Misantropova knihovna

(výpisky)

„Mé dítě, nemyslím, že jsi tak hloupý, aby sis ošklivil žít mezi zloději. Eh! Vidíš na světě jiné lidi? Ne, příteli, všichni lidé přivlastňují si rádi majetek jiných, to je všeobecná vlastnost. Například výbojci zmocňují se zemí svých sousedů; šlechtici vypůjčují si a nikdy nevracejí. Bankéř, pokladníci, směnárníci, písaři a všichni kupci malí jako velcí nejsou příliš úzkostliví. O soudcích vůbec nemluvím; není neznámo, co dovedou dělat. Je třeba doznat, že jsou lidštější než my zloději, neboť my vezmeme často život nevinným a oni někdy zachrání život viníkům.“
 

Nestěžuji si na spravedlnost, je velice spravedlivá; chtěl bych toliko, aby všichni její služebníci byli počestnými lidmi.
 

Musíme se utěšit ve všech neštěstích života. Chytrý člověk, je-li v bídě, očekává trpělivě šťastnější čas. Nikdy, jak říká Cicero, nesmí klesnout tak hluboko, aby si již nepřipomněl, že je mužem. Já aspoň jsem takové povahy; mé nehody mě nijak nesklíčí; jsem vždycky povýšen nad své neštěstí. Obdivuj sílu mého ducha!
 

„Pijte; zdraví záleží ve svižnosti a zavlažování všech ústrojí. Pijte hojně vody. Je-li pomalý oběh krve, ona ho popohání.“ Náš doktor v to tak svatě věřil, že sám nepil nikdy než vodu, ačkoliv byl již pokročilého věku. Definoval starobu jako přirozené úbytě, které nás vysušují a stravují, a z této definice odvozoval nevědomost těch, kteří nazývají víno mlékem starců.¹ On tvrdil, že víno je stravuje a ničí, a říkal velice výmluvně, že tento osudný likér je pro ně, jako pro celý svět, přítelem, který zrazuje, a radostí, která klame. Konečně říká výslovně, že ti, kdož pijí víno a vymlouvají se na slabý žaludek, činí zřejmou nespravedlnost této útrobě a hledí tak zakrýt svou smyslnost.
 

Předsudek zvítězil nad zkušeností. Byl jsem jako stvořen pro lékařství.
 

Ježto jsem byl teprve mladým lékařem, neuvyklým ještě vraždění, rmoutil jsem se nad neblahými výsledky, které se mi mohly přičítat. Všichni moji nemocní jdou na onen svět; řekl bys, že umírají proto, že jim působí radost připravit naše léčení o důvěru.
 

Láska je poruchou ducha; je to nemoc, která na nás přichází jako vzteklina na zvířata.²
 

Požívám zároveň přívětivosti hříchu a dobrého jména, které nám dává ctnost. Mezi námi řečeno, svět není hrubě ctnostnějším než na tento způsob; je příliš namáhavé získat pravou ctnost, a proto spokojují se lidé jen s jejím zdáním.

„Dnes záleží všechno na mně; musím poskytnout měšťanům podívanou. Dal jsem vystavit divadlo, ve kterém budu hrát hru, kterou jsem sám složil; jmenuje se: Zábavy Muleye Bugentufa, marockého krále.

Co se týče hry, řeknu jen, že musí uchvátit všechny diváky. Je jedním z oněch tragických námětů, které rozčilují duši obrazy smrti, které se vrývají v mysl. Souhlasím s Aristotelem: je třeba vzbudit zděšení. Ach, kdybych se byl dal k divadlu, nebyl bych uvedl na jeviště než krvelačná knížata, než vraždící hrdiny; byl bych se koupal v krvi. V mých tragédiích bylo by vidět zahynout nejen hlavní osoby, ale i statisty; zaškrtil bych vše až po nápovědu; miluji jen vše hrozné; je to má záliba. Potom takové básně pohnou davem a pomáhají autorům na nohy.“

Nelhal, říkal-li, že hra je tragická, neboť v prvním aktu usmrtí král marocký pro zábavu sto maurských otroků střelami šípů; v druhém uřeže hlavy třiceti portugalským důstojníkům, které jeho kapitán zajal ve válce; a ve třetím konečně zapálí tento monarcha, přesycený ženami, osamělý palác, kde jsou uzavřeny, a palác i s ženami shoří na popel.

Tyto plameny, provázené tisícerými nářky, rozuzlily hru a ukončily představení velice zábavně. Celé okolí rozléhalo se tleskotem, který obdržela tak krásná truchlohra, což zajistil vkus básníkův a ukázal, že dovede si vybrat předmět.

