Cesta za zdravím

1.

Bílý den přináší sluneční svit a záři a bílá oblaka plují tak vysoko na obloze. Vystřídal černou noc, při které svítily jen hvězdy. Hvězdy, ta světélka v dáli. „Která hvězda je ta moje? Říká se, že každý člověk má na nebi nějakou hvězdu. Ale kdo ví, zda je to pravda?“
Ptáci zpívají a zvenčí je cítit otevřeným oknem vůně stromů, květin i čerstvě posekané trávy. Je svěží letní den. Eva vychází ven na terasu domu a usmívá se. Má ráda léto, léto v této zemi je tak krásné. Žila dlouho v cizině, na jihu. Má ráda teplo, slunce, ale to neznamená, že nemá ráda zimu. I zima má svá kouzla.
Eva si dokáže najít krásu ve všem. Je zralá žena, poznala svět i život. Poznala lásku, štěstí, ale i zklamání. Ale vždy, v každé situaci, si dokáže najít něco pěkného, něco co zahřeje její srdce a pohladí duši.
Její duše je velice důležitá, přesto miluje svoje tělo, je vděčná za tento pozemský život v lidském těle. Za tuto lekci. Přestože v minulosti přišly chvíle, kdy myslela, že už nezvládne jít dál. Chvíle, kdy se cítila sama, všemi opuštěná. Ale pokaždé dokázala najít dostatek sil a vstát. Vyplakat se, to je nejdůležitější. Nechat projít smutek, rozloučit se se vším tím starým, co už vlastně vůbec nefunguje a otevřít nové dveře. A slzy, ty odnesou pryč bolest z našeho srdce. Pláč, to je taková malá mycí linka, která očistí srdce od veškeré špíny, prachu a starých nečistot. Odplaví vše nepotřebné, nefungující a tím se uvolní místo pro nové věci.
Já vím, někdy je těžké rozloučit se s něčím, co bylo naší součástí po dlouhé roky. A přestože to nefunguje dobře, přestože se necítíme šťastni, nechceme se s tím rozloučit.
Proč? Proč jsme k sobě tak nemilosrdní? Sami si ubližujeme setrváváním v nefungujících vztazích, práci, která nás štve a s lidmi, které máme nejraději, když opustí náš dům. Kde jsme zapomněli svoji sebelásku a sebeúctu? Někde se nám cestou ztratila, jak jsme si tak kráčeli životem. Bylo to ve chvíli, kdy se z dítka stávala dívka či z dívky žena? Bylo to ve chvíli, kdy jsme dali sliby na celý život, nevěda, že je nemůžeme a ani nebudeme chtít dodržet? Bylo to ve chvíli, kdy se žena stala matkou?
Jen duše ví a pamatuje vše. Naše paměť je k nám milosrdná, časem se vytrácí a dává nám zapomenout. Zapomenout na všechny smutky i rány, které nám život uštědřil. A co láska? Odkud přichází a kam zase mizí?
Ach, láska, to je věčné téma. Kolik básníků i pěvců ji už opěvovalo a stále je tématem číslo jedna ve všech společenských rubrikách. Ta láska, láska stálá či nestálá, vášnivá či platonická, láska mladá i láska stará. Láska je tu pro každého člověka, čeká, je připravena.
Eva sedí na terase, užívá si letního slunce a její myšlenky plují vzhůru k nebi jedna na druhou. Andělé se vznášejí všude kolem ní a snaží se zachytit přání, která by mohli splnit a potěšit ji.
A kdo jsem já? Já jsem jen bezejmenný pozorovatel, průvodce jejím životem. Já jsem vlastně průvodce všemi lidskými životy. Jsem totiž pozorovatelem planety země, té krásné modré planety. Je mnoho planet a mnoho galaxií. Stejně tak jako mnoho životů a mnoho lásek.
Zvonící telefon vytrhl Evu z jejích úvah.
„ Haló.“
„ Ahoj mami, jak se máš?“
„ Já právě teď skvěle, užívám si krásného rána. A ty? Kde jsi? Co děláš?“
„ Já jsem právě udělala poslední zkoušku v tomto semestru a říkala jsem si, že bych zaletěla za tebou domů. Jen na pár týdnů, pak zase musím zpátky. Začátkem srpna chceme letět s Tomem do Indie.“
„ Tak to je skvělé, to budu moc ráda. Udělám si taky pár dní volna, studenti teď stejně nechodí, protože se blíží konec školního roku a prázdniny jsou přede dveřmi.“
„ Tak já mrknu na net, kdy mi co letí a dám ti vědět.“
„ Super, vyzvednu tě na letišti. Už se na tebe moc těším Andy.“
„ Já taky, mami, pa. Mám tě ráda.“
„ Taky tě mám ráda, holčičko.“
To je pěkné, moje vysokoškolačka si na mne udělá čas ve svém nabitém programu. Tak to si užijeme, stejně jako když byla malá holčička. Divadla, výstavy, nákupy, společné obědy. Její přítomnost rozzáří mé dny ještě více než slunce na obloze.

2.

„ Mami, proč jsi tady pořád sama?“
„ Jak to myslíš sama?“
„ Ty víš, jak to myslím. Proč nemáš žádného jiného muže? Je to už tolik let, co tatínek odešel. Žiješ tu jako poustevník.“
„ To se pleteš, holčičko. Mám spoustu žáků, miluji svoji práci. Jsem šťastná v tomto domě, zahradě. A mám ráda svůj klid, pohodu. Myslíš, že potřebuji, aby mi to tady někdo narušoval? Aby mi říkal, co mám jíst, co si mám obléct a v co mám věřit?“
„ Ne, to ne, mami. Já jen myslela, že když jsem pryč, tak by ti tady mohlo být smutno, samotné.“
„ Ale zlatíčko moje, já přece vůbec nejsem sama. Jsou tu se mnou moji andělé, ti mne nikdy neopustí, nezradí a neublíží mi. Nebudou mne přetvářet k obrazu svému. Konejší mne, když jsem smutná a radují se se mnou, když jsem veselá.“
„ Ach jo, mamičko, já to mám s tebou těžké.“
„ Jo, jo, jo, ty to se mnou máš těžké. Pojď si raději dát něco k jídlu, udělala jsem tvoji milovanou dobrůtku.“
„ Jé, ty jsi moje zlatá maminka. Už jsem to tak dlouho nejedla. To víš, to nám na Oxfordu nevaří.“
Eva pozoruje dceru, jak si pochutnává a vrací se ve vzpomínkách o několik roků zpět, když Andy byla ještě malá holčička a její otec žil. Byl skvělý kuchař, obě milovaly jeho jídla. Tento recept je převzatý ještě od jeho maminky.
„ Mami, ty tvoje nudle jsou prostě fantastický.“ Vytrhuje ji Andy ze vzpomínek.
„ Taky si říkám, jestli bych si neměla otevřít bistro.“ 
„ Jo, to bys teda měla a zaměstnat tam nějakýho pořádnýho chlapa.“ Smějí se Andy i Eva společně.
„ Zlatíčko, sehnala jsem lístky do Národního, už na zítřek, doufám, že se ti to bude líbit.“
„ Národní? Vždycky. Víš, že miluju národní. Tak si uděláme krásnej výlet do Prahy, můžeme vyjet hned zítra ráno.“
„ Tak jo. Teď pojď a pověz mi něco o škole. Co zkoušky? A Tom? A tak všechno.“
Andy začala vyprávět, je to jako závan čerstvého vzduchu, jako prudký potok zurčící přes kameny v úzkém korytě. Je tak mladá, krásná, plná života. Bude z ní úžasná lékařka, až dokončí školu. Má velké plány, chce spasit svět. Plánuje mise do Afriky a taky by chtěla do asijských zemí, kde má kořeny.
Eva je na svoji dceru tak hrdá, srší energií a přitom je tak odevzdaná Bohu. Nikdy se nevzdala své víry v anděly a jejich pomoc přijímá s otevřeným srdcem. A proto je její život tak požehnaný, vše co si přeje, se jí splní. Může dokázat cokoli na světě, možné i nemožné.
„ Pojď, projdeme se kolem vesnice, ať zase trochu načichneš tím českým vzduchem.“
„ Moc ráda, aspoň mi trošku vytráví, po tom tvém úžasném jídle.“
Venku je krásně, svítí slunce, je příjemné teplo. Žádné tropické teploty, jaké obě znají z jihu. Jdou zavěšeny jedna do druhé a vypráví si. 
„ Mami, povídej mi o tatínkovi, jaký byl, tak ráda poslouchám tvoje vyprávění.“
„ A co chceš slyšet? Už jsem ti to všechno vyprávěla tolikrát.“ Směje se Eva.
„ Všechno, tak moc mi chybí. Měl tady s námi ještě zůstat, abych si ho víc užila.“
„ Tak v tom máš pravdu, měl. Ale už není, už jeho duše odpočívá v pokoji. Anebo možná také ne, možná ho potkáme znovu ještě v tomto životě. Možná se vrátí k nám, aby nás potěšil a přinesl zase spousty radosti do našich životů. Třeba bude tvé dítě anebo dítě někoho úplně jiného. Ale i přes to, že jeho duše bude zase zpět na tomto světě, my dvě můžeme stále vzpomínat na muže, který mi byl skvělým manželem a tobě otcem. Co myslíš?“
„ Souhlasím, mami. A jak to bylo, když jsi zjistila, že jsi těhotná?“
„ Jé, to bylo“ říká Eva a usmívá se při vzpomínce na ty dávno uplynulé dny. A vypravuje příběh, který její dcera Andy slyší snad po tisící a stále jej miluje.

3.

