Misantropova knihovna

Joséphin Péladan

CITOVÉ ZASVĚCENÍ

(výpisky)

– Vášeň vyplývá z nepopíratelné ideálnosti a veřejné mínění ji neodsuzuje s tímže opovržením jako zhýralost.

– Poněvadž obsahuje pekelný oheň, jenž ji dává odpykati; poněvadž se vášnivec, jenž usne, ověnčen opojnými tuberosami, probudí, obtěžkán okovy; poněvadž kleště žárlivosti, tak náhle rozžhavené, nebo zmrazující lhostejnost jsou Eumenidami, stále blízkými.

Zhýralec se sejde s nějakou nevěstkou po pitce, a byla-li nevěstka zdravá, tož byla jeho fornikace¹ beztrestna; kdežto vášeň končí mukami; v tom tkví důvod pro shovívavost veřejného mínění k romanesknímu. Představte si dva splašené koně: ten, jenž se první utiší, je vláčen druhým; padnou a zraní se. Zrovna tak se milenci pevně objímají, pak se dusí, a jejich polibky mění se posléze v kousnutí.
 

Podstatou je tělo pěší, jako je duše perutná. Jak to představuje okřídlený býk Assurův, jemuž brání jeho těžké nohy rozpnouti křídla a jejž tísní jeho neustálá touha po vzletu; tento rozpor, jenž vyplývá z orlí tužby a býčí nutnosti, zove se lidským životem. Věřte mi, člověk není duál, ale věru singulár s dvojí polarisací; z romanopisců drží se jedni dosud tlachu o dualismu a druzí, jako p. Zola, zjednodušují otázku tu, potlačujíce jeden z obou členů. Zdaž ví p. Zola, romanopisec s vědeckými pretensemi, že dělnice, jež má zdravé vaječníky, bude při práci zpívati; že otupělost pochází od oslabení varlat a neustálé žvanění od irritace žláz?
 

Co je to milovati? Schválené zcizení, rozkošnická desorbitace;² toť státi se satelitem osoby, jež nad vámi nabyla astrálního vlivu, podle Paracelsa. Každý člověk je přitahován k jistému severu, jenž jest jeho osudem; zasáhne žena, jež jej uvede v odklon, jako magnet střelku magnetickou. Sexuální přitažlivost je magnetický fenomén, sladké okouzlení nebo bolestný envoûtement.³ V lásce nejsou druhy, může se lišiti jenom stupněm a předmětem, a Stendhal se zmýlil, propůjčiv lásce jako ploditelce obdiv.
 

Lidé vysoké kultury si doznávají škaredost nebo hloupost milované ženy.
 

Vyšší bytost by byla ta, jež by se neodklonila od svého Severu. Obehnati svou vášnivou sílu hrázemi, kanalizovati ji k ideální metě, zkrátka říditi ji k heroickému výkonu – toť velkolepé!
 

Tento život, proklínaný většinou živoucích, byl jimi dobrovolně přijat!
 

Člověk má neustále potřebu prováděti důkazy své osobnosti pomocí jiných. A jakž by se miloval? Jeho krása – nedokonalá a krátkého trvání; jeho síla – v moci kdejaké výstřednosti; jeho inteligence – tak snadno zatemnitelná; nenechávají mu nic pomilováníhodného.
 

Člověk, napodobitel Boha, to jest tvůrce, svatý, povznášející své srdce až k původu; umělec, vyjadřující jej ve svém díle, bude vždy vzácný, a lidský celek neschopný duchem uplatniti se v světě tvarů, je stále výlučně vášnivý. Nechť se usiluje, jsa ctižádostivý, vládnouti; jsa lakotný, hromaditi poklady; jsa labužnický, svésti všecku svou sensibilitu do nadbřišku; ten dav, jejž vleče za sebou; to zlato, jež hromadí; ty krmě, jimiž se animalisuje, jsou ohavné důkazy jeho entity.
 

Láska se projevuje v každé denní zprávě vitriolem a nožem.
 

Zákony jsou utvořeny majoritou; majorita Sněmovnou; Sněmovna místními vášněmi. Dala jste se napáliti romantiky; tito podivuhodní umělci zrytmizovali vášeň, pocínovali hřích a oděli purpurem zločin; a portréty ty se nepodobají originálům. Vizte dějiny: kapka vody, jíž přeteče pohár nějaké události, je vždycky citová. Má ubohá princezno, vy neznáte dějin. Kde se jim vyučuje ostatně? Co tu vidí žačka? Pluky, jež se rozvinují, pohraniční kameny, jež přemisťují diplomaté. Dějiny jsou tak úděsnou školou zkaženosti, že dle jednohlasného názoru projednávají se s vyloučením veřejnosti. Učí se jenom rozsudkům, to jest úmluvám. Podle vašeho údivu, drahá princezno, vidím jasně, že jste nevědomá jako ministr vyučování.

Pošetilé obecenstvo si představuje (jako ony mladé dívky, které ztratí svou největší iluzi, vidouce kněze, jdoucího do jisté ústranní místnůstky) hlavní historické role prosty potřeb, jimž jsou koryfejové⁴ podrobeni!

Divoch, jenž se rve se sokem o samici, je týž člověk jako mušketýr tasící svůj kord, poněvadž někdo nabídl rámě před ním. Úpadek nějakého druhu nemění ani v nejmenším jeho biologických vlastností, jako zchátrání individua nesprošťuje ho zákonů, ovládajících jeho třídu.

Vyšší člověk uchovává tedy v sobě živly, následkem kterých se může státi sprostým.

Lidská vyvýšenost má jenom dva typy: zhoubce a věštce; toho, jenž dává smrt, a toho, jenž hlásá věčný život – Nimroda a Orfea.⁵ Onen deptá, olupuje a vraždí národy; píše své jméno krví a dav ho nezapomíná. Nemá-liž Bonaparte, thug⁶, svého sloupu v městě, jež se pokládá za nejcivilizovanější? A Orfeus, tento hierofant⁷ a básník, vznešený verbíř ideální legie, výtečný svodič veškeré spirituálnosti, hlásá krvežíznivému lidstvu slovo lásky, a to, když jej bylo potupilo, zabije ho a zapomene na něj. Velké pozemské drama se odehrává mezi potomky Nimrodovými a syny Orfeovými; a dav nekolísá, jako antický chór, mezi dvěma mocnostmi; miluje pach prolité krve, miluje válku, lupanar⁸ a všeobecné hlasovací právo, tyto tři lidské hanebnosti. „Pot národů smočí maltu mých staveb a jejich mrcha pohnojí mé role.“ Toť krédo Nimrodovo, Bonapartovo.
 

