Cesta za zdravím

1.
Co se děje v srdci, když oči pláčou, Je zde nějaké spojení? Tajná tenká linie? A kam vede další linka ze srdce? Přímo k duši? Kdo ví? Kdo dokáže odpovědět tyto otázky? Snad jen Bůh, náš stvořitel, stvořil nás tak dokonalé nedokonalé. Neustále žasnu nad tím malým velkým zázrakem. Ať už nám svítí na cestu slunce či měsíc a hvězdy neustáváme kráčet dál, snad se na chvíli zastavíme, ale jen na okamžik, na zlomek oka mihu, abychom zase kráčeli dál.
Dál vstříc novým dobrodružstvím a tajemstvím našich duší. Jistěže je zde vedení, ale tak nepatrné, že je mnohdy nedokážeme postřehnout svými smysly. A je zde láska ten omamný cit, který mnohdy určuje náš směr. Mnohdy cítím, jak se moje hruď a celé tělo naplňuje tímto citem, energií, která potom prýští do celého vesmíru a jsoucna. Bytí je tak úžasná zkušenost, která se nedá ničím nahradit. Není nic, co by překonalo bytí a bytí v lásce už vůbec ne.
Jsem láska, žiji lásku, cítím lásku, uvědomuji si lásku. Láska je já.
Já jsem.
Láska je v každém kameni, oblázku, travině, květině, keři i stromu. Láska je v každém hmyzu, ráda pozoruji čmeláky, kteří netuší, že podle fyzikálních zákonů této planety by neměli létat, a přesto si letí. Ale i v mnoho dalších, ptácích, stejně jako divokých i domácích zvířatech. Láska je všude.
Lásku můžeme pozorovat v každé bytosti, v celé přírodě, ať už živé nebo neživé, stejně je celá živá. A to mi působí ohromnou radost.
A já jsem, jsem šťastná.
Láska je v každém nadechnutí, v každém úsměvu, který si spolu vyměníme.
LÁSKA.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem si poprvé dovolila přijmout Boha do svého života. On tam byl ovšem, ale já tuto skutečnost dlouho, dlouho ignorovala.
" Bože je láska hřích?" Nad svým vlastním absolutním nepochopením lásky se dnes usmívám. Pokud se vydáme za pravdou a dojdeme k definici, že Bůh je láska a láska je Bůh, tak jsem se tehdy ptala:
"Bože jsi hřích?"
Je to úsměvné, směšné, ale až dnes při svém vědění to vím. Ale kolik z nás tápe a hledá tak jako jsem tehdy hledala já?
Kolik z nás potřebuje podat pomocnou ruku, aby nalezli svůj směr, aby pochopili, kam míří jejich duše? Není to snadné, zvláště pokud jsme ztratili kontakt se svojí duší.
Zní to možná trochu nesmyslně, ale je to tak obvyklý jev.
My lidé tomu říkáme VÝCHOVA, ale ve skutečnosti je to velmi účinný nástroj, jak rozdělit tělo a duši. Jak zabránit, aby lidský tvor žil, konal, cítil a miloval v jednom těle.

2.
VÝCHOVA
Výchova to je tedy slovo. Je to proces, kterým učíme nově příchozí lidskou bytost, jak se nejlépe uplatnit v tomto světě. To byl původní záměr naučit dítě, jak přežít, obstarat si vhodnou potravu a umět ji připravit.
Avšak staletí lidské civilizace tento proces velmi sofistikovala a větší část lidstva se dnes bohužel domnívá, že vychované dítě je takové, které plní beze zbytku zadané úkoly a příkazy, mlčí, když mluví dospělý, neposlouchá cizí hovory, způsobně sedí, má ve škole samé jedničky a tak dále.
Ale když se na to podíváme z pohledu přežití lidstva, tak k čemu je toto dobré? K čemu je dobrá škola a výchova v současné celosvětově rozšířené podobě? V dobách Marie Terezie bylo zavedení povinné školní docházky velkým krokem dopředu. Ale dnes? Není tento přetrvávající školský systém brzdou, neřkuli krokem vzad? Už ve svých deseti letech jsem věděla, že není v pořádku a často snila o jeho transformaci. Měla jsem tehdy spoustu podnětných a tehdy nadčasových nápadů.
Nerozumím tedy tomu, proč to ti sečtělí a vzdělaní dospělí lidé nevidí. Vždyť přeci dítě nemusíme nikam dávat je součástí života naší rodiny stejně jako stařečci. V současné době, kdy máme informace všude kolem sebe je tak snadné je získat. A rodič je ten zodpovědný, kdo by měl dohlížet na opravdovost a čistotu informací a případně korigovat informace zavádějící či falešné.
Proč my rodiče očekáváme, že to bude za nás dělat někdo jiný?
Děti se rodí s vlastním vědomím své cesty a já cítím celým svým srdcem a z hloubi své duše, že naším úkolem je jim pomoci tak, aby tu cestu našli, co nejsnáze. My jako rodiče máme naslouchat, být otevření a možná se i něco přiučit.
Já sama jsem nebyla vědomou a chápající matkou již od počátku, také jsem potřebovala projít procesem poznání. Moje děti měly vlastně různé matky, i když jsem to pořád já. A právě proto věřím, že my všichni můžeme dojít k vědomí a poznání, protože i já tam došla a jsem stále na cestě. Jsem na cestě, která je úžasná, plná krásy, štěstí, lásky a něhy.
Toužím vidět kolem sebe mnoho veselých a Šťastných tváří, protože bytí v takové společnosti mne naplňuje a dělá velmi šťastnou. Mnohokrát jsem u cesty viděla ten obrovský billboard, který se mnou rezonuje: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny.“ Netuším, kdo je autor, ale děkuji.
Takže tedy výchova, výchova má dle mého pohledu na svět a život na něm vést k tomu, aby dítě bylo šťastné a kráčelo po cestě své duše. Každý si dopředu vybíráme své cíle a úkoly… anebo ne…kdo ví, jak to vlastně je. Avšak každý z nás má ten kompas, který ho dovede bezpečně do přístavu domova jeho duše.
A proto buďme vědomí, buďme si vědomi toho, že naše děti, partneři, rodiče, sourozenci, kolegové sousedé i přátelé, každý jeden má svoji vlastní cestu a nikdo není zodpovědný za jinou než za tu svoji. Naši cestu nemůže nikdo ovlivnit, pouze my sami to dokážeme. Já jsem, jsem já a nezáleží a okolnostech a situacích, které mne potkají, záleží jen na tom, jak já na ně zareaguji. 
Záleží na tom, co vykonám a co se naučím. Záleží na tom, co cítím a co prožívám. Záleží na lásce, která protéká celým mým bytím. A já jsem. Jsem vděčná a s pokorou děkuji.
3.
Jednoho dne se člověk probudí s otázkou: Kam jdeme? A jsme šťastní? A co je to štěstí? Štěstí je povznášející pocit, který nalézáme v každé sekundě, v malém okamžiku, v úsměvu dítěte, v letu motýla anebo třeba jen v ranním rozbřesku slunce. Ale domnívat se, že tyto vlivy zvenčí nám štěstí přináší, by byla mýlka. Štěstí si potřebuje vytvořit každý z nás sám, sám a uvnitř sebe. Ta radost, kterou nám vnější svět přináší je způsobena námi, vzniká v našem vlastním nitru.
Žádné vnější okolnosti a už vůbec ne jiný člověk nám nikdy nepřinesou štěstí. Jiné lidské bytosti mohou být samozřejmě inspirací nebo múzou, ale štěstí vzniká uvnitř nás. Uvnitř každé jediné lidské bytosti. Štěstí a radost ze života spolu velmi úzce souvisí a lze je i zaměňovat. Jsou to jen slova, která popisují stav duše. Se slovy je to pro mne poslední dobou velice zvláštní jako by již nebylo možné je používat pro různé pocity jako termíny, jako by slova už nedokázala popsat skutečnosti žití našich duší. Neboť život se stává tak rozmanitým a objevují se nové nuance pocitů a prožívání, ke kterým se již dané termíny dají přiřadit jen zhruba.
Štěstí či radost žití e jedním z nich. Je však nezbytné přijmout skutečnost, že to, že žijeme svůj vysněný život, vstáváme s radostí a bez budíku a těšíme se z maličkostí, není zárukou, že se nedostaví pocity smutku či zmaru. Ony se totiž dostaví, to si pište, a pokud někdo tvrdí opak, pak nežije na této planetě a není v interakci s realitou.
Pocity smutku, které sem tam zavítají do našeho štěstí, jsou velmi slabé a krátké, ale jsou. Potřebujeme se respektovat i takoví a přijmout smutek jako naši součást. Protože takto jsme tvořeni, není duše, která by měla vše namixováno stejně s výjimkou duševních dvojčat, a i ta mohou být nepatrně odlišná.
Jsme na cestě, abychom se učili mít vyrovnaný a šťastný život. Udržovat si svoji stabilitu, vnitřní vyrovnanost a štěstí je úkolem každého nového dne a není to vůbec snadné. Ale to, co je nesmírně důležité, je zaměřit se především na sebe nikoli na vnější svět.
Přijmout osobní zodpovědnost za svůj život a své štěstí je známkou duchovní zralosti každého jedince. Uvědomění si, ano já se nechci změnit a přijímám veškeré následky, které mé rozhodnutí do mého života přinese, je také naší volbou. Bůh nám dal svobodnou vůli a nemůže nás tedy tady a teď ovlivňovat. Je jen a jen na nás, zda učiníme rozhodnutí opačné.
„Ano, chci se změnit a přijímám plně cestu své duše, kterou odevzdávám tobě Bože.“ I toto rozhodnutí je naší volbou a cestou k životu plnému prožitého a stále žitého štěstí a životní krásy. Cítím se být velmi požehnána tím, že mám možnost prožívat štěstí a také tím, že mám kolem sebe další lidské bytosti, které kráčí touto cestou se mnou.
Ta blízkost duší, vzájemná úcta, respekt i udržování hranic vzájemného bytí je tak naplňující pocit, že je velmi těžké ho popsat. Já ho prožívám, potkala jsem úžasnou lidskou bytost, která mne obohacuje a inspiruje. Nevím na jak dlouhou dobu bude naše cesta společná, ale už nyní jsem z celého srdce vděčná za tu část, kterou jsme spolu prošly.
Jsem nesmírně šťastná.
4.
Náš život je protkaný vzpomínkami a zkušenostmi jako zlatými nitkami, možná, že jsou i stříbrné nebo bílé či duhové. Kdykoli vidím růži, vzpomenu na jednu z básní, které jsem psala na prahu dospívání.
Každé jméno mi připomíná jeho nositele, kterého jsem znala někdy dříve. Vzpomínky jsou tak zvláštní, prý jsou vázané na naše emoce. A co když se s těmi emocemi vypořádáme, co se pak stane?
Když přijmeme svůj strach z něčeho konkrétního a připustíme si jej, necháme ho rozplynout a splynout s naší bytostí, pak i vzpomínku zahalí mlha zapomnění a stává se méně zřetelnou. Zprvu je to jen obraz bez emocí, ale pak se úplně rozplyne a zmizí.
Totéž se děje se všemi ostatními emocemi jako jsou vztek, hněv, nenávist, jakmile si odpustíme to, že jsme dovolili, aby nám bylo ublíženo, pak se vzpomínky na tyto situace rozplynou.
Mnohdy se stává, že si už ani nejsme jisti, zda to byl opravdu náš život nebo jen film, který jsme sledovali či sen. A nakonec to víme, na konci této stezky jsme schopni jasně vidět a rozlišit, že jediné, co má v životě opravdu smysl a co opravdu stojí za naši pozornost, je přítomný okamžik. Protože právě tady a teď jsem, žiju, dýchám, miluji a utvářím svůj život, svoji cestu. Pochopení, porozumění, že teď tvořím svoji budoucnost a retušuji minulost.
Vím dobře, že to není ani trochu snadné. Vyžaduje to lásku, úctu a respekt k sobě samým stejně jako k ostatním lidským bytostem. Někdy nás to stojí hodně sil a odvahy znovu vstát a stát se vztyčenou hlavou, když už se zdá, že nemáme víc sil. Někdy se zdá, že jsme v bahně až po bradu a při se snaze odrazit se ode dna se boříme ještě hlouběji a hlouběji. A právě tehdy v té poslední vteřině, kdy už nám zbývá poslední nádech, a my si uvědomíme, že nám jde opravdu o život, se všechno zlomí. A my se dokážeme odrazit ode dna, dokážeme přijmout pomocnou ruku našeho stvořitele, která tady vlastně vždy byla. A tehdy, až pochopíme, že minulost již není a budoucnost ještě nenastala, jsme doma.
Jsme tady a teď. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že zítřek ještě nenastal, a proto ho nemusím řešit a včerejšek už nezměním.
A pak si uvědomíme, že právě teď máme dost sil. Máme dost sil se usmát, vnímat zvuky, vůně, máme dost sil zase milovat a věřit, že v této vteřině, v této minutě i hodině, v tomto dnešním dni.
Já jsem, miluji, věřím, já jsem živoucí bytost a jsem šťastná.
Jsem šťastná, protože mám tuto chvíli na tomto místě a mám šanci ji naplno prožít.

