16

Sádru mu sundali ve čtvrtek ráno a v pondělí šel do práce na ranní směnu. Měl dva dny a víkend na to, aby si ruku doma rozcvičil, dle rad si pořídil pěnový míček a gumový kruh do dlaně. Rentgen ukázal zlomeniny krásně zhojené i pohyblivost nebyla omezená, přesto doma cvičil velmi poctivě. Nechtěl na sebe svalit další šílenost a být zase kvůli zranění omezovaný v pohybu na několik týdnů.                                                                                                                                             

Ve skutečnosti tu nešlo o práci, ale o to, že měl v plánu zvýšit náročnost posilovacích cviků. Přemýšlel, kdo z přátel a známých by mu mohl jako začátečníkovi poradit, případně by mohli chodit posilovat spolu. Došel k smutnému závěru, že nezná nikoho. Ve společnosti, v jaké se pohybuje, tomu jednoduše nikdo nefandí. Napadlo ho fitko a trenér, ale to by bylo drahé a on si teď šetří na důležitou věc, když už se pro to po zaváhání opět rozhodl. Už mu zbývá málo a bude mít na profesionální foťák, který si vybral. Pak bude moct fotit i ty zakázky, které se mu občas nabízejí na sociálních sítích a na webu a on si na ně netroufá. Nebude se mít na co vymlouvat. Je čas do toho šlápnout. A jednou v budoucnu by mohl uspořádat malou výstavu vlastních fotek, to je jeho vize.                                                                                                                                           

Takže musí začít sám. Z kamarádů by se k němu jistě rád někdo přidal, ale vzhledem k jejich postoji k disciplíně a soustředěnosti, by ho jen brzdili. Okecávali by to a hledali by tisíce výmluv, proč si musí jít zrovna teď zapálit a že ty činky jsou moc těžké a dnes záda nějak křupají… Ve skutečnosti by s ním chtěli jen trávit čas tlacháním a lelkováním. To můžou dělat potom venku na hřišti, a ještě se při tom kopnou do balónu a Ina se vyvenčí. Vítek to myslí vážně, chce opravdu začít posilovat a začne s tím co má, s vlastní váhou, několika činkami a posilovací gumou. Pro začátek.                                                                   

Poslední dva dny lustroval různé weby a YouTube, stejně jako když si pořídil Inu, a vše co potřeboval, si tam vyhledal. Uložil si videa, články a dělal si výpisky. Zatím to nebude nic těžkého a náročného, jen zjistí, jestli u toho vydrží a jestli budou vidět nějaké výsledky.                                                                               

Začal dřepy a sklapovačkami, dokud měl sádru. Objednal si jednoručky a závaží pro začátek do dvaceti kilo, posilovací gumu a nechal si to dovézt domů. Ondra mu notoval, když se poprvé zkoušel rozcvičovat a zoufal si, že by si to chtěl taky vyzkoušet.                                                                                                         

V pondělí ráno, když jel na kole do práce, si za to všechno pěkně nadával. Bolely ho paže a prsní svaly, sotva udržel řídítka a šlapal námahou, jak se mu třásly nohy. Modlil se, aby ho první den po neschopence nedali na fyzicky náročnou práci. Popřípadě se vymluví na ruku, že ještě není v pořádku, naplánoval si.                                                                                                                                       

Když se v šatně převlékl, připravil a přiběhl na pracoviště, našel na tabuli své jméno připsané na úplně jinou výrobní halu. Přeřadili ho. Takže se s kamarády od teď může definitivně rozloučit. Žádný Džony, Mára ani Filip a Bára.  

