9

Autobus ho dovezl na konečnou, kde by se měl podle mapy někde poblíž vyskytovat útulek. Byl situovaný na úplném kraji města, takže ho obklopoval jen les a louka. Vítek šel kilometr podél silnice, než na hranici lesa narazil na bílou budovu s dlouhou příjezdovou cestou, a pozemek s kotci obklopený vysokým plotem. Před ním byla prázdná parkovací místa. Intenzivní štěkot se ozýval už z dálky.                                                                                                                                              

Přišoural se poněkud nejistým krokem k bráně. Liga na ochranu zvířat, přečetl si logo. Bude fajn, vzít si zvíře odtud, pomyslel si a nevěděl proč, ale něco uvnitř ho zahřálo. Pocítil jakousi zvláštní souvislost a o to víc ho to táhlo dovnitř jako magnet. Nebyl si ale jistý, jestli tam najde, co hledá. Přestože mu to bylo ze začátku jedno, teď už má jasně vyhraněnou představu a kompromisy dělat nebude. Cestou nad tím hodně přemýšlel a došel k závěru, že chce černého psa s krátkýma nohama a velkýma ušima, takového, jaký byl ten ve snu. Žádného jiného.                                                                                                                    

Byl na místě brzo dřív, a tak přešlapoval u vstupní brány a občas přes drátěný plot nakoukl dovnitř. Psi ho cítili a hlasitě v kotcích štěkali a někteří pěkně řádili. V jednu chvíli si pomyslel, že to možná není dobrý nápad, když ho chtějí už na dálku sežrat. Váhal, že vezme nohy na ramena, když tu odněkud zaslechl: „Dobrý den, čekáte tu dlouho?“                                                                       

Žena, která právě vyšla z bílé budovy, zkontrolovala pohledem náramkové hodinky. Měla v ruce klíče a šla otevřít branku.                                                 

„Dobrý den. Nečekám tu dlouho, jen tu tak přešlapuju,“ vyblekotal ze sebe zaraženě, protože ho nachytala právě ve chvíli, kdy se chystal pláchnout.               „Dobře,“ usmála se na něj. Dělila je od sebe zatím zavřená brána, ale zámek byl už odemčený. Klíče zachrastily, když je hodila do kapsy od bundy. „Takže jste se nepřišel podívat?“ optala se.                                                                           

Vítek se podrbal ve vlasech pod kšiltovkou. „Ehm… Vlastně jo. Sháním černého menšího pejska.“                                                                                            

„Tak pojďte dál. Třeba najdete, co hledáte, nebo vás okouzlí jiný. Máme teď malý výběr, ale to je dobře,“ řekla s úsměvem žena ve středních letech, otevřela branku a nechala ho vejít. Vchod už nezamykala. „Takže jste si nějakého vybral v nabídce psů k adopci na našem webu?“ dovtípila se podle jeho výroku.                                                                                                                        

„Vlastně ne, jen jsem to tam prolétl. Řekl jsem si, že se půjdu podívat naživo,“ rozhlížel se nedočkavě po kotcích, ale viděl kolem sebe jen štěkající obrovské vlčáky a psí medvědy. Vypadali nebezpečně a na zadních by byli větší než on sám, ježily se mu z nich vlasy na hlavě, jen kotce přejížděl očima. Navíc žádný nebyl celý černý.                                                                                                      

„Provedu vás. Vepředu máme jen velká plemena, většina z nich jsou nesocializovaní psi, celý život byli zavření na řetězu nebo v kotci s minimálním kontaktem s okolím. Většinou byli využíváni pouze na hlídání, a proto jsou agresivní nebo útoční ze strachu. Bohužel tito jedinci jsou díky tomu téměř neadoptovatelní, nebo jen pro velmi zkušeného chovatele. Máte nějaké zkušenosti?“                                                                                                                                    

„Ne. Vůbec žádné. Chci menšího, černého, s krátkýma nohama a obrovskýma ušima. Nesmí být větší než po kolena.“                                                        

