2

Zaparkoval na malém vysušeném plácku u plotu, před malým domkem s bílou oloupanou omítkou. Vypnul motor, a když s doprovodným vrznutím otevřel dveře černého auta, schytal facku horkého vzduchu a s jednou nohou na zemi si kecnul zpátky dovnitř na zadek. Naivně si myslel, že venku to bude stejné jako v autě bez klimatizace, zapomněl však na proudění vzduchu během jízdy, které ho chladilo. Vzpamatoval se a vysoukal z vozu. Protáhl si zdřevěnělé nohy a ztuhlá záda. Oběma rukama prohrábl husté, hnědé vlasy a do vzniklého hnízda posadil své značkové sluneční brýle.

Rozhlédl se do všech stran, a aniž by si to uvědomoval, šklebil se. Co tu bude dělat dva měsíce? Náhle ho bolestivě bodlo u hrudi. Děda si myslí, že mu tu bude sekat trávu, připraví dřevo na zimu a bude větrat plesnivý barák, než se vrátí z nemocnice a z lázní. Damián je zvyklý na… ne, potřebuje… jiný život. Za uplynulé týdny, kdy byl dopředu srozuměn s touto novinkou, mu hlavou běželo spoustu scénářů, ale tomuto reálnému se žádný nevyrovnal. Zahrada byla zarostlá a silně neudržovaná, děda péči o ni na stará kolena nezvládá. Kdo ví, jak to vypadá uvnitř, otřásl se.

Sbíral chvíli odvahu, vyšátral z kapsy klíče, odemkl a brankou vstoupil na dvůr. Zahradu s ovocným sadem vzadu neprocházel, popálily by ho kopřivy a podle předku si dokázal představit, jak to tam vypadá, vynásobeno deseti. Šel rovnou k domu. Cestou očima zavadil o opuštěnou psí boudu a hlavou se mu mimovolně mihla vzpomínka na dlouhonohého psa s hrubou srstí. Trip. Pamatuje si ho jako kluk přecházející do puberty, je to dobrých patnáct let, ten pes už nežije. Ulevilo se mu. Ještě tohle by scházelo, starat se o zvíře. Otočil klíčem v zámku, bylo zamčeno na dva západy, pomalu otevřel a obezřetně vstoupil dál jedním krokem. Dveře vrzly a jako přirozený alarm přivolal ten zvuk na pomoc oblak těžkého vzduchu naplněného plísňovými spory, který má za úkol zneškodnit vetřelce svou toxicitou hned ve dveřích. Damiánovi se zatočila hlava a málem omdlel, ovšem 8 ne z toho zápachu, ale z představy, v čem bude dva měsíce žít. Když první šok odezněl, přišla druhá hustá vlna, když mu něco proběhlo hlavou. Z obličeje mu zděšením zmizela všechna barva a srdce se zastavilo uprostřed dvou úderů. Že by přece jen doma nechali… zavřeného psa?! Potřásl hlavou a vzpamatoval se. To není možné, děda už psa nemá a hotovo. Vydechl si a srdce se vrátilo do předchozího lenivého rytmu. Nechal dveře dokořán, aby se vyvětralo, a pokračoval dál tmavou předsíní, zaházenou starými škrpály a sešlapanými holínkami.

Zahnul prvními dveřmi vpravo, kde je situovaná kuchyně a hned ve dveřích se překvapeně zarazil – bylo tam až nepřirozeně uklizeno, tak to nebývalo ani za dob hospodaření babičky. Pokrčil rameny a vešel dál, zastavil se u stolu s opotřebovaným kostkovaným ubrusem. Ležely tam noviny. Damián je zvědavě vzal do ruky, musel je z ubrusu odtrhnout. Dvanáctý duben, zahleděl se na titulní stranu sportovní rubriky. To byl děda ve špitále tak dlouho? Ten, kdo si dal tolik záležet na úklidu, dědu dobře zná a ví, že noviny se v této domácnosti zásadně nikdy nevyhazují, jelikož se báječně hodí pod slupky od brambor.

Damián se náhle cítil nesvůj. Vlastně ho přepadla panika. Co když je to s dědou vážnější, než mu tvrdili… Co když na něj ušili boudu. Co když se už nevrátí! A děda Šíma ho uchlácholil na dva měsíce, aby si tady zatím zvykl, a spoléhá se na to, že tu Damián už zůstane navždy. Vždyť se mu jednou do telefonu svěřil, ano, teď si na to vzpomíná, že to po něm všechno zdědí! Musí rychle najít nabíječku a okamžitě zavolat Marcele, teda matce. S knedlíkem v krku novinami mrštil do koše a obešel zbytek místností. Domeček je malý. Naproti kuchyni je obývací pokoj skromně zařízený starou pohovkou, mohutnou starožitnou skříní, stolkem a skříňkou s televizorem. Za obývákem sídlí ložnice, kde je pouze postel, stará truhla a šatní skříň. Damián všude otevřel okna, jelikož se začínal dusit. Pak se vrátil k vchodovým dveřím a s cvaknutím zapnul jistič elektřiny, který je umístěný venku. Rovnou si vytáhl z kufru auta cestovní tašku a hodil ji v obýváku na zem. Tak kde má tu podělanou nabíječku? Kdy konečně vymyslí smartphony, které budou mít větší kapacitu baterie než on druhý den po večírku. Konečně ji našel a dal nabíjet nejnovější iPhone.

