Dnes byl skvělý den. Ve škole byla pětadvacetiletá rudovláska na praxi v laboratoři, zkoumali tam v malé skupince studentů a vědce, který je vedl, buněčné struktury a ji to tak zajímalo a bavilo, až byla sama z toho překvapená. Pokládala spoustu otázek a když bylo po všem, bylo jí líto, že odchází tak brzo. Utvrdila se v tom, že jednou bude vést vlastní laboratoř a jejich vědecká bádání budou mít výsledky, které budou lidem skutečně pomáhat a léčit.                                                                                     

Rozplývala se ve snění nad svou budoucností zbytek dne, než jí přišla zpráva. Večer měla brigádu, dělá noční inventury a ji, jako naschvál, určili narychlo vedoucím busu. To znamená, že bude vést evidenci cesty do místa inventurní práce a bude mít zodpovědnost za cestující pracovníky, aby se v kompletním počtu dopravili tam i nazpět. Nebyla z toho nadšená, ale taky to nedělala poprvé. Znamenalo to, že bude mít jen o trochu víc práce. Jak se blížil podvečer, nálada se začala proměňovat. Nejen její, ale všímala si něčeho jiného i ve vzduchu. Viselo to nad městem jako zkažená flákota masa, která postupujícím večerem začíná pěkně smrdět.                                                                                                                    

Už že ji určili vedoucím busu, byl pěkný opruz. Má na starosti cestující na práci a papírování s řidičem. Cesta, cesta, nekonečná cesta, trvá tři hodiny. Kam vlastně jedeme? Podívala se do papírů. Jaroříjen, tenhle název nikdy neslyšela, co to je krucinál za město? Kde se bude inventura konat? Copak to zase zapomněla… Mrkla do papírů, které ke své nevyžádané funkci dostala: Supermarket a pěkně velký. Jede nás dvanáct, to bude zase fuška. Minibus, který je přijel na zastávku vyzvednout, měl půl hodiny zpoždění.                                                                                              

„Kde jste?“ vrhla na prošedivělého obtloustlého padesátníka udivený pohled, jelikož vypadal spokojeně a netvářil se, že by ho trápily výčitky svědomí.                                                                                                 

„Jak kde jsem? Přijel jsem o patnáct minut dřív. Co tu všichni děláte? Myslel jsem, že si skočím ještě na kafe,“ zamračil se.                         

„Přijel jste o půl hodiny později,“ vyvedla ho z omylu. Podívala by se pro kontrolu do papírů, ale všech dvanáct čekajících za jejími zády souhlasně kývalo hlavou a všichni tu nervózně přešlapovali dobrou půlhodinu. Do papírů se podíval tedy řidič.                                                                    

„Jsem tu včas,“ ukázal jí formulář s vlastními instrukcemi a skutečně to sedělo. „To se zase někde v kanclu při organizaci sekly,“ vydedukoval a ona přikývla. Kafe nebude, všichni si nastoupili a rovnou se jelo.                                                                                                               

V podzimním podvečeru nad strání zapadalo slunce. Nebe bylo rudé. Přejela ho očima a pak se k obrazu vrátila. Krvavě rudé, co to je kruci za barvu? Divné. Ve vzduchu něco houstlo. Rudá jako jeho rty, uslyšela a obratem zaraženě potřásla hlavou. Co mě to napadá, hrabe ti? Napomenula se a rukou si prohrábla rovné splihlé vlasy s červeným přelivem. Na nebi se v rudé protrhla díra a vykouklo kousek světle modrého nebe, jako nabarvené vejce z roztrženého velikonočního pytle. Nedůvěřivě to sledovala jedním okem. Modrá jako jeho oči, pohybuje rty, něco ti říká, poslouchej, mluvilo to k ní. Škubla sebou a znepokojeně se schoulila na sedadle vedle řidiče. Deska s papíry, kterou měla položenou na klíně, spadla na zem. Ticho, napomenula se. Už o něm ani slovo. Miluješ ho, chceš ho, posmívalo se to… „Něco vám upadlo.“ Podrážděně se obrátila na řidiče.                                                                                                                          

„To jsem si tam odložila,“ odpověděla mu, aniž by hnula brvou.

„Nebudu se vám podepisovat svým jménem na zmačkaný a špinavý papír, laskavě ke mně chovejte úctu, jsem od vás o generaci starší,“ reagoval řidič a když k němu celá tumpachová vzhlédla, vesel se na ni usmíval. To je divné, právě mi vynadal, ale směje jak lečo, pomyslela si a natáhla ruku pro desku s papíry s oslíma ušima a položila si ji na klín.