Vrátil se výrobnou odkud přišel, a přitom to vzal přes dílnu, kde se slévá čokoláda do forem. Bylo tam prázdno a ticho, obrovské stroje stály. Měnili na konci noční formy, uvědomil si a zabrouzdal kousek dál až na konec haly do umývárny, a jak předpokládal, našel tam Báru se dvěma dalšími pracovníky. Byla mezi nimi ta protivná Dita, a právě umývali horkou vodou součástky do stroje. Některé součástky jsou obrovské a těžké, často se do pojízdných van ani nevejdou, musí se ostříkat hadicí a drhnout kartáči, aby se umyly od čokolády. Je to hrozná práce, Vítek to nenáviděl, a právě proto na to často posílají ty nejmladší. Člověk odtamtud vyjde po hodině dřiny celý mokrý a špinavý, s rukama bolavýma, jak drhne kartáči každý otvor od šroubku na nekončících rozmontovaných součástkách, nemluvě o puchu a hmotě, která se změní v horké vodě z dobré čokolády na mazlavý hnus. Někdy se stihl běžet do šatny převléct, než se stroje opět rozjely s novou zakázkou. Častěji se ale na umytí součástek nečekalo, použily se jiné, takže mezitím druhá skupina vyměnila formy a poté se mohl do pár desítek minut stroj rozjet. Vítkovi sotva zbyl čas na vypití kávy a zakousnutí rohlíku, natož aby letěl do šatny pro suché oblečení a boty. Vracel se na pracoviště do studené haly promočený a klepal se, než na něm mokré věci uschly. Stávalo se ale také docela často to, že se stroj po smontování a výměně forem nerozjel. To pak měli přestávku o dvě hodiny delší, než jej mechanici seřídili, nebo jim dali náhradní práci, úklid nebo například rozsypávání a oddělování slepených rozinek. To Vítek miloval, vždy se jich nacpal.                            

Mávnul ode dveří na Báru, jakmile zvedla hlavu a všimla si ho, a zahlédl, jak se její z námahy rudolící obličej rozzářil. „Víťo, Víťo, ahooj!“ zakřičela, co jí hlasivky stačily, aby přehlušila hluk natlakované vody stříkající z hadice. Vítek ukázal prstem, že musí jít do jiného patra. Bára to hned pochopila a smutně pokrčila rameny. S úsměvem si mávli na pozdrav.                                              

Opustil dílnu a vynořil se v chodbičce, v takzvaném hygienickém koutku, ale místo do dveří na chodbu směrující do šaten, odbočil vlevo do zastřešeného koridoru. Ten ho zavedl do budovy, kde se vyráběly čokoládové tyčinky a bonboniéry. Seběhl ze třetího patra do druhého, kde na něj už u kanceláře čekala vedoucí směny. Říkají jim tu parťačky.                                                      

„Víťa Valášek, naše nová posila,“ konstatovala, když se střetli u tabule s rozpisem směn vedle dveří do kanceláře. „Ty máš čerstvě sundanou sádru a jsi dnes v práci poprvé,“ ujišťovala se, že má správné informace. Vítek přikyvoval. Nedokázal odhadnout, kolik jí může být, přes tu potravinářskou čepici, která lidi značně zkresluje – obzvlášť ženy, které mají dlouhé vlasy a po směně si je rozpustí a v šatně se trochu namalují, Vítek venku zásadně nepoznává – ale už teď mohl posoudit, že tato parťačka vypadá mnohem příjemněji než vedení na čtverce.                                                                                                                

Zavedla ho ke stroji, kde už čekali dva pracovníci, jedna mladinká učnice a asi padesátiletý hubený muž s knírem, který jí právě ukazoval, co bude dělat.                                                                                                                                 

„Je to nenáročná práce, to bude pro tebe ideální. Navíc jsem slyšela, že jsi šikovný a rychlý, pomoz občas tady mladé, kdyby nestíhala,“ mrkla na něj parťačka a nechala ho v nové společnosti. Muž nováčka rychle prolétl pohledem, ale učnice byla plně zaneprázdněna zápasem s velkou krabicí, kterou se pokoušela složit, a ani si nevšimla, že tam někdo byl.                                