Jména chaldejského Herma nelze napsat pod volební provolání; znamenalo by to prostituovati vzpomínku na bohy; před pěti tisíci lety bych byl nosil tiáru⁹; před pěti sty lety býval bych malířem nebo condottierem¹⁰; dnes je povinností mých paží, aby byly skříženy; povinností mých rtů, aby plily; povinností mého milosrdí, aby proklínalo. Zdaž by chtěli sluhové faraonů býti ministry dneška? Všechny dráhy jsou porušeny: v zemi, kde je zříti na téže budově nápisy: Rovnost a Znečišťování se zapovídá, chcete, abych pracoval? Ježto mám třicet šest milionů sobě rovných, jest mou povinností opovrhovat zákony!
 

Zasvěcenec nemůže míti se Státem již jiných styků mimo styky obranné; nutno se míti na pozoru před zlými demokratickými zvířaty, pak vylíti svou personalitu do nějakého díla nebo snu.
 

Vládni nad davy, Eróte; jsou podlé a hodné takového krále.
 

Ve Francii se lidé nestarají o to, aby byli někdo, nýbrž chtějí býti něco, to jest zakládati úctu k sobě na souhlase ostatních; a stejně panstvo jako sběř.
 

Co se týká intelektuální dědičnosti, nemůže v ni věřiti nikdo, není-li osel. Synové Hugovi byli jenom úctyhodní, jeho vnukové se vydávají v nebezpečí, že budou ledakdo.
 

Obliba a veřejné mínění jsou poslušny normy, jež určuje a individualisuje lidské běhy, nechť jsou sebeměnlivější a sebenestálejší; nevidíme-liž, jak jsou noviny neustále zaměstnány tím, že označují obecenstvu efemerní vůdce požitkářského reje? Pomocí zpravodajství budou míti za několik staletí hadráři učenosti seznam úborů a podrobnosti o zařízení bytu každé ženy, která pořádala v této poběhlické době ples.
 

Kněžna Dinská, jsou lhostejna ke koketnostem, inteligentní, dává přednost duchaplnému člověku před hlupcem, ideji před prýmkem, knize před titulem, což jí zjednává pověst, že je výstřední a nesmýšlí jako ostatní.
 

Projevíme-li osobivost, provokujeme bližního, jenž je vždy zlý a vždy nebezpečný, a nemáme ukazovat svého ducha v saloně jako své peněženky na živých ulicích.
 

Má osobnost nemá potřeby veřejného souhlasu; býti velký pro sebe a pro svoje, míním tím pro osoby drahé a rovněž velké, zrcadla, která mi lichotí, aniž mi lhou, hle, to dostačí.
 

Morálka, to jest názor o vášních, je státní důvod, úplně lokální. Vizte dvojžence, odsouzeného v Paříži, ctěného v Cařihradě; Angličané zakládají temperenclářské spolky¹¹ na svém ostrově, a bombardují čínská pobřeží onoho dne, kdy Nebeský Císař zamítne jejich opium. V Marseilli dá týž člověk, jenž prodává černochy v Gabonu, své dceři čísti Chaloupku strýčka Toma. Francouzi pokládají anexi Alsaska a Lotrinska za hrozný zločin, a ukradnou Tonkin. Francouzský kněz a německý kněz modlí se k témuž Bohu, aby dopřál každému z nich vítězství; a nechť si je válka spravedlivá nebo nespravedlivá na tom či na onom břehu, zpívá se Te Deum. Úděsné divadlo, tento egoismus národů, spojující v sobě obecní egoismus, egoismus koterie¹² a průmyslový egoismus. Notace pravdy neexistuje v aktech civilisace; v politice je to cizinec, jenž je v neprávu, a v morálce je to lid.
 

Založiti společnost na ctnosti, na to může pomýšleti světec, ne psycholog; je nicméně třeba, aby se zvíře s dvěma hřbety¹³ neobjevilo na rohu ulic v poledne, ani nůž o půlnoci; bylo tedy jenom možno odvrátiti zlé pudy, obehnati je hrázemi, tím, že byly svedeny do žumpy; a máme lupanary a herny o vklad. Stoupáme-li po sociálním žebříku, setkáváme se s nepotlačitelnými zločiny: lidská inteligence má nekonečné prameny pro konání zla, a tu je podmínkou sociální existence pokrytectví. „Vyrážej se mezi čtyřmi stěnami, kraď, przni, zabíjej, ale dáš-li se spatřiti, ale vypočteš-li si vše špatně, nezahrabeš-li dobře svých mrtvol, já, společnost, budu nucena k velké své lítosti přísně zakročiti.“
 

Morálka je jako šněrovačka; počínajíc jistým sociálním pásmem, každý ji nosí; ale v jistých hodinách ji každý svlékne; táž žena, jež bude horliti proti cizoložstvu, půjde zítra za svým milencem do hotelu; pokud nebyla spatřena bez šněrovačky, je v úctě. Společenská smlouva má jenom jedno slovo: „Ti, kdož zachovají zevní zdání, budou bez újmy.“ Aby parodovala známé přikázání Beaumarchaisovo, společnost dí: „Buď počestný, chceš-li, buď zkažený, libo-li ti, ale nejev se takým.“¹⁴ I v počestnosti nutno se mírniti a nepřekročiti dané míry: nadbytek ctnosti je nerozvážnost a tresce se jako taková všemohoucím Veřejným Míněním. Nic nemá sahati nad průměr. Šeď, jež je morální barvou společnosti, má závažný důvod pro svou existenci: toto setření zjednává jistotu; zakročí-li nějaká červená nebo modrá individualita, jeví se šeď, jsouc osvětlena, takovou, jaká je – špinavou. Vynikající vlastnosti se potřísňují tolikou žlučí pouze z toho důvodu, že se lidé obávají světla, jež vydávají.
 

„Pravý pařížský ples je jistým druhem prostituce. – Oh, já vím, princezno, že tato slova nahánějí strach a že se člověk zdá, pronášeje je, visionářem neřesti! Na tom nesejde, poslyšte mne. Kdyby vás nějaký vikomt překvapil v paláci s nahými pažemi a sdostatek dekoltovanou, aby bylo vpředu viděti počátek vašich ňader a vzadu hlouběji než na vaše lopatky, vyklouzla byste co nejrychleji, velice rozčilena, a přehodila přes sebe závoj. Nicméně ukazujete to vše v ostrém světle a před lačnými zraky sta mužů. To jste ještě mladá panna a kasuistika vám dovoluje rozněcovati smysly, směřujete-li za dílem těla, jež jest v manželství: ale předpokládejte, že jste vdaná. Vstoupí cizinec, jenž vás vezme kolem pasu, tiskne vás ke své vestě, zabodává svůj zrak do vašeho poprsí, směšuje své nohy s vaší róbou, jak nejvilněji může, zatímco vy kladete rámě kol jeho krku a jednu ruku do jeho ruky. Překvapí-li vás takto váš manžel, nezbude mu nic jiného, než aby zabil toho muže nebo požádal o rozvod.“

A dovedl ji ke dveřím velkého salónu, kde vířící páry vypařovaly navoněné chtíče.