„Je vám známo, že Španělé jsou nepřáteli práce; ale ať je sebevětší jejich odpor k námaze, mohu říci, že je v tom předstihuji; mám takovou zásobu lenosti, že jsem neschopen nějakého zaměstnání. Kdybych chtěl povýšit svou lenost na ctnost, nazval bych ji filosofickou netečností, řekl bych, že je to dílem ducha, který se vzdal všeho, po čem se na světě touží se zápalem; ale přiznám se upřímně, že jsem lenivý od přírody, a to tak lenivý, že kdybych byl nucen pracovat, abych se uživil, myslím, že bych se nechal raději zemřít hlady. Nemám strach z budoucnosti, protože nejsem náchylen k žádné ze tří příčin, které přivádějí obyčejně muže na mizinu. Nemiluji mnoho dobré jídlo a pití, hraji jen pro zábavu a jsem přesycen ženami. Nebojím se, že budu ve svém stáří počítán k oněm smyslným šedivcům, kterým prodávají kokety své laskavosti na váhu zlata.“

„Máš v sobě podklady génia, ale neumíš jich využít. Strach, že bys špatně mluvil, brání ti říci něco nazdařbůh. Nicméně není to než odvaha mluvit, která povznáší dnes tisíce lidí k duchaplnosti. Chceš vyniknout? Poddej se jen své živosti a odvaž se říci s lhostejností vše, co ti slina přinese na jazyk; tvá lehkomyslnost bude pokládána za vznešenou smělost. Kdybys řekl sto sprostot, jen když ti unikne jeden vtip, a zapomenou všechny tvé hlouposti; zapamatují si tvůj vtip a uchovají si veliké mínění o tvých vlohách. Tak musí jednat každý člověk, který usiluje o pověst distinguovaného ducha. Měšťáci nemají vyššího génia, který náleží jen nám.“
 

„Ty jako muž jsi tím, čím já jsem jako žena; to je největší chvála, kterou ti mohu dát.“

Obral jsem si za úkol zdokonalit svůj vkus, a aby se mi to jistě podařilo, poslouchal jsem s dravou pozorností vše, co mluvili herci. Chválili-li hru, cenil jsem ji také, shledávali-li ji špatnou, haněl jsem ji. Představoval jsem si, že se vyznají v divadelních hrách jako klenotníci v diamantech. Ale kdekdo mě ujišťoval, že se obyčejně aplaudují nové hry, o kterých herci neměli nejlepší mínění, a naopak ty, jež přijímali s pochvalami, byly obyčejně vždy vypískány. Řekli mi, že je to jedním z jejich pravidel, že tak špatně posuzují díla. Teprve potom vymanil jsem se ze svého bludu.

„Pánové,“ řekl velmi naivně jakýsi herec, „to je proto, že je v nich tisíce vtipů, jež jsme nezpozorovali.“

Přestal jsem tedy cenit herce jako výborné kritiky a počal jsem spravedlivě posuzovat jejich vlohy. Zasluhovali vskutku všech směšných anekdot, jež se o nich vypravovaly. Viděl jsem herečky a herce zkažené vychvalováním, kteří na sebe pohlíželi jako na předměty obdivu a domýšleli se, že činí obecenstvu svou hrou milost. Byl jsem urážen jejich nepravostmi. Všechny jejich řeči, jež jsem slýchával mezi nimi, byly pro mládež záhubné a vše kolem mne přispívalo k mé zkáze.

„Ach, bídníče!“ řekl jsem si. „Líbí se ti žít s tak spustlými lidmi? Jedni jsou plni závisti, hněvu a lakomosti a druzí jsou beze všeho studu; tito poddávají se nezřízenosti a lenosti a tamti jsou pyšni až k drzosti. Dost; nechci prodlít déle mezi těmito sedmi smrtelnými hříchy.“

Šťasten, kdo umí takto těžit z rozumných okamžiků, jež přeruší rozkoše, jimž je člověk tuze oddán!