Národní divadlo má pro ně obě své kouzlo. Poprvé tu společně byly, když bylo Andy šest let. A bylo to poprvé pro každou z nich. Hrál se tady tehdy Strakonický dudák, sice v klasickém pojetí, ale s moderními prvky. Andy tehdy svým smíchem rozesmála celé hlediště divadla. Dnes sedí opět ve své oblíbené lóži číslo 10, jak jinak, a Eva se usmívá při vzpomínce na jejich první návštěvu.
„ Mami, pamatuješ ještě, když jsme tady byly poprvé na tom Švandovi? To byla švanda, viď?“
„ Právě na to vzpomínám. Oblékly jsme si tehdy své nejlepší šaty a vyrazily do vánoční Prahy. A od té doby sem chodíme pravidelně, kdykoli je to jen trošičku možné. Miluju to tady.“
„ Já taky, mami. To je to nejkrásnější divadlo na světě.“
Eva je pyšná na svoji dceru, cítí se naplněná, její život je tak požehnaný, prožívá lásku v životě a k životu. Cítí lásku ve svém srdci, každém svalu svého pozemského těla, cévce i kůstce.
Je to láska i vděčnost nebeskému Otci za všechny dary, kterých se jí dostalo a dostává dnes a denně. Dobře ví, že není jen pouhou učitelkou jazyka, je hlavně duchovní učitelkou. Dotýká se řady lidských životů i srdcí. Je v interakci s lidmi, kteří ji obvykle vyhledají proto, aby se naučili jazyk. Ale odchází s mnohem větším darem, než pro jaký přišli. Odchází s poznáním sebe sama, protože interakce s Evou nemůže ani dopadnout jinak. Je velice silným zářičem Boží lásky a pochopení a nelze tedy jinak než, že svůj entusiasmus, víru a nadšení přenáší i na ostatní. A to zvláště pokud s ní tráví pravidelně nějaký čas o samotě. Což je pro individuální výuku jazyka typické.
Ať už se je Eva toho vědoma či ne, slouží Bohu. Je velice upřímnou a věrnou Boží služebnicí. Jistěže má chvíle, kdy prožívá marnost a prázdnotu, kdy nevidí to velkolepé dílo, na němž se denně podílí. Ale to by snad ani nebyla člověkem, kdyby tomu tak nebylo.
Eva není svatá. Eva je žena. Žena, která má již za sebou téměř polovinu svého života. Udělala spoustu chyb, prošla mnohými poklesky, ranila celou řadu jiných duší okolo ní, než našla cestu své duše. Než svolala všechny ty, kterým ublížila. Než odpustila sama sobě a dokázala upřímně požádat o odpuštění druhých. A od té chvíle jde za „světlem“. Jde k Bohu tou nejkrásnější z cest. Může se za sebou ohlédnout a říci:
„Ano, dělala jsem chyby a stále dělám. Ano, mé chyby jsou zdrojem nových zkušeností a ponaučení. Ano, děkuji Ti Bože za tyto lekce, které mi uštědřuješ, abych se mohla stát lepším člověkem. Děkuji ti Bože za tyto lekce, které vedou moji duši k trvalému růstu. Děkuji a s vděčností přijímám vše, co mne na mé cestě potká.“
Mimochodem Evina cesta se diametrálně změnila ve chvíli, kdy zcela upřímně a s láskou v srdci vyslovila tuto větu:
„ Bože, odevzdávám ti můj život, jenom ty ve své moudrosti víš, co je pro mne dobré a já to přijímám. Přijímám tvé vedení, ty znáš moji cestu. Bože děkuji ti za vše a s láskou jdu za svým srdcem, po své cestě.“
A od toho dne byly zázraky v jejím životě zestonásobeny. Její život byl plný zázraků již od jejího narození, protože přišla na tuto zemi se svým posláním. Ale odevzdáním se do božích rukou otevřela bránu, která zůstávala po celé roky zavřená či pouze pootevřená.
Nyní žije a pracuje naplno. Má skvělou dceru, pro kterou je její matka velkým vzorem, a jednoho dne bude pokračovat. Pokračovat v cestě, kterou začala její matka kráčet. Pokračovat v úkolu zaplavit tento svět láskou. Láskou, která nezná hranic, ať již mezi státy nebo církvemi či barvou pleti  a množstvím pozemského jmění. Bůh je láska a láska je Bůh.

4.

„ Mami, to byl úžasný zážitek, co říkáš?“
„ Já jsem tak plná dojmů, že ani nemůžu najít slova. Bylo to fantastické.“
„ Já budu řídit, vím, že nerada řídíš po tmě a mně to zase tak moc nevadí.“
„ To budu moc ráda, děkuji.“
Eva je ráda, že se nemusí soustředit na řízení a může se hluboce ponořit do svých pocitů i myšlenek. Chce v sobě nechat doznít dojmy z představení. Je zajímavé, jak každý kulturní zážitek, obraz, socha či představení, zanechá hlubokou stopu v jejím srdci. Je to jako by se jí tam někdo nebo něco podepsalo. Převládají pocity prožitku krásy, uspokojení, radosti a štěstí. Je to tak povznášející, nejen pro Evu, ale také a hlavně pro její duši.
Eva sedí v autě vedle své dcery a opět jí běží v hlavě vzpomínky, situace z jejího života, které si přehrává znovu a znovu. Moc se snaží nevracet se do minulosti, žít přítomností a užívat si každé vteřiny a minuty odevzdané štěstí a lásce. Ale přesto se jí často děje to, co právě nyní. Možná jde o situace, ze kterých se má něčemu naučit, dostala tak zvanou lekci, kterou tehdy nepochopila. A proto tyto situace přichází zpět a ona má šanci to napravit. Je to dar od Otce, za pomoci andělů je jí dána další a další šance a ona ji s díky přijímá.
Někdy uslyšíte slovo, větu, které pak dají vašemu životu úplně jiný směr i spád a přesně tak to má i Eva. Kolika zkouškami prošla, kolik už udělala chyb, ze kterých se poučila. A takto to má pokračovat neustále dál, až do konce jejích dnů. Eva si dobře uvědomuje, že pokud už na tomto světě nebude nic, čemu by se mohla naučit, tak není ani důvod zde nadále setrvávat. Znamená to tedy, že člověk, který se zde už vše naučil a pochopil, umírá. A jeho duše opouští tuto zemi jednou pro vždy. Snad potom putuje do jiné galaxie získávat zcela odlišné zkušenosti. Anebo putuje do světla přímo k nebeskému Otci, do záře jeho lásky. Odtud pak pomáhá dalším bytostem k tomu, aby se mohli v lásce, s láskou a k lásce připojit.
Eva naslouchá svým andělům, jde za hlasem svého srdce a miluje sebe, svůj život, stejně jako svoji dceru i jejího otce, který už roky není na tomto světě. Je vděčná, že mohla potkat ve svém životě tak skvělého muže, oddaného manžela i otce. A přeje si, aby byl v míru a pokoji, ať už je to kdekoliv, protože na tomto světě odvedl kus skvělé práce. Vždy ji zahřeje u srdce, když si vzpomene na jeho úsměv, smích či prostá slova porozumění a pochopení.
Doposud ji nenapadlo, že by jeho místo po jejím boku mohl zaplnit někdo jiný a být jí novým pozemským partnerem. Cítí to tak, že měla to štěstí a potkala svého osudového partnera, prožila osudovou lásku. Je to tak výjimečné, mnoho lidí prochází svými životy bez toho, aby si to uvědomili anebo prožili. Prostě jsou s někým, nejsou ani spokojení ani šťastní, ale mají děti, tak se soustředí na děti. A jejich děti potom převezmou stejný vzorec nespokojeného partnerského života, nehledají cestu, jak z toho bludného kruhu ven. Prostě tak to je, moje maminka to tak měla a babička taky. Nebo naopak se rozvedou a hledají štěstí jinde. Ale protože se ještě pořád nenaučili být šťastní, tak ani jejich další vztah není jiný. A je tu další začarovaný model, který se pak dědí z generace na generaci.
Eva dobře ví, kde začít, každý člověk musí začít sám u sebe. Vyřešit si sebe, neřešit partnera, děti a sousedy.
Bože, dej všem sílu a dostatek lásky najít sebe i svoji duši, díky. Pomyslí si Eva a únava společně s hudbou linoucí se z autorádia ji ukolébá ke sladkému spánku.

5.