„Vizte ty ženy, takměř omdlévající na ramenou neznámých: to jsou vdané ženy a počestné ženy. Je tedy zvláštní počestnost pro to, co je veřejné, a zvláštní počestnost pro soukromí, a manželství nebere žádné škody z vilných doteků, je-li při tom galerie. Každý, kdo by vás ve vašem příbytku zastihl v pozici tance, byl by přesvědčen, že je ten muž vaším milencem; zde, na plese, se jmenuje prostě vaším tanečníkem.“

A ukazuje pohledem na páry:

„Vizte ty pohřížené pohledy, zatětí rukou v rukavičkách na rameni tanečníkově; vizte ty nohy mizící v sukních; vizte ty sklánějící se hlavy a ty prohýbající se postavy; vizte ta objetí, v nichž se projevuje svalová křeč, ty mrazivé zavlhlosti zad; vizte ta ňadra, prudce se dmoucí pod šněrovačkou, ty zprahlé rty a škubající se chřípí. Naslouchejte tomu šumu pomačkávaných látek; pod nimi se tělo rovněž přitiskuje; naslouchejte tomu těžkému dýchání – to není těžké dýchání z únavy.“

A Pavla viděla při slovech platonikových vznášeti se obscénní fantom poluce¹⁵ nad tancem.

„Vy jste ohavný!“

„Otevříti oči, dobrovolně zavřené, nazvati každého jeho morálním jménem a odkrýti věci v jejich špatné podstatě – ano, to jest ohavnost! Jakým právem možno nazvati pijáky opilci, chytráky zloději a korektní lidi chlípníky? Tím člověk bezbožně sahá na konkordát, uzavřený mezi blahobytem a neřestí.“

„Na plese se nám objeví samy formy vášní. Dle názoru ťulpasů jsou zde jenom lidé v plesových úborech, kteří se dívají, jak jiní hopkují; dle hlubokého názoru jsou tu všechny mrzkosti, konstituující civilizaci. Zde jsou pohlaví pohromadě a ve styku: a všeobecný případ, jenž se vnucuje zraku...“

„ Je cizoložstvo.“

„Ne, cizoložstvo bohatých lidí předpokládá, ne-li lásky, aspoň výběr, zálibu, okolky důstojnosti a trochu překvapení před objímáním, milostného škemrání a trochu pomalosti při svolení. Na plese se povoluje neznámému, takměř komukoli přítomnému, vnější a chvilkové vlastnění, jež se morálně rovná úplnému oddání se, a mnohdy také tělesně. – A především by si mnoho dívek dalo zaplatit předem, než by se objevilo tak svlečeno, jako jste vy.“
 

Nemluvme zde o Bohu. Podivuji se zbabělé zvyklosti křesťanské, která svaluje na Boha zodpovědnost za naše neřesti. „Pane, já se vydávám všemu všanc, dej, abych ničemu nepodlehla.“ To je ženský otčenáš.
 

Jsouc zadržena nějakým ministrem, kněžna Dinská musila mu představiti Pavlu.

„Můj původ je nejbezvýznamnější jak jen možno, neboť jsem dítětem své práce.“

„Vaší práce?“ důrazně pronesla Pavla. „Kdybyste řekl svých tlachů, bylo by to přesnější. Nejprve jste tlachal v kavárně, pak v klubu, konečně v sněmovně. Gavarni¹⁶ napsal dvěma slovy dějiny společenských vrstev: tlachalové a otlachaní.“

Chvíli se ministr vnitra čepejřil; pak, zpozorovav, že jich nikdo neposlouchal:

„Posmíváte se ministrovi; nebudete se moci smát člověku. Pokládáte nás – moje kolegy a mne – tedy za tak hloupé, abychom se brali vážně: Republiku, vládu! Dejte pokoj, to je úpadek národa. My ministry! Tomu ať věří jiní!“
 

Zločiny se páchají se zákoníkem v ruce a obecná počestnost je důvtipným obejitím soudních stíhání.
 

Společnost, jež se posmívá ctnosti, dbá velice mnoho na mravy, to jest na konvence. Zabíti muže tváří v tvář, toť vražditi, a riskuje se „oženiti se s vdovou“; zabíti muže před čtyřmi svědky, to zvětšuje o mnoho váš prestiž.
 

Jsem společenský a neproduktivní; lépe by bylo, kdybych naháněl dámám strach a kdyby má díla okouzlovala mány¹⁷ géniů. Umělec v estetickém nebo přirozeném stavu je fantastický ježoun; jeho hroty jsou nutny pro udržení jeho osobnosti; jakmile je ustříhá, ihned cítí, vidí a myslí jako kdokoli jiný a jest jenom o příčku výše na ponoru své doby.
 

Výsledek kultury, jak říkají Němci, je smrt všech citů pro čest jednoho jediného, jenž sám není nic jiného než pocit.
 

Kdož by skutečně snášel zavržení a hanu světa, vysílení svého těla, ztrátu svého génia, negaci veškeré budoucnosti, zklamání, hustá a postupná jako bušení tepny, hnus, jenž prolíná všecku bytost, a žárlivost, jež ji rve, kdyby toho mohl býti prost pouhým zřeknutím se lásky? Kdož by poslouchal absurdní, zlou, dětinskou a plačtivou bytost, kdyby bázeň před něčím horším nemátla jeho vůli a nepomáhala mu překonávati strasti vášně úděsem, jenž vzniká v studeném loži a v osamělé duši? Tak činí cit z nás všech zbabělce; tak se ti nejduchaplnější enervují ve svěradlech nějaké ženy; tak se potracuje velkolepé dílo ducha v králičině a všecka vůle, neužitečná jako zohýbaný meč, visí ironicky u boku mrtvoly.

Mezi kýmkolivěk, míním tím každou bytost, jež nemá významu ani pro umění, ani pro vědu, a ženou je relativní rovnost, způsobená inferioritou samcovou; a všední žena převyšuje všedního muže. Ale jakmile se jedná o bytost, jež přemýšlí a jež pracuje, jest na ženě, aby se obětovala, jinak nemiluje. Dílo je tělem a krví mužovou, a nenáviděti toto tělo a tuto krev, toť míti v nenávisti toho muže.

Vášnivci, jak mi připadá, jsou mnohem bezprostředněji potrestáni než děvkaři. Tak také navršují dvojí odchylku ducha a těla; nicméně je bytost vášnivá od přírody nekonečně vyšší než bytost pudová a následkem toho vnáší do lidské komedie nebezpečnější živly. Romaneskní žena je příležitostí většího počtu hříchů a většího zmatku než veřejná žena. Nikdy nevyvolá žena čistým a prostým užitím svého těla katastrof, jež budou vyznačovati její kročeje, pobláznila-li ji četba Sandové a oslňuje-li falešnou ideálností.
 

