1

Stála jsem u okna a netrpělivě vyhlížela, kdy přestane pršet. Leje několik dní a ani teď to nevypadá nadějně, naštěstí sprchne vždy až odpoledne a navečer. Výhled přes omšelé okno na šedivou ulici zalitou loužemi a potůčky vody, mi zkreslují kapky deště na okně. Dnes venčení Berta neklapne, v tomhle nevystrčí nos ze dveří. Se zklamným povzdechem jsem odstoupila od okna s oprýskanými rámy a znuděně se rozhlédla po pokoji. Jedna z každodenních činností, na kterou se vždy těším, dnes odpadne. Stařenku, paní Modrou z přízemí, skočím aspoň navštívit a zeptám se, jestli ode mě něco nepotřebuje. A udělám to hned.                                                                           

Vyběhnu ze svého malinkého bytu na chodbu starého patrového domu jen v papučích a svetru, ačkoliv je tu zima jak severním pólu, seběhnu schody do přízemí a zaklepu na dveře po levé straně. Bert jako vždy upozorní na vetřelce za dveřmi halasným štěkotem a hrabáním předními tlapkami na dveře, dokud se osmdesátiletá sousedka nedošourá ke dveřím a neotevře je. Vzala jsem hned Berta aspoň na zahradu, aby počůral růžový keřík pod okny, který se z jedné strany drží pod střechou, aby mu nepromokla jediná kudrlina, kterými se jako pravý pudlík může pyšnit, a když jsme se vrátili, stará paní mě pozvala na čaj. Chvíli jsem se u bábiny Modré zdržela a vzájemně jsme si dělaly milou společnost. Pak začaly televizní zprávy, ty si bábina nenechá nikdy ujít, a tak jsem se rozloučila a vyběhla k sobě nahoru.                     

Když jsem se vrátila domů, najednou mě opustila dobrá nálada, kterou jsem nasála ve společnosti dole. Vytáhla jsem pizzu z mrazáku a hodila ji do trouby. Stále nevím proč, ale tohle místo na mě už od začátku působí jaksi pochmurně. Jsem tu tři měsíce, ale pořád si nemůžu zvyknout. Tři měsíce, kdy jsem si sbalila tašku a utekla od svého přítele. Našla jsem si tento pronájem a myslela si, že se na mě usmálo štěstí…                                            

Z hloubání mě vytrhl šrumec od sousedů. Pustili si hudbu a dunění bubnů a burácení kytar otřásalo podlahou a zdmi, div se mi nerozhoupal lustr na stropě. Totiž, původně to byl dvougenerační dům a nahoře byla pouze jedna bytová jednotka, ze které se někdy v průběhu posledních třiceti čtyřiceti let udělaly dva samostatné byty, a majitelka domu je teď pronajímá. To jsem se dozvěděla od bábiny. Proto tu jsou stěny ne z cihel, ale snad z papíru. Nebyl by to takový děs, kdyby vedle mě nebydlelo stádo postpubertálních divočáků. Já mám co říkat, jsme zhruba ve stejném věku, ale oni se dvacet nechovají.                                                                                  

K hudbě se přidaly hekavé zvuky, něco jako dusivý přituplý smích. Obrátila jsem oči a šla zkontrolovat troubu. To dnes zase bude něco, ráno vstávám o půl paté.                                                                                                     

Sáhla jsem po ovladači a zapnula televizi a dala hlasitost na maximum. Světlo z obrazovky prozářilo pokoj a zrovna se po sérii reklamních spotů rozezněla poutavá znělka seriálu, když na chodbě práskly dveře. Na okamžik jsem v očekávání ztuhla, když se ozvalo klapání na dveře. Moje dveře. Chytla jsem se za hlavu, včera jim to nestačilo a pro všeobecný úspěch zkouší druhé kolo? Zpočátku bylo zaklepání docela civilizované a opatrné.                                                                                                                          

„Princezno, dáš si panáka?“ zašuškal i s škytnutím zřetelně podnapilý hlas. Podle hloubky a intonace jsem rozpoznala, že patří Dlouhánovi. Je to asi dva metry vysoký hubený kluk, který okupuje sousední byt, a tak mu přezdívám Dlouhán.                                                                                                   