Žena na něj zírala, jako by spadl z višně. Mezitím minuli několik prázdných kotců a přešli z přední části k zadnímu výběhu, který byl velký jako zatravněný dvorek. Běhalo tam pospolu několik psů, zhruba deset, různých velikostí a ras. „Takže vám jde jen o vzhled?“ ujišťovala se.                                                      

Vítek se cítil po její otázce hloupě, ale přece té ženské nebude vysvětlovat příběh o snu, pomyslel si, a tak jen pokrčil rameny.                                         

„Když nemáte žádné zkušenosti, doporučila bych vám některého z našich starších psů. Například tady Bruno, je desetiletý kříženec jorkšíra. Je to strašně hodný, klidný, vychovaný a bezkonfliktní pejsek…“ Zavolala ho jménem a Bruno přiběhl k plotu a blaženě se nechal hladit a drbat na hřbetě. Žena se už chystala otevřít vrátka a ukázat Vítkovi psíka zblízka, když ji zarazil zvoláním:    

„Ne, to prosím nemusíte, staršího nechci. Chci, aby žil, co nejdýl. Když vám někdo umře, je to příšerný. Věřte mi, já vím, o čem mluvím. Můj pes musí být mladý, aby byl se mnou dlouho.“                                                                 

„Ale to jsou trochu předsudky. Nikdo nemůže s jistotou vědět, že vám i mladý pes bude žít dlouho…“                                                                                     

„To je pravda. Mě nedávno umřel kamarád, který byl jen o pár měsíců starší než já. Ale přece jen je to pravděpodobnější. Prostě proti starým nic nemám, jen si to teď neumím přestavit, že bych si vzal domů psa s představou, že se s ním budu muset brzo rozloučit.“                                                                           

„Rozumím vám. Ale jen pro představu, když si vezmete například osmiletého, ještě vám může dělat radost dalších pět až osm let, když bude menšího… Dobře, vidím, že máte jasno, mým úkolem není nikoho přesvědčovat. Jen se vám tím značně zužuje výběr. Tak půjdeme rovnou dozadu, ukážu vám štěňata. Se štěnětem budete mít víc starostí a práce, než si ho vychováte, ale budete mít doma veselo,“ řekla a bylo znát, že její počáteční sdílnost mírně opadla. Zavedla Vítka na konec pozemku, do zadních zděných kotců a Vítek se klepal nedočkavostí.                                                                                                   

„Momentálně nemáme nic volného,“ rozhlédla se. „Máme k adopci jen pět štěňat a z toho jsou čtyři zamluvená. Koukám, že to jedno volné si odvezli, zřejmě to s novými majiteli vyřídila kolegyně dopoledne. Jeden celý vrh je v karanténě, přivezli je teprve předevčírem. Ty chudáčky našli v pytli na odpadky, odhozené za městem. Štěňátek je dvanáct.“                                                

Vítek zhrozeně vytřeštil oči. „Cože? To jako vážně? To jim někdo udělal?“ vyjekl na ženu, a pak si naštvaně zamumlal: „Svět je horší místo, než jsem si myslel. Když se to děje i psům.“                                                                                   

„Snažím se takhle nepřemýšlet, ale někdy se sama nepřestávám divit, čeho jsou lidé schopni,“ odpověděla mu.                                                                   

„Naštěstí jste je zachránili. Že ano? Jsou v pořádku? Dvanáct, páni!“   

„Uvidíme. Jsou moc malá, teprve dvoutýdenní, dokrmujeme je mlékem, a navíc jsou zamořená parazity. Nejsou zatím k adopci, ale je možné si některé zamluvit. Jen každého předem upozorňuji, že budoucnost těch menších je nejistá, jsou moc zesláblá a nemocná. Musíme jim držet palce.“

„Rozhodně,“ zakřenil se Vítek, a protože stáli u cíle, nahlédl do dvou kotců, které spolu sousedily. V prvním skákaly dvě bílé kudrnaté kouličky o něco větší než klubka bavlny, zrovna se spolu kočkovali a ňafali se po uších. V druhém seděl malinký vlčák barvy pepř a sůl, sotva tříměsíční, a vytrvale ho hypnotizoval pohledem přes mříže. Vítek, přestože se všemi soucítil, byl zklamaný. Bylo jasné, že zde nepořídí takového, jakého si přál.                                          

„Kde je ten čtvrtý? Říkala jste, že zbyli čtyři,“ optal se mdle.   Sotva to dořekl, z psí boudy umístěné v rohu vyběhlo něco neuvěřitelného.                  