Nenávidím jen dvojí: demokracii a pokrytectví; a mám věru raději pravého pepíka než falešnou ctnost.
 

Ne, my nehrajeme citovou komedii, my se na ni díváme; slíbil jsem vám podívanou, ne, že vystoupím s vámi na scénu.
 

Jsou lidé, kteří by se měli nazývati radostibijci. Dny také. Je smutek, který by bylo možno dobře specifikovati jako smutek neděle; obecná duše, vzpamatovavši se od nízké práce, diví se a váhá při tomto zastavení činnosti; když tok sociálního proudu již nepodpírá všedního tvora, tíží jej tento odpočinek, poněkud nezvyklý, nechává jej tváří v tvář jemu samému, což je konfrontace hroznější než s nutností.
 

Lidé, prostí jakéhokoli obojku, jsou trochu divochy, a láska bez překážek je ukrutná a horší než nenávist.
 

Nádraží bylo plné nedělních zpozděnců. Hlučná veselost, rozjařeně se tlačící lokte, zvířecí výkřiky, vyrážené jako uličnický oddech po dlouhé němotě a nucenosti, zeleň sítí na motýly; a téměř ve všech rukou láhev. Sotva že byl vlak sestaven, byl vzat útokem za velkého hlomozu.

– Jak je ten vlak živý! děla Pavla.

– Kdybyste řekla hlučný... Vlak se zvířaty je stejně živý, a na co myslí dobytek, když jej odvážejí? Jak by se válel v trávě, pásl, pil čerstvou vodu a pářil se; obsahuje tento vlak nesmrtelných jiné starosti?
 

Láska, pozorována ve svých arcitypech skutečnosti jako Antonius a Kleopatra nebo umění jako Romeo a Julie, je pouze pohlavní roznícení. Definoval bych vášeň jako zcitovění pudu; to jest rozjitřenost nějaké potřeby, specializovaná ve svém předmětu. Milovati, toť míti nepřekonatelnou potřebu viděti, slyšeti, dotýkati se nějaké bytosti a býti viděn, slyšen a dotýkán od této bytosti ve vzájemnosti citu. Milenec, jenž dospěje k přesvědčení, že potřebuje ku svému živobytí, aby byl milován od té či oné, nebude-li od ní milován, se zavraždí z přesvědčení, že tato láska byla nevyhnutelna pro jeho život. Poslyšte žárlivost, když mluví sama k sobě: „Jiní budou míti tuto bytost! Jiné rty...! Jiné paže...! Ne, ne, toho nesnesu.“ A opakujíc si toto „toho nesnesu“, mění se žárlivost v zuřivost a může kousati. Všecka animálnost vstupuje do srdce a člověk je v společnosti více nebo méně nebezpečného zvířete.

Jev citové rozjitřenosti závisí ve svém vzrůstu od obraznosti, ale jeho vrcholem je paralýza mozku. Vizte zuřivost lva, chovaného v kleci v botanické zahradě, a zuřivost, kterou byste mohla vznítit u vězně: v okamžiku paroxysmu¹⁸ vidí oba červeně a člověk je na chvíli na témže stupni zoologického žebříčku jako lev. Vizte pluk Turků, jenž útočí bodákem: z psychologického hlediska nemají už duše a jsou jenom stádem buvolů. Čím prudší a divější je milostná posedlost, tím více se blíží k slovesu pokáleti, poněvadž v prudkém spasmatu není již postřehnutelné mozkové činnosti, soudnost mizí pod nervovými záchvěvy. Tož jest ohromný omyl, obdivujeme-li se jako kulminačnímu bodu individuality právě tomu momentu, kdy člověk ztrácí své lidství. Lidé, kteří obdivně čtou: „Kyrysníci vyrazili jako rekové“, jsou hlupáci; nehledíc k tomu, že nemohli ustoupiti ze strachu před válečným soudem, přešli, jakmile se rozjeli, do řádu dravců a zemřeli v stavu savců, ne v stavu lidí.

Skutečný rek je ten, jehož smrt korunuje nějakou ideu, ne trulant, jemuž nějaká země řekla: „Je příkazem zemříti, aby se prospělo prodeji nočních čepiček u dalekého národa.“
 

Milovati, toť dávati někomu jinému přednost před sebou samým a obětovati mu i svou lásku; ostatek chvast a ve skutečnosti souboj dvou egoismů.
 

Příroda působila na její smysly.

„Tyto osiky, které asi vzbudily ideu kostelních věží v prvním křesťanském staviteli, vystupující tak zpříma a tak vysoko k nebi a přitom stále zaryté v zemi, připadají mi se svým vlněním a se svým šumem listoví jako Nebové a Pavly, kteří se povznášejí, povznášejí, převyšují o dvacet loktů ostatní stromy, ale jsou stále upoutáni k půdě hlubokými kořeny.“
 

Pod rety, jež líbají, objeví se zuby, jež kousají.
 

Zákoník není psychologický; a galantní národ nepředvídal ženských zločinů. Všecko, co nespadá pod vraždu a kvalifikovanou krádež, jest sociálně opatřeno hudební značkou „dle libosti“.

Nechť se přihodí cokoli v lásce, sdílí veřejné mínění názor: dobře se stalo, neměl tam chodit. Buďtež podveden, hanoben nějakou ženou, a gerontové budou parafrázovati známé „co měl co dělat na té galéře?“

Skutečně, člověk upne k sobě ženu, která není ani počestným člověkem, a pak se diví, hlučně křiče, podvádí-li ho. Společnost nemůže postaviti hlídače bláznů na skálu leukadskou¹⁹ a dáti železnou škrabošku těm, kdož jsou ohroženi vitriolem. Jedině v epithetu „slabá žena“ se společnost mýlí; žena, která nemůže nic ztratit při skandálu, žena se zbraní není naprosto slabou ženou: je toho jediného pohlaví, jež se zove nepřítel.

Kdyby se nekňuba chopil hole a napráskal nervózní zlé ženštině, zvedla by se proti němu bouře rozhořčení a rytíři by zakročili. Kdyby mu ona rozbila hlavu talířem a zpracovala tváře svými nehty, zadrželi by ho, řkouce: „Vždyť je to žena.“

Tato prostá slova obsahují tisíc a jednu imunitu; a poroty mají vlohy pro bláhovost tak vyvinuty, že připouštějí vraždu jako dovolený projev citu.

Tito ctihodní truhlíci usuzují tak, že způsobiti smrt lhostejné osobě zaslouží šibenici, ale že zabíti svého milence náleží mezi odpouštěné a uznávané skutky.

