3

Mariana byla ještě mladá, přesto poslední rok významně sešla. Utápěla se ve svém smutku a cítila se jako ztroskotanec. Lucifer v ní viděl zchřadlou stařenu a už se tetelil, že získá její zuboženou duši, proto za ní stále častěji posílal svou pravou ruku, Samaela. Vždyť co je pro ďábla cennějšího než přeběhlík z druhého tábora, dosud čistě a ctnostně žijící člověk, který je zklamán natolik, že zavrhl Boha a je ochotný udělat cokoliv, aby získal, po čem touží.                                                                         

Izachiel i přes to všechno co se s ní poslední dobou dělo, v té ženě viděl krásnou a stále čistou bytost. Stejně tak jako ona, se trápil on kvůli ní.                            

Když se jí narodil syn, bylo od začátku jasné, že je výjimečný. Stala se velká událost. Prostor kolem chaloupky celoročně zarostl jasně zeleným mechem a kapradím, zabydleli se tam lesní skřítci všech druhů a Mariana často z okna viděla, jak se kolem shlukuje různorodá zvěř, srny a zajíci po boku vlčí smečky a medvědice s medvíďaty, aniž by se jeden druhého báli. Bylo to území míru. A pak viděla kolem kolébky tu tajemnou mlhu doprovázenou vůní jasmínu, a to už bylo jasné, že se něco velkého děje. Něco, co je nad její chápání.                                                                           

Jak malý rostl, chodil ven a se zvířaty si hrál. Často na dlouhé hodiny mizel do lesa. Měla strach, ale nebránila mu v tom, vnitřní hlas jí velel, aby se do toho nepletla. Janek navenek nebyl zvláštní dítě, tohle o něm věděla jen ona, bylo to jejich tajemství. Pro obyvatele vsi to byl obyčejný kluk, který si hrával s jejich dětmi a chodil do školy, kde byl průměrným žákem.                      

Když dosáhl deseti let, stále častěji matce začal opakovat, že přichází jeho čas a bude muset odejít, přestože ji má moc rád. Mariana ho začala hlídat jako oko v hlavě, ale přesto jednoho odpoledne, pár dní před svými jedenáctými narozeninami, zmizel. Na stole našla větvičku s květy jasmínu. Věděla, že jsou nadpřirozené, byl přece říjen.                                                               

Tehdy vypukl její ukrutný žal, jenž zasáhl i jejího andělského průvodce, který byl do té doby sice skrytý pod pláštěm neviditelnosti, ale o nic méně s ní úzce spjatý. Když se trápila několikátý týden, překročil poprvé svoji pravomoc a ukázal se, aby jí daroval svíčku. „Vím, jaká je to pro tebe oběť, ale věř mi, tvůj syn Jan je pro svět velký dar. Pro vymírající bytosti je on poslední a jediná naděje. Jeho duše je od narození vábila jako světlo a byla to jeho vlastní vůle odejít. Je teď v zemi jednorožců. Když se s tím smíříš, bude to i pro něj snazší. Protože i když věděl, že to jednou muselo přijít a nyní je jeho mysl v zapomnění, jeho srdce svírá nevysvětlitelný smutek, protože je spojené s tvým.“                          

Mariana si nedala říct, ale svíčku ponechala hořet na stole. Hřálo ji vědomí, že není sama kdykoliv se na ni podívala, a tento účel měla svíčka také plnit.                      

„Jmenuji se Izachiel, teď mě snadno přivoláš. Ale i když mě nevidíš, věz, že jsem stále s tebou. Jsem tu, abych ti pomohl. Až budeš chtít naše osobní pouto ukončit, sfoukni svíčku a já budu tvé přání respektovat.“

Uběhly měsíce, ale Mariana měla pocit, že jí tento samozvaný andělský průvodce v ničem nepomáhá. Nevrátil jí Janka a ani nezbavil sžíravého žalu. Jeho svrchované rady jsou jí k ničemu, ve svém trápení zůstala sama, stejně jako předtím. Potřebuje rychlou, okamžitou pomoc, pomyslela si.                                    

Vypravila se do lesa za domem. Je to divoký les, vládne v něm příroda dosud nezasažená rukou člověka. Lidé z něj mají strach, protože je plný bažin a divokých zvířat, pohybuje se tam smečka vlků a medvědi. Navíc ty legendy – prý tam vládnou bájní a mystičtí tvorové. To je štěstí tohoto místa, strach z něj dělá nedotčenou divokou přírodu. Mariana jako jediná má odvahu žít na kraji toho obávaného území. Dům stojí na pozemku, který patří jejímu rodu po celá staletí a její předkové tu žili v respektu a souladu s lesem a jeho tvory. Její prapředkové byli druidi, ona ale všechny vlohy ztratila. Její rodiče byli obyčejní lidé a farmáři, stejně jako prarodiče a tři další generace dozadu. Vypadalo to, že je rodový dar zapomenut, ale pak se narodil Janek a už když poprvé otevřel oči, bylo v nich něco zvláštního. Moudrost.                                                               

Ovšem její rodiče umřeli na nemoc, která prosvištěla krajem jako mor, když sotva dosáhla plnoletosti. Chvíli zde žila sama a pak poznala Honzu, mladého muže, který pocházel z nedaleké vsi. Vzali se a žili spolu v jeho selském stavení, pak ale přišla i o něj, když byl povolán do války. Vrátila se domů, protože byla těhotná a chtěla s dítětem žít ve svém rodném domečku. A tak zůstala sama.                                                                   

Za Marianou sem nikdo nechodí, pro místní je to strašidelné místo. Však se jí to taky vymstilo, jejího syna si vzaly bažiny. Byl to boží trest! Špitali si lidé, kdykoliv si šla nakoupit na trh.                                                                     

Les jí nikdy nevadil, ale nyní v ní už měsíce roste emoce tak hutná, podobná nenávisti.                          

