Markus Otto
Otto se narodil 5. srpna 1878 v Bílovci, dům čp. 226 v Městském kopci jako čtvrtý syn významného židovského obchodníka Sigmunda Markuse a Rosalie rozené Deutsch.
V mládí se setkal s Dr. Mauritzem baronem von Roeßler (který byl roku 1901 jmenován ministerským radou, roku 1905 sekčním šéfem, podílel se na obchodních dohodách z Německem a na Rakousko-Uherském finančním vyrovnání.
Za vlády Karla Stürgkha se stal ministrem obchodu. Funkci zastával od 3.listopadu 1911 do 20. září 1912).
Baron Roeßler byl jedním ze zakladatelů „Export Akademie“ ve Vídni, považovanou za první podnikatelskou obchodní školu. Toto setkání dalo by se říci bylo osudové.
Otto Markus se po roce studií v Praze spolu se svým budoucím obchodním partnerem a přítelem Rudlem Lőwym stali studenty vídeňské „Export Akademie“. Po absolutoriu sloužil jeden rok v C.K. armádě u dělostřeleckého pluku ve Vídni. Jeho vrchním velitelem byl shodou okolností další významný bílovecký rodák generál dělostřelectva Andreas Rutzky šlechtic von Brennau.
Nedlouho po ukončení vojenské služby odcestovali oba nerozluční přátele do Londýna kde hledali nové obchodní kontakty.
Následně se Otto a Rudl rozhodli pokoušet štěstí v Ugandě, s počátečním kapitálem kolem 20.000 liber započali podnikání v Africe. Navzdory nekalému konkurenčnímu boji s německými firmami se jim podařilo zřídit sídlo společnosti. Podnikali obchodní cesty do Nairobi a do afrického vnitrozemí, sledovali, co místní zemědělci pěstují a co by mohlo být výhodné pro obchodování, vytvářeli také důležité kontakty. Účastnili se safari. Všimli si zvláštních disproporcí v cenách, které se určovaly podle velikosti a váhy produktů, neboť vše bylo transportováno na hlavách nosičů. V Entebbe byl postaven úřad Východoafrické společnosti, získali smlouvu na těžení kaučuku a mahagonu. V sídle své firmy měli i velice vzácné hosty, jen dva „bílí“ získali povolení k lovu v Budungu: Th. Roosevelt a princ z Walesu.
Otto našel divokou bavlnu rostoucí poblíž Kakumira v Ugandě. Poslal vzorky do Liverpoolu a Britská asociace produkující bavlnu začala s jejím pěstováním, což přispělo k ekonomickému rozvoji Ugandy.
Na počátku 20. století pokračoval tvrdý boj s německou konkurencí. Otto Markus založil monopol na dovoz granulovaného cukru, dalším monopolním produktem byly lampy do divočiny. Po získání povolení od krále Leopolda II. rozšířil obchod i do Konga. Výborně se prodávala kůže z dobytka, odběratelem byl i zlínský Baťa.
Také kozí kůže se uplatnila, exportovala se do Ameriky. Ve Philadelphii založili světovou značku hlazené kůzlečí kůže „Twentieth Century Kid“. Koncem roku 1913 se vyvážely 2 miliony kůzlečích kůží za rok, ale vše přerušila I sv. válka. Válka také znamenala konec prodeje automobilů z Fordových závodů, organizovaném právě Východoafrickou společností.
Později byl Otto Markus jmenován honorárním Rakousko-Uherským konzulem pro britskou východní Afriku a Ugandu, organizoval safari pro bohaté aristokraty.
Na počátku března 1919 přijel Otto do rodného Bílovce, aby zde pohřbil svého otce Sigmunda Markuse.
Strávil mnoho času na cestách do Anglie, aby prověřil, co se stalo během války s jeho Východoafrickou společností. Otto a Rudl ztratili vše v britské východní Africe, protože byli Rakušané, tudíž nepřátelé. A v německé části východní Afriky, kde byli zase považováni za Brity. Nakonec získali zpět 50 % svého podniku, což bylo morální vítězství, ale obrovská finanční ztráta. Rudl a Otto se vrátili v roce 1924 do Mombasy a pracovali na znovuzískání svých obchodních pozic. Za podpory Standardní banky v Mombase se opět stali nejdůležitější a největší vývozní společností obchodující s kůžemi. Další komoditou se stává káva. Už v roce 1905 přivezli Rudl a Otto místní kávu Robustu do Evropy a oslovili nejznámějšího kávového magnáta - Julia Meinla ve Vídni. Vytvořili závody na čištění a zpracování kávy. Jejich přispěním se káva stala největším a nejcennějším vývozním artiklem z Keni.
Po válce hledal Otto Markus obchodní kontakty v Americe, získává partnery pro obchodování s kávou a v Ohiu s General Tyre and Rubber Export Co., Ottova společnost se stává výhradním agentem pro import pneumatik do východní Afriky. Při cestě po Kanadě je žurnalisty označen „kávovým králem východní Afriky“.
Ottovi písemné vzpomínky končí rokem 1939, ale dožil se roku 1955. V roce 1948 byla firma koupena Východní asijskou společností se sídlem v Dánsku.
Otto Markus zemřel na infarkt 3. 3. 1955, o den později byl pohřben v Nairobi na židovském hřbitově. V nekrologu byla připomenuta 4 anglická “C“ – courage, charisma, courtesy, charity, tedy odvaha, charisma, zdvořilost a dobročinnost. Markus vedl plný život, kterým dokázal, co může být dosaženo odhodláním a nesmírně pilnou prací.
(pozn.: volně z knihy Ottovy vnučky Eve Polecoff :„Pioneer Merchant Trader: The life and times of Otto Markus. 2011
přeložil pan profesor Martin Riedel o některá životopisná data doplnil E. Valeš – kastelán bíloveckého zámku). Jeden anglický originál této knihy je také v Městské knihovně v Bílovci.