Slyšel jsem dámu, jež uzavírala z podobného případu: „Patrně ho velice milovala, když jej zabila.“ Jsou ženy, které řekly po roztržce vážně: „Nemiluji tě sdostatek, abych tě rozpárala.“

Opustit nebo povolit jsou stále jediná dvě rozřešení problému. V této válce jest žena vždy vítězem, leda že má co dělat s pepíkem, jenž uhodí a nedisputuje. Čím nervóznější, citlivější a rafinovanější výchovy bude milenec, tím bezbrannější bude pro tento zápas s učarováním. Ženě se přiznává právo na absurdnost a na vrtochy; zneužívá toho obratně. Znaví nejsilnější odpor neustálostí svého popichování a dosahuje nejpodivnějších koncesí komedií, které se přesně říká „dělati výstupy“.
 

Tam se objímali; vedle se hádali; páry v dobré shodě připadaly Pavliným očím sprosté; a vzhled ostatních vypocoval nenávist a výpočty nepřátel, kteří na sebe číhají a vyhledávají daremné hádky.

„Když jste mi ukázal hýření kohokoli s kteroukoli, pobuřovala mě jejich bestialita; nyní, když vidím svolnou a vybírající si lásku, budí ve mně černá zlovolnost, jež z ní prýští, otázku, která z obou lásek má větší cenu, zda láska nevěstčina ke každému, kdo přijde, anebo ženina k jedinému muži, když jej tíží vší svou zlomyslností. Ano, máte pravdu, co zjednává odpuštění vášně, toť její bolest; veřejné mínění nemělo odvahy hoditi svými kameny po bytostech tak bídně potlučených!
 

V četných ženách vězí více či méně zuřivá šílená, ale vždy zručná ovládati svou šílenost ve prospěch zájmů svého klínu nebo své peněženky.
 

Při vášních nadchází hodina posedlosti; jedna strana stane se ďáblem druhé strany a může ji přiměti ku spáchání nesmyslných činů. Pokládám vášnivce za posedlého; a tomu, kdo zná sílu šílených sedlin a co halucinačních forem vyvolávají kolem nějaké bytosti, jeví se to hroznějším než rohatý, drápatý, chlupatý a ochvostěný ďábel poetického sabbatu.
 

Proč je tak vzácné, aby se láska, jež uhasíná, stala přátelstvím? Zkažení paprsku lásky toť paprsek nenávisti.
 

Člověk není často plastickým anagramem svého díla a Gavarni pokládal Balzaca, spatřiv jej poprvé, za příručího knihkupectví, v němž se s ním setkal. Když vytvořil Rafael svůj karton Athénské školy, nebyly známy ikony, jež byly později odkryty; nuže, ty, jež si vymyslil, hodí se lépe pro řecké filosofy než ony pravé.
 

Bonaparte, toť rhodský kolos; odře se podstavec, ale nerozryje se bronz.
 

Bojovní národové jsou velcí národové. Národům jako jednotlivcům je nutno krásti, aby si uchovali svoje, a zabíjeti, aby žili.
 

Kasárny a lupanar jsou paralelny; propůjčuje se vlastní tělo komukoli na obou místech; zde pro pocel, tam pro zranění. Odpírám společnosti právo rekrutovat vojáky, jako se jí upírá v zásadě právo rekrutovat nevěstky. Osobní služba v lupanaru měla by docela stejnou odůvodněnost pro všecky Francouzky. Válka a prostituce mají týž titul: „nutná zla“. V myšlence zákonodárcově je nevěstka ochranou rodinné cti, jako je voják ochranou svobody a statků občanských.
 

Pro nás, muže myšlenky, mají rozkošné nicůtky lásky, její papouščí řeč, skládající se ze samých: „Miluješ mě, rci... Miluji tě! Můj anděli, můj drahoušku,“ méně kouzla než pro všedního člověka.

Jsouce přesvědčeni o své vyvýšenosti a legitimně spojeni s literaturou, pokládáme samu svátost manželství jenom za nevěru Písemnictví, naší Moiře.²⁰ Tož můžeme milovat pouze neabsorbující a zbožňující bytost, jež nezaujímá nijakého místa v našem životě.

Kdykoli jsem pocítil, že se ve mně vzbouzí slovo, přišla mi vždy na mysl dojemná alegorie spisovatele a umělce. Zdržíme se na cestě životem při špatných hrách lásky, ale když se někdo dotkne našeho díla, onoho slova krásy a soucitu, jež nám bylo svěřeno, zkřížíme své ruce na prsou a dovedeme trpět a být zbabělí, abychom zachránili božskou báseň, již neseme.

Tento rys mi otevírá perspektivu na inferioritu člověka myšlenky v intimním zápase: dělá ústupky po způsobu Ludvíka XVI., přijímá a pokrývá si hlavu frygickou čapkou.

Předpokládajíc, že by žena, manželka nebo milenka byla si vědoma, že jsme monstrancemi, mohla by nám ponechat, aniž by přespříliš trpěla, rozpětí naší personality? Jsou časty hodiny, kde prýští lhostejnost z našeho chování jako vlhkost ze sklepní zdi, a ty hodiny jsou kruty pro ženu, jež je má strávit.

Na tom nesejde. Nejméně nadaný z nás má také hodiny, kdy vyzařuje kouzlo. Jsme špatný všední člověk, ale můžeme poskytnout duši a tělu oněch slavností, jež ozařují svou upomínkou celý život.

Ano, máme zvláštní schopnost stát se opět naráz panickými a mladými: Cherubín žije stále v našem zhnusení.
 

Láska je konkordát mezi andělem a zvířetem, končící dvojím pádem.

Láska je vytáčka, kterou si vymyslil člověk, aby se lišil od ostatních savců.

Láska je ideál v měďácích.

Láska je sen, jenž končí vždy můrou.

Lehká ženská nebo žaludek – nikdy se neví, co z obého.
 

Jaký bezstarostný a zločinný egoismus přivésti na svět nešťastné bytosti, jichž nebude možno uchrániti práce, ponížení a závislosti, jež společnost ukládá tomu, kdo se nemůže vykoupit ze zhlupujících realit!
 

Ode dne, kdy bych musil portrétovat měšťácké mouly, místo abych črtal své sny, byl bych zuřivé nálady. Ale zuřivá nálada je neslučitelná se všemi ostatními.
 

Chudoba přikazuje intelektuální bytosti, aby zůstala osamocena.
 

Nic nemá významu při bezvýznamném. Šosák má třicet jeleních parků, a nesejde na tom; pro dějiny existoval jedině Jelení park Ludvíka XV.; paní Šosáková měla spoustu milenců, ale nikdy se nebude mluvit o jiné než o Anně Rakouské a Buckinghamovi.²¹ Země bez dvora může mít morálku, ale ne mravy; vláda bez okázalosti není ničím jiným než jednatelstvím a po cestě rovnosti dojde Francie tak daleko, že bude jenom akciovou společností na zdanění hlav třiceti šesti milionů nevědomých jakobínů.
 

