Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trávník na Zelených stráních

article preview

Zelené stráně a modrá pole v Trávníku,
po Třicetileté válce


V minulém povídání o historii našich vesniček jsme se dostali až k tragickým koncům Třicetileté války po r. 1648. Zarazily nás hlavně údaje v gruntovních knihách a urbářích (evidence platů a dávek, které vrchnosti plynuly z poddanských usedlostí). V době zápisu v nich došlo k zarážejícím změnám v trvání vlastnictví některých usedlostí - statků. 
Zdůvodnili jsme je jako možné následky války, především velkou emigrací protestantského obyvatelstva ze Zákupského panství, jehož součástí v té době Trávník a Naděje byly.

1-renezancni-zoldneri.jpg2-renezancni-zoldner.jpg
Obr. č. 1 a č. 2


„Stopa“, kterou jsme sledovali, nás zavedla do dramatické minulosti. Opomenuli jsme připomenout, že prakticky celá třicetiletá válka započala na konci probíhajícího dvousetletého období rozkvětu hospodářství, umění a vědy v Evropě. Po gotice nastoupila renesance (znovuzrození - Italsky rinascenz - renaissance), a s Vestfálským mírem jí vystřídalo baroko.
Na obr. č. 1 a č. 2 jsou v renesančních mundůrech vojáci té doby. V této parádní výstroji nastupovali do boje, který žádnou romantikou neoplýval, reprezentovali sílu svých generálů a maršálů. Potrpěli si na parádu. Výstroj a výzbroj desetitisícových pluků se již musela vyrábět ve velkém, později v manufakturách. 
Musíme upřesnit, že uniformy vojáků nejsou obrazně řečeno z lněného plátna ze Cvikova, ale z vlněného sukna, možná od Jihlavy. To ovšem neznamená, že si vojáci renesance nepotrpěli na jemném  spodním prádle z plátna, které již mohlo být ze Cvikova.

3-kamenita-pole-.jpg
Obr. č. 3

Budeme- li se držet historie našich vesniček, které již v té době byly prakticky součástí města Cvikova, tak pole nad i pod lužickými stráněmi byla hlavním zdrojem obživy obyvatel, byla kamenitá a málo výnosná. (A to i po r. 1945 až do současnosti). My starší si pamatujeme, že po orbě na pole přijel traktor s valníkem, družstevnice za vozem udělaly rojnici a vysbíraly velké kameny. Na kraji pole kameny valník vyklopil a sbíralo se dál. Každoročně. Měli jsme to před chalupou. Pole s kameny na obr. č. 3 není z Trávníku, ale tak to tehdy vypadalo.

4-naplava-skarpa.jpg

Obr. č. 4


Všechna pole na trávnické stráni, počínaje Knespelovými, jsou položena na kamenité znělcové a pískovcové náplavě. Dobře je to vidět po frézování škarpy na svahu nad silnicí (obr. č. 4). Takové je v podstatě podloží na trávnicko - nadějských polích, dnes pastvinách. Tenká vrchní vrstva ornice je silná asi půl metru.

5-knespelova-zed.jpg

Obr. č. 5


Odborně se těm haldám kamení z polí, často tam ležícím mnoho let, říká agrární val. Staly se z nich také meze s cestami. V Trávníku z kamenů postavily generace Knespelů (obr. č. 5) tři sta metrů dlouhou zeď proti zvěři.
Zajímavé je, že již ve středověku se na podhorských polích severu Českého království v podmínkách, které výše popisujeme, dařilo pěstování lnu setého. Zpracování lnu mělo charakter samospotřeby a řemeslnické malovýroby. Poptávka po plátně se po polovině 16. století v Evropě značně zvýšila. Aby došlo k navýšení výroby kvalitního plátna, muselo dojít ke zvýšení osevní plochy, ale také k podstatnému zkvalitnění příze (nití), a také racionalizace práce tkalců na vylepšených stavech v rozptýlených chalupách  podhorských tkalcovniček. K soustředění všech tkalcovských činností pod jednu střechu manufaktury bylo ještě daleko.