„Stav těch papírů je spíše moje vizitka než vaše,“ opáčila. Řidič se na ni od volantu podíval, se stále stejným výrazem a zablýskaly se na ni jeho zuby.                                                                                                                  

„Já nic neříkal,“ křenil se.                                                                           

„Aha, já myslela… asi se mi něco zdálo.“ Tak kdo je blbý, zamračila se. Dnes na tohle nemám, asi jsem unavená. Ale já ho vážně slyšela, jak mi říká…                                                                                                                 

„Musím čůrat,“ ozvalo se někde ze zadních sedadel.                      

„Já taky,“ hlásila se vzadu zvednutá ruka.                                            

Panebože, povzdechla. „Můžeme někde zastavit?“ optala se řidiče.                                                                                                                      

„Ne.“                                                                                                                  

„Ne?“ zopakovala a rozšířila oči údivem.                                             

„Tak se podívejte, kde jsme?“                                                                 

„Na dálnici,“ pokrčila rameny. „Po cestě bude benzínka nebo odpočívadlo.“                                                                                                                    

„Žádná benzínka, nic takového. Za mnou pod sedadly jsou dva kýble. Ať je použijí, když mají tak malý močový měchýř.“                

„Jedeme tři hodiny, měla by být podle manuálu zastávka…“ probírala se rychle papíry, hledaje manuál povinností vedoucího busu, který si se všemi formuláři vytiskla, ale už se docela setmělo a špatně na to viděla. A řidiče se nechtěla ptát, jestli by jí rozsvítil, když viděla jeho ochotu.                                                                                                                                          

„Doneste jim ty kýble,“ zahučel na ni, až sebou škubla.                 

„To jako vážně?“ utrousila a zabodla oči do usmívajícího se řidiče. Když neodpověděl, zvedla se a šla v přítmí hledat ty dva kýble. „Můžete mi rozsvítit?“ odhodlala se přece jen.                                                          

„Ne.“                                                                                                                  

„Oukej,“ vzdala to a šátrala po kapsách po mobilu, a přitom vrávorala k sedačkám. Našla to hned za sedadlem řidiče.                                   

„Vemte si rukavice, jsou někde tam.“                                                   

„Za co mě bože trestáš.“ Natáhla si na ruce gumové rukavice a chytla za madla dva běžně velké kýble. „Taky by si je mohly donést sami,“ vrčela si při tom.                                                                                                 

„Jsi vébéčko. Ty se o nás máš starat, jsi za to placená,“ odpověděl jí student, který seděl hned vedle. Střelila po něm pohledem a poznala toho ušáka, který se při nástupu hnal do autobusu mezi prvními, málem ji odstrčil ze dveří.                                                                                             

„Placená jak kostelní myš. Chceš to vzít za mě?“ Ušák se na ni zmateně podíval a vesele se usmál. Kruci, zasupěla si zaraženě, tenhle taky? Pouští snad do vzduchu rajský plyn…? S kýbly neurčité barvy vrávorala uličkou do zadních řad a hlavou jí běžela jen jedna myšlenka; jak těm dvěma vysvětlí, že mají načůrat do tohohle…                                          

„Díky,“ vzal jí jeden z ruky dychtivě blonďák.                                     

„Není zač, nechceš rukavice?“ nabídla mu, kroutíc přitom nevěřícně hlavou, že to vážně řekla.                                                                                

„To je dobrý,“ mávl rukou, a jakoby nic, už si rozepínal poklopec.

„Bude nám stačit jeden,“ ozvala se vzpažená ruka, patřila holce s dvěma culíky. „Vezmu si ho po tobě,“ řekla klukovi a ten ochotně přikývl. „Pak mi to taky pošlete,“ ozval se kdosi ještě. Kluk se bez ostychu s kýblem přemístil do uličky a začal močit přede všemi, ale ani jemu, ani nikomu z přítomných to evidentně nevadilo.                                               

Hodila rukavice do druhého kýble, který tam nechala a rychle pelášila na svoje místo, s myšlenkou, že chce na tenhle zážitek co nejrychleji zapomenout. Sledovala z okýnka ubíhající pustou krajinu, tma dopadala kolem. Pootočila hlavou dozadu a viděla, jak si v uličce teď na malý otvor dvacetilitrové plastové nádoby sedá se staženými kalhotami holka a snaží se trefit a nepřevrátit. Otřásla se a odvrátila dopředu. Nevěřícně se přitom v přítmí podívala po obličejích kolem sebe, všichni se tvářili běžně a netečně, nikomu to divné nepřišlo, jen jí. S výdechem se opřela do sedadla a vytáhla mobil. Mám na něj číslo, pomyslela si a tváří jí prolétl blažený úsměv, když otevřela sms s informací k inventuře a telefonem na vedoucího.                                                                                                          

„Právě pojedeme kolem benziny, zastavím,“ promluvil řidič. Zvedla pohled od mobilu a do očí ji praštily jeho blyštivé zuby.                   