Za znavených a zklamaných období života povstává vzpoura i v nejčistší duši proti zdánlivé nespravedlnosti událostí, která odměňuje ctnosti bolestmi; ale kdyby mohly, sestárnuvše, porovnati to, čím zůstaly ony, moudré, s tím, čím se staly bláhové, tu by se přes osamělost duše, těžké hodiny a hněv pro neuchvácené štěstí pokládaly za privilegované. Staroba neřesti má fyziognomii obzvláště šerednou.
 

Byla byste překvapena nepatrností vědění, jež zanechává život, když není veden v rozjímání.
 

Komu vděčíme za knihy opravdu psychologické? Samotářům, kteří čerpali jedině ze studia sebe samých úplnou znalost lidských vášní.
 

Život, který vedeme, znamená vždy velmi málo; život, o kterém sníme, toť velká a nesmrtelná existence.
 

U paty lidského žebříčku se choulí instinktivní bytost; ve výši se vznáší intencionální bytost.
 

Děláš na mne dojem apokalyptického draka, představujícího všechny nízkosti a všechny šerednosti lidské. Mám tě ráda, poněvadž oživuješ mou nenávist k lidstvu. Tvůj život a tvé řeči jsou neustálé výzvy k zoufalství, k svrchované aristokracii nepochopených duší. Kdybys měla smysl pro božské, byla bys zuřiva proti Bohu, jenž trpí, že jsou lidé tací, jací jsou. Je to život, tohle? Věru, život je zlo, ať žije smrt! Neploďte již dětí a zemřete, jako Manfred²², klnouce, zemřete, rouhajíce se, zemřete, popírajíce život, dobro, krásu, tyto přeludy, jež jsou pouhými nástroji pro mučení v kruté inkvizici, kterou hmota doléhá na ono nepodařené zvíře, jež se zove člověkem.
 

Zkaženost nejlepšího je nejhorší zkažeností.
 

Ah, vy se ušklíbáte! Neoslazuji svých slov, nelhu synonymy. Pronáším smělý názor o každé věci, kterou zřím. Lež způsobila více zla než kdy jaké slovo, byť i bylo sprosté, jež znělo pravdivě.
 

Není-liž nejvážnějším faktem sexuálních styků galantnost, změnivší se ve válku? Manželství, ať je v něm trocha lásky nebo ne, je zápolením, ne sjednocením muže a ženy, a ježto není vítěze v manželském souboji tváří v tvář, zmizí manžel, co nejčastěji může, ze svého domova, stavšího se arénou, v níž bude vždy povalen pomocí nervového záchvatu aneb promočením několika kapesníků.
 

Když láska nezabije, končí shakespearovským titulem: Mnoho povyku pro nic.

Žádná žena nezíská jistoty své moci nad mužem, aniž jí pak zneužívala; upřílišnění je pravidlem pohlaví toho; běda tomu, kdo odzbrojí a neponechá nejistoty, jež je zastrašuje, při citu, který se jim projevuje.
 

Člověk se zachrání před tím, co je mu odporno: před ohněm, vodou, zbraní; nezachrání se před tím, co ho přitahuje.

Moje drahá žena tancuje v tuto dobu, tančí valčík, dovoluje ledakomu, aby ji vzal kolem pasu a za ruku, a usmívá se na něj. Kdybych zkusil, až se vrátí, stejné posuňky, stejné, rozumíte, byl bych ohavou, orangutanem, jenž znásilňuje vestálku. Ah, romaneskní ženy – mor na ně...!
 

Říkají si: Kdybych byl milován, byl bych šťasten; což je zrovna tak naivní formulí jako tohle: Jedl bych s radostí jakoukoli stravu. Láska je dvouspřeží; dí-li si někdo: Vlekl bych svůj život lépe, kdyby k němu byla ještě nějaká bytost připoutána: nutno specifikovati: kdyby ona bytost, která by byla připoutána, držela se mého kroku a táhla v mém směru; obyčejně táhne jeden čehý a druhý hot, a nemilovaní nejsou tak okradeni, jak se domnívají.
 

Maulmont vešel do kavárny, hrbě svou vysokou a hubenou postavu a kloně k prsám svou těžkou myslitelskou hlavu. Stisknul podávané ruce a usednul mlčky.

– Nu, velký sdružovateli rýmů a mýtů, mistře adjektiv a symbolů, semitizovaný Hinde vědy, jaká oblaka tíží vaši orlí mysl?

– Vy nevidíte, že má ten oblak téměř podobu svině? odpověděl Maulmont triviálním dvojsmyslem, jenž vyjadřoval všecku jeho hanbu. Pak propukla ona potřeba zpovědi, tak hluboce lidská, že je důvěrníkem, nutným na divadle pro výtrysk myšlenek, v životě kdokoli nahodilý, vzbuzující důvěru v okamžiku, kdy člověk má potřebu vyplvati před svědkem ropuchy, jež ho dusí.

– Úcta k sobě samému, tato krásná opora, jež dosvědčuje, že nemáte na nohou tolik bláta jako dav, který vás obkličuje; vážnost k sobě samému, tato nábožnost k lidské osobnosti, která k vám v hodinách ochablosti vysílá vánky nesmrtelnosti; moc nad sebou samým, tato královská hodnost, neznámá králům a připadlá stylitům ideje, která vám dodává ve vašich vlastních očích nimbu zářnějšího zlata, než je zlato korun, to všecko jsem měl; a to všecko zhynulo pod nečistými pocely. Ano, nečistými! Děvka se mne zmocnila. Mám pocit, že svírám v náručí upíra, jenž je všecek rudý od krve, kterou vsál. Ah!
 

– Nic nepředstavuje množství utrpení, obsaženého v těchto dvou slovech: Nebýti milován!

– Jiná dvě slova obsahují stejné množství utrpení. Slova ta tvoří devízu vysokého i nízkého lidstva, Balzac je napsal a student je blábolí; slova ta jsou heslem k nebezpečným pokusům, k zhoubným odvahám; neuhadujete jich? Ne? Tedy ta věštecká slova jsou: Býti milován!
 

Milovati znamená běžně ne se obětovati: zahrdliti²³ nějakou bytost na oltáři svého sobectví a říkati jí, když ji ničíme, uzavíráme od světa a trápíme: „Můj drahoušku, to všecko je z lásky.“
 

Manžel je ara, darovaný rodiči, cpeme ho cukrem, necháme ho poletovati po celém domě, jen když nevyletí.
 

– He! zvolal Gandolière, není-liž sdostatek ženské to slovo řemeslo, vyplité na vaše dílo, na tu ubohou kočičí čmáranici, která stojí tolik probdělých nocí a práce? Vložte tam tedy celou svou duši, vyčerpejte své zdraví, aby vás bytost, jež vás nejvíce miluje, takto zpolíčkovala!

A náhle rozzloben:

– Když jsi byla těhotná, když jsi porodila, netupil jsem tvého velebného břichu; tož nevrhej nyní ty bláta na mé čelo, jež chodí s útěžkem a jež rodí: díla jsou děti, slyšíš, ženo? A cerebrální porod má zvláštní velikost, nedovoluji tvé děloze opovrhovati mým mozkem.