Řekl jsem si: „Tož, pane Gil Blasi, zkoušejí vašeho génia; hrajete tedy v této komedii sluhu? Nuže! Příteli, ukažte, že máte dosti chytrosti, abyste provedl úlohu, která jí hodně vyžaduje. Spoléhá na vaši inteligenci. Mýlí se? Ne.“

„Chtěl-li bych popustit uzdu své geniálnosti, stal bych se velikým darebákem.“

„Nikdo se nevyrovná člověku, jenž se povýší nad pomluvu.“

„Měl jsem tolik odvahy, že jsem se spokojil se svým osudem; a celkem vzato, místo naříkání a vzdychání jest lépe obrniti se trpělivostí a přizpůsobiti se poměrům.“

„Čas vše mění. Muži nejrozhodnějších myšlenek jsou podrobeni změnám a vy chcete, aby žena byla důslednou?“

„Řekli byste, že je v lidech jakýsi démon, který má zalíbení donášeti jedněm, co se přihodí jiným.“

„Jmenoval se Bernard Astuto (tj. vychytralý). Jak mu patřilo jeho jméno! Studoval dokonce zákony, aby se naučil lépe nespravedlnosti.“

„Běda! Takový jest svět! Každý myslí, že jest povýšen nad svého souseda.“

„Jak špatně jsem znal svou matku! Měl jsem dosti času, abych prostudoval tuto dámu, a zpozoroval jsem, že hrajíc často v tragédiích krvavé úlohy, přivykla zločinům. Byla by mě velice dobře dala upálit, a nemyslím, že by byla bývala více dojata mou smrtí než katastrofou v nějakém divadelním kuse.“

„Jsem právě tak hotov udělati dobrý skutek jako zlý.“

Don Alfons onemocněl. Dostal prudkou horečku se záchvaty, jež vzbuzovaly ve mně obavy o jeho život. Naštěstí nebyl tam lékař, a tak odbyl to jen strachem.

„Lidé jsou šťastni, že snáší jho služebnosti, necítíce je; neboť konečně, kdyby je cítili, zdá se mi, že by byli způsobů méně pyšných.“

„My, kteří pocházíme z lidu, pohlížíme na velmože s předpojetím, s obdivem, jenž jim dodává často vzezření velikosti, jehož jim příroda odepřela.“

„Jaká moudrost byla v zevnějšku duchovních! Zdáli se mi svatými osobnostmi; takovou úctu vzbuzovalo ve mně jejich okolí. Ani mě nenapadlo, že jest to jen falešná mince, jako by ji nebylo často viděti u církevních knížat!

Nebyl jsem více na rozpacích, jak se mám chovati s těmito pány. Vyzdobil jsem se jako oni ctnostným zevnějškem. Nic to nestojí. Není se třeba diviti, je-li tolik pokrytců.“

„Obyčejní lidé mají míti vždy v úctě vznešené osoby, ať mají jakoukoliv příčinu stěžovati si na ně. Souhlasím, že vyskytují se velmoži velmi hloupí, kteří nezasluhují hrubě naší úcty k nim; ale mohou škoditi a musíme se jich báti.“

„Je-li hodně špatných autorů, jest třeba přiznati, že je ještě více špatných kritiků. A pomyslím-li na všechny nechutné věci, jež musí zakusiti dramatičtí básníci, divím se, že jsou mezi nimi ještě někteří dosti smělí, aby vzdorovali nevědomosti davu a nebezpečné censuře nedouků, kteří kazí někdy úsudek obecenstva.“

„Žena omlouvá i špatné skutky, jichž je její krása příčinou.“

„Jsem vysměvačným a přiznám se ti, že herec úplně směšný nebaví mne méně než výtečný.“

„Radost z mluvení jest z nejprudších vášní žen.“

„Ach, fuj! Jest možno, že se ti ještě neznechutila služebnost? Nejsi-li již unavena neustálým poddanstvím vůli jiných, míti v úctě jejich rozmary, býti neustále vázanou; jedním slovem býti otrokyní? Proč se nedáš spíše k hereckému životu? Jest to stav, který jest uprostřed mezi šlechtou a buržoasií, stav volný a osvobozený od nejnepohodlnějších slušností občanského života.

Divadlo je zvláště vhodným pro ženy. Červenám se, pomyslím-li na to, že ani jeden počestný muž nevšiml si mé postavy. Jak to přijde? Protože mě nikdo neviděl. Nejkrásnější obraz, jenž není ve svém světle, nedojímá. Ale jakmile jsem na svém piedestalu, to jest na jevišti, jaká změna! Vidím v patách za sebou nejzářnější mládež měst, v nichž se zastavujeme. Pro herečku jest tedy její zaměstnání velmi příjemným.“

„Byli jsme jako dva nebozí zajatci, kteří po krutém otroctví nabývají opět své svobody.