6-panaky.jpg

Obr. č. 6


Historik Mgr. Ladislav Smejkal  (CVIKOV na úpatí Lužických hor) v kapitole Vznik tkalcovského městečka popisuje, jak na přelomu století i v době Třicetileté války obchodní dům z Norinberku nakupoval ve velkém plátno v Žitavě.
Žitava se tak následně na dlouhou dobu stala střediskem obchodu s plátnem, odtud se řídila síť nákupčích v oblasti Lužických hor. Tito tzv. faktoři, znalí místních podmínek, si vytvořili kontakty ve vesnicích i v odlehlejších oblastech na stráních hor. Zajišťovali pro tkalce dodávky potřebné kvalitní příze. Pokud se celá rodina tkalce na procesu výroby plátna podílela i výrobou příze, to znamená, že manželka a děti na kolovratech přízi připravovaly z dodané kvalitní lněné koudele, vykupoval faktor plátno s odečtenou cenou nákladů přímo na místě.
Nezálohované dodávky základního materiálu umožňovaly tkalci a rodině pracovat i v zimě, kdy byly v horách cesty neprůchodné. Ušetřené peníze za materiál jim pomohly „přežít“ zimu.

7-pradlactvi.jpg

Obr. č. 7 


Na obrázku č. 7 je celá sestava pomůcek, které potřebovala rodina tkalce, aby vyrobila kvalitní přízi. Na židli leží motovidlo k měření délky vyrobené příze, na šlapacím kolovratu je přeslice s koudelí a potřebný stojan s loučí, aby bylo na spřádání vidět.
Z historie víme, že království se dědilo „po meči“, dědil syn, později i po „přeslici“, dědila dcera. Výraz přeslice je tak spojen s charakteristickou prací ženy ve středověku. O co jde je vidět na obr. č. 8, kde přadlena drží pravou rukou koudel z vláken bavlny (lnu) neboli „přeslici“ a levou rukou svazek vláken popotahuje z přeslice a skaním skrucuje svazek před vstupem do rychle se otáčejícího křidélka kolovrátku (obr. č. 9), které utáhne vlákna v tenkou nit (nebo svazek nití na přízi). Následně se niť, nebo příze, natočí na špulku.  

8-preslice.jpg

Obr. č. 8 


V historii před kolovrátkem musela přadlena jednou rukou vytahovat vlákna z přeslice a skaním nakrucovat, druhou rukou neustále rychle otáčet vřetýnkem a nit na vřeteno natáčet. Bylo to únavné a pomalé. Na kolovrátku se dalo za hodinu připravit víc jak tři sta metrů příze.

Dnes bychom řekli, že pláteníci měli výhodu, pracovali doma (on line?).

Ale?

Musíme připomenout (byla doba roboty), tehdy ještě plně platilo, že o tom, kdo se stal tkalcem na panství, rozhodovala vrchnost. Ta od firmy, která zastřešovala systém faktorů a kryla vše bezkonkurenčním kapitálem, pobírala z každého štůčku (role) plátna asi 2-4 krejcary. Norimberská firma Viatis a Peller takto „prozíravě“ v Žitavě obchodovala až do poloviny18. století.

9-kolovrat-kridelko.jpg
Obr. č. 9

 

Těžko si ten děj časově umístíme. Očekávali bychom, že po konci války nastane určitá konjunktura zlepšení podmínek, opak je pravdou. Pro firmy obchodující s plátnem bylo vyrobené plátno levné, protože mzda pláteníků byla nízká. Životní podmínky na cvikovsku byly nekonečně tíživé. V r. 1658 tvrdé robotní podmínky vyvolaly ve Cvikově a okolních vesnicích místní rolnické povstání. V r. 1680 postihla celou oblast od Rakouska, Moravy, Čech včetně severu, morová rána (Leopold I. přesídlil z Vídně na Pražský hrad.) a následovalo velké selské povstání. Vzpoura začala v polovině března l680 v Kunraticích, následně ve Cvikově. Výbuch hněvu pramenil od poddaných opět zatěžovaných nadměrnou robotou na Zákupském panství, povinnou v širokém okolí i pro cvikovské tkalce, kteří tkali plátno pro vojenské dodávky armádě, zajišťované cizími obchodními domy.