„ Mami, vstávej, jsme doma.“
„ Já měla sen, že jsme se vybouraly. To je dobře, že jsme ve zdraví doma. Kolik je hodin?“
„ Skoro půlnoc, já si jdu hned lehnout, jsem úplně vyřízená.“
„ Tak dobrou.“
 „ Dobrou.“
Eva je sama ve svém pokoji a myšlenky ji vedou zpět do jejího snu. Co to bylo? Co jí to jen mělo naznačit? Byla to ošklivá havárie, všude kolem rozbitá auta, zranění lidé a ona, ona hledala Andy. A když ji našla, tak prožívala pocit ztráty. Tento pocit je jí ze snů důvěrně známý. Prožila to v nich už tolikrát. Chtějí ji andělé na něco připravit? Anebo jen prožívá ve snech odpoutání se od pozemského těla a cítí to jako ztrátu? Dokud však je odpoutání od pozemského těla ztrátou, znamená to, že stále lpí na životě. Znamená to, že má stále hodně co dělat na této Zemi? Nesplnila ještě svůj úkol a nedošla k naplnění svého pozemského poslání?
Bože, jen ty to víš.
Eva si nemyslí, že by tento sen byl nějakou špatnou předzvěstí, právě naopak. Je upozorněním. Ale na co ji upozorňuje? Proč poutá její pozornost? Má se odpoutat od své dcery? Má jí dát volnost a nechat ji jít? Vždyť už je pryč, studuje v zahraničí, pořád někam cestuje.
Je tu snad ještě pořád nějaké pevné pouto, které jí nedovolí se plně rozvinout? Cítí se nějakým způsobem zavázána své matce? Cítí k ní stále nějakou povinnost či zodpovědnost? Tyto pocity jsou jistě v pořádku, ale jen do určité míry. Nesmí to být přes rámec, nesmí to druhou osobu příliš zavazovat a odvádět z vlastní cesty.
To bude ono. Ano! Andy potřebuje jít vlastní cestou bez ohledů na svoji matku. A ona se zřejmě zdráhá a drží zpátky. Nechce nechat maminku samotnou. Eva si s ní potřebuje promluvit. Vysvětlit jí, že přestože není v jejím životě nikdo jiný, Andy je volná. Obě mají své životy a cesty, a pokud se musí rozejít, je to v naprostém pořádku. Andy je již více než dvacet let volná, pupeční šňůra byla přeci přestřižena.
Děti dospějí a jdou svojí cestou. Jistěže si vybrali své rodiče, ale jen proto, aby je připravili na život, aby jim ulehčili či ztížili cestu, která je před nimi. Nic víc, nic míň.
„ Andy, jsi volná, nejsi za mne zodpovědná. Já se o sebe dokážu postarat sama a navíc jsem s tebou, přestože jsi velmi daleko. Budu navždy tvojí věrnou fanynkou, ať už uděláš cokoliv. Protože to je tvá cesta a ty máš na ni plné právo. Máš právo žít vlastním životem plným chyb a poučit se z nich. Stejně tak, jako jsem to kdysi udělala já. Já neznám cestu tvé duše, a proto nemohu posoudit, jestli jednáš správně nebo špatně. Jediná rada, kterou ti můžu dát je, abys vždy a za všech okolností následovala hlas svého srdce. Protože tam uvnitř je tvoje duše a ta ví kam a kdy se vydat. A když uděláš chybu, když se vydáš na nesprávnou cestu nebo když zjistíš, že ses ztratila v mlze, tak se zastav a počkej na slunce. Určitě vyjde, vždy vyjde slunce. A pak jdi za světlem.
Já tě miluji, jsi moje dcera. A nikdy tě nebudu a ani nemohu soudit, nemohu ti ani říkat, co máš nebo nemáš udělat. Ty to víš nejlíp.
A opravdu se o mne neboj. Já jsem v pohodě, šťastná a spokojená. A pocit, že ty jsi sama sebou a taky šťastná, třebaže někde v dálavě, mne zahřeje mnohem víc než cokoliv jiného.“ 
Říká Eva své dceři ráno, když spolu společně snídají. Je krásné ráno, svítí slunce, ony sedí na terase a užívají si pokoje, klidu a zpěvu ptáků.
„ Děkuji, mami, jsi skvělá.“
„ Ale já vůbec ne, to ty jsi skvělá, holčičko.“
„ Jednou chci být jako ty, mami.“
„ Tak tahle věta zahřeje u srdce nad každou matku, ale já doufám, že budeš úplně jiná. Buď sama sebou a nenechej se nikým nikdy přesvědčit, že je to špatně.“
„ Rozumím ti, mami. A zvládneš to tady sama?“
„ Ale já nejsem sama, zlato. A bude-li to vůle Boží, tak i nějaký muž překročí jednoho dne práh mého domu. Nebráním se tomu, ale ani ho nehledám.“

6.

„ Mami, já chci dnes zůstat celý den doma, odpočívat, válet se u bazénu a opalovat se. Zítra poletím zpátky a pak vyrazíme s Tomem do Nepálu.“
„ Tak já uvařím nějakou mňamku. Anebo víš co? Udělám mísu salátu a ledovou kávu. Co ty na to?“
„ Jo, to se mi líbí. Nachystám lehátka, mám novou knížku, tak ji konečně otevřu.“
„ Jsem hned u tebe.“
Eva připravuje zeleninu na salát a usmívá se, má moc ráda tyto teplé dny, kdy může zůstat doma a užívat si pohody. Toto je život, o kterém snila, žádný křik, hádky a scény. Tak jako to sama zažívala, když byla ještě dítě.
Andy s Evou se vyhřívají na slunci a Andy čte novou knihu. Eva přemýšlí, zda by si neměla udělat nějakou příjemnou dovolenou v teplé tropické zemi. Ale ne, tady na zahradě u bazénku je jí přeci nejlíp, ihned zase odhání tuto myšlenku na cestování. Dřív, když její muž ještě žil cestovali hodně, jinak to ani nešlo, byl z daleké exotické země. Má tam stále ještě rodinu, jeho sestry, synovce a neteře. Ale už tam nejezdí, je to pro ni příliš bolestivé. Tady na zahradě je šťastná, nemá ráda ty obrovské letištní haly, kde se cítí ztracená a sama.
Andy jezdí navštívit rodinu alespoň jedenkrát ročně, možná i toto léto se tam na několik týdnů zastaví po návštěvě Nepálu.
Pokud by však příbuzní chtěli přijet sem, tak je Eva moc ráda uvidí a pohostí pod svojí střechou, už jim to tolikrát nabízela.
Toto léto si Eva plánuje užít v klidu domova, možná budou někteří studenti chtít pokračovat i v průběhu prázdnin. To by nebylo špatné, aspoň by měla nějaký pracovní režim, i když pozvolný. A také by měla navštívit přátele, na které nemá vůbec během roku čas, protože je tolik vytížená.
Jo to je skvělý nápad, napíše hned dnes večer své kamarádce do Pardubic, že za ní přijede na návštěvu. Už tam dlouho nebyla a ráda se zase někam podívá, aspoň na pár dní. Nebo… Olga by mohla přijet za ní, to není vůbec špatný nápad. Je také učitelka, takže si teď právě užívá své osmitýdenní zasloužené dovolené.
Eva sedí u počítače a píše email, zve svoji dávnou kamarádku Olgu na návštěvu. Přece jen tady si mohou s Olgou mnohem více užít. Olga bydlí v domě se svými dětmi a rodinami, mají velký dům a je to tam příjemné. Ale Eva není příliš zvyklá na velkou společnost. Celý život byli jen tři nebo dva. Když přijede Olga sem, mohou si zorganizovat čas dle libosti, nemusí se na nikoho ohlížet. Celý dům i čas bude jen a jen jejich. Usmívá se při představě, jak si to tady s Olgou užijí, kdyby tak mohla přijet aspoň na celý týden.
„ Co je mami? Co tě tak pobavilo, že zíráš do zdi a usmíváš se? Někdo ti píše? Nějaký pán?“
„ Ale ne, psala jsem Olze do Pardubic, pozvala jsem ji na návštěvu, tak se už těším.“
„ To je príma, a kdy přijede? Už jsem ji dlouho neviděla.“
„ Nevím, ještě neodpověděla, teprve jsem to poslala.“
„ Aha, tak to se s ní asi neuvidím. Zítra odpoledne musím na letiště, letí mi to v osm večer. Ale určitě ji ode mne moc pozdravuj a hlavně hezky si to užijte, holky. A taky byste měly vyrazit někam do baru, třeba tam potkáte nějaké zajímavé muže.“
„ Jo do baru, to určitě. Už jsi viděla perspektivního muže v baru? Já tedy ještě ne.“
„ Proč se mne ptáš, když si hned zase sama odpovídáš?“
„ Protože jsem přeci tvoje maminka milovaná, ne?“
„ No to seš. Tak já se jdu teda zabalit. Aspoň uvolním svůj pokoj pro Olgu.“
„ Tak to seš moc hodná, zlatíčko. Mám tě zítra hodit na letiště?“
„ Ne jen na bus. Mám dobré spojení.“
„ Tak já jdu do vany, dobrou.“

7.