Od tohoto dobrodružství mám se na pozoru před láskou. Nechci mít více poměru, jenž by rušil můj klid. Nesluší se nám, abychom vzdychaly jako jiní. Nesmíme pociťovati ve skutečnosti vášeň, kterou zesměšňujeme v očích obecenstva.“

„Nejsou bohatství skutečným trestem pro lidi, kteří jich neužívají klidně? Nic se nevyrovná klidnému životu.“

„Což není od nepamětných dob výhradou básníků, aby byli princové poplatníky jejich Múz? Není na tom nic, co by vás mělo pobuřovati. Není korunované hlavy, jež by neměla některé z těchto pánů za strávníky. A mezi námi řečeno, tento druh platů, který zřídka jest budoucnosti neznámým, posvěcuje štědrost králů, kdežto ostatní jejich výdaje jsou často pro jejich památku úplně ztraceny. Kolik dal Augustus odměn? A kolik vydal peněz, o nichž ničeho nevíme? Ale i to nejzatemnělejší potomstvo bude věděti jako my, že Vergilius obdržel od tohoto císaře více než dvě stě tisíc zlaťáků na darech.“

„U velmožů všechno záleží na úkladech a intrikách. Mají oblíbené služebníky, kteří jimi vládnou, a tito opět jsou ovládáni svými lokaji.“

„Siréna jest trochu židovkou, jedná-li se o to posloužiti bližnímu. Má již onu chybu a vzala by peníze i od svého vlastního otce.“

„Jsem šťastný, ježto se za něho pokládám. Zajímám se jen o věci, jež mi působí zábavu, a nepociťuji nouze. Zaměstnání, jež jsem si zvolil, jest nade všemi úřady. Stal jsem se spisovatelem, vrhl jsem se na krásné písemnictví; píšu ve verších i v próze.“

„Ty a miláček Apollónův! Jaké půvaby mohl’s nalézti v povolání básníkově? Zdá se mi, že je oněmi lidmi v občanském životě pohrdáno a že nemají zaručeno živobytí.“

„Eh, fuj! Povídáš mi o oněch bídných autorech, jejichž díla jsou kažena a využitkovávána herci a knihkupci. Máme-liž se diviti, nejsou-li podobní spisovatelé v úctě?“

„Můj génius povyšoval se ponenáhlu jako génius Platónův nad služebnost a já složil hru, kterou jsem dal sehráti herci. Ačkoliv nestála za nic, měla veliký úspěch. Z toho jsem soudil, že je obecenstvo dobrou dojnou krávou, která se dá snadno dojit. Toto přemýšlení a zuřivost napsati nové hry odtrhly mne od chudobince.“

„Jsem trochu Aristippem.³ Shodnu se stejně s velkým světem jako i s ústraním, s hojností jako se skromností.“

„Není-li sonet příliš srozumitelným, tím lépe! Sonety, ódy a jiná díla, jež chtějí býti vznešená, nespokojují se s jednoduchostí a přirozeností; jest to nejasnost, jež jim získává zásluh. Stačí, myslí-li básník, že tomu rozumí.“

„Každý prozaik, který snaží se míti dnes pověst delikátního péra, předstírá zvláštní sloh, převrácené výrazy, jež zarážejí. Jest nás pět nebo šest smělých novotářů, kteří jsme podnikli pokus převrátiti jazyk naruby, a podaří se nám to, dá-li Bůh, navzdory Lopemu de Vega, Cervantesovi a všem ostatním španělským spisovatelům, kteří nás pronásledují pro tento nový způsob mluvení. Jsme podporováni množstvím vynikajících straníků, máme ve vleku i theology.“

Don Bernardo de Lenguado jest pln duchaplné hořkosti, autor narozený ve znamení hvězdy Saturnovy,⁴ smrtelník zlomyslný, který má zálibu nenáviděti celý svět a který není nikým milován.

„Potkali jsme na dvoře pážat a lokajů, oblečených v livreje tak bohaté jako vkusné a v předsíni mnoho panošů, dvořanů a jiných důstojníků. Měli všichni nádherné šaty, ale s tvářemi tak hloupými, že jsem se domníval viděti tlupu opic po španělsku oblečených. Jest třeba přiznati, že na vzezření některých mužů nebo žen nedá se nic přeumělkovati.“

„Má mladost bojovala tak dobře proti horečce, a proti lékům, jež mi dali, že jsem přišel konečně k sobě.

Ale každý musí dělati své řemeslo, neboť za okamžik viděl jsem přicházeti lékárníka všecka udýchaného.

Pravým kouskem lékárníkovým byl účet. Dal jsem mu peníze ku své veliké lítosti a odešel dobře pomstěn za malý zármutek, jejž jsem mu způsobil, když mi dával projímadlo.

