nich žil duch odboje. Roku 963 však přišli na řadu i oni. Svobody své domoviny neuhájili, měli však aspoň to zadostiučinění, že tentokráte došlo i na krvavého markraběte. V boji, v němž i těžce ranění Slované zápasili dál opřeni o své štíty, byl také Géro těžce raněn a ztratil mnoho svých velmožů i svého synovce. Pověst praví, že také jeho jediný syn Siegfried padl a že to byla pro Géra těžká rána.
Sami Němci pak tvrdívali, že každého roku ve výroční den, kdy bylo třicet slovanských knížat lstivě přepadeno, otvírá se jejich široký společný hrob v Gernrode a z něho vystupují přízraky zabitých. Zakrvácené meče se kmitají v měsíčním světle, bílé postavy chodí prostorami hradu a duté jejich hlasy volají výhrůžně: „Běda, běda! Pomsta!“ Teprve když jitřní mlhou se nese hlahol ranního klekání z klášterní věže, vracejí se duchové zavražděných v místo svého posledního odpočinku. Za Gérova života rušily klid jeho kamenného srdce. Zdá se, že zranění, které si odnesl z Lužice, ukrátilo jeho život. Umřel roku 965. Před smrtí prý putoval do Říma, složil na oltář sv. Petra své zbraně a papeži Janu XII. kajícně vyznal své přetěžké viny. Jiní tvrdí, že pouť vykonala Gérova dcera Siegburga po smrti svého manžela, zděšena velikostí hříchů svého otce.