„Votevři, víme, že jsi doma, viděli jsme tě kočko.“ Tak tento ochraptělý patří zase jeho kamarádovi, který Dlouhána následuje jako jeho stín a vypadá jako jeho protiklad, jelikož mu sahá sotva do půlky ramen. Vypnula jsem troubu a nechala v ní pizzu ještě dodělat, když tu si hlasitě šuškali mezi sebou a pak vybuchli hlasitým bezduchým smíchem, díky kterému jsem na místě poskočila. Kdyby nebyli namol, otevřela bych, prohodila bych s nimi slovo a přátelsky je odmítla. Vlastně kdyby nebyli namol, nešli by mě už třetí noc za sebou otravovat. Dámská společnost jim kolem sedmé odešla, jak jsme s bábinou, když jsem byla ještě dole, slyšely, díky pištivému křepčení a klapotu podpatků, takže se asi pánové nudí. Je neděle, doufala jsem, že zavřou krám a konečně to zalomí, ale jak vidím, zítra ani jeden z nich nepotřebuje fungovat.                                                                                                              

„Jednoho panáčka princezno a dáme pokoj, slibuju,“ žadonil Dlouhán a zaškrábal nehty na dveře. Proč mi pořád říká princezno, kypěla jsem vzteky.                                                                                                                                          

„Na dobrý sousedský vztahy,“ zachraptěl jeho kamarád prcek. Unaveně jsem opřela obličej do dlaní, tihle asi hned tak neodejdou.                 

Vyhýbám se jim, protože tahle partička ochomýtající se kolem Dlouhána, může být docela nebezpečná. Bábina mě varovala, sotva jsem se přistěhovala. Pohybují se tu a kolem bytu shlukují pofidérní typy a často dochází k hádkám nebo bitkám. Zažila jsem na vlastní uši dvě. Bábina mi vyprávěla, že těsně před mým nastěhováním došlo k takové hádce, že tekla krev. Došlo k tomu na chodbě a před domem a tentokrát už přijela policejní hlídka. I když nebylo jasné, kdo je zavolal, a všichni zúčastnění se zavčas rozprchli, nějak se dovtípili, že to byla Křáčmerová z přízemí a do rána měla rozbitá okna. Nemůžu uvěřit, že jim je kolem dvaceti, jsou to prakticky moji vrstevníci, a přesto nemůžeme být víc rozdílní. Pocházím z rodiny, kde jsem ani vzdáleně nic takového nepoznala, s nadměrným užíváním alkoholu jsem se setkala až po sestěhování sem do města, a to nejdříve u Libora a pak tady.               

Neklidně jsem se zavrtěla na posteli, jelikož tady nemám žádnou sedačku a rozhodla se dělat mrtvýho brouka a počkat, až je to přestane bavit. Ozvalo zabušení, až mi vyskočil ovladač z ruky.                                             

„Tak co je? Otevři, honem. Máme tu všechno co budeš chtít!“             

„Všechno, všechno, na co si vzpomeneš! A něco navíc,“ překřikovali se ti blbouni. Pak se mi celé dveře otřásly, když se jeden z nich na ně svalil a opřel se o ně. Pak si hlučně odplivl na zem. „Jdeme, je to kráva,“ promluvil ochraptělý prcek na svého vysokého kumpána.                                                            

„Hmm,“ zamručel v odpověď a díkybohu se skutečně odšourali k sobě. To jsem si myslela, než mi o pár vteřin později někdo kopl do dveří, až jsem vysypala pizzu na zem během vytahování z trouby.                                        

„Co děláš, debile!“ ozvalo se rozčileně.                                                       

„Je tam, tak to má za to,“ odpověděl prcek.                                               

„Proto nemusíš vykopnout díru do dveří ty vole! Posrals to.“                 

„Ať. Namyšlená kráva.“                                                                    

„Sklapni a radši pojď.“ Tentokrát za nimi skutečně bouchly dveře. Chvíli nato od nich začala opět dunět stále dokola omílaná metalová vyvářka. Zavrtěla jsem hlavou, lehla si s nakrájenou pizzou do postele, vypnula televizi a pustila si seriál v notebooku na sluchátka.