„Jsem Pavel, mám na starosti baličku. Znáš to tu?“ zeptal se ho muž s knírem, když k němu přistoupil, aby se slyšeli pře hučící stroje kolem.                  

„Víťa. Nikdy jsem tu nebyl, ale mám představu, o co jde,“ pravil po letmém shlédnutí stroje a druhu nachystaných čokolád. Ulevilo se mu, bude to brnkačka. Učnice na jednom konci pásu vysypává z bedýnek malé čokoládky v obalu, ty pak jedou do stroje, který je zabalí do jednoho sáčku po patnácti kusech. Z druhého konce vyjíždějí sáčky s čokoládami a Vítek bude mít za úkol hlídat obal a dobře natisknuté datum a pytlíky skládat po třiceti kusech do velké krabice, kterou si předtím složí a zalepí dno. Tu pak opět zalepí páskou, dá na správný roh etiketu s popisem produktu a krabice bude skládat na paletu podle určeného systému a dávat přitom pozor, aby byly na první pohled viditelné všechny štítky.                                                                                                                        

Jelo to pomalu, aby učnice stíhala brát a uklízet bedýnky, a přitom rozhrnovat čokoládky na pás, aby se neucpal, takže Vítek měl dost času si krabice nachystat na dlouho dopředu, čekal až postupně vyjedou hotové sáčky, občas pomohl učnici a v mezidobí houpal nohama. Trvalo to, než zaplnil tolik krabic, aby mohla paleta odjet. Chyběla mu tam židle, a tak ji sebral od vedlejší baličky, která stála. V jejich rohu haly bylo celkově prázdno, pracovníci dělali u jiných strojů na druhém konci a vypadalo to, že to je zkušební provoz nového výrobku. Pavel se staral o funkčnost stroje, a aby nedošel baličce kotouč s obalem. Zároveň přivážel a odvážel na paletách Vítkovi krabice a učnici prázdné a plné bedýnky s čokoládami. Díky jasně určeným úkolům práce šla od ruky, a protože si navzájem pomáhali, Pavel zrychlil baličku, takže stíhali jet podle výrobního plánu, a ještě jim zbyl čas popovídat si a sem tam nadhodit nějaké žertíky.    

Směna v poklidu ubíhala, balička se zasekla jen třikrát a Pavel to dokázal snadno spravit bez přivolání mechanika. Vítka to bavilo, dokonce si pomyslel, že kdyby to věděl, byl by se do práce snad i těšil a nekazil by si poslední den špatnou náladou. Nemusel se s Ondrou rafnout. Jen ho mrzí, že se neuvidí s kamarády, kteří jsou na čtverce, ačkoliv jim tam tu práci vážně nezávidí. A je pravda, že by to možná nebylo jako dřív, uvědomil si hořce, když nad tím zauvažoval. Vypadl z jejich kolektivu na dlouhou dobu a když byl doma, za celou dobu se mu žádný z nich neozval. Obzvlášť od koncertu na Zámečku. Přece se zas tolik nestalo, pomyslel si trochu naštvaně. Vše se dozví, až je potká. Jednoho dne se jim zkříží cesty a na obědové pauze se srazí v jídelně.                               

Když se konečně dočkal oběda, už dvě hodiny umíral hlady. Nevzal si totiž, jak měl ve zvyku, žádnou svačinu a o malé pauze se mu nechtělo letět až do kantýny. Dřív pojídal čokolády, takže svačinu nikdy nepotřeboval, ale dnes se držel a nevzal si ani jednu. Na místě, kde je teď, se čokolády jen tak jíst nedají, nelítají tu do huby, jako u výroby, kde se třídí zlomené tabulky, musel by rozdělat obal. Občas mu přijede roztržený sáček, který hodí do bedny na poškozené kusy, a když je plná, nebo mají chvilku pauzu, protože Pavel mění kotouč s obalem, odnese ji učnici, aby čokolády z rozbitých pytlíků vysypala zpátky na pás. Tak by to mělo vypadat, ale většinou to dělal sám, aby si chvilku odpočinula.                                                                                                                                     