„ Tak ahoj, mami. Užij si léta, až budeme někde, kde bude signál, tak se hned ozvu.“
„ Užij si to a pozdravuj Toma. A příště přileťte spolu.“
„ Řeknu mu to, ale znáš ho, má toho hodně.“
„ Tak pa, zlatíčko.“
Eva políbí svoji dceru, která nastupuje do autobusu a vrací se zpět ke svému autu.
„ No nazdar, jak se máš?“
Eva se otočí za hlasem a vidí postaršího velmi vysokého muže. Kde ho jen viděla, odkud ho zná, snaží se rozpomenout. On to vycítí z jejího zkoumavého pohledu.
„ Ty mne nepoznáváš? Změnil jsem se? To ty jsi teda pořád stejně krásná.“
Je to Adam, její první láska, je to vůbec možné?
„ Ahoj jsi to ty? Já bych tě vůbec nepoznala, promiň. Je to už tak dlouho, co jsme se viděli naposledy. Jak se máš celou tu dobu?“
„ Já celkem dobře, jedu teď z práce, ještě mi chybí pár let do důchodu, ale někdy bych tam už s chutí byl. Dělám na montážích a už mne to cestování moc nebaví.“
„ A co rodinka?“
„ Jo dobrý, syn už je ženatý a mají holčičku, jsou jí teď čtyři roky. A já jsem se už před pár lety rozvedl.“
„ Aha, promiň, to jsem nevěděla. Rozvedený a sám?“ Směje se Eva.
„ Jo, jezdím po světě po montážích, koupil jsem si byt ve městě, na dům bych neměl čas a ani náladu. A co ty tady, kam jdeš?“
„ Já teď domů, mám malý domeček tam u nás ve vsi, byla jsem odvézt svoji jedinou milovanou holčičku na autobus. Studuje na Oxfordu a teď poletí s přítelem do Nepálu, je to cestovatelka po mně. A koukám, že ty taky pořád cestuješ. „
„ Jo, ale není to žádná sláva. Jsem hlavním mistrem na různých stavbách všude možně po světě. Teď jsme v Paříži.“
„ To je super, ne?“
„ Ale když na tebe nikdo doma nečeká, tak je to tak trochu o ničem. Jasně můžu pomoct mladým, ale oni mají svůj život. Nemyslíš?“
„ Já jsem už pár let vdova a je pravda, že se plně věnuji Andy a práci.“
„ Promiň, to jsem teda nevěděl.“
„ To je dobrý. Já jsem se naučila být šťastná ze všech drobností a maličkostí, které mi dnešek přináší. Nemyslím na to, co bude večer, zítra. Prostě se raduji tady a teď. Měli jsme krásné manželství a tak mám spoustu pěkných vzpomínek. A to víš, je těžké se znovu zamilovat, když už jsi měl jednou dokonalého partnera.“ Směje se zase Eva, aby trochu odlehčila situaci.
„ Ale na kafe se svojí první láskou bys jít mohla, když jsme se tak dlouho neviděli, že?“
„ Moc ráda, můžu tě hodit domů, jestli chceš.“
„ Jo to budu rád, autobus mi jede až za hodinu.“
„ Tak pojď, nasedni. Kde bydlíš?“
„ Mám jeden z těch nových bytů v Domcích. Do paneláku jsem nechtěl.“
„ Jo super, tak mě pak budeš navigovat. Je to tam naproti škole nebo u hlavní naproti hotelu?“
„ Naproti škole.“
Eva sleduje Adama po očku, vypadá pořád dobře, na to, že se už roky stará o sebe sám, není vůbec zanedbaný. V mládí, když se potkali a zamilovali se do sebe, byl opravdový krasavec. Vysoký štíhlý, hnědé oči, tmavé vlasy, přesně její typ. Ani si už nevzpomíná, co se vlastně tehdy před lety stalo, že se rozešli a každý šel svojí cestou. Jednou se ještě potkali, ale v té době byl už ženatý, měl malého syna a ona pracovala v zahraničí. Říkal jí tehdy, že ji hledal, chtěl se s ní setkat, chyběla mu, ale ona byla pryč. A pak potkal svoji ženu, tolik mu připomínala ji, Evu.
Vlastně ji nikdy nepřestal milovat, a kdyby chtěla, tak by se k ní rád zase vrátil, pořád ji miluje. Ale Eva nechtěla, viděla jeho ženu, malého syna a nechtěla rozbít žádnou rodinu. A tak zase odjela a zůstala po dlouhou dobu v zahraničí, až dokud nepotkala svého muže. Společně se pak vrátili zpět do vlasti, aby Andy získala vzdělání na českých školách.
„ Tak jsem tady. Dáme si to kafe u mě, půjdeš nahoru?“
„ Ráda.“ Usměje se Eva a vystupuje z vozu, dneska moc ráda.

8.

Bůh vidí do tvého srdce a jen On ví, co děláš, jak to cítíš a z jakých pohnutek, tak konáš. Někdy se pozorovateli může zdát, že člověk jedná šlechetně, ale jeho vnitřní pohnutky pro toto jednání jsou zavrženíhodné. Jindy zas se může člověk druhým jevit jako sobecký a nelítostný, ale on nemůže jednat jinak. Protože musí následovat hlas svého srdce, cestu svojí duše.
Tyto a další podobné myšlenky se jedna za druhou vkrádají do Eviny mysli. Přichází a zase odchází. Snaží se je zachytit, pohrát si s nimi, pochopit, ale vše se děje tak rychle. Je hluboce ponořena do svých myšlenek. Prosí Boha o vedení a vysvětlení svých pocitů.
Včerejší večer strávila v milé společnosti své první lásky. Byl to moc hezký večer, cítila se, jako by jí bylo znovu dvacet. Strávili společně několik hodin, popíjeli čaj, povídali si, bylo to moc příjemné. Jako by potřebovali dohnat všechen čas, který zmeškali. Dohnat všechny ty roky, kdy každý z nich žil po boku někoho jiného. Přijela domů až někdy okolo půlnoci.
Teď je téměř poledne, před chvílí vstala, sedí na terase, pije ledový čaj, snaží se soustředit a porozumět svému srdci. Sedí tiše a usmívá se, je tak krásný den. A její telefon zvoní. Podívá se na displej, je to on.
„ Ahoj.“
„ Dobré ráno, jak ses vyspala?“
„ Skvěle. A ty?“
„ Já taky. Co teď děláš?“
„ Sedím na terase a piju čaj.“
„ Nechceš jít do kina? Dneska?“
„ Ráda. Vyzvedneš mne?“
„ Jo a přivezu oběd. Nejedla jsi ještě, doufám?“
„ Ne, to jsem teda ještě nestihla. Před chvílí jsem vstávala. Byla jsem nějaká unavená.“
„ Tak já pojedu. Jak najdu tvůj dům?“
„ Snadno, je asi padesát metrů od domu, kde jsem bydlela v mládí, a je zelený. Nemůžeš ho minout, čekám na zahradě.“
„ Tak za chvíli jsem tam.“
„ Tak jo, zatím.“
Eva zůstává nehnutě sedět, jenom se víc usmívá. Slunce tak příjemně hřeje, jde si zaplavat do bazénu. Užívá si příjemně teplé vody a raduje se z krásného letního dne.
Znovu cinkne telefon, je to smska od Andy, že v pořádku přistáli a jsou na cestě k průvodci, který s nimi půjde do hor. Takže potom už nebude mít signál. Ale až budou zase zpět ve městě, tak se ozve.
„ OK“ – odepisuje Eva a prosí anděly, aby opatrovali Andy i Toma.
„ Haló, je někdo doma, vaše pizza je tady, madam.“
„ Pojď dozadu, jsem tady.“ Odpovídá Eva Adamovi.
„ Jé, ale já si žádnou pizzu neobjednala. Tak jakápak bude, to jsem zvědavá, jestli si ještě pamatuješ, co mám ráda. Ale lidé se mění a vyvíjí, takže asi těžko.“
„ Tak se podívej.“
„ Jé sýrová a s houbami, tu miluju. To ses teda trefil, máš velké plus. Potřebujeme talíře?“
„ Ne, mám hlad jako vlk.“
„ Chtěl by ses osvěžit v bazénu? Ale nemám žádné pánské plavky, takže jedině v těch kraťasech, co máš na sobě.“ Ptá se Eva sotva dojí pizzu.
„ Však s tím počítám, neboj, mám sebou rifle do kina.“
„ A na co vlastně půjdeme?“
„ To je překvapení. Pamatuješ si ještě na film, u kterého jsi mne kousla do ruky?“
„ Jo. Ale to není možné, neříkej, že to někde hrají.“
„ No je i není. Máš televizi, ne?“
„Aha.“ Směje se Eva. Adam ji prostě nepřestává překvapovat, je pořád stejně hravý, jako býval kdysi. Je šťastná po jeho boku? Tak toto je otázka, kterou si klade dnes už celý den.
„ Tak pojď do vody.“ Eva vstane a utíká k bazénu, Adam ji následuje. Ve vodě řádí jako malé děti, stejně tak jako před čtyřiceti lety. Je to vůbec možné? Je možné někoho po takovou dobu nevidět a pak, když ho potkáme, tak pokračujeme, jako bychom se viděli právě včera?
„ Ty ses vůbec nezměnil.“
„ Ty taky ne. Jsi pořád krásná, milá, jen máš mnohem větší kouzlo.“
„ Jak dlouho máš dovolenou?“
„ Přijel jsem jenom na týden. Ale plánuji delší dovolenou na konci srpna a začátek září, budu mít kulatiny, tak to chci oslavit.“
„ Tak to si ten týden musíme pěkně užít.“ Říká Eva a přitom se na něj šibalsky usmívá.
„ Ještě bychom společně měli oslavit ty moje, když jsi je promeškal. A je to přesně čtyřicetkrát. Takže to máme čtyřicet dortů a nepočítaně růží.“
„ Tak to budu muset začít hned dnes a do konce roku mám co dělat.“ Směje se Adam.
„ Tak, tak.“ Směje se i Eva a cáká po něm.
„ Pojď sem ty, jedna.“ Adam se k ní přiblíží, obejme ji a políbí. Je to první polibek po čtyřiceti letech. Anebo to snad bylo jenom včera? Včera už není, nikdy nebude, je jen dnes, teď současný okamžik a země se točí.

9.