Když jí anděl nepomohl, jak by si přála, začala každý den chodit k Hoře Krále, jak se nazývala černá skála trčící se ze země přesně uprostřed lesa. Působí, že sem nepatří, široko daleko v tomto kraji podobná není. Netuší, jak tahle skála přišla ke jménu Hora Krále, ale legenda praví, že je zde ukrytý poklad, který střeží Pán lesa.                                                                             

Mariana sem nechodila kvůli pokladu. Je zvyklá žít skromně a chudě, ve vsi to funguje většinou formou výměnného obchodu, a tak ji to vyhovuje, ničím nestrádá. Doufala v něco jiného. Klečela každý den hodiny u úpatí černé skály a neúnavně se tam modlila.         

Po měsíci vytrvalých návštěv byly její modlitby vyslyšeny. Když přišla na obvyklé místo a klekala si, mezi stromy se náhle vynořilo neskutečné zjevení. Byl to jelen s obrovským parožím, tak majestátní chůze a vzezření, že nepochybovala o tom, kdo to je. Ohromeně zůstala klečet na zemi a třeštila na stvoření oči. Věděla, že za ní přišel samotný Pán lesa. Obklopovala jej třpytivá aura bílé záře, když se neslyšně a pomalu blížil k ní. Zůstal stát u černé skály, jen pár kroků od ní a ona cítila tu mírumilovnou, a přesto velmi mocnou sílu, která z něj vyzařovala. Díval se na ni vědoucíma hnědýma očima, když promluvil lidskou řečí, aniž by pohnul ústy. Jeho hlas byl hluboký, mírný a naplněný pochopením. Zároveň z něj bylo cítit, že ji nedává možnost na výběr.        

„Mariano, denně se tu ke mně modlíš. Vnímám tvůj žal, ale věz, že Janek se sám rozhodl a vrátit to nelze. Nemůžu ti tedy vyhovět. Náš svět se zmenšuje, bytosti, které zde žijí, vymírají. Když zaniknou, zahubí to i vás, to by si mělo lidstvo uvědomit. On je ten, který svou obětí přinese mezi lidi osvětu, a po něm budou následovat další, kteří začnou Matku Zemi chránit a respektovat. Žij a nech žít, o nic víc tu nejde. Ale vy, lidé, to nechápete. Hubíte nás pro hmotné zabezpečení, kvůli nesmyslným pohádkám, které o nás kolují, zabíjíte nás proto, abyste získaly části našich těl a mohly je prodat nebo z nich vyrobit lektvar, který nefunguje. Abyste se mohli chlubit kůží, našimi rohy, kopyty, křídly a čímkoliv dalším, co k přežití nepotřebujete, ale domníváte se, že tím získáte moc nebo krásu. A proto duše našeho zachránce vstoupila do Jankova těla a stalo se to právě tobě, protože vám koluje v žilách krev k tomu údělu předurčená. Přijmi to prosím.“                                          

„Ale to se mě netýká. Já přece nic takového nedělám a nikdy jsem nedělala, nikdy jsem živým tvorům neubližovala. Jak k tomu přijdu? Neumím svůj smutek potlačit, proč mě tak trestáš!“                                        

„Vnímáš to jako trest, ale ve skutečnosti je to dar. Jednou to pochopíš. O syna jsi nepřišla, stále jste propojeni a opět se shledáte, to ti slibuji. Abych ti ulevil a poděkoval, něco ti daruji. Prosím přijmi tento dar a už mě sem prosit nechoď. Osud stejně nezměníš, už se to stalo. Můj dar na tebe čeká doma. Sbohem Mariano, hodně štěstí.“ Pán lesa se otočil a vzápětí se obrys jeho jeleního těla rozplynul v nenadálé mlze.                                 

Mariana se odbelhala domů, v pláči, zlomená a zklamaná. Na stole vedle bílé svíčky našla dřevěnou truhlici. Když ji otevřela, byla plná zlata. Je to majetek neskutečné hodnoty, z toho by mohli žít desítky příštích generací. Ona je ale sama, k čemu jí takové bohatství je, nechce se jí žít. Její syn zmizel, její rod zřejmě nebude pokračovat. Co bude dělat s pokladem? Truhlice vážila tolik, že s ní nehnula, a tak ji jen zavřela a nechala ležet na stole. Kdo by zlato kradl, nikdo se sem neodváží vkročit ani palcem u nohy, a tak může být klidná.              

Od té doby Mariana jednou za měsíc z truhlice vezme malinký úlomek zlata, jde s ním do vsi ke zlatníkovi a promění ho za peníze, za které si nakoupí. Lidé ji začali rychle pomlouvat, že prý za to zlato upsala duši ďáblu. Nebo prodala duši syna. Ano i takoví od závisti zlí jazykové se našli. Dokonce jednou zachytila kolem domu stopy lidských bot, zlato přilákalo i přes všeobecně vžitý strach první zloděje. Do domu se ale nikdo nevloupal, za lidskými stopami zahlédla v mechu vlčí tlapy. Je pod ochranou vládce lesa, napadlo ji. Ale i tak, k čemu jí to je dobré, žít ji nebaví, bohatství jí je k ničemu. Může odejít a začít jinde, založit novou rodinu, je mladá. Ale což, na to nemá dost sil. Pomluvy ve vsi jí ale vnukly novou myšlenku. Bůh jí nepomohl, anděl jí nepomohl, Pán lesa také ne… Zbývá poslední možnost.