„Proč?“ vyhrkla. Je normální? Co s tím chlapem je.                         

„Vylijete ten kýbl.“                                                                                       

„To nemyslíte vážně!“                                                                                 

Udiveně se na ni podíval. „Nepovezu to v autobusu. Když se vylije, nedostanu ten puch z koberce.“                                                                      

„Ale… Říkal jste, že nebudeme zastavovat…“                                     

„To jsem neříkal,“ zazubil se na ni.                                                         

„Ale ano. Teď, před pár minutami, jste mi to do očí řekl,“ nedala se tentokrát opít rohlíkem.                                                                                    

„Neříkal. Já ne.“ Začal si vesele hvízdat.                                               

„Ach bože,“ odvrátila rezignovaně oči.                                                 

Já… proč já? Autobus zastavil před benzínkou u krajnice. Otočila se dozadu a křikla: „Až se otevřou dveře, vylijte prosím vás někdo tu věc do trávníku.“                                                                                                                

Dveře autobusu se otevřely a jako na povel všichni do jednoho jako stádo vyběhli ven. „Kam jako jdete?!“ vyskočila ze sedadla a vyběhla třemi skoky za nimi.                                                                                

„Do Mekáče,“ odpověděl jí přes rameno ušák.                                  

„Ale my spěcháme, mám přesně určený čas,“ vyhekla, ale nikdo ji neposlouchal. S očima navrch hlavy nevěděla, jestli se má vrátit na místo, nebo zadržet skupinku, která už stejně byla do posledního ve fastfoodu.                                                                                                                    

„Ach jo, snad se tam nebudou zdržovat,“ postěžovala si řidiči, kterého slyšela šramotit za svými zády a stále si hvízdal. Otočila se na něj a zkoprněla. „Pane, co to děláte,“ zalapala po dechu.                 

„Máme pár minut, tak si umyju přední sklo. Musím vám to snad vysvětlovat?“ Namočil ruku v rukavici do tekutiny v nádobě a vyždímal v ní hadr. V koutku mu vysela cigareta.                                                                     

„Ale čím to myjete!“ vyjekla a ukázala na kýbl u jeho pravé nohy.            

„Čím asi,“ hvízdal si. „Ty mladí jsou čím dál blbější,“ zabrblal si pro sebe a dlouze potáhl, načež se sípavě rozkašlal.                                        

„Hulíte?“ vyslovila pomalu a temně.                                                     

„Ne. Nejsme v Hulíně,“ zasípal.                                                                

„Neptám se, kde jsme! Říkám, že hulíte!“                                           

„Že hulíte?“ zvědavě po ní koukl. „Co já s tím. Jsem ženatý a vy nejste můj typ, takové informace mi o sobě nedávejte, to si vyprošuji. Trochu úcty, ano, prosím,“ odvětil klidně, namočil hadr a rozetřel ho po předním skle minibusu. Ucítila pach čpavku a nakrčila nos. Když špínu na okně rozetřel, hodil hadr do kýble, hodil tam i rukavici, a kýbl odkopl do příkopu u cesty. Pak dvakrát potáhl a zahodil i jointa.                    

Protože byla odjakživa ekologicky založená, šla pro věci, které zahodil a odnesla je ke kontejneru vedle vchodu do Mekáče, ze kterého právě vycházela skupinka s nakoupenými balíčky. „To vás obsloužili nějak rychle. Doufám, že jste se byli všichni vyčůrat!“ Popohnala je do autobusu.                                                                                                                           

Zbytek cesty už nikdo moc nemluvil, jen zezadu bylo slyšet mlaskání a chrápání. Ale s tím, jak se setmělo a blížila se noc, cítila stupňující nepříjemné brnění po těle. Změna atmosféry. Nebo reality? Začala mít podezření, že je jen v hloupém, a dokonale živém snu.                                 

„Jsme na místě,“ zvolal řidič a otevřel dveře. Cesta posledních pět kilometrů vedla přes pole s pustou krajinou, ale když teď vykoukla z okna, skutečně viděla svítící supermarket.                                                           

„No šup šup, do Mekáče jsem vás popohánět nemusel,“ pravila zpola vesele, ale setkala se jen s nenávistnými pohledy. Stále to brnění, poškrábala se bezděky za krkem, snad je to tím, že... Ale ne, už je tady. Ztěžka polkla. Co tu dělá? Ještě mu nestačila ani zavolat, že jsou na místě a Chráňa, který je vedoucím této inventury, jim už vychází ze dveří supermarketu naproti. Sladce se na něj usmála a předala mu list papíru s údaji o přepravě. „Měli jste přijet na šest a je půl deváté,“ oznámil jí ostře, přebíraje si z její ruky vyplněný formulář.                                 