A co bude teď? Praštil sebou na opotřebovanou květovanou pohovku, ve které to pod jeho váhou prasklo a divně zavrzalo. Pružina, která na tento náhlý nápor nebyla zvyklá, vystřelila z matrace a odrazila se od jeho levé půlky. Vyskočil na nohy a hlasitě zaječel sprostou nadávku. Obrátil se plný vzteku a dal jí pěstí, pružina se zarazila zpět na své místo. Poté se, už mnohem obezřetněji, posunul na druhou půlku starodávné pohovky a než si sedl, místo ještě prohmatal a zapéroval rukama. Opřel se, rozvalil nohy a ruce vedle sebe rozpažil jako mrtvola. Neměl k ní daleko.

Kluby, kamarádi, bowling, kino, fitko, solárko, tenis, bazén, holky… v tomhle pořadí podle priorit.

Místo toho plevel, hlína, kopřivy, bažiny, komáři, blechy, verbež všeho druhu… Natáhl se do tašky pro notebook, když vtom uprostřed pohybu ustrnul v smrtelné hrůze. Wi-Fi! Domem se rázem prohnal hrdelní řev. Damián po letech zápasil se slzami na krajíčku. To bylo na něj příliš. Na spánku mu naskočila divoce tepající žíla. Zhluboka dýchej. Dýchej! Tahle noční můra nemá konce. Zlomeně se zvedl po půlhodině štkaní z pohovky a vyměnil notebook za plechovku piva. Nastal čas na záložní plán. Přemístil se na dvůr a vyhledal v kopřivách zahradní posezení. Dvě jednoduché lavice a stůl s hrubou deskou, vyrobené z kmenu stromu pokáceného na pozemku. Damián v předškolním věku byl u toho, když od blesku poškozený dub chlapi z vesnice káceli a pak z něj velmi svědomitě pomáhal dědovi vyrábět zahradní nábytek. Než se usadil, pousmál se.

Vytáhl z kapsy Marlborky a zapalovač. Bezděčně zatřásl prázdnou krabičkou, byla tam poslední. Novou si nekoupí. Odteď se budou utahovat opasky, s odjezdem z Prahy přišel totiž o příjem. Otčím mu už nebude dotovat jeho pochybné pokusy o studium, informoval ho při jejich posledním setkání. Vytáhl finální cigaretu, labužnicky k ní přičichl, strčil ji do úst, zapálil a láskyplně potáhl. Za chvíli odhodil nedopalek a otevřel plechovku. Napil se teplého piva, s ušklíbnutím si říhl a odložil ji. Všechno tu stojí za starou dědovu bačkoru. Deprimovaně se rozvalil na lavici a usnul.

O dvě hodiny později ho probudilo příjemné lechtání na obličeji. Rozlepil oči a uvědomil si pálení na hrudi. Zprvu ho oslepilo ostré světlo, když se ale vzpamatoval, došlo mu, že ho probudily paprsky zapadajícího slunce. Vyškrábal se do sedu, záda měl ztuhlá a hrudník spálený, s lupnutím v kříži se protáhl a mocně zívl.

Zvedl oči a náhle v šoku znehybněl. Přímo proti němu, uprostřed louky, levitoval rozkrojený grapefruit. Ohromeně se postavil a několikrát nevěřícně zamžoural, než to pochopil. Zaběhl si rychle pro telefon a několikrát si tento neuvěřitelný výjev, se svou velkou maličkostí v popředí, zvěčnil. Tohle vstoupí do dějin, myslel si nadšeně.

Nemá tušení, jak je naivní. Tento přírodní úkaz zde bude vídat každý letní slunečný podvečer.

Damián byl u vytržení z toho, co měl před očima. Louka na kopci hořela oranžovou a žlutočervenou září, a na růžovém nebi kraloval purpurový kotouč slunce, tak neuvěřitelně velký, až se zdálo, že se ho Damián může dotknout. Bůh Ra právě dával sbohem dnešnímu dni.

Damián si udělal několik selfíček, než zalezl do domu. Obratem nejlepší z nich hodil přes data na Instagram a napsal: žeru to tady, hashtag czech paradise.

Najednou ucítil lehký vánek na rameni. Ztuhl a srdce mu udělalo kotrmelec. Nedokázal svou fyzickou reakci ničím reálným podložit, chloupky na šíji se zježily a srdce v hrudi se mu rozbušilo, jako když jednou v životě doběhl maraton. Damiánovi se vehnaly do očí skutečné slzy. To, co na něj sáhlo, byly vzpomínky na šťastné dětství, které tu s dědou, babičkou a kamarády prožil.