Lékárník, kterému bylo úplně lhostejno, co udělám s jeho smíšeninou, jen když bude zaplacena, zanechal ji na stole a odešel beze slova.

Dal jsem ihned vyhoditi z okna tuto medicínskou psinu, proti níž jsem byl do té míry předpojat, že bych se byl měl za otráveného, kdybych ji byl polknul.

Lékař objevil se téměř ihned, neboť tato zvířata jdou vždy po čichu za sebou.

Ale dříve než mě opustil, aby mi dokázal, že si zaslouží své peníze, vypočítal mi smrtelné následky mé nemoci, jimž předešel. Učinil to ve velice krásných výrazech a s příjemnou tváří; ale nerozuměl jsem z toho ničemu.

Když jsem se ho zbavil, myslil jsem, že jsem již sproštěn všech služebníků sudiček. Mýlil jsem se; vstoupil ranhojič, jehož jsem po celý svůj život neviděl. Projevil mi radost, že mě vidí uniknouti nebezpečí, jež mi hrozilo, což přičítal, říkal, dvěma hojným puštěním žilou, jež mi udělal, a dvěma baňkám, jež měl čest mi přiložiti. Další peří, jež mi bylo vytrženo z křídla. Musil jsem také klopiti do ranhojičovy vaničky.

Zprotivil jsem si tak lékaře a lékárníky, že jsem proklínal i university, kde tito páni nabývají moci beztrestně usmrcovati lidi. V této náladě prohlásil jsem zapřísahaje se, že nechci léků a že posílám k čertu Hippokrata a všechny jeho nohsledy.“

„Přihodí-li se vám nějaké veliké neštěstí, řekl kterýsi papež, zkoumejte se dobře a uvidíte, že v něm bude vždycky vaše pochybení. S dovolením tohoto svatého otce, nevidím, jak jsem přispěl při této příležitosti ku svému neštěstí.“

„Láska má u milenců tytéž následky jako víno u opilců.“

„Nejkratší bláznovství je nejlepší.“

„Věděli jsme dobře, že se baví smíškové na naše útraty; ale podobali jsme se lakomcům, kteří se utěšují z nadávání lidu pohledem na své zlato. Ísokratés má pravdu, nazývá-li nestřídmost a bláznivost nerozlučnými družkami bohatství.“

„Nebyl jsem méně pyšným než žáci Porcia Latra⁵, kteří vypivše spoustu kmínového odvaru pobledli tak jako jejich mistr a domýšleli se, že jsou tak učení jako on.“

„Velmožové a šlechtické tituly! Oh! Ať jdou k čertu! Odstraňme tato slova a žijme vždy spolu v důvěrnosti.“

„Nudní lidé! S jejich sytými, strnulými tvářemi! Nechápu, jak ty, jehož mysl jest tak osvobozenou, volnou, můžeš se baviti se spolustolovníky tak hloupými.“

„Než jsem přišel ke dvoru, býval jsem soucitné a útrpné povahy; ale tam nemá člověk již lidských slabostí a ztvrdl jsem tam na křemen. Tím jsem se také uzdravil ze své příchylnosti ke svým přátelům a odvrhl jsem od sebe veškeru náklonnost k nim.“

„Vrátiv se domů, uslyšel jsem veliký hluk. Ptal jsem se po jeho příčině. Řekli mi, že sluha Scipion hostí tohoto večera asi půl tuctu svých přátel. Zpívali z plna hrdla a řičeli smíchem. Není pochyby, že toto jídlo nebylo hostinou sedmi mudrců.“

„Ó, Štěstěno! Hle, jak nejčastěji rozhazuješ svou přízeň. Stoicismus Epiktétův nemýlil se, porovnávaje tě s urozenou dcerou, jež se oddává sluhům.“

„Nechci tvých omluv, mám je stejně v opovržení jako tvé nepoctivosti.“

„Pane vězni, nezoufejte. Nesmíme býti tak citliví ku protivenstvím života. Jste mlád; dočkáte se jiných časů. Zatím jezte s chutí královský chléb.“

„Běda! Rok radosti prchne jako lehký vánek; ale chvíle neštěstí jest jako století utrpení. Jeden francouzský básník vyjádřil touž myšlenku: Čas, který letí přes radosti, nad naším žalem zdá se stát.“

„Vyznají-li se ženy v umění poblázniti muže, muži zato dobře znají umění balamutiti ženy.“

„Má-li láska nad Španěly velikou moc, pomsta ji má nad nimi ještě větší.“

Stal jsem se opět kořistí nejbolestnějších strastí, jež mi způsobily ponenáhlu těžkou nemoc.