Víte, co je pravidelná domácnost umělcova? Blízký styk s nepřítelem umění, jenž se s ním o vás sváří; člověk ztrácí, bráně svůj talent, čas a síly, jež by ho udělaly velkým.
 

Jak málo lidí dovede nalézti svou cestu a chápe povahu svého talentu! Když se stal každý vhodným pro všecko, nevyniká nikdo v ničem. Francie je národ lidí, vhodných pro všecko: uveďte mi vrátného, obchodníka majolikou, kteréhokoli člověka, obdařeného ročním důchodem a volným časem, jenž se nepokládá zároveň za politika, národohospodáře, filosofa, literárního a uměleckého kritika, obratného k míru jako k válce, a za světlo, zapomenuté ve svém koutě. Z třiceti šesti milionů Francouzů není ani jediného, který nemá pošetilé domýšlivosti, že je myslící bytost: Tato monstruozita končí rozháraností mravů. Jakmile dospějeme, překročivše dělníka a dělnici, strádající a rezignované, k drobnému obchodu a drobným rentám, vidíme už jenom sojky, nafukující se jako pávi; při třetím románu, který čte, vyzdobí se paní Ťulpasová v rekyni, a není vařbuchty, pohodlně slintajícího, jenž by si nemyslil: „A já také mám schopnost na ministerského předsedu.“ A nejsou v neprávu: kasírky mají skvoucí duše v běžných románech a důstojnosti jsou propůjčovány nejprostřednějšímu.
 

Z prostého skeptického hlediska závisí osud západních mravů od katolicismu: ženy zítřku, které se nebudou modlit, a muži dnešku, kteří se rouhají, utvoří civilizaci sběře, jejíhož obrazu dějiny dosud neviděly.
 

Vrhnouti se na kolena vyžaduje půvabu, jehož nemá; směšnost zesiluje hnusnost.
 

Čert vezmi lásku! Neboť on ji věru přinesl, aby trochu více zašmodrchal tenhle mizerný svět!
 

Mějte se na pozoru před ženou, která se vám nabídne, že vám přišije knoflík; brzy vás oblékne do olověné kápě své lásky a vy se potopíte.
 

Pod jménem Béroalda de Verville existuje kniha²⁴, zajímavá sbírka obscenit a skatologií²⁵, jejíž vůdčí myšlenky komentátoři marně hledali pod svinstvy a rozpustilostmi a jež znamená zcela prostě pro člověka, který dovede užívati sexuality, že nemá hledati jiného talismanu kromě falického. Za ztřeštěných dialogů, kde Aristofanés odpovídá kašpárku Klementovi, přichází zajímavé tvrzení, že lingam²⁶ je pentakulem²⁷ všech sociálních realizací a prostředkem k úspěchu užívání vlastní vilnosti. Takto hrubě formulován, výrok ten odpuzuje; zastřen však vysvětluje mnoho z života herojů a z života proletářů.
 

V šosáctvu je vše hodnotou a tito lidé ukládají své neřesti jako kapitály: nemají nikdy vášní, které nevynášejí pěkného příjmu.
 

Jistý národohospodářský spisovatel pravil, že se člověk nikdy neobohatí prací svých rukou; dosíci úspěchu svou zásluhou! Naivní tvrzení; dosíci úspěchu, toť předstihnouti ostatní při překážkovém dostihu; nepoužijete-li podrážení nohou, pokud vám to jiní činí, jste předem určen svaliti se na zem, ledaže vaše zásluha jest onoho obrovského rozměru, jemuž se říká geniálnost, a že máte v sobě cosi silnějšího, než je lidská hloupost, která jest ohromná. Hledejte „proč“ za úspěchy vašich vrstevníků; toto „proč“ nebude nikdy skutečná zásluha. Ten či onen kritik má takovou moc, že následkem jediného jeho článku je rozebráno u knihkupce celé vydání; mohla by mu tato moc vyplývati z originality jeho úsudků, z jeho nezávislosti od koterií, z výše jeho ideálnosti? Nikoli, jeho mínění má tolik váhy jenom proto, že je stejně těžkopádný, stejně hloupý jako vkus obecenstva. Ve světě, v kterém teď jsme, by opravdová hodnota nemohla existovat: triumf obchodníkův, toť prodati velmi draho to, co jej stojí velmi málo; triumf burziánův, toť nakoupiti za hubičku; triumf otce rodiny, toť zbaviti se odporné dcery, již dá jako výtečnou nějakému hňupovi; triumf, toť býti mezi šejdíři. Ze skeptického a estetického hlediska mají rozvoj obmyslnosti a vynálezy zchytralosti zájem, jehož nepopírám; křesťansky se to zove bohaprázdností.
 

Ohavnost je slabý výraz vůči výkřiku šosákovu: „Zachraňme decorum.“ Čistota chodníků, nájemné, zevnější důstojnost, zapnutí přes intimní skvrny – takové jsou předpisy a dík jim vše je dobré, co se zdá dobrým; chtějí-li někteří zlomyslníci provětrat pravdu, jedná se s nimi jako s hanebnými utrhači na cti a ježto jsou měšťáci penězi a množstvím, soudci stejně jako voliči, má člověk proti nim pouze smích, jenž je nepohne k slzám, a opovržení, jež se setká s jejich opovržením a zlomí se o ně jako benátský stilet o želví štít.
 

Láska je pouze škraboškou jiných vášní; dominem, kterým se lidé odívají, aby tyto jiné vášně nebyly poznány. Lidé se nemilují, aby se milovali; milují se, aby se najedli, aby se ošatili, aby se vyráželi, aby požívali, aby měli děti nebo koně. A to všecko se podobá lásce jako republika státní správě. Uranská Venuše, kdež tedy je čistá láska? Eróte, co ti zbývá za podíl?
 