„Vážně?“ vytřeštila oči a rychle začala šátrat po svém mobilu v kapse. Otočil se k ní zády a svolal ostatní, ať ho následují. „Vždyť je tři čtvrtě na šest,“ vydechla zmateně hledíc na displej, ale Chráňa dávno vcházel do vchodu a za ním had pracovníků, kteří přijeli spolu s ní autobusem. „Ale je fakt, že je tma jako v devět,“ rozhlédla se po temném nebi, kde nebyla ani jedna hvězda, ačkoliv bylo kompletně bez mráčků.   

„Chráňo,“ doběhla vysokého bruneta.                                                 

„Neříkej mi tak,“ napomenul ji, aniž by se na ni podíval.               

„Známe se dva roky, co jezdím na práci, říkám ti tak odjakživa. Říkají ti tak všichni…“                                                                                                    

„Tady mě oslovuj jinak, tady nejsme kamarádi.“                                              

Zmateně zůstala na krok pozadu, ale když se vzpamatovala, přiskočila k němu. „A jak tedy? Vedoucí?“                                                                

„Césare,“ pronesl s jiskrami v očích. „Nevidíš, že teď, tuto noc, povedu tohle císařství? Podívej se, o všechny tyhle klenoty, se dnes musím postarat.“ Rozhlédla se, kam ukazoval, po regálech napěchovaných zbožím. „To zvládne jen César a já jím pro tuto noc jsem.“ Rozprostřel do prostoru svou paži okázalým gestem. Skutečně, chyběla mu na hlavě pouze vavřínová koruna.                                                                                            

„Ano pane. Ave César,“ vydechli spontánně všichni pracovníci, kteří šli za nimi.                                                                                                              

„Ty taky,“ podíval se na ni svrchovaně, když jediná mlčela. Neuhnul pohledem, dokud se mu nepodvolila. Snad by ji i za neposlušnost nechal spráskat.                                                                                                

„A.. Ano, p… pane.“                                                                                     

„Mhmm!“ naklonil se k ní přísně s očima jako dvě hozená kopí.

„Ave César!“ vyhrkla už bez zakoktání a postavila se do pozoru.

„Nachystejte si průkazy, podepište bezpečnost na stole a vezměte si čtečky,“ rozkázal se stále okázalým projevem a gesty rukou.      

Ach Chráňo, povzdechla si smutně, s pohledem na jeho tvář, která se teď na ni dívala velmi chladně. Miluješ ho, chceš ho… Ticho! okřikla se a vstoupila do chumlu který se nakupil kolem stolu.                           

Chráňa se taky zbláznil, usoudila při čekání v řadě na čtečky, když koutkem oka pozorovala pětadvacetiletého kamaráda, jak si u inventurního pultu vystřihuje z papíru vavřínový věnec a scvakává jeho konce koněm, aby si ten neumělecký výtvor záhy nato posadil na hlavu. Pak s důležitým výrazem vytáhl z pracovního kufru notebook a začal navztekaně rozmotávat šňůry prodlužky a napájecího kabelu.                           

Ach jo, tohle individuum vážně milovala? To přece není on, zavrtěla hlavou a postoupila v řadě. „Na,“ narazila obličejem do snaživého kluka, který ji podával čtečku. Vrátilo jí to ze zasnění do přítomnosti, jestli se to tak dá říct, jelikož už nebyla přesvědčená o tom, co je skutečné.                                                                                                                     

„Růžová?“ vytřeštila oči na přístroj.                                                       

„Hodí se k tobě,“ vyzubil se na ni kluk. „Jsi moc krásná, ach ty vlasy. To je tvoje barva?“ usmíval se dál.                                                 

„Já krásná? Díky, ale po dnešku už ničemu nevěřím. A růžovou nenávidím, radši bych klasicky černou.“                                                

„Není růžová,“ díval se na ni teď zneklidněle kluk a na čele mu vyskočila vráska. Upřela rychle pohled na čtečku, kterou jí podával. Byla tyrkysová.                                                                                                                        

„To jsem blázen,“ vydechla a prohrábla si rukou vlasy.                  

„Ne,“ vycenil se kluk, který byl skutečně roztomilý. „Jsi barvoslepá.“                                                                                                                    

„Tak třeba jo,“ zasupěla a se žlutou čtečkou v ruce odešla k inveturnímu pultu.                                                                                               

…Tyhle věci, kurva… odjakživa přece… co se to děje… Mačkala v ruce svou nezbytnou pracovní pomůcku a na čele jí vyvstával pot. Probuď se už z téhle noční můry! Ucedila skrze zuby, ale ztišila se, protože byla na místě. César právě třídil své vojsko, k jakému z jeho klenotů se která část vypraví. „Ty, Kleopatro,“ škubla sebou, když na ni ukázal prstem, jakmile došla na řadu, „a pět za tebou, odeberte se do sektoru 3B, kde jsou cukrovinky. A pracujte pořádně, ne že to po vás budu muset opravovat…“                                                                                                                         

„Já?“ ukázala na sebe nevěřícně palcem.                                            

„Ty! Ty, ty, ty! A už nikdy mě nepřerušuj,“ rozlítil se na ni ten diktátor.                                                                                                                

„Jmenuju se Dana Pastorková, vždyť to víš?“                                     

„Proboha, tfuj,“ skutečně si odplivl. „Ohavné jméno, tak běžné. Běžte, než si tu Kleopatru rozmyslím a určím ji někomu, kdo si tento titul zaslouží.“                                                                                                                       

Odšourala se tedy se skupinkou pěti lidí do uličky s bonbóny a tyčinkami. Tohle má vážně za trest, pomyslela si, to jí udělal naschvál. „To je děs,“ podívala se na dívku, která se postavila k regálu vedle ní.   

„Co myslíš?“ podívala se na ni blondýnka s velkýma černýma očima. Rozdělala si přitom sáček s Bonpary a jeden si strčila do pusy i s obalem.                                                                                                                      

Nevěřícně na ni hleděla, než jí odpověděla: „Nerada dělám cukrovinky, protože je to nekonečná práce, tyčinky i bonbóny mají podobné obaly, je to pomíchané a musí se kontrolovat čárové kódy.“                         

„To já miluju cukrovinky. Do rána všechno sním,“ básnila blondýnka a Dana v ní poznala jednu z účastnic autobusové dopravy, jen byla teď jaksi trochu jiná. Jen nedokázala definovat čím. Pak dívka sáhla do regálu, vytáhla Kinder Bueno a začala to chroupat i s obalem.   

Kašlu na to, nebudu se tím vůbec zabývat, utvrdila se, když na dívku chvíli hleděla. Přišoupla si bobíka, stoupla si na něj a načetla duhovou čtečkou první lokalitu, která měla krásné číslo 666. „To je hrůza, je to tak pomíchaný,“ postěžovala si, zatímco zároveň nemohla přehlédnout, že na ni blondýna, která vyplivla obal, hledí a žvýká. Ještě nezačala pracovat a vypadalo to, že se ani nechystá.                                                          

„Pomůžu ti, chceš?“ vynořil se náhle za jejím ramenem ušák z autobusu.                                                                                                                           

„Budeš hodný, dě…“ Kluk se natáhl a jedním prudkým pohybem shodil vše zavěšené na stojanech na zem. S policí níž udělal to samé a pod ní taky, vše teď leželo na zemi na jedné hromadě.                                              

„Co děláš!“ zaječela, ale přehlušila ji blondýna svým hlasitým smíchem. I ušák se smál a začal po balíčcích bonbónů na zemi dupat a skákat. Blondýny smích přešel do hýkání střídající fistulovité nádechy, a i další tři, kteří byli taky v uličce, řvali smíchy. Všichni pospolitě začali skákat na rozdrcené bonbóny, až dva z nich napadlo pokračovat ve stejném duchu i v regálech po celém sektoru. Vyházeli vše na zem a dupali po tom. Jen blondýna zbytky na zemi obcházela a dusíc se smíchem a plnou pusou sbírala méně rozdrcené čokoládové tyčinky a strkala si je do bezedného chřtánu.                                                                                                         

S vyděšeným výrazem, nespouštěje oči z těch magorů, pomalu, pomaloučku vycouvala pozpátku z uličky. Snažila se budit co nejméně pozornosti, těch šílenců se začala bát. Nejdříve chtěla běžet za Chrásťou, ale když ho uviděla v dálce u pultu, jak bere do ruky židli, napřahuje se a opakovanými údery ji hází na notebook, dokud z něj nelítají kusy, rozmyslela si to a rychle změnila směr.                                                                

Prolezla mezi pokladnami, které byly poblíž, a tryskem pelášila k východu. Ten byl samozřejmě zavřený, a navíc u posuvných dveří stál postarší muž, zřejmě pracovník security, ale to se mohla jen dohadovat, protože byl nahý. Stál k ní zády, měl naražená sluchátka v uších, v ruce mobil a tančil jako by byl na brazilském karnevalu. Uviděl ji v odrazu skla, otočil se na ni, jeho úd se točil jako vrtule od vrtulníku v krouživém pohybu jeho boků. „Pojď tančit!“ zvolal na ni s nataženou rukou, ale to už udělala šupem obrat a pelášila zpět přes pokladny.                                              

Kam teď? Přece jen ví o místě, kde se může zašít a rozdýchat to. Cestou do skladu minula několik pracovníků inventury, jak po sobě stříkají šampóny, skupinku z její uličky, která už postoupila o dvě řady dál a nechávala za sebou na zemi děsnou spoušť, kluky a holky kteří se v oddělení domácích potřeb ležící v rozprostřeném povlečení a peřinách v grupáči líbali, a Chrásťu, který obkročmo seděl na vrcholu schůdek jako na koni a s monitorem od notebooku v ruce vysoko nad hlavou provolával: „Hijééé! Dnes je naše vítězství!“                                                       

Konečně byla ve skladu, vyběhla suterénem po schodech nahoru, vyhledala WC a schovala se v kabince. Když se zamkla, sesunula se k zemi.                                                                                                                      

„To je psycho,“ vydechla, celá zbrocená potem. „Co se to kruci děje? Chci se probudit. Probuď se. Prosím, probuď se. Chci pryč,“ mumlala si, s hlavou v dlaních a koleny pod bradou.                               

V kabince čekala, dokud nevyhlásili rozhlasem odjezd domů, inventura skončila. Ať ji neplatí, dnes nepohnula prstem a peníze za tohle peklo snad ani nechce. Jen ať z toho vyvázne se zdravou kůží i rozumem. Zaběhla do zasedací místnosti, kde měli odložené věci, všichni už byli pryč a nejspíš čekali u východu, až je pustí ven. Se svými věcmi, batohem na zádech a bundou v ruce, rychle prokličkovala uličkami a regály k východu, kde byli nakupení všichni pracovníci. Všude byla děsná spoušť, ani se nechtěla domýšlet o tom, kolik hodin se schovávala, ale podle tmy venku, svítání bylo ještě daleko. Hodinám na mobilu už nevěřila, ukazovaly deset hodin, což byl nesmysl. Všechno zboží bylo většinou vyházené a rozbité, pracovníci byli rozcuchaní a špinaví, někteří měli na sobě roztrhané oblečení a někteří byli dokonce nazí a od krve, nebo snad od kečupu, kdo ví. V koutku s cigaretami a časopisy hořelo, nikdo se tím ale nevzrušoval, a tak ani ona ne. Byla úplně apatická, vyčerpaná. Do chvíle, než ho uviděla.                                                                                                                 

Chrásťa přišel s papíry k podpisu s docházkou a rozloučit se s pracovníky, než vyrazí domů. Dana na něm zůstala viset očima s ústy dokořán. Měl na sobě pouze bílé prostěradlo, omotané přes trup a zavázané na rameni jako skutečný Říman. Ale co bylo hlavní a šokující, na čele mezi očima měl vražený nůž. Civěla na něj a nemohla od toho nože odtrhnout oči. Neměl by být mrtvý? Vždyť má vraženou kudlu v hlavě! Chrásťa zvaný César se tím ale neznepokojoval.                                      

„Byl to krutý boj, ale zvítězili jsme a poklady v troskách tohoto císařství jsou naše,“ pronesl teatrálně, když zachytil mžikem oka její pohled. „Sbohem, přátelé, a děkuji za vaši práci a oddanost. Příště zas.“ Když odkráčel, otevřeli se pojízdné dveře východu a všichni vyběhli ven jako tlupa neandrtálců.                                                                                                   

„Jedem,“ hlesla s úlevou, když nasedla do minibusu.                      

„Nejsme všichni,“ pravil na to líně řidič. Byl zatím skryt ve stínu, v busu svítily pouze mdlé bludičky v uličce.                                                      

„Je mi to fuk,“ odfrkla, ale chytila se unaveně za čelo. Řidič nehnul brvou a čekal, až všichni nastoupí. „Doufám, že jste byli všichni na záchodě. Po dobu jízdy je zakázáno čůrat!“ křikla dozadu, když byli kompletní a seděli na svých místech.                                                               

„Já stejně zastavím, protože musím natankovat,“ promluvil řidič, když zavřel dveře a pak si rozsvítil, aby jí mohl nadiktovat čísla na tachometru a ona je zapsala do papírů. Protože se jí zdál dnes poprvé svou mluvou a kultivovanějším tónem hlasu nezvykle normální, konečně se na něj poprvé pořádně podívala.                                                                   

„To nejste vy,“ vyhrkla zděšeně, když uviděla neznámou tvář ve svitu palubní žárovky. Detailněji si jej prohlédla. Byl mladší, mohl mít tak kolem třicítky, plešatou hlavu vystřídala kštice hnědých vlasů a pupek štíhlý trup. „Vy jste nás sem nevezl!“                                                             

Pobaveně se na ni podíval. „Správně. Vezl vás kolega, museli nás prostřídat, potřebovali ho na jiné akci. Snad vám to nevadí?“             

„Vůbec ne, jen to musím zaznamenat do papírů,“ řekla a pohodlně se opřela do sedadla. Zaváhala, než to vyslovila nahlas, ale v jeho přítomnosti se najednou cítila uvolněně. A v bezpečí, ulevilo se jí. „Zdá se, že jste dnes jediný normální člověk, kterého jsem potkala. Přesněji tuhle noc.“ Konečně někdo, s kým se dá rozumně mluvit, tupě se neusmívá a nemá ten podivný skelný pohled.                                                           

„Ano?“ podivil se se zájmem a jaksi zkoumavěji se na ni zadíval. „Ano,“ přisvědčila důvěřivě. „Od chvíle kdy jsme v podvečer vyjeli na inventuru, mám pocit, že jsem ve zlém snu. Všichni se chovají jako blázni. Jako by se všichni naráz zhoubovali nebo co,“ zasmála se a vrhla na něj snad až laškovný pohled. Muž po její levé ruce na ni ale zkoumavě hleděl, skoro jako by ji skenoval a nad něčím při tom přemýšlel. Když zachytil její pohled a to, jak se nad jeho výrazem zarazila, vyloudil pobavený smích a nastartoval.                                                                               

Konečně jeli. Nemohla si nevšimnout, když jeli monotónním tempem po vyprázdněné dálnici a ona po něm kradmo sem tam mrkla, že má divný odlesk v očích. Oči jsou okna do duše, pomyslela si, ale tady v těch, necítila žádnou duši. Byly to jen záblesky, kdy se přestal kontrolovat, protože si myslel, že není pozorován, ale během každého takového záblesku, necítila že je v něm živá duše. Co zas blbneš, napomenula se. Nebylo toho dneska už dost? Ale intuice, kterou měla odjakživa více rozvinutou než její okolí, jí nedala pokoj a vysílala varovné signály. Ale no tak, je to přece pěkný kluk, tak asi proto jsi z něj trochu na rozpacích, vyvodila si. Je normální, to ano, byla si jistá. Neměl ten nepřítomný pohled jako ostatní. Ale to v jeho očích, to něco v něm, když zapomněl předstírat, vytušila, že bylo něco temného. Nenápadně se od něj odtáhla a dělala že spí. Změnila názor, už se necítila v bezpečí.                          

Když byli konečně zpátky doma, už pomaloučku svítalo. Opona jako by se roztáhla a svět začínal být zase normální. Zajížděl se do starých známých nudných kolejí. Ohlédla se po lidech v autobusu a uviděla, že šílená noc na nich nezanechala žádné známky. Jejich obličeje byly unavené, ale oči normální, živé, jiskřivé. Oblečení čisté a kompletní, vlasy uhlazené, běžně upravené. Co to sakra je, pomyslela si a štípla se do paže až vyjekla. To přece nebyl sen, ještě stále je tu, uvědomuje si přítomnost. Takže ví, že nesní. Najednou si uvědomila, že muž vedle ní, který řídil autobus, zaznamenal její zneklidnění. Před chvilkou vykonal velmi krátký hovor, do sluchátka řekl jen jedno slovo, jaké, to mu nerozuměla. Ale jedno věděla. Bylo mu jasné, že si toho rozporu a duálnosti dne a noci všimla. Kdo by si toho taky nevšiml, že ano? Ale tady se zdálo, že je jediná, kdo to vnímá. Jen ona a on. Naskočila jí po těle husí kůže.             