5.
Všechny chvíle našeho života jsou jedinečné, něčím výjimečné a zvláštní anebo zcela obyčejné a rutinní. Mnozí z nás upadají do pocitů zmaru, když jedeme takzvaně na autopilota. Je to v situacích, kdy děláme něco již po několikáté, odpovídáme na stejné otázky, mluvíme se stejnými lidmi o stejných věcech a vlastně v této situaci ani nejsme. Tedy jsme tam fyzicky, ale naše duše… Kdepak ta se právě v těchto chvílích nachází?
Někdy mám pocit, jako bych se viděla zvenčí, jsou to právě ty chvíle, kdy kolem sebe cítím mnoho nízkých vibrací. Je těžké se po 24 hodin denně udržovat ve stabilní vysoké hladině lásky. Dobře vím, že v interakci s okolním světem je to téměř nemožné.
Všichni z nás kolem sebe máme mnoho dobrých duší, které zkouší, zda se zlepšujeme, zda jdeme za svým odhodláním stát se zkušenější bytostí. Zkouší nás, zda opravdu pracujeme na svých reakcích a svém postoji ke společnosti i světu.
Každý z nás máme svá slabá místa, která potřebují být posílena a vylepšena. Já jsem například velmi citlivá na projevy zneužití a manipulace. Jakákoliv nespravedlnost mezi lidmi mne neustále nenechává chladnou a umí krásně vytvořit kruhy až vlny na pokojné hladině mého vnitřního míru.
Pokud si však toto uvědomíme, okamžitě se dostáváme do výhody, protože v této chvíli známe svůj životní úkol. Já tedy vím, že zvládnutí a přijetí manipulace jako způsobu lidského chování a prosazování se je mým životním úkolem. Až jednoho dne bude přede mnou stát manipulátor a já mu dokážu říci s úsměvem „NE“ aniž bych to poté celé dlouhé hodiny přehrávala a řešila, pak jsem tento úkol zvládla.
Dokud budeme žít na tomto světě, tak lidé budou neustále házet kameny do našich pokojných vod. Někdy je to z toho důvodu, aby vyzkoušeli hloubku těchto vod, jindy chtějí zkusit jejich skutečný klid anebo ho tam hodí jen proto, že byl v jejich cestě a chtěli ho prostě jen někam odhodit, a přitom zasáhli právě naše vody. A možná, že někdo se chce jen přiblížit a sblížit, a přitom zasáhne a rozvíří hladinu.
Nezlobme se tedy na vrhače kamenů, protože mnohdy oni sami nevidí a netuší, co činí. Možná, že oni sami se pouze snaží o udržení své vodní hladiny v klidu a míru a neznají jinou cestu, jak toho dosáhnout. A proto často při hledání tápou a ztrácí se, aby se znovu nalezli.
A někteří jsou jako malé rozjívené děti, které ještě vůbec nepochopili, že toto je škola, škola života. Třeba se jen domnívají, že je to jeden velký mejdan, který si chtějí užít.
Každý z nás má svoji originální cestu, každý jdeme jinudy a jiným tempem a já z celého srdce věřím, že se na konci všichni sejdeme. A proto k sobě buďme tolerantní, mějme trpělivost a nezapomínejme prosím na pokoru.

6.
V liniích života je mnoho míst, která jsou zaplněna rozmanitými pocity a prožíváním situací v různých polohách a z různých pohledů.
Je snadné namířit podruhé, když vidíme, které místo v terči zasáhl ten první vystřelený šíp. Ale nemůžeme celý život stát, váhat, čekat nebo dokonce propočítávat, jak přesně natáhnout tětivu a jakým směrem sklonit luk, abychom zasáhli střed a stali se vítězi.
Já nechci vítězit, chci raději stokrát zkusit a nedosáhnout tam, kam jsem mířila, než-lij jen jeden jediný den ztratit váháním, čekáním a počítáním.
Život je o životě. Život je třeba žít a prožít. Učit se, zkoušet nové věci, procvičovat to, co již umíme, zdokonalovat se a stávat se mistry ve svém oboru. Ale co je náš obor? Kdo z nás se narodí a vyrůstá s vědomím toho úkolu, pro který jsme sem přišli? Mnoho z nás to ovšem již od dětství cítí, mnoho z nás si dokáže splnit všechny své dětské sny.
Co jsou vlastně dětské sny? Nejsou to touhy našich duší? Touhy, které nás nakonec přece jenom dovedou k našim cílům.
Je život plán? Je to hra, kde všichni dostaneme scénář a podle něj hrajeme? Nebo je to prostý děj událostí, kde probíhají akce a reakce ve smyslu takzvaných karmických zákonů? Kdo z nás to ví?
Všichni se domníváme, mnoho z nás komunikuje úzce s duší, která zná naši cestu. Každopádně jde o proces, který z různých pohledů může být chápán a reprodukován různě, tím jsem si zcela jistá. Vždyť naše lidská mysl je velmi omezená v tomto světě vnímáním naší současné reality. Je těžké představit si nekonečnost v našem omezeném a ohraničeném světě.
Co je pravda a co je jen iluze?
Já jsem si jistá pouze přítomným okamžikem. Vím, že jsem teď a tady. Vím, že cítím lásku a pokoru ve svém srdci, když píšu tato slova, která mi přichází. Nepřemýšlím o nich, nehodnotím je a ani nepochybuji o jejich pravosti a původu. Nepotřebuji znát ten proces, nepotřebuji znát důvod. Nepotřebuji vědět, proč mi teď právě dopsalo pero, když myšlenky běží rychleji než obvykle.
Jediné, co teď potřebuji, jsou papír a tužka. A já sedím v křesle a slova se téměř sama píšou na papír. Nejsou v tom žádné lidské emoce, cítím se být nástrojem a jsem tímto nástrojem ráda. A děkuji všem, kteří pracují v lesech, papírnách, továrnách na výrobu psacích potřeb, všem, kteří zajišťují cestu těchto výrobků až sem, sem ke mně. Díky vám všem vzniká toto dílo.
Každý máme svůj jedinečný úkol na tomto mraveništi a nikdo z nás není zbytečný. A já jsem šťastná, že mohu být součástí této skvělé společnosti nazývané LIDSTVO.