Pan kastelán, který se zajímal o mé uzdravení, domýšleje se, že nemůže mi pomoci lépe, než povolá-li ke mně lékaře, přivedl mi proto dva, kteří podobali se úplně velkým služebníkům bohyně Libitiny.⁶

„Pane Gil Blasi,“ řekl představuje mi je, „zde jsou dva Hippokrati, kteří přicházejí vás navštíviti a kteří v krátkém čase postaví vás opět na nohy.“

Byl jsem tak zaujat proti doktorům lékařství, že bych byl tyto jistě velice špatně uvítal, třebaže bych byl jen málo toužil po životě; ale tehdy byl jsem tak syt života, že jsem byl kastelánovi vděčen, že mne chce svěřiti jejich rukám.

„Pane rytíři,“ řekl mi jeden z těchto lékařů, „především musíte míti k nám důvěru.“

„Mám ji úplně,“ odpověděl jsem mu; „jsem si jist, že s vaším přispěním budu v několika dnech uzdraven ze všech svých bolestí.“

„Ano, s pomocí boží,“ odvětil, „budete uzdraven. Učiníme aspoň vše, čeho je k tomu třeba.“

Skutečně, tito pánové ujali se toho obdivuhodně a vedli mne tak dobrou cestou, že jsem odcházel vůčihledě na onen svět. Již don André, zoufaje nad mým uzdravením, povolal františkána, aby mne připravil ku šťastné smrti.

Očekával jsem tedy, oslaben lékaři a pouštění žilou, že se odebéřu na věčnost; nicméně mé očekávání bylo zklamáno. Moji doktoři, opustivše mne a ponechavše volné pole přírodě, zachránili mne tímto způsobem. Horečka, jež dle jejich předpovědi měla mne zahubiti, zanechala mne, jako by je chtěla usvědčiti ze lži.

„Kdybychom měli jen jedinou chatrč, byl bych tam spokojen se svým osudem. Ačkoli jsem sotva uprostřed své životní dráhy, cítím, že jsem odtržen od společnosti, a zamýšlím žíti nadále jen pro sebe. Mimoto řeknu ti, že jsem si utvořil o venkovském životě představu, jež mne okouzluje, že se jím těším předem. Zdá se mi již, že vidím květnaté louky, že slyším zpívati slavíky a bublati potůčky. Představ si, příteli, všechny rozličné zábavy, jež nás očekávají v samotě, a budeš jí okouzlen jako já. Co se týče potravy, bude nám ta nejjednodušší tou nejlepší. Kousek chleba bude moci nás uspokojiti; až budeme míti hlad, sníme ho s chutí, jež ho činí výborným. Rozkoš není v jakosti chutných pokrmů, jest toliko v nás; a jest pravdivým, že má nejchutnější jídla nejsou oněmi, v nichž vidím vládnouti vybranost a hojnost. Střídmost jest pramenem zázračných požitků pro zdraví.“

„S vaším dovolením, pane Gil Blasi,“ přerušil mne můj tajemník, „nesouhlasím s vámi úplně, pokud se týče domnělé střídmosti, na niž mne těšíte. Proč se máme živiti jako Diogenové? I když nebudeme tak špatně jísti, nepovede se nám pro to hůře. Věřte mi, ježto máme čím zpříjemniti svůj útulek, nedělejme z něho příbytek hladu a chudoby. Jak budeme míti nějaký statek, musíme ho opatřiti zásobami příslušnými chytrým lidem, aby ho užívali s větším klidem. Vše, co má člověk ve svém domě, říká Hésiodos, neškodí; kdežto co tam nemá, může uškoditi. Jest lépe,“ dodal, „míti doma nutné věci, než si přáti, abychom je měli.“

„Jak, u čerta, pane Scipione,“ přerušil jsem ho nyní já, „vy znáte řecké básníky? A kde jste se seznámil s Hésiodem?“

„U jistého učence,“ odpověděl mi. „Sloužil jsem jakýsi čas v Salamance kterémus pedantovi, který měl veliké výpisky. Udělal vám z ničehož nic veliký svazek. Skládal ho z hebrejských, řeckých a latinských spisů své bibliotéky, jež překládal do španělštiny. Ježto jsem byl jeho písařem, zapamatoval jsem si několik sentencí právě tak pozoruhodných jako ony, jež jsem vám právě citoval.“

„Je-li tomu tak,“ odpověděl jsem mu, „máte paměť hodně vyzdobenou.“

„Neprobouzejte mou lakotu. Statky jen kazí mé mravy; až příliš jsem to zakusil. A nejen že si nepřeji více, svolil bych spíše ztratiti všechen svůj přebytečný majetek. Bohatství jsou břemenem v zátiší, kde hledáme jen klid.