Na zastávce zastavil, čekala na tu chvíli jako na boží smilování. Otevřel dveře a cestující klidně vystoupili. „Dobrou noc,“ popřáli si vesele, jelikož se těšili do svých postelí. Jen přední dveře zůstaly zavřené. Znervóznilo ji to.                                                                                                   

„Musím jít,“ oblékala si rozklepanýma rukama bundu a těkala očima po zavřených dveřích. Teď jedním tlačítkem zavřel i ty zadní, takže v busu zůstali jen oni dva. Ona, uvězněná, vyhlédla z okénka do všech stran, všichni z autobusu už byli pryč, pomoci by se nedovolala. Brzy nad ránem se vynořili na ulici dva zvláštní muži odění do černého, bundy, mikiny, kalhoty, rukavice.                                                                            

„Snad předtím sepíšeme papíry,“ namítl falešný řidič, a přestože stále zkoumal její tvář a držel si přitom masku obyčejného zaměstnance dopravní služby, z jeho výrazu zaznamenala, že má jasno o nadcházejících událostech. Dávno věděla, že je v brindě a poléval ji studený pot. Mezitím dva muži došli až k předním dveřím autobusu a řidič jim otevřel. Kývl na ně: „Je to ona, nepřizpůsobivý objekt. Máme cíl.“                            

Muž na ulici přikývl a otevřel malý kufřík, který nesl v ruce. Ten druhý vkročil dovnitř a natáhl po ní ruce. S výkřikem do něj vrazila a pokusila se otevřených východem utéct, ale muž za volantem ji pohotově chytil za vlasy a strhl nazpět do vozu. Zatáhl ji do uličky, mezi prázdné sedačky a povalil na zem tak, že ležela na břichu, tváří na koberci a ruce ji držel za zády. Nebyl to žádný žabař, udělal to rychle a obratně, ani nezaznamenala jak, ale už byla naprosto znehybněná a syčela bolestí, jak ji svíral jako v železech. „Vím, kdo jste,“ vykřikla v pokusu o vyjednávání a snaze zachránit si život, ať už mají v plánu cokoliv. „Jste vládní agenti!“ Zalykala se přitom slzami bolesti i strachem.                                           

„Samozřejmě,“ vysmál se jí falešný řidič, který byl z nich nejmladší. „Zkus si na naše zacházení stěžovat. Třeba na ministerstvu obrany.“   

„Nebo zdravotnictví,“ chechtal se muž v černém, který se k ní blížil s jehlou v ruce, kterou měl evidentně už připravenou v kufříku.            

„Nebo u samotného prezidenta,“ notoval jim třetí, který hlídal dveře do autobusu. Proboha, jsou v tom namočení úplně všichni, prolétlo jí hlavou.                                                                                                                        

„Proč to děláte? Nechte mě jít, prosím,“ vzlykala, když jí ten s jehlou vyhrnoval rukáv a ona mohla vše jen bezmocně sledovat.                            

„Protože jsi neposlechla nařízení vlády, že se všichni občané v této zemi musí povinně zúčastnit očkování. Nikdo se tomu nevyhne a neposlušnost se přísně trestá,“ připomněl jí falešný řidič a stále ji pevně držel.                                                                                                                         

Ona se ale nedala. „Mělo to být očkování proti plísni v potravinách, která způsobuje zbláznění mysli a degeneraci mozku. Studuji biologii a dělám praxi v laboratoři, nevěřila jsem tomu, bylo mi to podezřelé, prostě celé mé já vědělo, že to je zhola nemožné. Očkování jsem vynechala záměrně, nechtěla jsem ho, dokud jsem nevěděla, o co tu přesně jde, o jaký druh houby a kde se vzala v potravinách. A teď vím, že je to naopak. Svět se zbláznil, a to očkování způsobuje, že to lidi nevidí a žijí v iluzi, že je vše stále normální. Když padne noc, probudí se nový svět. Šílenství!“                                                                                                   

„Co to žvaníš?“ zarazil se ten s jehlou.                                                  

„Zatím to moc nechápu, ale ano. Člověk bez vlivu té látky, kterou jste do lidí dali, vidí, že v noci dochází k propojení dimenzí, které jsou ve dne oddělené. V noci svět ovládne něco, co způsobí naprosté šílenství, je možné absolutně cokoliv, možnosti jsou neomezené, každý se může chovat jako blázen a projde mu to, a dokonce nedochází ani k zraněním.“ Páni, co všechno by se dalo ovlivnit a co by se dalo udělat, kdyby byl neovlivněný člověk v obou dimenzích a s plným vědomím, prolétlo jí hlavou. Mohl by změnit svět, kdyby tu věc chytl za správný konec.               

Muž naklánějící se nad ní zachytil ten záblesk prozření v její tváři. „Neztratila napojení na vědomí,“ konstatoval k ostatním a zněl až vystrašeně. Vyměnil si pohled s řidičem a kývli na sebe. Pak s otazníkem pohlédl na druhého muže v černém, který hlídal dveře.                                    

„Oddělej ji,“ přisvědčil s ledovým klidem. A muž sáhl do kufříku a vyměnil injekční jehlu.