7.
Oblaka a zpěv ptáků jsou vždy vítanou kulisou. A k tomu vůně letních květů. Travin i stromů a svěží vánek, který s nimi pohupuje. Je něco, co má větší smysl než naše prožitky?
Je laskavost opravdu takovým přežitkem v dnešní uspěchané době? Buď odvážná a laskavá, řekla v jedné filmové verzi pohádky umírající maminka své malé Popelce. A já si uvědomuji hloubku těchto slov a sílu těchto vlastností.
Laskavost je něco, o co žádáme, prosíme. Ale neměla by se stát samozřejmostí? Buďme laskavi především k sobě samotným, ke svým touhám a snům. Buďme tak laskavi, že si vzpomeneme na naše dětská přání, buďme tak laskavi, že projdeme svůj život a pokud nedošlo k naplnění, pak buďme tak laskavi, že si tato přání splníme tady a teď.
Já moc ráda plním přání svým blízkým a obzvláště pak, pokud jde o zážitky, prožitky a zkušenosti. Protože pokud se podílím na splnění takového snu, potom i já se stávám obdarovanou a obohacenou. Snad je to z mé strany laskavost, ale zisk, který z takového jednání mám je nevýslovný.
Buďme tedy laskaví, laskejme sebe i své blízké. Úsměv a laskavé slovo nás nic nestojí a přináší mnoho, a to nejenom na straně obdarovaných, ale i na té naší. Být laskavý na milé a stejně laskavé lidi je snadné. Avšak jsou tu i vyšší stupně laskavosti. Být laskavý k nerudným lidem, kteří si zrovna prožívají nějaké své životní drama a možná viní celý svět ze své bolesti či nezdaru, protože právě tito lidé potřebují laskavost mnohem, mnohem více.
Buďme tedy laskaví, buďme laskaví i k těm, kdo se nás mračí a buďme laskaví i tehdy, když nemáme důvod se smát. A k tomu je zapotřebí odvaha, hodně odvahy. Odvážně vstát a jít tam, kde nás čeká zkouška. Nebo odvážně za sebou zavřít dveře ve chvíli, kdy ještě nevidíme cestu před sebou. Odvaha je i zbourat most, který nevede nikam a postavit nový, po kterém dojdeme na krásná a čaruplná místa.
Odvaha je, když se usmějeme ve chvílích totálního chaosu a zmatku. Ale nepleťme si prosím laskavost se slabostí a odvahu s agresivitou. To by byl velký omyl. Každý máme svůj úkol na tomto světě.
A já už ten svůj našla, předcházelo tomu čtyřicet let příprav a pak ještě několik let sbírání odvahy a pokusů, zda to půjde nebo ne. Ale dnes už vím, že můj úkol je předávat tato slova dál, nechat je doplout k uším, které jim popřejí slechu a k očím, které se zalijí slzami, až je budou číst.
A já vím, že jsem jen prostředník, nejsou to má vlastní slova, ale souzní s mojí duší. A já potřebovala hodně odvahy začít a potom také hodně odvahy prokázat si laskavost a poslat tato slova do světa.
Děkuji za tyto dary.

8.
Láska s laskavostí a odvahou mají sílu nás vést dál do světa po cestě naší duše. Po cestě, kde je naším úkolem každé nové ráno pracovat na tom, aby byl svět lepší. Všichni si přejeme, aby byl svět lepším místem pro život, ale to se může udat pouze vzájemnou spoluprací. Pokud zde stále budou zájmy mít víc než ostatní a to tak, že si vezmeme půdu nebo věci, tak stále přešlapujeme na místě. 
Obávám se, že namístě už přešlapujeme několik tisíc let. Země tady byla již před naším narozením a bude tady i po naší smrti. Jak tedy můžeme vlastnit nějakou její část? Jak můžeme vlastnit půdu?
Vždyť jsme tady jen na skok, kdyby si každý z nás uvědomil, že není třeba shromažďovat majetek pro další generace, bylo by určitě lépe na světě.
Buďme bdělí a otevření k potřebám této země, uvědomme si, že jsme tu jen na čas, a tudíž hromadění majetku je z této perspektivy nesmysl. Často mi přichází otázky typu: Kdo rozhodl, že zlato a diamanty jsou hodnotnější než oblázky z Labe nebo jakýkoliv jiný kámen, který najdeme na poli? A proč v tomto programu setrváváme?
Poptávka určuje nabídku. Tento příklad ukazuje, jak se mi lidé necháme snadno zmanipulovat. Pokud někdo vyhlásí, že kamení z jeho pole má sílu uzdravovat a udělá patřičnou kampaň, pak každý z nás bude toužit mít tento kámen doma. A cena těchto kamenů poroste. Ale když si uvědomíme, že dokážeme být zdraví sami od sebe, bez jakékoliv pomoci z vnější, pak tato obchodní taktika zůstane bez odezvy a úspěchu.
Je nutné, abychom si uvědomili, že my každý jeden z nás už vlastně všechno máme. Jsme kompletní. Jediné, co potřebujeme od ostatních lidí je vzájemná úcta, respekt a spolupráce na tvorbě lepšího světa. Každý jsme jiný a každý má, co přinést v prospěch této planety a lidstva. Není nezbytné, abychom soutěžili a předháněli se, kdo je lepší. Každý z nás je jedinečná bytost, a každý z nás umí něco jiného, a proto je spolupráce vysoce žádoucí.
Důležitá je pro nás i vzájemná podpora. Podpora ve smyslu, jé ty umíš toto, to je krásné a podívej, já umím zase tohle. A když se naučíme tomuto umění respektu a podpory, pak budeme žít v krásné zemi. V zemi krále Miroslava. Možná jsou to utopické myšlenky a možná také ne. Kdo z nás ví?
Vždyť jsme tu jenom na chvíli. A tak si tu chvíli užívejme, prožívejme štěstí všedního dne, respektujme se navzájem, buďme laskaví. A mějme odvahu přijmout svůj strach, aby nemohl být zneužit a použit proti ostatním lidem.
Přijměme sebe také, jací jsme, nikdo není dokonalý. A tam kde je světlo, má být také tma, abychom je dokázali rozeznat. Ve tmě a díky tmě rosteme, díky tmě vidíme lépe sami sebe. To si uvědomme, prosím.
Buďme přítomní a bdělí ve tmě, abychom si dokázali užít světla. A vynést na světlo to nejlepší z nás.

9.
Slunce je prý obrovská žhavá koule, jeho energie a nejenom teplo a světlo, je prý úžasná. Je neustále podrobováno různým průzkumům a průzkumníkům. Avšak je také přijímáno a s láskou akceptováno.
Akceptujeme slunce a veškeré jevy na naší planetě? Anebo s tím máme potíž? Sluneční svit je pro nás tak důležitý, stejně jako stromy, které produkují životadárný kyslík.
Cítím, že v dnešní době by měl člověk nejenom zasadit strom za každé dítě, které zplodí. Ale také celý život pečovat, aby ten strom prospíval a rostl a případně ho nahradit jiným anebo ještě lépe tři za jeden. Veškerá zeleň – Stromy, keře i tráva na nás působí blahodárně. O tom by mohli vyprávět lidé žijící v poušti. O tom, jak jim není na obtíž dovést vodu do města třeba i stovky kilometrů od moře a odsolit ji. A potom vysazovat keře a stromy po celém městě a neustále je zalévat, protož v poušti je na slunečním žáru opravdu horko.
Jak jsme my požehnaní v této zemi, kde máme hluboké prameny, rybníky, řeky, jezera. Slova naší hymny nebo bájná slova praotce Čecha mi připadají tak pravdivá a skutečná. Máme být soucitní s půdou, kde jsme se narodili a žijeme. Máme si jí vážit pečovat o ni a uvědomme si všichni, že tu už byla, když jsme se narodili a zůstane tady, až odejdeme.
Naučme naše potomky milovat zemi tím skutečným způsobem. Nesnažit se z půdy získat maximum zisku, ale snažit se dát zemi maximum. Dát jí svobodu plodit a nechat růst a milovat ji za úrodu, kterou nám poskytuje. Je mnoho názorů a noho rádců, jak toho dosáhnout.
Poslouchejme však své vedení, každý z nás dostává pro sebe platné informace. Každý jeden z nás má o přírodu a naši zemi pečovat svým vlastním způsobem. A nic není špatně. Každý láskyplný dotyk, každé kopnutí do hlíny je prospěšné. Pokud jsme žili v různých částech světa, tak každý víme, že každá země vyžaduje jinou péči.
Orientujme se na tradice v místě, kde žijeme. Naslouchejme vyprávěním z dřívějších dob a učme se od předků. Šetřeme planetu tím, že budeme konzumovat místní produkty, podpořme svým nákupem třeba farmáře ze sousedství. Sbírejme odpadky podél cest. Dělejme zkrátka a dobře všechno, co považujeme za správné z celého svého srdce a z hloubi své duše.
Vycházejme vždy z kultury místa, kde žijeme a z jeho tradic. Navrátit se zpět do lůna matky přírody je cesta. Pro mne je to ta nejlepší cesta, po které mohu kráčet. Pokud se mám rozhodnout, zda použiji pro přípravu jídla kokosové mléko z druhého konce světa anebo mléko od Sousedovic kravky, pak je má volba jasná.
Já miluji tuto planetu, nedokážu se postarat o celý svět, ale jsem schopna mít vliv na své okolí. Dělat malé věci každý den ve svém prostoru, který mne obklopuje, vidím jako ten nejlepší způsob.
Jsem opravdu šťastná, protože vím a jsem.

10.
Láskyplné vztahy jsou tématem lidstva. Ale jak jich dosáhnout? Nejdřív si utvořme láskyplný vztah sami k sobě. Dobře vím, jak nesnadné to je. Kolik překážek a různých úskalí nás čeká na této cestě. Kolikrát se musíme vracet a začínat znovu od nuly, protože se neustále objevují nová a nová skrytá témata a překážky skryté pod povrchem.
Láskyplný vztah sám se sebou je pro nás však tou největší životní výzvou. Mít se rád a přijímat se takoví jací jsme a neřešit své nedostatky nás dostane do úplně nové dimenze bytí.
Umíte si představit život po boku člověka, který vás respektuje, miluje a váží si vás?
Tak přesně tak se chovejme sami k sobě. Respektujme se ačkoli uděláme chybu, važme si svých dovedností, přestože výsledek není vždy dokonalý. Věřme, že jakmile začneme mít rádi sebe i se svými nedostatky a nedokonalostmi, okamžitě se to projeví na našich ostatních vztazích v práci, sousedství i partnerství. Bude to jako bumerang, cokoli hodíme, to se nám vrátí zpět.
A ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme vlastně rádi sami se sebou, že my jsme svůj nejlepší přítel, že ten, kdo nám dá nejlepší radu jsme my sami, tak právě v té chvíli se kolem nás začnou objevovat lidé, kteří se na nás budou také dívat těmito laskavýma a láskyplnýma očima.
Já dobře vím, že my lidé potřebujeme hodně zkušeností, a tedy i zkoušení, než se dostaneme k jádru věci a opravdu pochopíme, oč tu běží. Nechci se vymlouvat na to, že nám byl v dětství předložen špatný program a byli jsme vtaženi do systému, který nefunguje. Protože nyní jsme dospělí a je plně v naší kompetenci i moci tento program změnit a opustit systém.
Že jsem divná pro ty, kteří setrvávají v systému? No a?
Je to volba každého z nás a já si vybrala. Vybrala jsem si opustit program vedoucí k poslušnému setrvávání v systému a následování nesmyslných a nefunkčních pravidel. Vybrala jsem si život v lásce, vybrala jsem si být šťastná. Vybrala jsem si vytvářet láskyplné vztahy s ostatními lidmi.
Láskyplný vztah neznamená symbiózu po celých 365 dní v roce. Láskyplný vztah znamená, že přijímám tebe tak, jako přijímám sebe, pečuji o tebe tak, jako pečuji o sebe, spolupracuji a chci, abys byl šťastný, a to kdykoliv a kdekoliv. Protože LÁSKA, ÚCTA a RESPEKT nejsou jen prázdná slova.
Protože každé ráno začíná nový den a sním nový život. Protože jsme různí ne proto, aby nás to rozdělovalo, ale proto, abychom se vzájemně doplňovali. Podporujme se tedy, buďme shovívaví k nedokonalosti jiných lidských bytostí stejně jako nás samých.
Budujme láskyplné vztahy a pracujme na nich každičký den našeho života, protože to je práce, která za to stojí. Pracujme na láskyplném vztahu k sobě a podporujme se navzájem. Ukazujme si to krásné jeden na druhém a spolupracujme na místo soutěžení a předhánění se. Stejně je to závod, kde není vítězů.

11.
Jak snadné je zavřít oči a snít. Snít o lepším světě, životě, partnerovi anebo práci. Můžeme upadnout do svých snů a představ a zcela ignorovat vnější svět. Můžeme však také krok za krokem začít měnit náš život tak, abychom se přiblížili k našemu vysněnému stavu.
Matka Tereza řekla, že nejlépe přispějeme ke světovému míru tím, že půjdeme domů a budeme milovat naše rodiny. S touto představou nelze jinak než plně souhlasit. A mír ve světě zcela odpovídá představě lepšího světa každého moudrého člověka.
Lepší svět nemusí být až taková utopie, pokud se my všichni navrátíme sami k sobě. Dnes a denně se potkávám s lidmi, kteří odmítají převzít osobní zodpovědnost za sebe i svůj život. Dívám se do jejich očí a dovoluji své duši promlouvat k té jejich. Jsou to vždy promluvy beze slov. A proto děkuji Bohu za tento dar slova, který mi dal a já tak mohu slovy vyjadřovat důležité zprávy, který mne mají naučit žít svůj život podle plánu mé duše.
Vše, co zveřejňuji je v první řadě platné pro mne samotnou. Avšak každý z vás může v těchto slovech nalézt i poselství pro sebe. Možná to bude jedno jediné slovo, které s ním bude rezonovat, někdy to může být i celá věta nebo odstavec.
A proto tato slova plynoucí jako voda v řece s vámi všemi ze srdce a s láskou sdílím. Proto mnohdy mluvím k nám všem jako k lidstvu. Probuďme se ze svých snů a pojďme společně budovat lepší svět. Lepší svět, který začíná láskou, úctou a respektem k nám samotným.
A se stejnou láskou, úctou a respektem potom postupně přistupujme i k našim blízkým a všem ostatním lidským bytostem. A buďme si vědomi toho, že ve světě nejde pouze o lidské bytosti, ale o to, čím je tento svět tvořen. Jde zde o celou přírodu, která nás obklopuje včetně zvěře i zvířat.
Osvojme si láskyplné jednání, chování i přístup a nečekejme, že to bude snadné. Dobré a důležité věci jsou zřídkakdy snadné. Ta práce, ta vynaložená námaha však za ten výsledek stojí. A věřme, že výsledek zde není cíl, ale cesta sama se stává výslednicí našeho konání.
A nezapomeňme na té cestě milovat sami sebe, abychom obstáli před mnoha zkouškami a radami falešných učitelů. Je třeba být neustále v kontaktu se svojí duší. Protože jen tak dokážeme zřetelně vidět naši cestu. A vyhněme se prosím pýše. Buďme si vždy vědomi, že není lepšího člověka, že není lepšího slunce a není lepší Země.
Pokud se nám líbí jednání jiného člověka, pak následujme jeho vzoru, ale nikdy nezraďme naši duši. Jsme tu sami za sebe, žijeme svůj život. Máme osobní zodpovědnost sami za sebe a svůj život. A nelze se spoléhat, že by někdo druhý, ať přítel nebo učitel, nás mohl vést našim životem, naší cestou.

12.
Láska dvou duší, které po sobě celý život touží, hledají se, ale nemohou se uvidět, protože ještě nejsou připraveny. Jak ale poznat, že už jsem připravená, jak poznat, že nastal ten pravý čas, kdy partner mojí duše přichází?
Znám to dobře, mnoho z nás ho potká již v mladém věku a prožijí spolu šťastný život a jiní mají zase pocit, že už nikdy nepřijde. Prostě to nikdy nepoznáme až do té poslední chvíle, kdy stojí před námi. A nám se prudce rozbuší srdce tak, jako by chtělo vyskočit z našeho hrudního koše. Vidíme tu jiskru v jeho oku a jeho úsměv nám napovídá, že už jsme konečně doma.
Ve chvíli, kdy se objeví v našem životě, tak už nezáleží na tom, kolik let, měsíců či dní jsme čekali. Náhle je tu a my si společně užíváme přítomnosti, užíváme si společné chvíle a sdílíme vše, co naše duše těší, povznáší anebo třeba i trápí. Dokážeme se společně uzdravovat a společně růst. Společná tvorba je absolutní součástí takového vztahu.
Když partner naší duše vstoupí do našeho života není už prostor na chyby. Je třeba, abychom byli připravení, abychom se dobře znali, abychom dokázali pracovat sami se sebou a potom se v lásce a pokoře odevzdali partnerovi. Příchod partnera naší duše otevírá bránu nových dosud nepoznaných světů.
Tento příchod nám otevírá zcela noví tréninkové hřiště k tomu, abychom naplno žili a prožívali vzájemnou lásku, úctu a respekt. Ale před tím je bezpodmínečně nutné pociťovat toto sami k sobě. Pokud nejsme dostatečně silní v sebelásce, sebe respektu a sebeúctě, pak nám to náš partner ukáže. 
My se pak můžeme zlobit, že takto jsme si to nepředstavovali, protože náš partner nám neprojevuje patřičnou lásku, úctu a respekt. Ale jediný člověk, kterého můžeme z této situace vinit jsme my sami. My jsme plně zodpovědní za důsledné sebepoznání a projevování úcty sami sobě.
Nezapomínejme na pokoru a uvědomme si, že jsme schránka plná veškerých vlastností. Jak těch, které označujeme přívlastkem dobré a rádi se s nimi chlubíme, tak i těch nazývaných špatné, u kterých bychom si přáli, aby se staly neviditelnými. A to nejen pro nás samotné, ale i pro naše okolí.
Jediný způsob, jak tyto vlastnosti zbavit moci v našem životě, je přijmout je. Uvědomit si, ano já mám tuto vlastnost, je mojí součástí a já ji přijímám. Přijímám se se všemi svými vlastnostmi a projevy, protože to jsem já. Takto jsem byl utvořen a tokový procházím tímto životem.
A uvědomme si, že všichni v sobě máme touhu po lásce, obrovskou touhu po lásce. Všichni toužíme být milovaní a milovat. To, že jsme si v průběhu našich životů vytvořili obranné mechanismy, kterými tuto touhu skrýváme, je věc druhá.
Odhoďme tedy masky, nahlédněme do svých srdcí a pojďme a milujme. Protože láska v přítomném okamžiku je naše největší deviza.
13.
Sny a touhy jsou hnacím motorem většiny lidských bytostí. Proč většiny? Protože někteří z nás ustanou v té fázi snění jakoby zatuhnou a nejdou dál. Zapomínají na bod číslo dvě, a to je vzbuď se a uskutečni své sny. Protože ta cesta k uskutečnění svého snu je tak trochu dlouhá a kostrbatá.
A ve chvíli, kdy se zdá, že dál to už nepůjde a že se nám nikdy nepodaří dosáhnout svého snu, jsme právě pět minut před jeho dosažením. Ve chvíli, kdy pláčeme a cítíme, že to není fér. Že už nemáme dost sil je vždy zcela bíledni, že máme přesně tolik sil, abychom toho svého snu dosáhli. A pak to přijde, jednoho rána se probudíme a zjistíme, že náš sen se stal realitou.
Najednou je to tu. A my si uvědomujeme, že jsme na té cestě za snem vůbec nepostřehli ten okamžik, kdy se sen stal skutečností. Jen si třeba vybavíme, že to není tak dlouho, kdy jsme byli připraveni vše vzdát a o nic už neusilovat.
Snad právě toto je ten rozhodující okamžik, který vede k uskutečnění našeho snu. To rozhodnutí nelpět na jeho dosažení, ta chvíle odevzdání celé situace. Je to jako, když rozjetý jezdec na kole stále nevidí cíl a dochází mu síly. A tak sundá nohy z pedálů, prostě jen přestane šlapat. Ale kolo je stejně rozjeté, a tak setrvačností projede cílem a přetne cílovou pásku.
Ale sám jezdec si toho dosažení cíle vůbec nevšiml, protože právě zavřel oči ve snaze vše odevzdat. A potom, co je otevře je najednou v cíli a davy mu tleskají a gratulují. A on cítí, že je to tak trochu nezaslouženě, protože on už to přeci vzdal.
Ale tak tomu není je třeba důsledně rozlišit vzdání se a odevzdání se. On to prostě jen odevzdal, jak já říkám Pánu Bohu, ale toto slovo může být definováno jakkoli. Vesmír nebo prozřetelnost, ale to není vůbec důležité.
Důležité je to, že pokud by to ten člověk opravdu vzdal, tak by sestoupil z toho kola. Sedl by si do struhy u silnice a hořce by plakal. A pak by začal hledat viníky, kteří jsou zodpovědní za to, že nedosáhl svého cíle, který byl skrytá za tou poslední zatáčkou.
A proto nikdy nic nevzdávejme, ale odevzdávejme. Odevzdávejme situace, když cítíme, že jsme na pokraji sil. Odevzdávejme situace, kde tlačíme vše pouze naší vůlí. Odevzdávejme situace, kde tvrdě pracujeme a nevidíme plody této tvrdé práce. Naše duše dobře ví, kde je ta správná cesta. A bezpečně nás přivede k dosažení našeho snu.
Věřme, že naše sny nám předkládá naše duše, ty sny, kdy se nám srdce rozbuší při představě jejich splnění. Mnoho z nás ten pocit dobře zná. Mnoho z nás dosáhlo věcí, které se na samém počátku zdály utopie.
Na cestě za snem je důležité mít dobré přátele nebo aspoň jednoho. Který nás podrží a z celého srdce nám přeje, abychom mohli zažít ten pocit naprostého naplnění. Naplnění z dosažení našeho snu.

14.
Jsou cesty s jasným a zcela zřetelným cílem, ale stejně tak jsou i cesty bez konce nebo aspoň bez toho zcela zřejmého. Kráčíme po nich a kocháme se životní krásou. Jeho rozmanitostí a laskavostí v každém ohledu. Pociťujeme lásku v hloubi svého srdce. Je to vše zahrnující láska, láska, kterou pociťujeme ke všemu živému a celé naší planetě.
Planetě tvořené vodou, životadárnou tekutinou, jednou z největších deviz této planety. Všichni ji zde potřebujeme stejně jako vzduch, slunce, půdu a lásku. Lásku upřímnou, lásku pramenící z hloubi naší duše. Lásku, která se stává nedílnou součástí našich životů.
Učme se lásce bezpodmínečné tak, jak ji vysílá náš stvořitel. Protože láska je ve všem a všude. Až jednoho dne začne proudit bezpodmínečná láska mezi lidskými bytostmi, pak bude zřejmé, že jsme postoupili na jinou úroveň bytí. Co to znamená láska bez podmínek a jak se jí naučit?
Mnohdy se bráníme, protože to bolí, naše ega prožívají muka a utrpení, tak se jim nechce. Je to pro nás velmi těžké. Zvláště pak, pokud je naše osobnost formována tím, že musíme být hodnými dětmi, aby nás dospělí měli rádi.
A už v dětství se musíme tedy rozhodnout, zda jít cestou své duše anebo být hodné dítko a zalíbit se rodičům, učitelům, sourozencům, kamarádům. Jak se tomu dá odolat? Jak se to dětství vůbec dá ve zdraví a za plné duševní pohody přežít.
Věřím, že jsou zde mezi námi matky, schopné milovat své děti bez podmínek a možná i ženy, které takto milují své muže. Věřím, že je to možné, abychom v této době v tomto životě dospěli do stadia partnerské bezpodmínečné lásky. Lásky, která si neklade do vět spojky jako "když" a "až" anebo "kdyby".
Lásky, která umí říci: " Jsem tu, miluji, respektuji, přijímám, cítím a odevzdávám s plnou důvěrou do tvých rukou." Uvědomění si, že nejsem schopna hodnotit tvé skutky, ani slova, protože nemám ani tušení, jaké okolnosti Tě k nim dovedly.
Respekt k tomu, jakým jsi člověkem a jak jsi se dokázal vypořádat s různými překážkami a životními nezdary. Přijetí Tě jako celistvé bytosti tak jak jsi, a to i s tím, co se mi nelíbí. Ctím tě jako druha, který je mi vždy po boku a oporou, bez ohledu na to, jak těžké to někdy po mém boku může být.
A odevzdání, odevzdání se nejprve do rukou Božích v naprosté víře, že činím správně. A pak se stejnou vírou odevzdání tobě, protože ty jsi otevřel brány svého srdce a přijal mne. Přijal mne s úctou, respektem a láskou a nekladeš si žádných podmínek.
A společně víme, že život tvoří bouře a plískanice, stejně jako slunečné dny. A společně v naprosté jednotě a lásce jsme zde. Jsme zde, připraveni podělit se o všechno, co máme s ostatními lidskými bytostmi. Protože tak to cítíme v lásce a naprostém harmonickém souznění.
Ano zažila jsem to, ano jsem LÁSKA, jsem zde BEZ PODMÍNEK.