 

dva-krejcary.jpgdva-krejcary.jpg


Čtyři krejcary habsburské, původně stříbrňáci, zde měďáci z bronzu


                            1tolar, zlatník (60 krejcarů) -3 ½ krejcaru = loket plátna asi 77,8 cm
                         5 krejcarů = slepice -14 krejcarů = sáh dříví – 15 krejcarů = kopa vajec
                              Kolik si tehdy vydělali?  - havíř a tesař 1 zlatník, 60 krejcarů týdně
                                                                  - nádeník 8 krejcarů denně


V robotních podmínkách byli tkalci vrchností odíráni na mzdě ve prospěch svého obchodního zisku. A v tomto „nečase“, trvajícím s přestávkami nejméně třicet let, se „tonoucím prvovýrobcům“ – rolníkům pěstujícím len a – pláteníkům, kteří pracovali v podomáckém systému výroby, (říká se mu nákladnický), se obrazně řečeno podařilo, uchytit  „stébla“ lnu (obr. č. 6), a důsledky pohrom odvracet. 

Můžeme pouze konstatovat, že nemáme k dispozici žádný hodnověrný důkaz, než odvolání se na výše naznačené historické skutečnosti. V Trávníku a Naději není zatím známá jediná chalupa, selský dvůr nebo jiný dům, kde víme, že by se provozovalo tkalcovství, o kterém píšeme.
 Ale provozovalo se.

10-nitarna-hamr.jpg
Obr. č.10

Jediný existující fyzický důkaz textilní výroby v našem blízkém okolí, je v Antonínově údolí u Hamerského potoka (již na katastru Mařenic, na rozhraní Naděje). Je to objekt bývalé přádelny a barvírny, továrny na nitě (niťárna) o sto let pozdější doby, než o ní píšeme, z r. 1840. 

Jednou z možností, jak si fakticky doložit existenci tkalcovství „za mzdu“ vyplácenou faktorem při převzetí práce-zboží v našich vesničkách, je vzhled, architektura usedlosti, kde bychom mohli předpokládat tkalcovnu. Místnost, ve které byl umístěn tkalcovský stav.

Lze o tom uvažovat až v době, kdy se životní poměry zlepšily, a pláteníci si mohli postavit lepší domy s tkalcovnou.

Víme, že tkalcovský stav byla „mašina“ dost mohutná, ze dřeva s konstrukcí vyrobenou spíš tesařem (obr. č.14-vis níže). Byl hodně hlučný. Zpravidla byl umístěný ve zvláště k tomu účelu postavené vytápěné místnosti. (Umístění ve světnici nevylučujeme.) K jeho obsluze byli v počátcích zapotřebí dva obsluhující tkalci. Teprve zavedením zdokonaleného stavu s ležatou osnovou, přiváděnou ve vodorovné poloze, došlo k vylepšení konstrukce zavedením létajícího člunku.

Téměř s jistotou můžeme tvrdit, že všechny existující domy v Trávníku a Naději prošly od třicetileté války zásadní přestavbou, či znovu postavením (dvakrát?).

11-travnik-cp.57.jpg
Obr. č. 11 - Trávník čp. 57 

Všechny domy mají cihlové zděné komíny, často tzv. průlezáky. V 16. – 17. století se ve vesnických chalupách vařilo ještě na otevřeném ohni!? Odkouření bylo volné krovem s dýmníky. Roubené stavby jsou již z otesaného (řezaného) trámoví, nikoliv z kuláčů, a jsou pospojováný novodobými tesařskými spoji (rybina, zámek, sedlová střecha…).Staví se nový roubený typ podstávkové chalupy, který rozšiřuje velikost užitné plochy podkroví.

Podstávková roubenka v Trávníku na obr. č. 11 zmizela – byla zbourána a na místě byl postaven nový dům čp. 57, ještě před r. 1938. Nepamatujeme (možná zcela ojediněle v Naději) chalupu s doškovou krytinou, ale ani s šindelem. I když víme, že šindel je někde překryt novodobým eternitem (někde ve štítu je i břidlice), který byl ještě v šedesátých a sedmdesátých letech na většině střech v Trávníku a Naději.

12-chalupa-c.-22.jpg
Obr. č. 12 – Trávník  čp. 22
  
Většina chalup v Trávníku a Naději jsou jednotraktovým typem - obytná část-předsíň-malý chlív-malá stodola, kůlna v řadě. Takovým typem je dům čp. 22, byl původně postaven jako podstávková chalupa. Později byla přistavěna za prvé okno další nepodstávková část s menší přízemní místností s protaženou střechou nad navazující kůlnu. Dům byl určen k bydlení, nepotřeboval hospodářské zázemí, hlavní obživu zajišťovala domácká nezemědělská práce. Přístavba mohla v minulosti být tkalcovnou.

