15

Kolem samé šmouhy, jen mlhavě v nich rozpoznává obličeje. Jsou to lidi nebo židle? Ví jen, že se potácí po nestabilní zemi a celý svět se někam kutálí. Panuje tu vřava, smích a hulákání jeden přes druhého. Mrkne po hodinách na zdi, ale rozpoznává jen bílé kolečko, a i to se jaksi vlní jako od Dalího. Zachechtá se z plných plic, až mu zaskočí, upadne a svalí se na zem jako pytel brambor.                                                                                                                                                                                 

V tom do místnosti zavane chladný průvan noci. Uslyší ječet ženský hlas, přehlušil vše ostatní. Nebo ostatní zmlkli? Škrábe se na gumové nohy a lokty se přitom opírá o pult. Popadalo pár sklenic. V tom ho něco, někdo, chytí za tričko za krkem a odvleče ho a posadí na židli. Nešlo to snadno, málem se převrátil.                Rozpoznává před sebou Kovářovou, tvář zkřivenou nepříčetným vztekem, hospoda prázdná. „Co je?“ zeptá se, ale protože se monolog, který na něj chrlí, nepřerušil, usoudí, že ho neslyšela. Vstane a odpotácí se do tmy. Po zbytek noci má okno.                          

Slunce už vystoupalo vysoko na nebe a vyjímalo se mezi beránky. Loudal se krok za krokem po prašné cestě, v kapse teplákových kraťasů mu zůstal jen vybitý mobil s prasklou pavučinou na displeji. Peněženka je pryč, klíče jsou pryč. Noha mu bez ustání krvácí a bolí jako čert, z obvazu byl jen rudý cár. Belhal se a říkal si, že je k neuvěření, že se probudil v travou zarostlém příkopu kousek za vesnicí mokrý jako myš, a přitom tuhle prokletou cestu nesvlažila ani kapka. Mokré boty měl obalené prachem, lokty odřené a někde si o střep pořezal pravou dlaň. Jen se modlil, aby teď Helenu nepotkal, hádal podle slunce, že by mohlo být kolem poledne a touhle dobu jezdívá z Horních Polan do hospody, když má krátkou.                        

Konečně se blížil k domu a před očima neviděl nic jiného než litr vychlazené minerálky z lednice, s tabletou Vyprošťováku. Pak náhle zahlédl před domem vedle svého auta modrý Kodiaq. Srdce mu udělalo kotrmelec, což v jeho stavu způsobilo náběh na mdloby a zároveň obrácení žaludku a prudkou nevolnost. Pokusil se vyzvracet, ale nic z toho nebylo. Přemýšlel, jestli se nemá radši někde schovat. Doma je ale ta minerálka…                                                                                              

Zkusil dům obejít zezadu, plížil se kopřivami a přitom doufal, že nechal včera v ložnici otevřené okno. Zpoza rohu za domem nakoukl na dvůr a uviděl, jak Marcela sedí na lavičce, hladí si Tripa a hází mu tenisák, který mu zřejmě přivezla.       

Je zaměstnaná, uklidnil se, má šanci vkrást se do domu nepozorovaně. Dá se do kupy a pak jí otevře. Nebo možná do té doby sama odejde. Okno skutečně bylo otevřené, a tak se lokty opřel, špičkami bot zapřel do omítky a soukal se přes široký parapet dovnitř. Ochromila ho přitom ostrá bolest na lýtku a ucítil po noze nový příval tepla, ztuhl uprostřed pohybu v křeči. „Damiáne?“ uslyšel za zády volat Marcelu. Vyděšeně střelil pohledem tím směrem, naštěstí byla ještě za rohem.        

Bylo pozdě utíkat, rychle se pustil a padl s heknutím na zem na zadek. Zaťal zuby a zkrvavenou nohu strčil do kopřiv, které ho obklopovaly spolu s vysokou trávou, a které mu sahaly až nad hlavu.                                                                            

Stihl to, než přiběhla k němu a zarazila se, s očima navrch hlavy. „Co tady děláš?“ zírala na něj v nevěřícím úžasu. Musel ho prozradit Trip, teď ho nadšeně vítal a olizoval mu obličej. Damián by mu nejradši zakroutil krkem. V tomhle stavu by ho Marcela neměla nikdy vidět.                                                                                                                                            

„Ty sis teda vybrala chvíli na návštěvu, to ti povím,“ zachraptěl.                                                                                     

„Jak to vypadáš? Proč jsi tak špinavý a kde jsi byl?“ vzhlížela na něj ze vzdálenosti tří metrů, tvář poznamenanou šokem a starostí.                                                                                                                                                                                      

Sklopil hlavu, ale dál seděl v trávě, holou nohu skrytou v kopřivách a ostrá bolest už dávno přešla v ožehavé brnění, které mu stoupalo od prstů na noze ke kyčlím a po páteři až za krk na šíji. Z Marcelina pohledu vypadal jako neposlušný kluk na pískovišti, kterého přistihla při tom, jak rozbíjí kamarádovi bábovičky. Nezkoušel vstát, aby ho neviděla celého. „Takhle se snažíš žít zodpovědně? Takhle se pokoušíš dokázat, že jsi dospělý? Je z tebe cítit alkohol. Schovával ses tu přede mnou?“           

„Nech toho,“ přerušil její vyčítavý tón. „Proč tu jsi?“ Podíval se na ni a byl si jistý, že musí být v obličeji zelený jako ten plevel okolo.                                                                                                                                                                     

„Přijela jsem, protože jsi nezvedal telefon. Chtěla jsem ti říct…“ Rázem byla nejistá a plná napětí, ale dál na něj shlížela se starostí v obličeji. „Chtěla jsem ti to říct do očí. Udělala jsem to. Udělala jsem, cos mi radil. Sešla jsem se s Dušanem, sebrala všechnu odvahu a řekla mu, že končím, že mu už nebudu dělat problémy. Rozvedeme se a když mi zůstane vila, jak navrhoval, už se nemusíme nikdy vidět. Dokonce jsem mu řekla, že mu přeji hodně štěstí, víš, jak to bylo pro mě těžké?“ Měla slzy na krajíčku a ruce se jí třásly. Damián zatajil dech.                                                                                                  

„Vážně? Vážně jsi to udělala? Mami, jsem na tebe hrdý…“ Zarazil se. „Jen teď není zrovna vhodná chvíle -“                

„Ale, Damiáne,“ řekla třesoucím se hlasem a udělala krok vzad, „já teď v tom domě nemůžu být. Je to pro mě příliš těžké, všude ty vzpomínky. Říkal jsi… Sliboval si, že když to udělám, pomůžeš mi. Budeš tu pro mě a postaráš se, že to spolu zvládneme. Nemůžu teď být sama, chápeš mě? Ale ty, vidím, máš vlastní problémy. Co jsi proboha dělal? To já bych se měla starat o tebe, ne ty o mě. Jak to vypadáš? Vyděsil jsi mě. Jsi v pořádku? Pojď, pomůžu ti,” natáhla k němu ruku, ve snaze mu pomoci vstát na nohy. Damián se vyděsil, když se k němu takhle přiblížila a bez rozmyšlení vybafl:                                    

„Ne, nechoď sem! Mohla bys prosím tě přijet později? Já teď nemám čas.” Když to dořekl, s odvráceným pohledem se odmlčel. Nechtěl, aby to vyznělo tak ostře, jenomže mu bylo k tomu všemu vážně zle. Navíc potřeboval vstát z toho hořlavého kopřivového pekla, ale ona tu ještě pořád byla.                                                                                                     

Zklamaně se odtáhla. „Aha, nehodí se ti to. Asi jsem neměla věřit tomu, že to myslíš vážně. Asi jsi nikdy nepočítal s tím, že to opravdu udělám. Přivezla jsem si věci, myslela jsem, že tu nějakou dobu zůstanu, ale byl to hloupý nápad. Mrzí mě, že jsem tě rušila. Vždycky jsi mě odmítal a já vím, že jsem vůči tobě udělala spoustu chyb a je mi to líto, vážně. Tak já tě poslechnu a odjedu, když si to přeješ a nebudu přemítat o tom, proč jsi přede mnou utíkal oknem,“ pravila rozčarovaně. Odvrátila se a rychlým krokem zamířila k autu.                                                                                                                                          

„Počkej,“ hlesl, ale znělo to příliš slabě a nejistě. „Marcelo, tak to není…“                                                                      

Sklopil oči a podíval se na své mokré a špinavé oblečení, jak se v noci válel bůhvíkde. Na krvácející nohu a pořezanou dlaň, které naštěstí neviděla. Poznala, určitě to z něj cítila, že je ještě podnapilý a ona tohle nesnáší. Kdysi pravila, když chodil ještě do školy a o víkendech občas býval ve vile, že jí těmi alkoholovými večírky připomíná svého otce. To bylo pro něj opravdu ponižující. Nezkoušel ji zastavit.