„ Neboj, já už nekoušu.“ Říká Eva před televizí, když si od ní Adam v legraci odsedá poté, co pustil film.
„ Tak to tě teda můžu obejmout.“ Směje se Adam, sedá si vedle ní a pokládá svoji ruku na její rameno a Eva si položí hlavu na to jeho.
„ Nezdají se ti ty staré filmy vtipné? To oblečení působí tak zvláštně a přitom to není tak dlouho, co jsme je nosili. Nemyslíš?“
„ Já nevím, já oblečení moc nesleduju.“
„ Pán je v Paříži a nesleduje oblečení? A co jídlo? Všiml sis, že to v Paříži chutná mnohem líp než tady?“
„ Já nevím, vozím si jídlo odtud. Budeš za mnou muset přijet, abychom mohli vyrazit někam do restaurace na ochutnávku.“
„ Ale to neříkej dvakrát. Takový víkend v Paříži si dám líbit. A navíc teď přes léto nemám moc studentů, můžu si klidně naplánovat i pět dní volna.“
„ Ale já tam pracuju, nemůžu s tebou strávit pět dní.“
„ To nevadí, ale o víkendu máš volno, ne? A po práci taky? Neboj, já se na dopoledne zabavím, Louvre už na mne čeká asi šedesát let, tak se konečně dočká.“
„ Tak jo. Co třeba víkend za tři týdny? To budou celé dva týdny bez tebe. Už teď vím, že mi po tobě bude smutno, tak přijeď, co nejdřív.“
„ Ale pak zase odjedu a bude ti smutno ještě víc.“
„ Tak to asi budu muset jezdit domů častěji.“ Směje se Adam.
„ Mně je s tebou tak hezky, jako by se naše cesty nikdy nerozešly. Pořád vidím toho dvacetiletýho kluka a cítím se vedle tebe na dvacet a ne jako dáma v letech čekající na vnoučata. Pamatuješ si, jak jsme společně dokázali vyluštit každou křížovku? Myslíš, že bychom to ještě dokázali?“
„ Ale ty nemusíš čekat na vnoučata, můžeš si adoptovat moji vnučku. Chceš?“
„ Jo a jak se to dělá?“
„ No, ty nevíš? Tak to ti budu muset asi ukázat. Chceš to tady a teď?“
„ A seš si opravdu jistý?“
„ Já jsem si stoprocentně jistý.“
„ A nevadí, že jsem stará paní?“
„ A nevadí, že mi bude za dva měsíce šedesát?“
„ A chceš je oslavit se mnou? Jsi si jistý?“
„ Jsem. A už se neptej. Miluju tě, vždycky jsem tě miloval a myslel na tebe s láskou v srdci. To přeci víš. A teď jsem se konečně dočkal, tak pojď ke mně a už o ničem nepřemýšlej, všechno je jak má být.“
„ Taky tě miluju. Zůstaneš přes noc?“
„ Chci s tebou být po všechny noci, když si to budeš přát.“
„ Přeju si to. A co tvoje rodina, neměl bys je navštívit?“
„ Zítra mne čekají na oběd. Půjdeš se mnou, prosím?“
„ A nechceš jim o mně nejdřív povědět, než mne tam přivedeš? Třeba se to nebude tvému synovi líbit.“
„ Ráno mu zavolám. Pojď ke mně, já jsem tak šťastný jako jsem už roky a roky nebyl.“
Eva odpočívá na jeho rameni a užívá se svého pocitu štěstí. To bude Andy překvapená, až jí to řekne. Jakpak se asi má její holčička, určitě je jí teď v nepálských horách s Tomem skvěle. Zase se usmívá, poslední dny se usmívá víc než obvykle. Nebo ne? Kdo ví. Cítí se opravdu velice svěže a mladě a dnes po létech bude spát opět po boku muže. Muže, který přinesl závan mládí do jejího života. Je to tak hezké potkat někoho po takových dlouhých letech a cítit se jako by ty roky ani nebyly. Cítit, že si včera řekli prostě ahoj na rozloučenou a dnes jsou zase spolu. Ale přes to uběhlo dlouhých čtyřicet let. Čtyřicet let po okraj naplněných životem. Alespoň tak to Eva cítí. Budou si toho mít hodně, co vyprávět.
„ Ty už usínáš, pojď si lehnout.“ Říká jí Adam.
„ Jo máš pravdu. Chceš jít první do koupelny?“
„ Ne, chci tam jít s tebou.“
„ Tak pojď, podívám se, jestli tady mám nějaký nový kartáček.“
„ Jé, děkuji.“
Adam ji znovu objímá. Cítí jeho lásku, touha společně s očekáváním proudí jejím tělem. Nemyslela si, že to ještě někdy zažije. Nečekala na něco takového a přesto je to tady. Bože, já jsem tak šťastná, děkuji. Slibuji, že budu tohoto muže hýčkat, až do konce našich dnů na této zemi. A nechám se hýčkat, tento stav si užiju naplno, to slibuju.
Usínají v objetí, Eva má položenou hlavu na jeho rameni. Zavírá oči a pod víčka se jí vkrádají sny plné letního slunce a Eiffelovky. Adam ji pevně drží a přeje si, aby zůstala v jeho životě. Přemýšlí o změně práce, ale neví, jestli je to vůbec možné, má přece už jen pár let do důchodu. Snad uprosí šéfa, aby ho nechal někde v Čechách. Zkusí to.

10.

Evu probudila vůně kávy, místo vedle ní je prázdné. To snad není možné, to je servis. Vstává a jde se podívat do kuchyně.
„ Dobré ráno, miláčku.“
Adam ji vítá s úsměvem.
„ Dobré ráno, ty už jsi vzhůru? Ranní ptáče? Kolik je hodin?“
„ Už je půl desáté, madam.“
„ To snad není možné, to jsem tak dlouho spala? Kdo mne asi včera večer tak unavil, nevíš?“
„ Já? To snad ne. Dáš si kávičku?“
„ Ne, čajíček, prosím.“
„ Cokoliv si přejete, madam.“
Eva ho obejme a políbí.
„ Dneska jsem se tak dobře vyspala. Myslíš, že by to mohlo být tím tvým ramenem? Není zázračné? Můžu si je od tebe pronajmout?“
„ Já ti ho daruji, když budeš chtít.“
„ To je skvělé. A můžeme pokračovat tam, kde jsme večer skončili?“
„ Vždycky se dá pokračovat tam, kde jsi včera skončila. Ale musí na to být podmínky a hlavně vůle všech zúčastněných.“
„ Vážně? Tak pojď se mnou, něco ti ukážu.“
„ To bude určitě něco moc zajímavého.“
„ Adame, já tě tak miluju, vůbec nevím, jak jsem vůbec mohla žít celé ty roky bez tebe. A už vůbec nevím, proč jsem to dělala.“
„ Protože jsi nevěděl, že o pár kilometrů dál žije jeden fešák, co po tobě touží a myslí na tebe. Ale nikdy nesebral dost odvahy, aby prostě přišel a řekl: Tady jsem. Myslím, že se bál odmítnutí.“
„ Jak bych jen tebe mohla odmítnout, nevíš?“
Adam se směje a líbá ji. Jsou spolu opravdu šťastní jako malé děti.
„ Volal jsem klukovi, že sebou na oběd přivezu návštěvu, jednu velice půvabnou dámu a říkal, že se s tebou rád pozná.“
„ Určitě? Není to trošičku rychlé?“
„ Není, tak se pojď oblíkat, za půl hodinky jedeme.“
„ Ale já jsem z toho trochu nervózní a celá nesvá.“
„ To vidím, miláčku, neboj, oni tě nesní. Když ti to tam bude nepříjemné, tak řekneš a hned odjedeme domů, slibuji.“
„ Tak jo, přesvědčil jsi mne. A co bude k obědu? Řekl jsi jim, že jsem vegetarián, aby nedošlo k nějaké trapné situaci?“
„ Řekl, neboj, dostaneš něco od králíků.“
„ Ha, ha, ha, vtipálek. Hlavně, když to nebude nějaký chudáček králík, který dostal včera za uši a dneska je na plechu.“
„ Víš, že tě obdivuju.“
„ Proč?“
„ Protože jsi tak, tak čistá. Taková nevinná, otevřená a upřímná. Děláš to čemu věříš, i když jsi v menšině a ještě přitom dokážeš laskavě nahlížet na nás mrchožrouty.“
„ Aspoň, že nekouříš, když už jíš maso.“
Adam bere její ruku do dlaní a políbí ji.
„ Tak já se jdu nachystat, miláčku.“
Když Eva vychází z koupelny, najde Adama, jak skládá nádobí do myčky a v kuchyni je vzorný pořádek. Je prostě dokonalý. Nebo že by platilo to staré pořekadlo? Když ptáčka lapají…
Každopádně je to velmi příjemné, nebýt na všechno sama. Až se vrátí domů, musí si zkontrolovat email, jestli Olinka už nenapsala.

11.