15.
Smysl našeho života je zcela zřejmý ve chvílích našeho naprostého pochopení a porozumění. Ale většinou jen tak bloudíme ulicemi života, mnoho z nás se jen tak rozhlíží. Jiní zase bez ustání hledí zpátky. A jsou mezi námi i tací, kteří hledí daleko dopředu, takže velmi snadno přehlédnou krásné věci mající přímo před nosem.
Smysl života není uvězněn v minulosti a nenajdeme ho ani v daleké budoucnosti. Pokud nejsme tady a teď, pokud se nedokážeme zastavit, rozhlédnout se a začít vnímat naši přítomnost, pak nám bude smysl navždy unikat.
Smysl se nachází v letu motýla, úsměvu dítěte, polibku milenců. To vše má svůj vlastní smysl. A my všichni máme své smysly právě proto, abychom ho mohli vnímat. Abychom viděli slyšeli cítili, vnímali a hlavně, aby nám ten život také chutnal.
Smysl má najít se v lásce, najít sebe uprostřed proudu té životadárné energie. Smysl má najít ty drobné jiskřičky v očích zvířecího miláčka nebo dítěte. Smysl má vidět svůj odraz v očích partnera, který neztrácí na intenzitě, protože v tomto okamžiku je vše. Tak jako přítomný okamžik nezmizí z našeho života. Tak ani smysl, který jím prostupuje nemůže zmizet.
Intenzita našeho prožívání určuje smysl a smyslnost přítomného okamžiku. Z jiných úhlů pohledu se však i mysl může stát nesmyslem. Nebo se snad může jen zdát nesmyslem? A vše vždy úzce souvisí s naším úmyslem, s tím nejlepším úmyslem žít, být a milovat.
Pokud se opravdu rozhodneme být lidskou bytostí a užít si tento život a prožít ho naplno. Pak nám opravdu nezbývá nic jiného než si užívat přítomného okamžiku. Protože to je skutečná hodnota v našich životech. Nemůžeme ho chytit, nedá se koupit a pak zavřít do truhlice s poklady. Jediné, co s ním můžeme udělat je, ho naplno prožít.
Prožít ho tak, jako by to bylo to jediné, co v životě máme. A pokud v tu chvíli nejsme sami, ale obklopují nás další lidé, pak se prožitek násobí, mnohonásobně násobí. A je úplně jedno, zda jsme to včera zvládli na výbornou anebo nezvládli vůbec. Záleží jen na tom, jaké je to nyní. Záleží na tom, jak se cítíme nyní.
A vůbec nevadí, pokud to zkoušíme už po desáté nebo po sté. Důležité je nepřestat, důležité je to nikdy nevzdat. Důležité je nepřestat žít a nikdy nepřestat jít a být. V té chvíli, kdy jsme tu, nelze být jinde.
Až pochopíme a naplníme své dny životem, pak prožijeme absolutní pocit svobody. Pak se můžeme nechat unášet láskyplným proudem přítomnosti až tam, ke vzdáleným zítřkům. Protože přítomnost sama nás tam zavede ve chvíli, kdy v ní nalezneme smysl.
A smysl našeho života bude nalezen a odhalen, aniž bychom ho hledali. Není nutné ho hledat, protože je zde, vždy tady byl a bude.

16.
Prý kolik máme otázek, tolik dostaneme odpovědí. Pokud se ptáme, je třeba mít na zřeteli, že ne každá otázka nám poskytne očekávanou odpověď. Pokud se rozhodneme se ptát, buďme prosím otevření v očekávání a přijímání odpovědí. Zbavme se předjímání scénářů a závěrů.
Vyslechněme vzkaz, prozkoumejme každé slovo, pohrajme si s ním, čtěme je zepředu i odzadu a pak je nechme vplout do našeho srdce a dále do našeho nitra. Nechme ta slova zažhnout plamínek poznání v našem nitru, naší duši. A přijměme odpověď také svým fyzickým tělem. Tak aby se dotkla naší reality, našeho vnějšího fyzického světa. Tak aby se mohla zhmotnit a stát se součástí nejen našeho života, ale i světa.
Myšlenky se stávají skutečností a naše prožitky se stávají naším žitím. Šťastné prožitky jsou základem žitého štěstí a ty začínají jen, a právě u nás, u nás a uvnitř nás. A k tomu všemu nás přivádí odpovědi, které dostáváme na naše otázky.
Důležité je také umění správně se ptát. Otázky, které klademe, je třeba pečlivě zvážit. Nejlepší otázka je ta, která nám dokáže přinést rychlou a nám srozumitelnou odpověď. To však velmi závisí na naší schopnosti porozumět. U každého z nás se schopnost rozumět nachází v jiné oblasti vnímání.
Někteří z nás rozumí pouze slovům, jiní obrazům, další barvám a někdo zase přirovnáním a mnoho dalších jako třeba i já rozumíme energiím. A vždy se prosím buďme vědomi toho, že informace od stvořitele jsou v první řadě určené tazateli.
Vyvarujme se předávání informací tou formou, že to, co platí pro mne musí platit i pro druhé. Tak tomu opravdu mnohdy není. Když se mne před lety lidé ptali, co mi Bůh odpověděl na moje otázky, tak jsem jen odpovídala, že to nějak nedokážu předat, ale, že tu odpověď přesně cítím ve svém srdci. Bylo to z toho důvodu, že jsem tehdy ještě nedokázala definovat tuto pravdu.
A proto se vyhýbejme falešným kazatelům a samozvaným učitelům. Nikdo, opravdu nikdo na světě nezná naši cestu lépe než my sami. A nemůže nám tedy dát odpovědi na naše otázky. Ty zná jen sám stvořitel a naše duše.
Buďme také obezřetní před dobře míněnými radami našich přátel a bližních lidských bytostí. Často nám mohou v dobré víře a snaže pomoci nám předávat informace, které byly určeny pro ně samotné.
Vždy jim poděkujme a ověřme si sami platnost této informace ještě před tím, než ji prohlásíme za validní a implementujeme do našich životů, Držme se komunikace přímé, ta jediná nás vede správně. Pokud nasloucháme své duši, tak nemůžeme udělat chybu nebo se dokonce splést.
A dokud následujeme svoji duši, jsme na své cestě. Na té jediné správné cestě, kterou nám stvořitel připravil. Anebo jsme si ji připravili sami?

17.

Pokud říkáme těm největším teroristům pane prezidente a ubohým, zmateným a ztraceným lidem teroristé, pak ještě není vše v pořádku s naším vnímáním světa. Tato planete, tento svět, tato úžasná příroda plná dokonalosti tady přeci byla dávno před naším příchodem.
Jak vůbec vznikla domněnka, že bychom mohli vlastnit jakoukoli část této země? Jak můžeme vlastnit něco, co nás tolik přesahuje? Jak můžeme vlastnit něco, co nejsme schopni uchopit ani celým svým životem? Proč vůbec chceme něco vlastnit?
Odkud se bere ta touha mít? A kam zase odchází ve chvíli, kdy se rozhodneme být? Všichni dobře víme, že potřebujeme určité jistoty. Chceme bydlet v čistém a útulném prostředí a nejlépe pod střechou. Ano těší nás mít zahrádku a starat se o ten „náš“ kousek přírody. Toto všechno je v pořádku. Obávám se, že problém nastává až když se začneme dívat přes plot k sousedovi. 
A toto tvrzení nám potvrzuje sama historie lidstva tak jak ji známe a jak nám byla ve škole předkládána. Vzkazy, které jsou nám předávány od stvořitele již po celou dobu lidského bytí jsou zneužívány a zprofanovány.
Proto mi dnes přichází tento text s vysvětlivkami:
V jednoho Boha věřiti budeš – jsem jenom jeden, je úplně jedno, kterou cestou se vydáš, protože ta už byla stejně určena před tvým narozením, jen buď ve střehu, abys nezabloudil.
Pomni, abys den sváteční světil – měj se rád tak, jako já mám rád tebe a proto odpočívej, nezapomínej být ve spojení se mnou, a hlavně se svojí duší, naslouchej jí a jeden den prostě nepracuj, jen se raduj z krás života a našeho vzájemného vztahu
Cti otce svého a matku svou – uvědom si, že tito lidé ti pomohli přijít na tento svět, a i kdyby nenašli cestu své duše tak splnili svůj důležitý úkol už jen tím, že přivedli tebe a pak udělali to nejlepší, co uměli, aby z tebe vyrostl skvělý člověk.
Nepokradeš – pokud se domníváš, že přisvojení si čehokoliv, co získal nebo vytvořil jiný člověk ti nějakým způsobem pomůže na tvé životní cestě, tak se velmi mýlíš. Země pro tebe má všechno, co potřebuješ k životu, tak zasaď semeno a nech je vyklíčit, vyrůst a dozrát. Vytvoř něco, co ostatní ocení a sami se s tebou a s radostí podělí o vše co mají.
Nezabiješ – je nutné si uvědomit, že na tomto světě existují zákony akce a reakce nebo jim třeba říkejme „boží mlýny“ anebo karmické zákony, pořád jde o totéž, cokoli učiníme se k nám vrátí jako bumerang a pokud to nebude v tomto životě, tak věřte tomu, že příště ano.
Nesesmilníš – nedovol fyzickým touhám svého ega, aby ovládaly tvůj život, protože to jediné a důležité co máme je láska. Cítit lásku, odevzdat se lásce a následovat ji je jedinou správnou cestou. A je správné být ve vztahu, kde není láska kvůli dětem nebo majetku, zvyku nebo pohodlí? Odpovím otázkou – a není právě toto smilstvo?
Nepromluvíš křivého svědectví – buď v pravdě, naslouchej své duši a říkej tuto pravdu, hlásej pravdu, které věříš. Nemluv špatně o svých bližních, to raději mlč, když nevidíš nic krásného. Ale lépe je naučit se tu krásu vidět a pak spolupracovat a přestat soutěžit.
Nepožádáš manželky bližního svého – pokud vidíš, že jiní žijí ve vztahu, který už neplní svoji funkci buď prosím trpělivý a dovol jim si nejdříve ukončit tento vztah, vystoupit ven z bludného kruhu, znovu se naučit mít se rád a svobodně dýchat. Aby pak byli schopni se znovu odevzdat lásce a partnerství. Spěch v tomto se nevyplácí.
Nepožádáš statku bližního svého – toto je v dnešní době velmi platné pro rozpadající se partnerské svazky, ale i jiné rodinné svazky či společní podnikání. Je jedno kolik investoval ten druhý, ale na začátku jste byli dva (nebo i více) a domluvili jste se, že to budete dělat společně. A dělali, každí dle svých možností, a proto má být majetek vždy rozdělen rovným dílem po rozpadu těchto institucí. A jestli se najde někdo, kdo si myslí, že zvítězil tím, že si nechal více, pak si může být jistý, že nic takového jako vítězství není. Za všechno, co si přivlastníte navíc vám vzniká dluh a ten budete muset jednoho dne vyrovnat. Stejně tak budete odměněni za píli a poctivou práci, za tvořivost ve jménu a k oslavě stvořitele.
Je jich jen 9? 
Aha, tak to 10. zní: Bůh tě miluje takového, jaký jsi, tak i ty se takový miluj.

18.
Cesty nás všech se různě kříží, schází, rozchází a protínají celou tuto planetu. Ale na těch cestách vůbec nezáleží. Je jedno kudy ta cesta vede a není důležité, jak rychle po ní kráčíme. Ať už spěcháme nebo se vlečeme jakoby z posledních sil, vždy je to v pořádku.
Vše se děje tak, jak se má státi a nikdy nic neuspěcháme a nikdy se nemůžeme zpozdit. Důležití na té cestě jsme my, naše otevřené vědomí té cesty, naše touha učit se, vzdělávat a růst. A také naše vnitřní nastavení přijímat nové pravdy a poselství. Nejdůležitější je kompas, abychom rozpoznali pravá poselství od těch falešných.
Proto potřebujeme být napojeni celým svým srdcem a z hloubi své duše na nekonečné universum, říkejme si mu každý tak, jak chceme. Naše slova ani termíny jeho podstatu nikterak nezmění. Já mu říkám Bůh anebo Stvořitel, což vyjadřuje základní principy – LÁSKU a KREATIVITU.
V tomto napojení jsme každý jeden schopni přijímat informace, které zde proudí. V tomto napojení všichni dokážeme prozřít a uvidět PRAVDU bytí. V tomto napojení se propojujeme s dalšími bytostmi a dovolujeme, aby na tento svět, tuto úžasnou modrou planetu přišel nový řád.
Řád lásky, tvoření a spolupráce. Ale jak dosáhnout tohoto napojení, jak se přidat? Já vím, že je to bolestný proces, je to proces naprostého sebepoznání. Je to proces přijetí sebe takového, jaký jsem. Je to proces přiznání si, že nikdo není dokonalý, ani já sám. Je to proces uvědomění si, že tam, kde je obrovské laskavé srdce jsou i další vlastnosti a lidské stránky. Je to proces o učení se moudrosti, klidu a pokoji uvnitř sebe. Pokoj v sobě nalézáme ve chvíli, kdy přijmeme své „negativní“ povahové rysy, protože jsou naše.
 A ten pokoj z našeho nitra je poté přenášen dál ve vlnách a na vlnách do našeho okolí. Je mnoho terapeutů, učitelů, léčitelů, kteří nám mohou a dokážou na této cestě pomoci. A pokud se rozhodneme některého z nich následovat opakovaně zkoumejme, zda tato cesta se shoduje a souzní s tou naší.
Toto je velmi těžké v dobách, kdy ještě dovolujeme našim egům ovládat naše životy. Protože ego má tu přirozenost nás držet uvězněné ve hmotě a zrazovat nás od naší cesty, od cesty naší duše. Je to takový obranný mechanismus, taková pojistka, která nás drží zde na zemi. 
Ale žádný ochranný software nemůže přerůst ten základní, kterým je naše duše a její nastavení. Ve chvíli, kdy častěji a častěji cítíme touhu ve svém srdci, tak jsme ve spojení se svojí duší, která nás volá.
A proto nepřemýšlejme mnoho, ale ciťme velmi. Prozkoumejme každé JÁ, které vyslovíme. Odkud vychází z hlavy či srdce? Ono to JÁ duše a JÁ ega zní vždy odlišně. Naučme se vnímat sami sebe, poznejme se a milujme sebe.
Pokud se chceme vydat na cestu, tak nás nemine počáteční cesta do našeho vlastního nitra. Každá velká cesta začíná sebepoznáním a sebepřijetím.

19.
Nic není nemožné a vše se může stát skutečností. Naše představivost je velmi omezená a my si uvědomujeme, že je mnoho životních krás a radostí, které si ani představit nedokážeme. A opravdu si nedovedeme představit to, co jsme ještě v životě neviděli. I moje představa počítače byla před mnoha lety spáše upravená televize, kterou jsem znala. 
A proto dovolme nemožnému stát se možným a braňme tomu, aby se možné stávalo nemožným. Buďme více rádi a méně neradi. Radost ze života se stává žitým štěstím. Ve chvílích, kdy se opravdu a upřímně radujeme si můžeme a dokážeme uvědomit své štěstí.
Ten vnitřní stav radosti není cosi, co nám je dáno zvenčí nebo je nám někým přineseno. Štěstí, které si přejeme, je ono štěstí, které si pak sami vnitřně vyrábíme. Hodně štěstí tedy neznamená, ať jsi člověče požehnán štěstím, něčím z vnějšího světa. Ale měj schopnost vytvářet si své štěstí, radovat se z maličkostí, které rozzáří tvůj den.
A v tom stavu štěstí je tvé tělo tak laděno, že není žádná možnost, aby onemocnělo. Ano, je to tak, pokud jsme opravdu šťastní, pak naše tělo vibruje ve správném rytmu a tento rytmus je zpětně udržuje v dokonalé harmonii.
A tam, kde je harmonie obvykle nevzniká disharmonie. K nemoci dochází pouze tehdy, když naše tělo a duše vejdou do jisté disharmonie. A podle délky a kvality oné disharmonie je také určována závažnost onemocnění.
Uvědomování si našich myšlenek a mnohdy jejich nesmyslnosti nás potom vyvede ven z tohoto bludného kruhu. Kruhy, kterými kráčí tato společnost a nevidí, že se pořád jen točí namísto toho, aby postupovali dále. Nevidí, že ani štěstí a ani nemoc k nám nepřichází zvenčí, ale z našeho nitra.
Obraťme se tedy do svého nitra a ke své duši. Začněme vždy a ve všem sami u sebe. Přestaňme se už jednou provždy ptát: „Proč se mi to děje?“
Začněme se ptát: „Co já dělám?“ Začněme se zabývat sebou samým a vlastním uvědoměním si sebe. Protože JÁ, to je to jediné, co můžu ve svém životě změnit. Pokud jsem se sebou spokojeni a jsme šťastni, tak není co měnit.
Ale pokud se neustále dokola a dokola vracíme do situací, kde prožíváme totéž anebo něco hodně podobného, tak zde je prostor pro nás. Zde vzniká prostor k tomu, abychom prozkoumali svá JÁ. Abychom se zeptali sami sebe, co nás mají tyto situace naučit. Co máme uvidět a stále to nevidíme.
A věřte mi, že to, co poté uvidíme nebude nikde mimo nás. To, co všichni uvidíme po této otázce jsem jen a jen my sami. Uvidíme svá vnitřní zranění, která nám brání v tom, být šťastní. A to, co uvidíme můžeme sami snadno spravit. My jsme ti, kdo nám dokáže nejlépe a nejúčinněji pomoci.
My jsme ti, kdo mají veškeré možnosti a prostředky se uzdravit. My jsme ti, kdo jsou plně zodpovědní za naše zdraví a štěstí.