Většinou v přístěncích upravených roubenek si chalupníci-tkalci postavili mechanické tkalcovské stavy. Víme od sousedů z chalupy č. 22, že boční pravá část roubenky je opravdu přístavba. Uvnitř je menší místnost, kde mohl být umístěný tkalcovský stav. 

13-nadeje--tkalcovna.jpg

Obr. č. 13 -  Naděje čp. 57

 

Vrátíme se ještě k chalupě čp. 57 v Trávníku - ( obr. č. 11). Závěrečné konstatování může být shodné jako v případě chalupy čp. 22. Původní podstávková roubená chalupa s roubeným patrovým přístavkem na  původním pravém boku chalupy, s dvěma okny bez dveří, měla v přízemí pravděpodobně tkalcovnu. Samozřejmě je možné, že jde o jinou řemeslnickou činnost v dílně. Ale je třeba vzít v úvahu, že vstoupit do nákladnického systému s faktorem bylo výhodné. (Pokud faktor nebyl vydřiduch.)
Chalupa čp. 57 v Naději (obr. č. 13) je asi také původně klasickou roubenkou s normální sedlovou střechou. V době, o které nevíme kdy probíhala, došlo v Trávníku a Naději k postupné přestavbě i výstavbě nových, s dobou uživatelsky vylepšených domů. Původní chalupa byla přistavěna k průčelí o jednu přízemní místnost a za ní navázalo vybudování užitných prostor se samostatným vchodem. Fasáda celé chalupy se změnila instalací deštění (roubený plášť zakrytý hoblovanými prkny). Krov v této části dostal asymetrický tvar. Toto řešení bylo spíše vyvoláno potřebou získání prostoru pro dílnu, nebo tkalcovnu, než z důvodů „bytové“ nouze.

14-podkrkonossky-tkalcovsky-stav.jpg
Obr. č.14

Blížíme se k závěru a zastavíme se ještě u několika informací o tkalcovských stavech, které si možná tkalci postavili v samovýrobě. Nenechme se mýlit muzeálním obrázkem starého stavu (obr. č. 14), který má svůj produktivní „život“ dávno za sebou. V období 17. století, kdy situaci popisujeme se ještě používaly tkalcovské stavy, kde zanášeč útku-člunek musel tkadlec prosunout prošlupem mezi osnovami rukou. Kam dosáhl. Ti obratnější (všichni?) jej možná prohazovali. Člunek byl tvarově uzpůsobený tak, aby po vláknech „plaval“. Proto při větší šířce plátna pracoval na každé straně stavu jeden tkadlec.  Nevíme nic o tom, že by faktor přispíval na stavbu stavu.  Nebudeme daleko od pravdy, pokud budeme takovou práci posuzovat podle současných měřítek. Pořízení stavu, který vyráběl plátno v potřebné kvalitě a pracoval s jemnou a drahou přízí, byla drahá záležitost. 

             15-tkalcovsky-stav.jpg              

Obr. č. 15


Podobně jako u kolovrátku, tak i u tkalcovského stroje přišlo brzy jeho jednoduché, avšak zásadní vylepšení (obr. č.15). Kolem roku 1733 Angličan J.Kaye nejdříve upravil člunek tak, že do jeho vnitřního prostoru umístil snadno vyměnitelnou cívku s útkem, na spodní plochu umístil krytá válečková kolečka a špičky dřevěného člunku opatřil kovovými hroty, aby se neopotřebovaly. Druhým vynálezem bylo jednoduché dřevěné korýtko, umístěné na každé straně konstrukce stavu v místě prošlusu, těsně za okrajem osnovy vláken. Tato součástka se nazývá pudítko.  Do pudítka vložil dřevěný kvádřík – píst se zátěží, který z každé strany stavu provázal s rukojetí v místě pracujícího tkalce.

16-utek-a-puditko.jpg 17-letajici-clunek.jpg
Obr. č. 16 a č. 17


Fungovalo to jednoduše (obr. č. 16 a č. 17). Tkadlec prudce trhl za provázek od pravého pudítka, kde ležel oboustranný člunek (obr. č. 17). Kvádřík v pudítku udeřil na kovovou špičku člunku a „vystřelil“ jej do prošlusu, a zatáhl se do původního místa. Člunek proletěl prošlupem, odvinul útek, a zastavil se v pudítku na druhé straně prošlusu (uletěl 150 cm šířky plátna). Tkadlec šlapkami prohodil listy osnovy, vytvořil nový prošlup a trhnutím za provaz z levého pudítka vyslal člunek zpět na druhou stranu prošlusu. Jednoduché, ale geniální. Vznikl „létající člunek“. 