Nuže, pospěšme si opustiti svět a uchýliti se do své poustevny. A chci, přišed tam, napsati na dvéře mého domu tyto dva latinské verše zlatými písmeny:

Inveni portum: spes et fortuna valete!
Sat me lusistis; ludite nunc alios!“⁷

„Dlouho jsem provozoval lékařství. Nemohu na to klidně myslit. Mé svědomí mi to potají vyčítá. Zdá se mi, že všichni nemocní, které jsem usmrtil, vystupují ze svých hrobů, aby přišli mne roztrhati!“

„Jaké to představy!“ řekl mi Scipion; „opravdu, pane de Santillane, jste příliš dobrým. Proč litujete, že jste dělal jen své řemeslo? Pohleďte na nejstarší lékaře, mají podobných výčitek? Oh, jistě, že ne! Jdou stále svou cestou svádějíce na přírodu neblahé nehody a přikládajíce si ku cti šťastné obraty.“

„Ach, synu, jaká to změna v lékařství! Odnímá se tomuto umění čest a důstojnost. Toto umění, jež ve všech časech mělo v úctě život lidí, jest nyní kořistí pošetilosti, opovážlivosti, nevědomosti; neboť skutky mluví. A brzy bude křičeti kamení proti zabíjení novými praktiky; lapides clamabunt.⁸ Jsou lékaři, ano, tak říkaje, tací, kteří uzdravují náhodně a jejichž lékařská věda záleží v tom, že dovedou připravovati chemické lektvary. Jest to jen zmatek, kde každý si dovoluje co chce a přestupuje meze pořádku a moudrosti, jež naši první mistři položili.“

„Pane doktore, dovolte mi, abych se bouřil s vámi proti chemickým lektvarům. Popravil bych rád tyto novodobé novotáře, na něž si naříkáte tak spravedlivě a výmluvně. Jaké nepořádky působí tito bídníci v občanské společnosti!“

„Tento nepořádek,“ řekl doktor, „jde dále, než si myslíte. Nic nebylo platno, že jsem uveřejnil knihu proti lékařskému vraždění;⁹ naopak, roste den ode dne. Ranhojiči, kteří chtějí dělati ze sebe lékaře a považují se za schopny k tomu, jakmile jest třeba, dávají jen kermesy¹⁰ a emetyk.¹¹ Ba míchají kermesy i do odvarů a nápojů žaludečních a tak jsou spřaženi s velikými vykonavateli lékařství. Tato nákaza se šíří i do klášterů. Tyto opice lékařské učí se chemii i vyrábějí záhubné lektvary, jimiž ukracují život. Obávám se silně, aby lučba¹² nezpůsobila kteréhos dne zkázu v lékařství, jako padělání peněz přivádí státy na mizinu. Kéž dá nebe, aby tento osudný den nepřišel.“

Přísloví říká, že zloději cítí z dálky peníze cestujících.

„Neposuzujeme hru, když ji slyšíme poprvé, nedůvěřujeme jejím krásám, dokud jsou jen v ústech herců; jakkoliv jsme pro ni příznivě zaujati, odkládáme svůj úsudek, až ji přečteme, a opravdu nepůsobí vždycky na papíře tutéž zábavu, již nám působila na scéně. Zkoumáme tedy úzkostlivě báseň, než ji oceníme; pověst jejího autora, ať je jakkoliv velkou, nemůže nás oslniti. I když se hrály novinky Lope de Vegy nebo Calderóna, nalezly přísné soudce ve svých obdivovatelích, kteří je nepovznesli na vrchol slávy, dokud neusoudili, že jsou toho hodny.“

V sedmi letech byl jsem dán do sirotčince. V tomto domě byli milosrdní duchovní, kteří jsouce dobře placeni za svou péči o vychování chudých sirotků snažili se je naučiti čísti a psáti. Podjali se naučiti mne latinskému jazyku; ale počínali si při tom příliš drsně a jednali se mnou s takovou přísností, že nemoha to snášeti, utekl jsem kteréhos krásného dne.

Strach mi propůjčil křídla, abych utekl kněžím ze sirotčince, kam jsem se nechtěl nijakým způsobem vrátiti, tak se mi znechutil způsob, jímž tam vyučovali latině.

Ačkoliv mi bylo tehdy sotva plných devět let, pociťoval jsem již tehdy radost, že jsem svoboden a pánem svých skutků. Byl jsem bez peněz a bez chleba, ale co vadí; nemusil jsem studovati úkoly ani dělati komposice.