Občas ji koutkem oka sledoval, připadala mu strašně mladá, a tak malinká. Vypadala unaveně, přesto se snažila, co jí síly stačily, aby dělala svůj úkol zodpovědně. Naštěstí nebyla s nimi celou dvanáctku, ale jen do dvou hodin, jako ve škole. Pak ji vystřídal zaměstnanec, který to tam házel levou zadní, stejně jako do éteru svoje neotřelé vtípky. Vítek i Pavel se zbývající čtyři hodiny prosmáli a Vítek si s tím klukem vyměnil kontakt. Byl to kluk jen o trochu starší než on a jmenoval se Jarda. Takže tak jim to poslední čtyři hodiny v pánském klubu odsýpalo a ke konci směny uklízeli pracoviště s náladou jako by odcházeli z vydařeného bálu.                                                                                                             

Aby učnici ulevil, nosil jí už vysypané a zkontrolované čokoládky, protříděné od poškozených kusů. Kdyby chtěl, mohl by si nějakou vzít a sníst ji, Pavel to udělal a učnice taky, ale jak s překvapením zjistil, neměl na to vůbec chuť. Více než pět týdnů čokoládové abstinence způsobilo, že mu někam zmizela závislost na sladkém. Měl z toho dobrý pocit a říkal si, že udělá všechno pro to, aby do toho zase nespadl. Vždyť má dole sedm kilo! Může za to hlavně stres, což není zrovna zdravý druh diety, který by někomu doporučoval. Když už ale tolik zhubl, cítí se ohebněji a motivuje ho to si novou formu udržet a do budoucna přibírat jen řízeně svalovou hmotu. Takže první den zatnul zuby, vydržel a ani jednu neochutnal. Odteď bude cvičit a jíst zdravěji. Nadchlo ho to, a to s tím teprve začal. Už nešlápne vedle, sliboval si. Čokoládu si samozřejmě občas dá, ale nebude to do sebe cpát, když na ni ani nemá chuť a jen proto, že je po ruce.                                                                                                                    

Ve čtvrt na jednu měli obědovou pauzu. Vřítil se do jídelny a hned si sundal tu hroznou čepici z hlavy jako všichni, a podrbal se za ušima, protože ho tam svědilo od gumičky. Rozhodl se udělat změnu a zkusit něco nového, a tak se poprvé za rok a půl, co zde pracuje, postavil do řady, kde podávají lehké, takzvaně zdravější jídlo. Dnes vydávali jogurtový těstovinový salát. Rozhlížel se, že by si k tomu možná dal ještě misku s nastrouhanou mrkvoví, aby neměl do večera hlad, přece jen tu bude trčet do šesti, když už na řadě.                     

„Stačí?“ zeptala se kuchařka za pultem, když mu naložila na talíř. Podiveně se na ni obrátil od zeleninových salátů naproti, většinou se ho nikdy neptali. A byl překvapen. Nebyla to žádná kulatá tetička ve flekaté zástěře. Stála proti němu docela pěkná holka. Uvědomil si záhy, že ji zná velmi mlhavě od vidění, ale nikdy se přímo nesetkali, protože pracovala v kuchyni nikoliv u výdeje. Je tak nenápadná, že ji přehlížel. Přitom ona se po něm docela se zájmem podívala, když čekala na odpověď, se kterou si dal načas. Vlastně doteď netušil, že je tak mladá. Skutečnost je taková, že ji teprve nyní, když na něj promluvila, poprvé plně zaregistroval.                                                                                                   