Bylo to asi třikrát rychlejší než ruční protahování člunku. Za jednu minutu položil létající člunek asi 40 metrů útku-v našem příkladě asi 27 řad nových vázacích vláken (nití) plátna.
Tento pokrok byl však přechodem k novému plně mechanizovanému tkacímu stroji opět Angličana Edmunda Cartwrighta z roku 1785.


Prakticky celé 17. století a asi i v první polovině 18. století fungoval na Cvikovsku nákladnický systém plátenictví. Ještě v r. 1750 je v Tereziánském katastru ve Cvikově uvedeno 54 tkalců a 13 přadláků (neuvádí se Trávník a Naděje). Od doby, kdy jsme Trávník a Naději opustili, proběhl ve třicátých letech 18. století „zlatý věk“, ale v tahanicích o následnictví Marie Terezie pronikli Prusové od Žitavy až do Prahy. Sedm let se v Čechách opět bojovalo, 90000 proti sobě stojících Rakušanů a ustupujících Prusů svedlo bitvu o Jablonné. Opět dlouhodobě byly naše vesničky vyčerpávané „ubytovanými“ vojáky a dalšími strastmi.
Zavedením nového plně mechanizovaného tkacího stroje po r. 1785 se i pro Cvikovsko otevřela nastupující doba Průmyslové revoluce. To je však již také konec nákladnického systému a nástup textilních manufaktur a velkých textilek. 

 

18-repka.jpg

Obr. č. 18

 
V minulém článku jsme vysvětlili, jaký historický význam obsahuje název vesnická plužina.  Na Cvikovsku tj. město Cvikov a jeho městské části včetně Trávníku a Naděje převažují pastviny na plužině, kde se ve velké míře pěstoval len setý a zhodnocoval se jako základní surovina v textilní (plátenické) výrobě, později asi v šesti cvikovských textilních fabrikách.
 Česko se v uplynulé současnosti ve statistice osevní plochy lnu, i ve výrobně plátna propadlo do dolní části Evropy. Považuje se za úspěch, že se obnova začíná dařit osetím 400 ha nových polí. V  osmdesátých letech 20. století, bylo u nás oseto až 25 tisíc hektarů polí. V roce 2009 bylo oseto v ČR lnem pouze 150 hektarů. V důsledku mezinárodní konkurence tento průmysl nejen ve Cvikově vymizel.

19-len-na-poli-.jpg
Obr. č. 19


Zelené pastviny jsou za to chabou náhradou, ale hodnota plužiny je daleko vyšší. Pole lze znovu osít, lnu se v Lužických horách bude dařit stejně, jako dříve.  Moderní zpracování lnu by si poradilo i s menším počtem pracovníků. Může to být otevřenou otázkou času.
Závěrem si dovolíme v nadsázce použít příklad.  Pokud by bratří Mongolfiérové v horkovzdušném balonu startovali „trochu“ dříve ze Cvikova (první let lidí r.1783), mohl by při přeletu Trávníku říkat jejich anglicky mluvící cestující, že pod nimi je blue country, obdobně jako angličan v letadle současnosti popíše krajinu Česka jako yellow country (obr. č. 18 a č. 19). Ovšem nad Trávníkem by dnes spíše řekl green country, modř lněného pole by neviděl.


Zdroje:
Autorský kolektiv, kap. 3 – Mgr. Ladislav  Smejkal -  CVIKOV město na úpatí Lužických hor-Zrození tkalcovského městečka
Petr Hora – TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ -  4. díl
Vlastimil Vondruška  - ŽIVOT VE STALETÍCH, lexikony historie 15. -16. století, 
KŘÍŠŤÁLOVÝ KLÍČ II. a III. díl .                                  
Editace stránky Tkalcovský stav – Wikipedie (wikipedia.org)
Pudítko – Wikipedie (wikipedia.org)
Létající člunek – Wikipedie (wikipedia.org)
Kolovrat – Wikipedie (wikipedia.org)
Další dostupné informace z Wikipedie a z Internetu
Fotografie z vlastního archivu a z uvedené literatury


Čtenáře zdraví administrátor 
Zpravodaje Trávník a Naděje.