„ Já jsem Eva, těší mne.“ Podává ruku nejdřív Adamovu synovi a potom i jeho ženě.
„ Taky nás těší, pojďte dál.“
„ Děkuji.“
Eva se trošku chvěje nervozitou. Ještě před dvěma dny byla sama, nezávislá vdova a dnes je představována rodině svého přítele. To je neskutečné.
„ Ahoj, tak ty jsi Amálka, to jsem ráda, že tě poznávám. Já ještě žádná vnoučátka nemám. Na, tady máš, něco jsem ti přinesla.“
„ Děkuju, teto.“ Říká Amálka a odbíhá do pokoje podívat se, co je uvnitř toho úhledně zabaleného balíčku. Vzápětí je však zpátky.
„ Jé, to je krásná barbína, takovou jsem si přesně přála. Děkuju.“
„ Moje Andy je měla taky ráda, když byla tak velká jako ty. Ale teď už je dospělá ženská a právě leze někde v Nepálu po horách.“
„ A máte jenom jednu dceru?“ Ptá se Adamova snacha se zájmem.
„ Jenom jednu, můj manžel zemřel, když byla ještě malá a od té doby jsme spolu sami dvě. Je to už patnáct let. Potkali jsme se s mužem už v hodně zralém věku. Hledala jsem svoji osudovou lásku a našla.“
„ Ty už jsi patnáct let vdova?“ Ptá se překvapeně Adam. „ Proč jsem to nevěděl dřív.“
„ Asi nebyl ten pravý čas.“ Usměje se Eva a napije se ze sklenice vody, která ji byla nabídnuta.
„ Oběd je připravený, můžeme ke stolu.“ Hlásí Dáša, manželka Adamova syna Zdeňka.
„ Tatínek říkal, že jste vegetariánka, tak jsem udělala zeleninové řízečky a bramborovou kaši. My to máme moc rádi.“
„ To je od vás opravdu moc pozorné, tak dobrou chuť.“
„ Dobrou.“ Adam na Evu mrkne a pustí se s chutí do jídla.
Eva leží na pohovce, Adam je v koupelně, a tak je ponořena do svých myšlenek. Jak může jedna minuta změnit od základů život člověka? Jak snadno věci přicházejí a vstupují do našeho života, pokud jsme připraveni přijmout změnu. Eva byla v posledních letech šťastná, miluje svoji dceru i práci. Ale toto nečekané setkání vyplnilo drobné mezery v jejím životě. Teď je úplný, teď už není nic, co by jí mohlo chybět, nic po čem by si mohla stýskat. Je stoprocentně spokojená a šťastná.
 S Adamem mají ještě celý týden pro sebe a tak se mohou znovu poznávat a znovu objevovat. A pak přijede Olinka, už psala, že by se jí to hodilo. A teď, když Eva má novou rodinu, může vzít Amálku do ZOO nebo do kina. Můžou spolu podnikat výlety, i když tady Adam nebude. Rodiče si určitě rádi odpočinou a udělají chvilku pro sebe. A Eva bude mít skvělou společnost. Vzpomíná, jaké to bylo, když byla Andy v tomto věku, to ještě její muž žil. Bylo to krátce před jeho smrtí, když Andy oslavila své páté narozeniny.
Bože, jak ten čas běží.
„ Co dělá moje krásná žena? Snad nespí?“
„ Ne, nespím, jenom si užívám chvilky klidu a samoty.“ Směje se Eva.
„ Chceš, abych odjel do svého bytu?“
„ Tak to ani náhodou.“
„ Miluju Tě.“ Políbí Adam Evu.
„ Já Tebe taky.“
„ Tak co, jak se ti líbila návštěva u mladých?“
„ Bylo to fajn. Právě si říkám, že bych mohla brát Amálku na výlety. Ona mi bude dělat společnost, až tady nebudeš a mladí si můžou udělat čas na sebe.“
„ To je dobrý nápad. Pořád si stěžují, že mají babičky i dědečky na baterky, tak snad budou konečně spokojení. Můžete se příští neděli domluvit, až tam půjdeme na oběd.“
„ A co kdybychom je pozvali příští neděli sem?“
„ Jo to by šlo. Super nápad. Tak co teď budeme dělat, mladá paní?“
„ No, já bych o něčem věděla, pojď sem ke mně a zapni televizi.“
Adam s potutelným úsměvem na tváři bere do ruky ovladač a ukládá se vedle Evy. Je mu úplně jasné, že z televizního programu nebude vidět vůbec nic. Je to jen taková zvuková kulisa.
„ Já jsem tak šťastnej, že jsem tě potkal, to si ani neumíš představit, jak moc.“
„ Já taky.“
„ Pořád si říkám, jak jsem jen mohl žít celé ty roky bez tebe.“
„ Jednoduše, tady uvnitř jsi věděl, že se jednoho dne objeví víla, omámí tě a zláká do svých sítí.“
„ Asi tak nějak.“ Směje se Adam.
„ Víš, že mám ráda, když se takhle směješ. Jsem tady už roky sama a tak tento dům není moc naplněný smíchem. Ne, že bych nebyla šťastná. To já byla, ale ve dvou je ten život prostě veselejší.“
Adam ji políbí a přitiskne k sobě. Jsou chvíle, kdy všechna slova prostě nestačí na to, aby popsala situaci, pocity a veškeré city, které bují uvnitř člověka.
Eva miluje ty chvíle, kdy je v jeho objetí. Když ji svírá tak pevně, že se sotva může nadechnout. Přesto se cítí v bezpečí, chráněna, milována. I zcela soběstačná nezávislá žena, pokud spočine v náručí muže, zažije přesně tu chvíli, kdy si vše uvědomí. Je to chvíle, kdy pocítí, jak po celou tu dobu nebyla a ani nemohla být sama sebou, protože jí chyběla jedna část. Nebyla celou lidskou bytostí, byla jen polovina.
 A proto ženy hledají muže a muži zase ženy. Tímto párem je pak vytvořena jedna jediná lidská bytost. Úžasná bytost, pokud oba dva dokážou žít v souladu a v harmonii. Ale stejně tak i zraněná a celá bolavá lidská bytost, pokud zde harmonie chybí. Pokud pár už zapomněl na to, co je spojilo, pokud si nechali lásku, respekt a porozumění protéct mezi prsty. Co se stane s párem, když toto všechno zmizí? Jak vypadá potom jejich společná cesta? Kde je jednota jedné jediné bytosti? Může být tato bytost šťastná, když si její části navzájem ubližují, perou se o moc a důležitost?
V dualitě se nemůže projevit pokoj jednoty. Jen jednota přináší pokoj, mír a lásku. Je třeba si uvědomit, že vše je jedno, že jsme jedna jediná bytost. Hněv, který vrháme na partnera, vrháme vlastně sami na sebe. Pak můžeme porozumět pravému partnerství, pak nalezneme štěstí. Pak naše duše dojde pokoje a může růst, rozvíjet se a jít svojí předurčenou cestou. Spokojené partnerství je v tomto ohledu tedy nejlepší startovní čarou pro rozvoj duše.

12.

Společný víkend uběhl mnohem rychleji, než by se dalo očekávat.
„ S tebou ten čas tak běží. To je asi proto, že jsem moc šťastná.“
„ To máš teda pravdu. Normálně během toho týdne, co jsem doma, udělám tolik práce.  A tentokrát nic, najednou je neděle večer, ani nevím jak. Autobus mi jede v deset, hodíš mne na něj?“
„ Jo, klidně. A tvoje auto můžeme nechat zaparkované tady. Je to lepší než u tebe u paneláku. Kdy chceš jet, aby sis nachystal věci?“
„ Tak můžeme teď, jestli ti to nevadí.“
„ Jo, tak jdeme, pojď.“
Adam ji políbí a obejme. Je tak šťastný, vůbec si neuměl představit, že by ji mohl potkat a že by mohli prostě a jednoduše navázat tam, kde před lety skončili. Láska je úžasná. Je to ještě hezčí než před lety, jsou moudřejší, mnoho toho prožili, poznali, ztratili. Umí si mnohem víc vážit věcí, které přichází, v jejich věku je to už takový malý zázrak. Sedí vedle ní na sedadle spolujezdce a nemůže se na ni vynadívat, je pořád tak krásná. Byla vždy tím nejhezčím a nejmilejším stvořením po jeho boku. Ale on potřeboval dobývat svět, poznávat jiné ženy a tak ji jednoho dne opustil. Dnes už ví, že to bylo bláhové. Taky toho za pár let litoval, ale ona mu zmizela někde venku ve světě, za horami, slehla se po ní země. A tak ji přestal hledat.
„ Co jsi tak potichu, nechce se ti, viď?“ Prolomí Eva mlčení.
„ Nechce, ale musím. Tak pojď nahoru, máme ještě dvě hodinky, než budeme muset vyrazit na autobus.“
Eva jde za ním pomalu do schodů a začíná ji přemáhat smutek. Zítra bude zase sama v prázdném domě. Vlastně nebude, po obědě přijede Olinka a zůstane celý týden. Udělají si dámskou jízdu a zůstane až do příští neděle večer. No a pak na čtvrtek má Eva už koupenou letenku do Paříže. Má vlastně moc krásný život.
„ Tak pojďte dál, madam.“
Adam otevírá dveře dokořán, aby mohla Eva vstoupit do jeho bytu. Je to velice příjemný byt. Krásný prostorný obývací pokoj s kuchyní a ložnice. Má ho moc hezky zařízený, na to, že je chlap, uvažuje Eva.
„ Vždycky, když sem vejdu, tak si říkám, jestli sis ten byt zařizoval sám. Moc se mi tu líbí.“
„ No, vlastně mi trochu pomáhala snacha, abych řekl pravdu. Ale já jsem všechno schvaloval.“
Adam se směje a usadí Evu v obývacím pokoji. Sám pokračuje směrem do ložnice připravit si věci na cestu. Eva se však cítí osaměle a neužitečně a tak jde za ním, aby mu pomohla. Adam už je téměř hotov, taška naplněná po okraj a tak ho jenom obejme a políbí.
„ Pojď ke mně, taky mi budeš chybět, ale za dva týdny přiletíš a strávíme spolu nádherný víkend v Paříži.“ Objímá ji Adam.
„ Já vím, miluji tě.“
„ Já tebe taky. Požádám o přeložení někam sem nebo na Slovensko, abych mohl být každý víkend s tebou. Třeba se najde něco úplně blízko, kam budu moci dojíždět.“
„ To by bylo skvělé. Musíme dohnat všechny ty roky, které jsme zmeškali.“
Eva ho pevně objímá, chce si užít ještě ty poslední minuty, co jsou spolu, než odjede. Chce cítit jeho vůni, dotýkat se jeho kůže. Zamilovanost je tak úžasný stav, že se mu nic na světě nevyrovná. A skvělé na tom všem je, že může potkat člověka v jakémkoli věku, není vyhrazena jen dvacetiletým. Zamilovat se na této zemi může každý. Zamilovat se může stejně jinoch jako kmet. Směje se Eva uvnitř a zůstává v Adamově náručí po celou dobu, než musí opustit byt.
„ Tak se opatruj.“
„ Taky se opatruj.“ Říká Eva a rychle se vzdaluje zpět k autu, aby neviděl její slzy. Ještě se otočí, zamává a nasedne do auta. Hluboce si povzdechne, nastartuje a zamíří do prázdného domu, který na ni čeká. Třeba tam bude mít zprávu od Andy, ještě se vůbec neozvala. Je už hodně pozdě, když Eva dorazí domů, a tak jde rovnou do vany a do postele.
Když se další den ráno vzbudí, oknem už dovnitř proniká sluneční záře. Kolik je hodin, jak dlouho jsem spala, pomyslí si. A v duchu se usměje, dneska přijede Olinka. Vstane a začne hledat svůj mobil, který samozřejmě zůstal v kabelce v předsíni. Má na něm zmeškaný hovor a tak volá zpátky.
„ Ahoj Oli…“

13.

„ Tak, jak ses měla celou tu dobu, co jsme se neviděly?“ Ptá se Olinka sotva se s Evou obejmou a přivítají.
„ Ani se neptej, to bude dlouhé vyprávění. Ale teď mne zrovna trápí Andy je v Nepálu a ještě se neozvala.“
„ Neboj, ona se určitě brzy ozve. Znáš ji. Určitě je zase někde bez signálu.“
„ Jo, já vím, ale přesto jsem nervózní.“
„ Tak pojď, nedáme si někde dobrou kávičku? Jsem z toho autobusu celá rozlámaná, tak bychom se mohly trochu projít.  Co ty na to?“
„ Jo, pojďme, na druhém konci náměstí je skvělá kavárna.“
Eva se dívá na Olinku, která sedí naproti ní a poslouchá ji, jak něco vypráví. Usmívá se, je tak ráda, že má společnost. Je ráda, že má vedle sebe zase někoho, s kým může sdílet svoji radost, ale i smutek a bolest.
Olinka má také svoje radosti a starosti, o které je třeba se podělit. Jsou opravdové přítelkyně, už celou řadu let. Kde se vlastně potkaly? Ach ano, byla to nějaká pracovní cesta, několikadenní kurz pro učitele. Je to už tolik let. Čas tak rychle ubíhá a Eva si často přeje, aby se zastavil. Přeje si déle prožívat přítomnost, ale při každém dalším nádechu je už přítomnost minulostí.
„ No a co ty? Povídej! Sedíš tu, usmíváš se jako jelimánek a mlčíš. Nějaké novinky?“
„ No, vlastně, potkala jsem se náhodou se svojí první láskou. Je rozvedený a začali jsme se spolu zase vídat. Teda spíš, strávili jsme spolu celý týden.“
„ A kde ho máš? Ty ho přede mnou schováváš?“
„ Pracuje teď v Paříži. Měl týden dovolenou. Ale příští víkend tam za ním jedu.“
„ No to je skvělé, Paříž, milenci. To ti ze srdce přeji.“
Eva je duchem opět v Paříži. Ve svých představách vidí ty krásné kavárničky, které tam na ni čekají. Slyší hudbu a cítí všechny ty vůně. Má tak bohatou představivost, už tam kdysi byla a tyto drobnosti uvízly v jejích vzpomínkách.
„ A co ty? Co děti?“ Ptá se Olinky, když se vrátí zpět do reality.
„ My se máme dobře. Já jsem žádnou svoji bývalou lásku ještě nepotkala, ale určitě to přijde. Naše Barunka se chystá na gymnázium, chce být taky učitelka jako babička. Tak z ní mám radost, že je taková šikovná.“
„ To věřím.“  Usměje se Eva.
„ To kafe je výborné, takové jsem už dlouho nepila. Vidím, že jsi znalec.“
„ Jestli to nebude tím, že kávu nepiju.“ Směje se Eva.
„ Ale každý říká, že tady mají nejlepší kávu ve městě. A taky je tady hezké prostředí.“ Dodává.
„ To máš pravdu, Evičko.“
„ Jo, není nad to si posedět a popovídat s příjemnými lidmi. Já si tak užívám života, poslední dobou. Jsem vděčná za každý nový den, za vše krásné a milé, co mi ten den přinese. Snad právě proto jsem potkala i Adama. Dřív jsem byla víc uzavřená a moc jsem se nezajímala o to, co se děje kolem mne. Asi bych si ho vůbec nevšimla, a pokud ano, tak bych ho ignorovala.“
„ Evičko, to je tak krásné tě poslouchat. Já jsem za tebe taky šťastná. To je úžasné, že i v našem věku kvete láska a my si můžeme užívat života plnými doušky, pokud ovšem chceme.“
„ Jo, tak nějak to je. Pokud chceme. Já se najednou cítím na dvacet, tak plná energie, štěstí, optimismu.“
„ To jsou endorfiny, to je potřeba. Vždyť v šedesáti život nekončí, jsme teprve někde v polovině. Tak je potřeba si ho užít.“
„ Oli, já jsem opravdu šťastná.“
„ Tak zaplatíme a jedeme k tobě, uděláme si lehárko u bazénu. Začíná být horko.“
„ Jdeme, já zaplatím.“
Olinka je moc ráda, že vidí svoji přítelkyni, tak šťastnou. Byla tolik let sama a teď změna. Jakoby to přineslo novou naději i pro ni samotnou, pro její život. Jo láska kvete v každém věku, na to se nesmí nikdy zapomínat.
„ Ta voda je úžasná. Já mám tak moc ráda léto, když si můžu užívat plavání a slunce. Díky za pozvání, Evičko. Tady u tebe je to jako v ráji.“
„ To máš pravdu. Jen kdyby se ta Andy už ozvala.“

14.

„ Ahoj mami, jak se máš?“
„ Já výborně, mám pro tebe novinky. Ale povídej ty. Jak se máte, co Tom, jste v pořádku?“
„ Jo bylo to super, právě jsme se vrátili z treku, bylo to fantastický. Taky bys s námi někdy mohla vyrazit. Pár dní tady ještě zůstaneme a pak poletíme za babičkou.“
„ Tak si to užij, holčičko.“
„ No a co ty? Máš tam Olinku? Užíváte si?“
„ Jo, jo, Olinka je tady a taky jsem někoho potkala.“
„ Co? No ty jsi teda rychlovka. Ty jsi tak hodná holčička, že mne tak hezky posloucháš. Pamatuješ si, že jsem ti říkala, že já budu tvoje maminka a ty moje holčička až příště? Tak už je to tady.“ Směje se Andy.
„ No už to tak vypadá.“
„ Tak co? Povídej, přeháněj. Kdo to je, jaký je?“
„ Je to moje první láska, potkali jsme se u autobusu, když jsi odjížděla. On přijel z Paříže, pracuje tam. A je to jako bychom se nikdy nerozešli. Navázali jsme tam, kde jsme před čtyřiceti lety skončili. Chápeš to?“
„ Mamičko moje, to je skvělý. Já ti to moc přeju. To je prostě zázrak. A on je pořád svobodný? Čekal na tebe?“ Směje se Andy znovu.
„ Ne, ty popleto, je rozvedený. Má syna a vnučku. Už jsem se s nimi seznámila a malou si můžu půjčovat na výlety a tak. Takže jsem už babička, když u tebe si asi ještě pár let počkám.“
„ No to počkáš. A já budu mít bratra a neteř, to je super, tak to se těším, až přijedu a seznámím se s nimi.“
„ Adam bude mít v září šedesát, tak by bylo prima, kdybys mohla přijet na oslavu.“
„ Škola mi začíná od patnáctého, takže do té doby budu asi s tebou.“
„ Tak to stihneš, je to hned první neděli v září.“
„ Tak to už se těším. Adam se jmenuje? Že jsi mi o něm nikdy nevyprávěla. To je teda gól Adam a Eva. Mami, moc ti přeju, abys byla šťastná. Už budu muset končit, Tom má hlad, jdeme na večeři. Tak pa, zavolám od babičky.“
„ Jasně a opatruj se, holčičko, mám tě moc ráda.“
„ Já tebe taky, mamičko moje milovaná.“
„ Tak pa.“ Eva si utírá slzu dojetí.
„ Tak co Andy, jak se má?“ ptá se Olinka.
„ Jo, fajn, byli v horách a teď ještě zůstanou pár dní dole ve městě a pak poletí za babičkou a zbytkem rodiny.“
„ Maminka ještě žije? Kolik jí je?“
„ Letos jí bude devadesát. Ještě je čupr, asi to bude tím, že měla jiný životní styl než její děti. Z těch je už naživu jen její nejmladší dcera. Stejně je to smutný, když matka porodí sedm dětí a pak je jednoho po druhém pohřbívá. Nemyslíš?“
„ Hm, to s tebou souhlasím. Ještě, že má ty vnoučata.“
„ Jo, těch má dost, ale už jich taky pár pochovala. Má jich osmnáct všude možně po světě. Ale všichni jí pomáhají, platí jí léky a doktory. To víš, u nich to není žádná sranda být stará a nemocná. Není to stejné jako tady. Já jí taky ráda nějakou tu korunu sem tam pošlu na přilepšenou. Jsem ráda, že tam s ní Andy teď pár týdnů bude a uvidí, co opravdu potřebuje a může jí trochu přilepšit.“
„ No nemáš to jednoduché, holka.“
„ Myslíš?“
„ Já se cítím požehnaná, že mám kolem sebe lidi, kterým můžu být nějak prospěšná. Umíš si představit nemít na tom celém světě nikoho?“
„ Neumím, ale to tebe nemůže potkat, protože ty jsi tak pohodový a dobrý člověk. Všechno co vyšleš, tak se ti tisíckrát vrátí zpátky. Říkám si, že vše, co z tebe vychází je jen a jen dobré.“
Obě se smějí a nesou si čaj, který Eva mezitím připravila, na terasu.
„ No není tohle ráj?“ Ptá se Olinka, když se pohodlně usadí na křesle.
„ Je, Olinko. Tohle je opravdu ráj. Cítíš to teplo, vůně a slyšíš ten ptačí zpěv?“
„ Jo, tak si toho pojď užít, než nějaký soused vytáhne sekačku na trávu nebo cirkulárku.“
Zase se obě smějí. Je to skutečný smích plný radosti ze života, kterou si můžou uvědomit jen dvě zralé ženy, plné života.

15.

„ Připoutejte se, prosím. Přistáváme na letišti Charlese de Gaulla v Paříži.“
Jen pár minut a Eva zase bude v jeho náručí, je to to pro ni tak vzrušující. Chystají se strávit společně dnešní noc, ale zítra musí Adam ráno zase do práce, což Evě vůbec nevadí, má už své plány.
„ Ahoj, já jsem se na tebe tak moc těšil“ objímá ji Adam „ jsi krásnější, než jsi byla před čtrnácti dny.“
„ Jo a celá Paříž Ti bude závidět tu osůbku, kterou máš po svém boku.“ Směje se Eva, když připomíná jeho starou větu.
„ Nevím, proč se tomu směješ, to je vážná věc. Co když mi tě nějaký Francouz odvábí?“
„ No to je správná obava, protože celá Francie čeká na to, až já přijedu. A všichni Francouzi jsou už tady v řadě a čekají, kterého z nich si vyberu.“ Směje se Eva té představě.
„ Moc se nesměj, podívej, jak se po Tobě každý ohlíží.“
„ Jen jestli se neohlíží po tobě. Tak kam jdeme?“
„ Vybral jsem pro nás útulný penzionek blízko centra. Tak se tam můžeme vybalit a pak půjdeme někam na večeři.“
„ Tak tomu říkám super plán.“
Eva se cítí jako princezna, když se společně s Adamem prochází klikatými uličkami Paříže se všemi těmi kavárničkami nabitými k prasknutí.
„ Posadíme se tady?“ ptá se Adam.
„ Moc ráda, dám si čaj a nějaký francouzský dezert, mám už docela hlad, tak jen něco lehkého před spaním.“
„ A nechceš pořádnou večeři, když máš hlad?“
„ Ne. Jé, tady je to hezký, pojď, posadíme se tady.“
Adam objednává kávu, čaj a zákusek, zatímco Eva pozoruje okolí. Je tu krásně, teplá letní noc a hudba zní všude kolem.
„ To je romantika, ale měli bychom se vrátit brzy domů, ráno jdeš do práce.“
„ Jsem rád, že jsi šťastná. A na hotel se taky moc těším, ale nevím, jestli se zvládnu na zítřek do práce dobře vyspat. Nějak se s tím nevyspáním budu muset zítra v práci popasovat. A co ty zítra?“
„ Já si udělám hezký den, vyrazím do Louvru. Už se na to moc těším. A až skončíš v práci, tak se tam můžeme sejít, co říkáš?“
„ To zní skvěle, tak pojď, vrátíme se do hotelu.“
Prochází městem milenců, ruku v ruce a cítí se jako by jim bylo znovu dvacet.
Eva se probouzí sama v hotelovém pokoji a s úsměvem vzpomíná na uplynulou noc. Po snídani v hotelové lobby vyráží rovnou do galerie, ještě nikdy tam nebyla, je to její životní sen.
Tráví dlouhé minuty před obrazem Mony Lízy, všechny obrazy jsou úchvatné, ale tento jí přímo učaroval. Slyšela již mnoho kritických komentářů, ale pro ni má své kouzlo. Úplně zapomněla na čas, až zvonění telefonu ji vytrhlo z transu.
„ Jé to jsi ty, To už je tolik hodin? Já se tady úplně zapomněla a zasnila. Kde jsi? Venku? Tak já jdu.“
Eva pospíchá ven k pyramidě, kde už na ni čeká netrpělivý Adam, přesto se na ni směje.
„ Vzpomínáš, jak jsme na sebe čekali vždycky po práci u hodin?“
„ To byly časy, ještě nebyly mobilní telefony. A někdy jsem se tě taky vůbec nedočkala. Vzpomínáš si? Seděla jsem tam třeba i dvě hodiny.“
„ Vzpomínám. To jsem byl ještě mladej a hloupej, když jsem tam nechával takovou krásku čekat samotnou.“
Eva se směje, vidí ten obraz před očima, jakoby to bylo včera.
„ Kdybych měl tenkrát ten rozum, co mám dneska, tak bych tě nikdy neopustil.“
„ Já jsem ráda, že jsi mne zase našel a to mi stačí ke štěstí.“
Adam ji políbí a kráčí dál pařížskými ulicemi.
Dny v tomto romantickém městě ubíhají rychleji, než by si oba přáli. Ovšem, že navštěvují Eiffelovu věž, Chrám Matky Boží a celou řadu dalších kulturních památek. Eva miluje historii, vlastně oba dva. Adam už mnohá místa zná a tak je Evě skvělým průvodcem. Přeci jen už v Paříži nějaký ten pátek žije.
Během večeře před odletem ji oznamuje, že má pro ni překvapení.
„ Jaké, povídej, nenapínej mne.“
„ Od září jsem přeřazen do české pobočky.“
„ Tak to je fantastické, to jsem opravdu šťastná, na to si musíme připít.“
„ Pojď, půjdeme už na pokoj, začíná se mi točit hlava a ráno jdu zase do práce“ říká Adam asi po hodině.
„ Máš pravdu a já musím v šest na letiště, letí mi to někdy po osmé ráno.“
„ Miláčku, děkuji.“
„ Já děkuji, bylo to úžasné. Už se těším, až přijedeš. Andy bude taky doma, tak se konečně seznámíte.“
„ Taky se těším, tak dobrou noc.“

16.

Všechno je jinak, někdy se naše romantická přání a touhy nesetkají s realitou. Nebo naopak jsou realitou doběhnuta a předběhnuta.
Spojit dvě rozdílné rodiny v jednu je sice pěkný sen, ale naráží na tvrdou realitu. Dvě rodiny jsou jako dva samostatné organismy, třeba jako dva lidé a je zcela nemožné z nich vytvořit jednoho. Vždy tady bude tvoje rodina, moje rodina, tvoje děti, moje děti. A kde je společné „my“?
„ A co naše láska?“ Ptá se Adam smutně.
„ Ano, naše láska, to je to jediné „my“, které máme. A naše láska má naději na přežití jenom, pokud důsledně oddělíme moje a tvoje. Já se nenastěhuji do tvého bytu a ty se nenastěhuješ do mého domu. Já si nebudu hrát na macechu a nevlastní babičku a ty nebudeš otčímem mé dceři.“ Odpovídá se slzami v očích Eva.
„ Ale já tě miluju, Evi, chtěl bych být součástí tvého života.“
„ Já vím, jak moc bych si to přála, ale my dva jsme už zmeškali svůj čas. Nemůžu být tvojí ženou, prostě to nejde.“
„ A jak si to představuješ?“
„ Já už si ani nechci nic představovat, jediná možnost, která mi připadá přijatelná je přátelství.“ Eva se usměje a dodá: „ A co přátelství s benefity?“
„ Jako kamarád, s kterým si zajdeš do kina, na výstavu anebo třeba do postele, když budeš mít chuť?“ Ptá se s náznakem hněvu a nepochopení Adam.
„ Ano, přesně tak. Tobě by se to nelíbilo?“
„ Ne, já chci ženu, já nechci být sám.“
„ A co je tak špatného na samotě?“ Teď je slyšet nepochopení z jejího tónu.
„ Jsem sám už tolik let, myslel jsem, že zase budu mít ženu, domov.“
„ Ale ty máš přece domov, máš svůj byt, který sis sám koupil, zařídil. Jestli potřebuješ uklidit nebo uvařit, ráda to pro tebe udělám, od čeho jsou přátelé?“
„ Ale o to přeci nejde.“
„ A o co tedy jde?“
„ Já chci normální vztah. Všechno nebo nic.“
„ Ale ten jsi už měl, byl jsi ženatý za matku svého syna a vzdal jsi to. Nezůstal jsi s ní v dobrém a zlém. Nedokázali jste spolu komunikovat, když přišly problémy. Proč si myslíš, že teď to bude jiné?“
„ Ty si myslíš, že ty jsi svatá, když jsi vdova? Na koho čekáš? Na svobodného jinocha bez závazků? Uvědom si, kolik ti je let.“ Adam už opravdu začíná zuřit, jeho city byly zraněny a ego hledá viníka.
„ Ne, to si nemyslím. Adame, já tě miluju, a proto nechci naši lásku zničit. Nezlob se anebo se zlob, jak chceš. Já si tě nevezmu, nemůžu a ani nechci. Nechci ničit ani tvoji rodinu, ani moji dceru. Nechci míchat tyto dvě rodiny. Víš, já jsem si žila šťastně a spokojeně, než jsi přišel, nic mi nechybělo. Tím nechci říct, že mi s tebou není krásně. Cítím se s tebou báječně, a proto to nechci ničit. 
Ty se musíš rozhodnout, jestli potřebuješ manželku za každou cenu anebo ti naše přátelství bude dostatečným vztahem. Já tvojí manželkou nebudu.“
Adam už je natolik zraněný a plný zlosti kvůli nepochopení svých citů ze strany milované ženy, že beze slova odchází z jejího domu.
Eva sedí dál v obývacím pokoji a po tvářích nechává volně stékat své slané horké slzy. Sedí tak dlouho a bez hnutí, v duchu rozmlouvá se stvořitelem. Ví, že to co cítí je správné. V hlavě jí neustále zní slova jedné velmi staré rockové písně: „ Cizí chlap, mé děti vychovává a cizí děcka vychovám zas já.“
Není schopna se ztotožnit s tímto textem. Všechno uvnitř v ní křičí, burácí a bije na poplach. Tohle není správná cesta. Tohle ona nemůže udělat, to není její cesta, nemůže se s tím ztotožnit. Nemůže se posadit po boku muže, který má děti, protože dobře ví, že na tom místě budou děti vždy vidět svoji matku. A ona, ona neunese tu tíhu, to vědomí, že sedí na místě, které jí nenáleží.
A přestože by s ní v tomto tisíce mužů a žen na této zemi nesouhlasili, ona dobře ví, že každý z nás máme jednoho partnera, jednoho partnera na celý jeden život. A jsme tedy schopni s tímto jediným partnerem splnit všechny úkoly, které jsme si naložily na svá bedra.
A rozvod, to je jen zbabělý útěk před zadanými úkoly, ať už jednoho nebo obou partnerů.
A Eva už ví, že jejím největším úkolem bylo, naučit se žít. Žít sama se sebou, bez partnera, milovat sebe a milovat život.
Ó Bože a můj drahý muži, miluji vás a děkuji, že jste mne tu nechali, abych mohla splnit svůj úkol. Děkuji, odpouštím a miluji.