Je-liž potřeba ďábelské maškarády, aby se vysvětlilo zlo a zlí? Polovina lidstva se vyráží neštěstím druhé polovice. Fanfáry vítězné země jsou provázeny nářky dobyté země; žena pláče, když ji muž opustí jako vítěz. Kde je radost, jež kvete bez slzné rosy jiného? Kde jest expanze, která nikoho nepoškozuje? Hledejte, jak byste užívala, aniž jste působila utrpení, jen se pokuste: U vědomí této neustálé převratitelnosti Honzy, jenž pláče, aby vzbudil smích jiného Honzy, a Honzy, jenž se směje nářku svého lidského dvojence, jedná člověk, jenž neodzbrojí ve jménu milosrdenství, jako takzvaný vojenský hrdina, jenž zabíjí, aby nebyl zabit. Když bude pověst princezny Rjazanové v nebezpečí, co učiní nečisté, podezřelé ženy? Vrhnou se jako menády²⁸ na to, co jí zbude na cti, a každá se objeví, ukazujíc insinuaci,²⁹ kterou učinila, a své kousnutí na vaší mrtvé vážnosti, před veřejným míněním s nehty, polámanými při tom drásání, a dí: „Vidíte, že nejsem v jejím postavení, když jsem pomstila na ní ctnost.“ Ah! Ubohá princezno, kdybyste byla mohla studovat duše na venkově, byla byste bývala uděšena zločinností všech těch počestných žen, které se neprovinily, ale tráví svůj život číhajíce na poklesající mezi sebou, aby se vrhly na její zranění, rozjitřily je a roztahovaly okraje rány se zuřivostí své nucené ctnosti. „Tam dole, na oné stepi, kde se sijí úředníci a kde vyrůstají daně,“ podle šťastného slova Goncourtova, metá jazyk stále svůj jed; plivati po jiném, toť poluce těchto ctnostných maloměštek; následkem přemístění senzibility klade se sídlo rozkoše u nich do laloku zloby. Ubezpečuje se, že sladké pokušení jich nerozněcuje, kdežto je satyriáza³⁰ pomluvy lehtá bez ustání; jsouce opravdově posedlé nenávistí a jsouce čarodějnicemi majícími své sedadlo v kostele.

Vedle venkova, hotového markýze de Sade, jenž má rozkoš jenom při krvácení duší, je Paříž dobrá. Buď že zde lidé nemají kdy sledovat poklesek, anebo že kultura tu zjemnila vrozenou dravost lidského druhu, možno však zde ošetřovat své rány, aniž přijde šedesát takzvaných křesťanů nasypat do ní pepře a nalít octa svévolné ukrutnosti.

Paříž je utvořena z veselosti. Nésti svůj smutek a nedat ho snášet jinému – to vyžaduje duševní vyvýšenosti. Veselý národ bude vždy lepší hoch než melancholický národ, a dle psychologie má Francouz více milosrdenství než Germán nebo Sas.
 

Každý by měl vědět, že silou ctnostných je jejich útěk.

Nevěřím v lidskou zodpovědnost; jako nevěřím též v svobodnou vůli ptáka, kterého omamuje pohledem had!
 

Člověk je potrestán v tom, čím hřeší.
 

Zájmem mužovým jest, aby jenom prošel, zájmem ženiným, aby jej přiměla, by co nejčastěji setrval: odtud pak tahání, bol. Láska je nutné zlo; jako válka omamuje a zabíjí; opíjí a působí psotník.³¹
 

Neobávám-li se pobudy, obávám se městského strážníka a před policejní strážnicí couvám; při lidských činech je míra odvahy, jež se nemá překročit, jinak člověk věru ztroskotá v přístavu.
 

Čím výše společensky stoupáme, tím více se člověk komplikuje, soustřeďuje a je pln zámlk; v poměru, jak sestupujeme, zjednodušuje se. V případě, kde manžel z velkého světa řekne své ženě: „Má milá duše, vy jste příliš koketní,“ bude manžel z lidu křičet: „Děvko.“ Spoušť dojmů má u vzdělaného několik vrubů; cit rozdrážděného zemitého člověka zasahuje pevnými a těžce pravdivými slovy. Kritika se domnívá, že ti, kdož studovali mravy a duši minulých staletí, nehleděli na spodní vrstvy; ovšem že hleděli, pouze tam neviděli osob, vhodných pro popředí; v Shakespearovi, kde skutečnost a fantastičnost, ušlechtilé a nízké je smíseno jako v životě samém; kde hrobník hází míč duchaplných nápadů zpět princi dánskému, nikdy není sprostý osou akce ani první rolí; a v tom je shakespearovské umění logické jako život sám.
 

Soudobý čtenář nemá již aristokratických potřeb čtenáře minulých dob; člověk, jenž hlasuje, je dobrý jenom pro čtení historek nějakého dělníka.
 

Zpozoroval jsem, že čím je nějaký cit silnější, tím více opakuje stejná slova; za duševních bouří nemá duch rozmanitosti ani odstínů. Dítě, jež má strach, zná jenom jediný výkřik: „Maminko!“ A křesťan, jenž trpí: „Můj Bože, můj Bože.“
 

Osobnost, vyvinutá výchovou, jež ji jedině může přivést k sebevědomí, bude se vždy vzdalovat od obecného způsobu cítění, kdežto člověk z lidu zůstává všady stejným druhem, jehož exempláře se málo různí. Zima, horko, únava – tyto vlivy prostředí nejsou stejny pro všechny; myslitel by vypustil duši před koncem pracovního dne kovářova, zatímco ten by zešílel, kdyby chtěl sdružit dvě ideje, například předvědoucnost boží a lidskou svobodu. Při úkonech mozku doznává lid svou neschopnost, jako zjemnělý při úkonech svalů.
 

Ženy, které by křičely „Vrah!“ pro mnohem méně, nechávají se kousat až do krve od svých milenců a omdlévají při tom rozkoší; tady vidíte ránu, krutou samu o sobě, jak se stává opojením, poněvadž ukrutníkem je milovaný muž. Je to tedy málo filosofické, klasifikují-li se dojmy jako bolestné a příjemné.
 

Nižší kněžstvo, oživujíc neustále žalostně ošumělou frázi, že divadlo je předpokojem pekla, křivdí své soudnosti: divadlo rozněcuje obraznost a smysly, ale zušlechťuje, zjemňuje mravy; a jemné mravy jsou již z polovice čisty. Nejnaléhavější v oblasti svatořečení civilizace bylo vždy vyhubení lidojeda, skalpovače, dravého zvířete, které více či méně dřímá v každém jednotlivci.

Když jsem byl velmi mlád, nevycházel jsem nikdy z divadla, aniž jsem byl elektrizován ctižádostí, obětovností, touhou po slávě nebo myšlenkou na odříkání, a můj případ není ojedinělý. Vše, co zprošťuje jednotlivce od hypnotismu hmotného a společenského života, je dobré; a kdybych byl knězem, nabádal bych k návštěvě divadla své ovečky mnohem spíše, než bych jim dovolil hospodu, kulečník, loto a jiné hanebné nicotnosti. Kdy jen, velký Bože, bude kněžský hlas volat, jak je to jeho povinností, hojně a snad na dlouho ještě zanedbávanou povinností: „Bratři moji, zhlupení je proti Bohu a pošetilost uráží samotného Ducha Svatého.“
 

Všecko je čisto pro ty, kdož nejsou nečistí, a vše je nečisto pro čuňáky interpretace.

Nejsem láska, láska je sen; jsem vilnost, a když tělo volá, hle mne, živočišný ohlas tvého hlasu tělesnosti. Roztrhej svůj šat, tvé lůno bude mnou krvácet. Tvé panenství ti vadí, vystupuji, abych tě ho zbavil.

VYSVĚTLIVKY: