24

Vrátili se do zalidněného centra. Markéta hrdinně obcházela obloukem obchody, aby se nezdržovala u stojanů s korálky, prstýnky a přívěsky, které ji tolik lákaly. Přesto se několikrát zastavili, aby si prohlédli díla muže, který na ulici kreslil portrét dívky, um černošky, která zručně splétala malé holčičce copánky a vyfotili se u kašny, která po setmění zářila všemi barvami. U automatů se oba pokusili vytáhnout Markétě plyšáka, ale byli neúspěšní. Navzdory tomu se pobavili a atmosféra po neshodě byla uvolněná. Zdálo se.                                           

Damián pozval Markétu na zmrzlinu, ale odmítla. Šla si ji koupit sama. Byl z toho unavený, vyvíjel veškerou snahu, ale kdykoliv se zdálo, že ho vzala na milost, vzápětí ho realita srazila na kolena.                                                                         

Když se objevili před lunaparkem Adriatico, zkontroloval čas. Hodina do zavíračky, to stihneme obejít jen areál, tajně doufal. Jak moc se mýlil, zjistil záhy, když zamířili k létajícím klecím.                                                                 

„Tam nejdu, moc se to točí,“ odmítl to razantně.                                      

To byla jedna z mála věcí, na které se s Markétou nikdy neshodli. Ona adrenalinové atrakce milovala, ale nikdy tam nechtěla jít sama, naproti tomu on by nebyl proti, ale jeho tělo zásadně ano.                                                    

Markéta věděla, že se mu dělá zle, a tak ho nenutila, šli na klece sami s Adamem. Když se o patnáct minut později vrátili, přistihli Damiána uprostřed hovoru s dvěma anglicky mluvícími turistkami. Jakmile je viděl, rychle se s dívkami rozloučil a běžel k nim.                                                                                        

„To jsem si mohla myslet,“ ucedila jedovatě a probodla ho očima, když je doběhl a zastrkával si přitom mobil do kapsy.                                                     

„Jen mě požádaly, jestli bych je nevyfotil u strašidelného domu,“ vysvětloval. Moc nechápal, o co tu jde, ale když viděl její výraz, jako by se vrátil v čase do dob temna.                                                                                                        

„Jasně! A ty ses jich hned neváhal vyptávat odkud jsou, jak dlouho tu budou a kde jsou ubytované! Fotil ses s nimi i když je neznáš. Damiáne, já rozumím anglicky.“                                                                                                   

„Jen jsem přátelsky konverzoval,“ pokrčil rameny a ledově dodal: „Toť vše!“                                                                                                                                 

„Aha, takže to má být pomsta? Za to, co jsem řekla na pláži?“               

„Ne.“                                                                                                                    

„Nemůžu tě nechat ani minutu o samotě, aniž by ses nepokoušel balit první sukni, která jde kolem!“                                                                                       

„Co blázníš? A vůbec, jsem svobodný, můžu si dělat co chci. I kdybych je balil, a tak to nebylo, je to moje věc. Dáváš mi celou dobu najevo, že k tobě nepatřím, tak se tak chovám.“                                                                                      

„Máš pravdu,“ umírnila se. „Dělej si, co chceš. Nepatříme k sobě.“       Otočila se zády a posunkem nařídila Adamovi, aby ji následoval. Damián jim byl v patách.                                                                                                          

„Proč jsi ještě tady?“ Oslovila ho po pár krocích. „Běž za těmi studentkami. Mohly na tobě oči nechat.“                                                                                 

„Já jsem přišel s vámi, navzdory tomu, co jsme si teď řekli, a tak to i zůstane.“ Namítl, s rukama klidně sepnutýma za zády.                                

Zastavila se a zadívala se mu do tváře. „Jenomže mi jdeme na StarGate.“ Ukázala směrem doleva. Podivně se jí přitom zalesklo v očích a až teprve po tom, co pohledem následoval její prst, si uvědomil, že v nich tančily ďáblíci škodolibou rozkoší. Ztěžka polkl a krátce zhodnotil, jak je na tom jeho žaludek. Zvládne to bez ostudy?                                                                                                

„Nemusíš tam s námi.“ Pokrčila rameny.                                                    

„Půjdu,“ řekl pevně. Podíval se na Adama, který byl už po klecích bledý jako stěna a třásla se mu kolena, ale před Markétou nechtěl, stejně jako on, ztratit tvář. Koupili si žetony.                                                                                             

„Ještě stále si to můžeš rozmyslet.“ Popichovala Damiána, který v řadě třeštil oči nahoru.                                                                                                           

„To je dobrý, vím, do čeho jdu. Kdysi jsem na podobným pekelným krámu byl.“ Nasadil soustředěný a nezlomný výraz. „Ale Adama z toho vynechej. Dělá to jen proto, aby tě podržel, a myslím, že to nezvládne. To si nezaslouží.“                                                                                                                               

„Ten, kdo to nezvládne, jsi ty,“ odporoval jmenovaný, který všechno slyšel.                                                                                                                                   

„Jak myslíš.“ Damián musel uznat, že jak se zkracovala řada, orosilo se mu čelo. Jeho největší strach nebyl z atrakce samotné, nýbrž z toho, že se na ní pozvrací. Když už měli nasedat, naposledy se ohlédl po toaletách. Ty byly příliš daleko, takže se musel spokojit naproti přes chodník s napůl obsazenou lavičkou a odpadkovým košem. Aspoň má přehled, kterým směrem bude utíkat, až se to zastaví.                                                                                                                

Když se připoutali na sedačkách v řadě vedle sebe, a konečně se stroj ve tvaru oboustranného kladiva začal točit, pomyslel si, že to nakonec nebude tak zlé, a dokonce se může stát, že to bude i zábava. Ale pak atrakce StarGate nabrala na rychlosti a jemu se zvedl žaludek. Po pár kolech se změnil směr otáčení, a to už v obličeji střídal barvy jako roztočená duhová kulička. Adam na střídačku pištěl, prosil Boha o pomoc, smál se a brečel, a Markéta s jekotem Damiánovi zarývala nehty do hřbetu ruky. Byl přesvědčen, že to je jeho poslední hodinka.                                                                                                               

Když se to konečně zastavilo, Markéta si spěšně spravovala ramínka tílka, která jí hned na začátku sjela z ramen dolů a odhalila se téměř celá bílá podprsenka. Během úprav střelila pohledem vedle, ale zjistila, že Damián má příliš velké problémy sám ze sebou, než aby si toho všiml. Vyběhl na chodník, v předklonu se zapřel rukama o kolena a zhluboka dýchal. Adam vystoupil úplně poslední, musel nejdříve najít jistotu v nohách.                                           

Damián se shrbený odpotácel k lavičce, která mu byla pohotově párem s cukrovou vatou uvolněna, a sesunul se na ni. „Snad ti není zle?“ prohodila Markéta, když ho došla. Úkosem se na ni podíval. Adam se rozklepaně posadil vedle něj. „Co to s vámi je? Vy chlapi, nic nevydržíte!“                                  

Damián by něco na to rád podotkl, ale místo toho se radši držel za ústa.            

„Donesu ti něco k pití,“ usmála se a odběhla.                                             

Když byla pryč, Adam se k němu naklonil. „To byla noční můra. Když se to zastavilo vzhůru nohama, myslel jsem, že vypadnu a rozplácnu se o chodník.“  

„Já vím.“ Přikývl zmoženě a pomyslel si, že Adam při své výšce a konstituci třináctiletého dítěte, k tomu zřejmě neměl daleko. Co by na to řekl Jindřich, kdyby jeho malého bratrance museli seškrabávat z chodníku.                            

„Myslíš, že si všimla, že jsem brečel?“ Podíval se na něj dětskýma, ještě stále lesknoucíma se očima.                                                                                       

Damiánovi bylo příliš špatně na to, aby se mu vysmál. Navíc po tom, co se do něj vcítil, měl pochopení pro jeho strach o život. Zároveň si byl vědom, že vůči tomuto chlapci nějak měkne, a to se mu vůbec nelíbilo. „Myslím že ne, Adame. Byla zaměstnaná svou podprsenkou a tím, že mi zarývala nehty do ruky.“ Adam se rychle ohlédl dolů a uviděl šrámy na hřbetě jeho pravačky.      

„Sakra,“ ušklíbl se soucitně, „tak proto ti šla pro pití.“                             

Markéta byla zpět s půllitrovým kelímkem vychlazené coly, poděkoval a s úlevou začal srkat brčkem. Posadila se vedle něj a se starostlivým pohledem ho sledovala. Brzo byla nevolnost pryč, přestalo mu hučet v uších a zase viděl své okolí ostrým zrakem. Lenivě se tedy opřel a sledoval dění okolo. Bylo mu dokonce velmi dobře. Sotva zaznamenali, že Adam odběhl na záchod.              

„Už je ti líp? Máš zpátky barvu v obličeji.“ Natáhla ruku a dotkla se jeho čela, aby mu z něj odhrnula vlasy. Vytřeštil na ni oči.                                                            

Z jejích starostlivých slov byl u vytržení, ale teprve když se ho dotkla tímto pečujícím gestem, tak to byla rána pod pás; Chemie, ta prokletá čarodějka, zafunguje vždy, když je tato žena nablízku, aby otřásla v základech celým železobetonovým ohradníkem s ostnatými dráty a elektrickým rozvodem, který si vystavěl proti ženám a emocím.                                                                                      

Na tuhle nic z jeho obranných mechanismů neplatí, je imunní, je to železná lady.                                                                                                                          

Je jako Daenerys, osedlá draka a přiletí si jakoby nic, na nebi bez mráčků, s tím nevinným výrazem ve tváři. A pak, když to člověk nejméně čeká, na pouhé mrknutí oka nechá vychrlit oheň a spálí na uhel vše, co si do teď pečlivě vybudoval. Jeho svět se pálí v plamenech a on to bezmocně sleduje jako otrok všech emocí, co v něm vyvolává, protože není schopen se jim bránit. Pak, až zase odletí bůhvíkam a na kdovíjak dlouho, si on vezme koště a bude to spáleniště uklízet na hromádky.                                                                                        

V této sérii hra o trůny skončila dřív, než začala, královna si své místo prostě vzala. Jen tak seděl, rozvalený na lavičce, s colou v ruce, valil na ni oči a v představách viděl ten dým, jak jí doutná nad hlavou. Dým, který zbyl ze světa před jejich setkáním.                                                                                                           

„Damiáne, já vím, co jsi teď pro mě podstoupil. Tak se takhle netvař.“ Opřela se těsně u něj, takže se dotýkali rameny a koleny.                                       

„Já jen nevím, co si mám myslet,“ přiznal, mezi srkáním z brčka.           

„Ach jo,“ povzdechla. Zkontrolovala, jestli se Adam už nevrací, a opět se podívala na něj jiskřivýma očima, když řekla: „Vím, jak ti kolotoče nedělají dobře. Protože jsi machroval před těmi holkami, chtěla jsem se trochu pomstít. Ukázala jsem na tu nejhorší věc, která tu je, přesvědčená o tom, že na ni nevlezeš a já se ti pak budu moci vysmívat a shazovat tě, že jsi srab. Ale ty jsi tam šel. Přiznám se, že mě to šokovalo. Tohle bylo moc i na mě. Málem jsem se počůrala,“ zasmála se.                                                                                                 

Damián se nesmál, nespouštěl z ní oči. Věděl, že to je zlý, že to dělat nemá. Četla v něm. Nebylo to nic těžkého, vždy, když se na ni díval, byl jako otevřená kniha. Ona to ale nikdy dlouho nevydržela, dívat se mu do očí. Vždy ji to polekalo, tohle o něm vědět nechtěla, nechtěla to číst.                                  

„Omlouvám se za ty nehty.“ Dotkla se bříšky prstů hřbetu jeho ruky, ale sotva si uvědomila, co dělá, odtáhla se s cuknutím, jako by si to musela sama před svým svědomím vyčítat.                                                                                      

„Proč se mě tak bojíš?“ zeptal se.                                                                 

„Co prosím?“ Zvedla oči.                                                                                 

„Nic,“ odvrátil se. „Potřebuju cigáro.“                                                          

„Nevedu.“                                                                                                           

„Já vím, nesnášíš to. Taky bych mohl přestat. Neuděláme si fotku?“ Navrhnul náhle. Markéta kupodivu souhlasila a přiklonila se k němu, když vytáhl mobil. Natáhl ruku, aby si udělali selfie a ona nasadila úsměv. Zmáčkl tlačítko a v tu chvíli se k ní obrátil a políbil ji na tvář.                                                             

„Co to děláš?“ Rozzuřila se a strčila do něj, až mu vylítl kelímek coly z ruky. „Damiáne, ty jsi pako!“                                                                                         

Ignoroval to. Zajímalo ho jen, jak fotka dopadla, a už projížděl galerii. „Povedla se,“ zajásal.                                                                                                        

„To smažeš. Smaž to! Okamžitě to smaž, před mýma očima.“                

„Zbláznila ses? To neudělám.“ Zachechtal se a škodolibě dodal: „Dám to do storíčka.“                                                                                                                 

„To nesmíš, bez mého souhlasu ne!“ Zvolala hlasem vystupňovaným hysterií do výšky, a podbarveným hrůzou a nevírou, že ji poslechne.                           