20.
V našich životech i v našem celém žití a bytí se na této zemi objevuje vedle témat lásky a štěstí také zdraví jako jedno z těch témat stěžejních. Zdraví nám totiž zaručuje bezvadné fungování našich fyzických těl tak, abychom zde mohli využít svůj největší potenciál.
Pokud si ještě stále neuvědomujeme, že zdraví je naše vnitřní záležitost a nemoc není zákeřný nepřítel přicházející zvenčí, nýbrž náš nejlepší přítel sídlící uvnitř nás, tak dostaneme dostatek času i prostoru, aby k tomuto uvědomění došlo.
Když se jednoho dne rozhodneme být zdraví, odsuneme naši NE-MOC n druhou kolej. Neznamená to, že už potom nikdy neonemocníme. Samozřejmě, že onemocníme, onemocníme pokaždé, když nebudeme naslouchat své duši a tělu. 
Onemocníme pokaždé, když budeme ignorovat varovné signály nebo, když budeme své fyzické tělo přemlouvat, ať to ještě nějakou chvíli vydrží. Ve stylu musíme přeci něco vydržet, ale ne, nemusíme. Pokud vědomě setrváváme v situaci, která nás nějakým způsobem vyčerpává, unavuje nebo stresuje, tak si můžeme být jistí, že onemocníme. A bude postižena ta část těla, která s touto situací koresponduje.
Pokud však toto činíme opakovaně, tak si můžeme být jisti, že se onemocnění a příznaky budou stupňovat a to až do té máry, že naše fyzické tělo bude poškozené nevratně.
Vím, že je velmi těžké si vůbec připustit myšlenku, že my. sami jsme zodpovědní za své zdraví a své nemoci. Ale je to skutečnost, kterou už nemůžeme dále přehlížet. Je mnoho dalších zdrojů, které na tuto skutečnost poukazují. A stále je mnoho z nás, kteří tomu nerozumíme anebo nechceme rozumět.
Tato společnost nás podporuje ve schovávání se za nemoc, litujeme nemocných. Moje otázka: „A proč jsi nemocný?“ je považována za nestydatou.
A přesně tuto otázku si kladu právě sama sobě ve chvíli, kdy onemocním. Nestává se to tak často, ale i já si dovoluji nemít moc nad svým zdravím, protože se k sobě chovám nelaskavě.
Pokud nás tedy postihne nějaká bolest duše i těla nezbývá nic jiného, než ji odhalit. Uvědomit si příčinu a pak se vší odvahou nést následky svého jednání, konání i rozhodnutí. 
Samozřejmě můžeme k někomu běžet a volat o pomoc. Ale uvědomme si kdo a jakým způsobem nám pomáhá při zvládání potíží. Zda ten člověk nás opravdu vede k odstranění příčiny anebo řeší pouze konečné důsledky – bolest, zánět atd.
Příčina nemoci je VŽDY uvnitř nás samých a proto pevně věřím, že my sami jsme ti, kdo ji dokáží odhalit. A to buď sami nebo za pomoci vědomého průvodce. Představa, že se budeme umět všichni udržovat ve zdraví sami se  nezdá z mého úhlu pohledu až tak utopická. Není k tomu zapotřebí žádných titulů ani roků studií. Potřebujeme jen a jen sebepoznání, uvědomění si sebe sama a svých potřeb. A milovat se, milovat se takoví jací jsme.
Co bychom neudělali pro milovaného člověka? Láska nemá hranic. Tak tedy  BUĎME ZDRÁVI.

21.
Mnoho z nás dokáže bravurně naplnit své dny životem, tvoří, hrají si tančí a užívají všeho, co tato země nabízí. Ale jsou mezi námi i tací, kteří pouze naplní život dny, dělají to, co se jim přikáže, drží se pěkně v systému. A vždy dokáží ostatním vysvětlit proč nemohou dělat to, co by opravdu chtěli. A je to jenom naše volba, do které z těchto dvou skupin se přidáme.
Vím, že tím nejtěžším krokem je uvědomit si a přijmout zodpovědnost za vlastní život a svoji cestu. Pokud si však uvědomíme, že nám nikdo jiný nemůže poradit nebo dokonce přikázat , jak máme žít svůj život, tak se osvobodíme od obrovské zátěže. Tato zátěž je na nás kladena nefunkčním systémem této společnosti.
Já nevím a ani nemohu vědět jaký úkol a poslání mají mé děti na tomto světě. Netuším, jaké zkušenosti si vybrali a čím mají projít a proto jim nemohu radit nebo říkat, co mají udělat v určitých situacích.
Vždy se ptám: A jak to cítíš? Samozřejmě, že jako rodiče jsme určitým příkladem svým chováním a jednáním. Děti toho od nás hodně odpozorují, tomu se nedá zabránit. A proto bychom se měli snažit být dobrým příkladem. Ukázat jim, že žijeme svůj život tak, jak to cítíme, tak jak nás vede naše duše. Je důležité jim ukázat jak moc se máme rádi a jak se dokážeme postavit za naši životní cestu, třebaže nás okolí soudí a odsuzuje. Protože nikdo jiný nemůže opravdu vědět, oni se všichni jenom domnívají.
I my sami se domníváme, co by bylo dobré, kdyby pro nás ostatní dělali. Přestaňme se tedy domnívat a hlavně nemyslet. Myšlení je velmi zavádějící a co naše představivost, tak je největší expert. Hlavně nemysleme a nic si nepředstavujme, protože pak se v naší hlavě odvinou takové příběhy, že se budeme sami divit. A můžeme si být jisti, že mají hodně daleko od skutečnosti a reálné situace.
Buďme tady a teď a budeme šťastni. Neřešme to, co by se mohlo stát nebo co by se stalo kdyby… Neřešme, co si asi myslí soused, protože se na nás usmál méně nebo jinak než obvykle. Buďme si jistí, že on si toho určitě není ani v nejmenším vědom. Možná, že právě v tu chvíli on sám nebyl v přítomnosti a nechal se někam odvléci svými myšlenkami.
My totiž někdy nedokážeme vidět dál než do svého srdce nebo do své mysli. My přeci nemůžeme ani tušit, co se děje ve druhém člověku, co má za sebou a čím si prošel. My přece nedokážeme reálně posoudit jeho prožitky. Každý z nás je zcela individuální jednotka a přesto jsme spolu všichni spojeni v jedno. Ale ani to neznamená, že já přesně vím, jak se cítí můj blízký. Já to mohu tušit, mohu se domnívat.
Není lepší se ho zeptat? Uvěřit mu, že je to opravdu tak, jak sám říká a podpořit ho? Uvědomme si, že neexistuje univerzální návod na to, jak se mi lidé máme cítit v různých situacích a jak je máme prožívat. A tudíž nemůžeme ani dělat návody na to, jak se máme chovat.
Jediný platný návod je ten, že máme ke svým blízkým přistupovat s láskou, úctou a respektem, stejně tak jako k sobě samotným. A přesně toto učme i své děti, prosím.
22.
LÁSKA, ÚCTA, RESPEKT, BOLEST, NEMOC, UTRPENÍ.
Všechna tato výše uvedená slova se mísí v našich životech a je z nich uvařený jeden velký hrnec guláše. Tak mi to právě teď přichází. Protože vše, co cítíme a prožíváme jsme my. Všechno je to naše. Já vůbec nevím, zda čerpám inspiraci někde mimo svůj vlastní zdroj. Je zcela možné, že ano.
Jsem v interakci s mnoha lidmi, poslouchám řadu moudrých a uvědomělých slov. Toto vše mne jen utvrzuje v mé víře, v mém vlastním vědomí. Vědomí sebe sama, vědomí lásky a pokory. 
Někdy se sama sebe ptám, zda mám dostatek pokory. Vám jak moc je pro naši existenci důležité, abychom si uvědomovali lásku, úctu a pokoru. Mějme neustále na mysli, že jsem jedinečný tvor, ale jen jeden z mnoha miliard. Žádná jiná lidská bytost nemůže být více anebo méně. To je prostě zcela nemožné.
Mnozí si rádi hrají hru na moc, kupčí s pýchou, ale jednoho dne se probudí a… anebo už se vůbec neprobudí. A kde bude jejich moc potom? Život je pouze nyní. V této chvíli žiji, dýchám, píšu. Pozoruji sluneční světlo dopadající na růžový keř a kameny a k tomu poslouchám štěkot psa. Toto je přesně život, o tomto je náš život.
Žijme a dělejme to, co nás těší. Někdo rád peče, jiný sází stromy a někdo třeba rád opravuje auta. To je přesně ten důvod, pro který jsme sem přišli, každý máme něco, co děláme opravdu rádi. Já mám takových činností hned několik a dobře vím , že mnoho z nás také.
Dělejme tedy to, co nás těší a dělejme to s láskou. A ve vší pokoře přijímenjme dary od stvořitele a dělme se o ně s ostatními lidskými bytostmi. Buďme otevření, otevření poznání. Přijímejme lidi is odlišným pohledem na svět. Říká se, že kdo ví, mlčí. Ale mlčet není mým současným úkolem.
Jsem vyzvána k tomu, abych upozornila člověka na to, že se škrábe levou rukou za pravým uchem a že by bylo mnohem snažší, kdyby k tomuto účelu použil pravou ruku.
Tak toto je mé poslání, dnes už to vím. A také dobře vím, že se na mne může mnoho z nás zlobit, protože oni to tak dělají po celá staletí, po celé generace a vždy to bylo dobře. Tak proč já si tady dovoluji říkat, že je to špatně. Avšak já neříkám, že je to špatně. Protože kdo může urřit co je špatně a co je dobře? Myslím, že nikdo z nás to opravdu neví. Já jen říkám, že použití pravé ruky je méně bolestivé a mnohem snazší.
Ale je také zcela možné, že toto je pouze moje cesta. Velmi dobře rozumím tomu, že každý má právo kráčet po své cestě plné utrpení, které si způsobil nesmyslným návykem, posloucháním pokynů nefunkčního systému a držením se něčeho, co popírá vnitřní nastavení každého z nás.
Každý z nás má svoji vlastní cestu, svoji volbu jak prožívá tento život. A proto poslouchejme své vnitřní vedení a ve vší úctě, lásce a respektu buďme i dobrými přáteli a partnery, rodiči a dětmi. Buďme si vědomi toho, že jsme schopni dát druhým lidem vše to, co dáváme sami sobě.
Milujme sebe.