„Panebože!“ vykřikl jako euforický fanoušek na koncertě svého idolu, když jeho hvězda právě vstoupí na plac. „To je on! To je on!“                               

Černé štěně bylo veliké akorát do náruče. Mělo černou tulení srst a na prsou malý bílý flíček. Trup byl dlouhý jako u jezevčíka a nohy silné a kratší. Ale co bylo nejlepší, byly ty plandající uši. Jako slůně Dumbo.                                      

Pracovnice útulku skepticky sledovala jeho výbuch nadšení. „Jmenuje se Ina, je to fenka a je stará odhadem čtyři až pět měsíců.“                                    

„Beru!“ vyhrkl.                                                                                                  

„Je mi líto, Ina je zamluvená.“                                                                        

„To ne. Řekněte, že si děláte srandu,“ zkoprněl a vrhl na ženu žadonící a ztrápený pohled.                                                                                                          

„Bohužel, říkala jsem to,“ opáčila. A zdálo se, že jí Vítek začal lézt na nervy. „Můžu vám ukázat ještě ten čerstvý vrh, máme je schované uvnitř v teple…“ Ale Vítek ji nevnímal. Byl ve svém světě. Podřepl si a prostrčil ruku mřížemi.                                                                                                                  

„Ino,“ zavolal a fenka kolem jeho ruky začala tančit a vyskakovat, olizovala mu prsty a nechala se drbat po těle, které jako by nemohlo být ani na vteřinu v klidu. Snažila se vyskočit, aby mu olízala obličej, bránily jí v tom však mříže kotce.                                                                                                                    

„Víte,“ řekl po chvíli, „já vám na ty drobečky, vlastně na všechny ty bytosti, co tu máte, budu přispívat. Líbí se mi, že jim hledáte domovy a staráte se o ně. Co by si bez takových, jako jste vy, počali? Vím, jaký to je, když vás nikdo nechce ale nemůžete si sám pomoct. A proto budu od teď na vás přispívat. Ale domů si musím vzít ji.“                                                                                        

Žena Vítka chvíli se zájmem pozorovala, a nakonec s poddajným povzdechem řekla: „Chvilku počkejte, podívám se do papírů, jak na tom je. Něco mi říká, že tahle holka je pěkný číslo a nemáme ji tu poprvé.“ Odešla a Vítek byl rád, že může být s Inou chvíli sám a pořádně si ji prohlédnout. Do hry se přidal i malý vlčák. Vítek cítil, jak mu srdce tančí. Vždyť je to pes přímo z jeho snu, musí Inu získat stůj co stůj! Už vymýšlel plán, jak ji v noci ukradne, pokud mu ji nedají.                                                                                                                                

Žena byla zpět se složkou papírů. Nasadila si na nos dioptrické brýle a zahloubaně zalistovala. „Už byla před měsícem adoptována jednou rodinou, ale po pár dnech ji vrátili s tím, že si to rozmysleli. Byla na ně moc divoká a s malými dětmi neměli čas se jí věnovat. Vy děti asi nemáte, že? Žijete s rodiči? Je vám vůbec osmnáct?“                                                                                                         

„Samozřejmě,“ naježil se. Štve ho, že ho pořád řadí mezi usmrkance a v obchodech musí stále dokola vytahovat občanku. Vždyť mu bude letos už dvacet!                                                                                                                                      

Postavil se z podřepu, a jak byl v ráži, pravil: „Jsem sám. Bydlím sám a rodinu nemám. Teda mám, ale nic o nich nevím. A nechápu, jak si někdo může někoho vzít a pak ho zase vrátit. Nebo ho vytáhnout z jeho domova a pak se o něj nestarat. Je to hnus! Takoví lidi, kteří si nejsou jistí, by zasloužili do držky.“   

Žena na něj překvapeně zamrkala a poprvé si ho o něco důkladněji prohlédla. Nebylo to ovšem ve zlém. To, co řekl, ji svým způsobem zaujalo.

„Máte pravdu,“ přikývla nakonec a sundala si z očí brýle nablízko. „Někdy se ale stane, že člověk prostě přecení své síly, protože si neuvědomuje všechny následky, které to sebou ponese. Až příliš často se stává, že se nám zvířata vrátí, nebo je majitelé darují někomu jinému, nebo se jejich domácí podmínky změní a už se nestíhají o zvíře postarat, jak by si zasloužilo. Je to závazek na spoustu let, obzvlášť u štěňat. Jsou roztomilá, vždy se po nich zapráší, ale jsou to voříšci, jednou vyrostou a už se svému majiteli nemusí líbit. Když jste sám, budete se moct plnohodnotně postarat o tak živé štěně? Je to kříženec pitbula a jezevčíka, povahu má po teriérech, potřebuje interakci a hodně pohybu, jinak je jako z divokých vajec.“                                                                  

Vítek si ji změřil neústupným a sebejistým pohledem. „Já nevím, paní, co to je, ten pitbul. Ale vím, že toho psa musím mít. Nenajde lepšího páníčka, než mě a já lepšího psa než ji,“ řekl, a zazubil se, když dodal: „O mě a Ondrovi taky vždycky říkali, že jsme jak z divokých vajec. Ať už to znamená cokoliv. Nemyslíte, že to je osud?“                                                                                                             

Žena se zasmála. Vypadalo to, že si ji definitivně naklonil na svoji stranu. Zapůsobila na ni jeho bezelstná upřímnost, se kterou se setkává u lidí, kteří adoptované psy nevrací, nýbrž posílají zprávy a fotky podle nichž není pochyb o tom, že se jejich bývalí zřízenci mají nejen dobře, ale dokonce výborně. Takoví lidé mají totiž často dobré srdce. A tyhle konce tady mají nejradši. Zadívala se do papírů.                                                                                                

„Máte to ale štěstí. Je zamluvená do dneška. Lidi, co si ji zamluvili, měli týden na to, aby si pro ni přišli. Pokud si ji nevyzvednou nebo se neozvou do zavírací doby, je vaše,“ usmála se na Vítka.                                                                    

„A kdy zavíráte?“ optal se rychle, hrabajíc z kapsy mobil.                        

„Za necelé dvě hodiny,“ podívala se na své náramkové hodinky.          

„Tak já se vrátím za jeden a půl hodiny,“ přikývl odhodlaně.                  

Vítek odcházel z areálu s nadějí, že vše bude hrát v jeho prospěch. Lidi si pro ni doteď nepřišli, proč by se to mělo změnit poslední dvě hodiny? Kdyby mu nebyla souzena, neviděl by ji přece ve snu, jak mu ji přivádí Ondra, to je jasné jako facka!                                                                                                                

Od útulku se nevzdaloval. Šel se nejdříve projít po okolí, s hlavou plnou myšlenek a plánů, a pak si sedl na kraj příjezdové štěrkové cesty, naproti bráně, a prohlížel si každého, kdo přijel autem nebo pěšky.                                                        

Do útulku přišly během hodiny a půl tři návštěvy. Jedna rodinka s holčičkou, postarší pár a dvě holky. Bedlivě všechny sledoval, klepajíc se nervozitou a napjatý jako struna, ale naštěstí nikdo z nich neodcházel s černým štěnětem. Holky se byly domluvit na dobrovolné výpomoci, jak vyrozuměl z jejich rozjitřené konverzace, když odcházely. Rodinka si odnášela složku s papíry, možná si zarezervovali jedno ze štěňat v karanténě, protože holčička skákala radostí jako pominutá a muchlala plyšového pejska a říkala mu Mimi budeš mít bratříčka, když nasedali do auta. A postarší pár si odvedl Bruna. Vítek jim zamával a křenil se od ucha k uchu. Trochu s podiveným výrazem mu zamávali nazpět a Bruno muži přitom vesele motal vodítko pod nohy. Vrtěl ocasem a z jeho výrazu nebylo pochyb o tom, že věděl, že míří domů.