„Tak mi v tom zabraň,“ zakřenil se, v ďábelském potěšení, a ruku, v níž držel telefon, natáhl nad hlavu. Markéta s výškou metr šedesát, neměla šanci dosáhnout ani na loket jeho ruky.                                                                                      

K jejímu štěstí oba stále ještě seděli, a tak když se s nadávkami drápala po mobilu, musela se chtě nechtě sem tam otírat o jeho tělo, zároveň ji od sebe druhou rukou odstrkoval a smál se dětinskou radostí. V jednu chvíli se naklonila vpřed a jejich obličeje se ocitly v těsné blízkosti, v tom okamžiku ztratil soustředění, to byl od ní promyšlený tah. Kolenem mu zaklekla do rozkroku. Hlasitě zaúpěl a ona se zmocnila telefonu. Protože byli ale na sobě, Damián se s bolestínskou grimasou svalil z lavičky na zem a Markéta letěla s ním. Telefon, ona koleny a on zády napřed, spadli na chodník.                                                          

Rychle se zvedla a sebrala ze země jeho iPhone, jenomže odemykání bylo na otisk prstu. A displej byl prasklý. Zděsila se.                                                  

„Tohle jsem nechtěla.“ Podala mu ho provinile, když se sbíral ze země a vyšplhal se zpět na lavičku.                                                                                         

„Tohle jsem taky nechtěl,“ omluvil se, při pohledu na její rozbité koleno. Odemkl displej, najel do galerie a odevzdaně jí ho předal. „Jestli chceš, vymaž to. A bez obav, ten displej už rozbitý byl.“                                                            

Markéta zkontrolovala fotky, bylo jich pět a jen na dvou byl polibek. Zaostřená byla pouze jedna. Dovolenková momentka, letmý polibek na líčko, za nimi svítila různobarevná světla reflektorů z atrakce. Líbila se jí, byla lichotivá, usmívala se tam a Damiánův polibek působil upřímně. Musela si přiznat, že oba vypadají jako z plakátu.                                                                                      

V rychlosti projela galerii, dokud k tomu měla příležitost. S údivem zjistila, že to nejsou jediné její fotky. Má tam rovnou několik dalších momentek, o nichž nic netušila. Markéta na pláži v plavkách a pak i v šatech, Markéta na balkóně, Markéta u krámku s bonbóny, Markéta s Tommym a tak dále. Její prst přejel k ikoně koše, pak ji ale něco zastavilo. Byl to zvláštní pocit, pocit, že by to dělat neměla. Všude ji to slušelo, jakoukoliv z nich by si sama dala na profil. Vrátila mu telefon.                                                                                                

„Nesmazala jsem ji, je pěkná, pošli mi ji. Ale slib mi, že to nebudeš uveřejňovat, s tím polibkem jsem nesouhlasila. Chodím s Přemou, aby bylo jasno. A ty ostatní fotky budu předstírat, že jsem neviděla a radši ani nebudu přemýšlet o tom, proč je tam máš. Už mě laskavě nefoť.“                                                   

Přikývl a usmál se. Prošlo mu to snadno.                                                     

„Kde je Adam tak dlouho? Raději ho půjdu zkontrolovat,“ řekl a odešel na veřejné toalety. Záhy zjistili, že kombinace prudkých otáček a vína Adamovi neudělala vůbec dobře. Hodinu se ho pokoušeli vyvětrat procházkou podél moře, než byl schopen vrátit se domů a předstoupit před svého bratrance. Plánovaná návštěva diskotéky byla tak odložena na jindy.

Líbí se Vám příběh o Damiánovi a chtěli byste knihu celou a hned? :) Mrkněte sem: 

Detail produktu: "Léto v kopru" (simpleshop.cz)