Jsem senior s důchodovou rentou, kterou v mírné nadsázce považuji za formu státní eutanazie.

Narodil jsem se ve vodním znamení a tak věčně poznamenán láskou k romantice vodních ploch řek, rybníků, jezer i potoků. Milovník světové kinematografie, především druhé poloviny minulého století.

V dětství jsem nepouštěl tužku z levé ruky. V dospívání, přes údiv nad skrytými významy slov v básních a literatuře se přesunul k zájmu o sociologii a psychologii. V zákrutech času mne posléze oslovilo tajemství filmové řeči, až nakonec jsem podlehl kouzlu fotografie, typografie a tiskového designu.

Tyto obory – přes diktát trendy cool – nechápu jako ejakulát exhibujícího ega, ale především ve službě myšlence, diváka, čtenáře… Přiznávám, že některá dílka dnes oslovují hlavně reminiscenční hodnotou.

Quo vadis (kam kráčíš)? Dnes ještě není tma, ale stmívá se – si myslím o finále evropské křesťanské civilizace carpe diem (užívej dne), která s přispěním neomarxistů nové levice do široka otevřela brány anticivilizaci barbarismu. Obětovala tak, při stavbě a podpoře Čtvrté říše, metodou sociálního inženýrství se syžetem multikulturalismu a změn genderu, za přísného dohledu sofistikovaných technologií s ideologií Velkého bratra, život náš i příštích generací ve svobodě, demokracii a lidskosti. Jsme poslední generace Evropanů, která ještě může zastavit zánik naší kultury.

***

Potká pesimista optimistu a říká: „Hůř už být nemůže.“ „Ale může“, neztrácí naději optimista.