„Ještě trošku, prosím,“ pípl, a tak trochu počítal s tím, že mu na talíř šufanem přihodí jednu vrtuli a kostku rajčete a vrazí mu to do ruky, aby zmizel.  „Jasně. Dám ti, kolik budeš chtít, tady jídlo vždycky zbyde,“ usmála se v bledé kulaté tváři a Vítek si všiml její jmenovky na bílé zástěře. Šárka Mázrová. Za ním nikdo nestál, takže nebylo nutné spěchat. „Jak se ti dnes chtělo do práce? To je hloupá otázka, viď. Komu by se chtělo,“ zasmála se tiše a loupla po něm tmavě hnědýma očima přes brýle s výraznými černými obroučkami.         Vítek byl naprosto vykolejen.                                                                         

„Ruka je v pořádku?“ zeptala se, aby jej pobídla k odpovědi, když nereagoval.                                                                                                                

Teď na ni už zcela konsternovaně civěl. Jak to všechno ví? Vždyť on ji vůbec nezná.                                                                                                                      

Zarazil ji jeho výraz, a tak se to rychle pokusila napravit vysvětlením: „Tady v jídelně bylo školení o bezpečnosti práce hned po té nehodě. Docela podrobně se tu probíral celý ten případ. Nejmenovali tě, ale protože si přestal chodit na obědy, zeptala jsem se Džonyho a on mi potvrdil, že jsi to ty.“ Mluvila na něj teď už se sklopenýma očima a neodvážila se je zvednout. Možná se mu to zdálo, ale trošku se začervenala. Ne, nezdálo. Propadl studu taky a nervózně přešlápl z nohy na nohu.                                                                                                    

„Aha, to jsem nevěděl. Jo, ruka už je úplně v poho,“ přikývl, vzal si talíř a pelášil k pokladně. Šárka mu naložila, a tak si mrkev odpustil, aby to během čtvrt hodiny stihl sníst a vrátit se na pracoviště.                                                             

„Mluvilo se tu o mě, že jsem měl pracovní úraz?“ optal se odpoledne Pavla, když už zase byli v plné práci a za hluku baličky čokoládky projížděli v řadě na páse do stroje a vyjížděly ven už uvězněné v sáčcích.                           

„Vo tobě? Vidím tě dneska poprví,“ nechápal.                                           

„Zlomil jsem si ruku na čtyřce, bylo to v únoru.“                                        

„Jó ahá,“ zvolal a měl hned jasno. „Ta spadlá paleta u baliček. Měli jsme kvůli tomu školení o bezpečnosti práce, hogofogo akce. Konečně taky něco jinýho než že někdo uklouzl na schodech a nedržel se zábradlí. Nějaký kluk sundával bez rukavic a bez asistence paletu a spadla na něj. Ten frajer ve skladě má za to stržené osobní na půl roku, protože nedodržel nařízení a skládal je z nouze nad limit kvůli nedostatku úložného místa, ale tenhle detail přece nikdo řešit nebude. A ten první je vytrestanej zlomenou haksnou. Porušení bezpečnosti práce na obou stranách.“                                                                                        

„Já měl rukavice!“ vyštěkl Vítek. Ta nespravedlnost ho dováděla k nepříčetnosti.                                                                                                                            

„Mladej, mě to neříkej. Všichni víme, jak to tu chodí, holt zas zametli hovno pod koberec,“ pokrčil rameny Pavel.                                                                

„Udělali ze mě blbce,“ rozčiloval se ještě.                                                    

„Zkus si stěžovat, uvidíš, kam to povede,“ pousmál se Pavel a šel odvézt paletu naloženou prázdnými bedýnkami vedle do haly, kde je naplní.              

Vítek sklopil hlavu a házel sáčky do krabice. Nikdy si nesundává rukavice, když sahá na dřevěnou paletu, jinak, jak každý ví, by si mohl zarazit do ruky ne třísku, ale přímo kus stromu. Za to riziko mu žádné machrovinky nestojí. Jenomže co nadělá, hodili to na něj, když se nemohl bránit. A teď už je to vlastně jedno.