Vytáhl jsem svůj slabikář a s úsměškem jsem v něm listoval. Potom, připomenuv si tresty a rány bičem, jež mi způsobil, trhal jsem z něho listy, řka s hněvem: „Ach, psí kniho, nebudu již pro tebe plakati!“

„Nechtěl jsem, aby věděli, že mám peníze, a byl jsem starostliv, kam je mám skrýti, aby byly dobře ukryty před nepovolanou rukou. Co strastí působí bohatství! Byl jsem v neustálém strachu.

Sotvaže jsem dostal nějaký haléř, již jsem ho nesl na hromádku, abych rozmnožil svůj poklad; a čím více jsem viděl množiti se své jmění, tím více jsem cítil, jak k němu mé srdce lne. Líbával jsem někdy své penízky; pohlížel jsem na ně s radostí, jež nemůže býti pochopena než lakomci. Láska, již jsem měl pro svůj poklad, nutila mě choditi jej navštěvovati třicetkrát za den.

Oplakal jsem ztrátu svých peněz, jako se oplakává smrt jediného syna.“

Žebrák pravil s vážnou tváří: „Dal byste přednost našemu stavu před služebností, jež bez odporu je nižší než žebráctví. Avšak ježto máte raději službu, než vésti jako já život volný a neodvislý, budete míti pána co nejdříve.“

„Měšťák zdál se mi býti tak veliké prostoty, že jsem se nemohl ubrániti myšlence, že jen s největším úsilím se přemohu, abych mu nevyvedl nějaký kousek.“

Kdo neslyší vše, neslyší nic.

„Předstíral jsem, že jsem nemocen, naříkal jsem si na hlavu, naříkal jsem si na prsa a nápodobil jsem všecky způsoby člověka sklíčeného všemi bolestmi světa. Můj pán povolal lékaře, což mi nahnalo strach, ježto jsem se domníval, že tento Hippokratés zpozoruje, že nejsem vůbec nemocen; ale na štěstí a jako by byl se mnou smluven, řekl mi dobrotivě, když mě dobře prohlédl, že jest má nemoc vážnější, než by se myslilo, a podle všeho neopustím po dlouhý čas pokoj.“

„Rozhněval jsem se na obecenstvo a můj hněv jest spravedlivý. Obecenstvo nezasluhuje, aby mělo autory, kteří by ráčili posvětiti mu své práce; mrzelo by mě, kdybych napsal něco, co by se mu zalíbilo. Pohrdám právě tak potleskem publika, jako jeho pískáním. Neví se, kdo jím získává, nebo kdo jím ztrácí: jsou to rozmarní lidé, kteří myslí dnes tak a zítra budou mysliti docela jinak. Jak jsou blázniví dramatičtí básníci, že jsou hrdi na své hry, když mají tyto úspěch! Jakýkoliv rozruch působí jeho novinky na scéně, udrží se potom zřídka po tomto dojmu; a dávají-li se v divadlech po dvaceti letech, jsou špatně přijaty. Přítomné pokolení obviňuje ze špatného vkusu předchozí generace a jejich úsudky jsou potírány těmi, kteří přijdou po nich obou. To jsem pozoroval nejednou a z toho jsem usoudil, že spisovatelé, kterým je tleskáno v přítomnosti, musí očekávati v budoucnosti vypískání. Právě tak jest tomu s romány a jinými zábavnými knihami, jež jsou vydávány na světlo; ačkoliv mají zprvu všeobecné uznání, upadají nepozorovaně v pohrdání. Tedy čest, které se nám dostane ze šťastného úspěchu nějakého díla, jest jen klamem než iluzí ducha, než zapálenou slámou, z níž kouř brzy se ve vzduchu rozptýlí. Nadání mě usmrcuje a pohlížím na ně nyní jako na nejzáhubnější dar, který může nebe člověku uděliti.“

„Obdivuji se rozmarům osudu, kterému se zlíbí někdy zahrnouti statky hloupého autora, zatímco ponechává dobré spisovatele v bídě.“

„Špatný příklad kazí dobré mravy; ježto se tehdy vše prodávalo, přizpůsobil jsem se zvyku, a ježto se dnes vše dává, vzpomněl jsem si opět na svou nezištnost.“

„Písařské zaměstnání nepatří ke géniu kojence Múz; potřebuji literárních požitků. Jsem zrozen, abych žil a zemřel jako básník, a chci naplniti svůj osud.“

SOUVISEJÍCÍ ODKAZ:

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: