Přestěhovali se na její desáté narozeniny. Z okraje města a rodinného domu se zahradou šli do velkého bytu na největší sídliště ve městě. Nechtěla na sídliště a taky že si těžko zvykala, děti tady byly jiné, třída větší a přišla o všechny své kamarádky.                                                                                                         

Mělo to ale výhodu, strašně moc si odjakživa přála psa. Paradoxně si ho na dům nikdy nepořídili, ale když se přestěhovali, rodiče konečně svolili. Nelíbilo se jí tu, byla jako v kleci, lidé byli divní a všude paneláky. Mělo to ale obrovské plus. Splnil se jí sen, bude mít svého psa! Představovala si, jak budou nejlepší kamarádi, jak s ním bude usínat v posteli místo plyšáka, jak s ním bude pobíhat venku a budou si hledat nové kamarády, se kterými budou chodit ven. Jak si s ním bude hrát a jak ho bude cvičit. Nerozlučná dvojka, vysněný parťák.                                                                                                

V inzerátu si rodiče vybrali štěně, plemeno vybíral táta a bylo nepřípustné, že by to byl malý pes, ovšem musel to být pes do bytu, aby netrpěl tím, že není venku. Byl to dalmatin. Jeli pro něj celá rodina, Ben pocházel z dvanácti sourozenců a narodil se na venkově téměř ve chlévě a měl tmavě hnědé tečky.                                                                                                               

I on si na nové prostředí a rodinu těžko zvykal. Když se vyspal a otevřel oči, nestačil se divit, kde to je, proč je s cizími lidmi a někde, kde to nezná. Vzali mu kousek hadru, který měla štěňata v pelíšku, takže cítil jejich pach a držel se na ní. Nakonec si za pár dní zvykl a dívka s ním chodila ven a učila ho se venčit na trávníku. Byl tak roztomilý, měl něco přes dva měsíce a tečky se mu teprve sytěji vybarvovaly. Byla tak šťastná, že má své štěně, ale přece jen do postele byl už teď trochu velký a jak rostl, nerespektoval ji. Výcvik si tak vzal na starosti táta a ona štěně jen venčila.                                        

Pak se stala velká tragédie. Ben měl asi čtyři měsíce, když vážně onemocněl parvovirózou. Léčba probíhala na kapačkách, kam ho rodiče vozily na veterinu a na lécích. Beník vyhubl na kost a vypadal velmi špatně, trpěl a brzo nedokázal ani stát na nohách, jak byl zesláblý. Sotva se pohnul a celá rodina se modlila, aby to zvládnul, ale byl ještě příliš malý, slabý a nemoc byla zákeřná a smrtelná. Prognóza zněla velmi nejistě, měli jsme se připravit na nejhorší. Konečně měla své štěně, ale ono jí teď umíralo před očima. Doma jí řekli, že za to může ona, protože chodila se štěnětem do zverimexu, když nemělo ještě všechna očkování. Prý to chytil od papouška. A tak se stalo, že cítila vinu, že její vysněný přítel je teď v takovém stavu proto, že se tam s ním musela chodit chlubit a kupovat mu za kapesné kostičky a hračky, aby ji měl rád a víc ji poslouchal.                                                                            

Na kapačky se muselo chodit denně hned ráno, ale její rodiče neměli čas, museli do práce. Jedno ráno jí řekli, ať to obstará ona, vždyť přece za to může, že je nemocný. Na oplátku ji uvolní ze školy. A tak šla se svým Benem k veterináři, který byl docela daleko, asi dva kilometry a Ben nemohl chodit. Odnesla ho na tramvaj, to ještě zvládla ale i přesto že byl jen samá kost, byl na ni dost těžký. Jeli dvě zastávky a ona se celou dobu modlila, aby to vydržel a nevyzvracel se v tramvaji, když najednou vylezl řidič z kabinky a začal po ní křičet ať s tím psem vypadne, že nemá košík. A tak ho vynesla z tramvaje ven. Ještě dlouho jí zůstával rozum stát nad tím, proč se tak choval, když musel vidět, že to je jen štěně navíc vypadá jak ležící hromádka kostí a kůže a jede s ním jedenáctileté dítě a příští zastávka staví před veterinární klinikou. Byla to ale už jen jedna zastávka, a to ho tam zvládla odnést, když se na zastávce vyzvracel.                                                                                              

Na veterině se divili, že s ním přišlo dítě a samo, napíchli mu kapačky a Beník klidně téměř hodinu ležel na stole a ona se na něj dívala a držela ho za tlapku a hladila jej. Soucítila s ním a byla mu oporou, prosila, aby se uzdravil. Nazpět už zvládl jít sám, bylo mu líp. Naštěstí to byla výjimečná situace a s Benem se jezdilo na kapačky autem.                                                       

A pak se stal zázrak. Byl Štědrý den a když jednotliví členové rodiny vstávali z postele, Ben je všechny přišel přivítat na vlastních nohách, a nejen že vstal, ale pobíhal a radoval se a na všechny se smál dalmatinským úsměvem. To byl nejkrásnější dárek. Pak Ben začal postupně prospívat, rostl a sílil, a nakonec z něj vyrostl velký a dobře rostlý dalmatin, téměř výstavní, krásně vybarvený pravidelnými tmavě hnědými puntíky. Dožil se patnácti let a už nikdy nebyl nemocný.                                                                                                  

Dívka se časem musela smířit, že není její, že to je jen nálepka. Je to pes v rodině, který když něco provedl, musela to uklidit nebo vyřešit ona, musela ho venčit, což bylo docela obtížné na přelidněném sídlišti, kdy on útočil po psech a byl na ni docela silný a musel mít náhubek, ale jinak ji bral jako člena smečky nic víc. Nerespektoval ji a nepřilnul k ní. Bohem byl pro něj táta, kterého miloval a následoval. Ti dva byli tým. Svého, svého pravého psa, si pořídila až o deset let později, a to byl skutečný parťák. Přesto získal Ben své nezapomenutelné prvenství v jejím srdci.