18

Uběhlo několik dní a po Polanech se rozneslo, že je u Damiána jeho matka. Protože tento malebný a zároveň v zimních měsících nehostinný kraj obývají generace lidí, žijících tu celý život, velmi dobře znají Josefa Šimůnka a jeho dceru, kterou vychoval sám. Žena mu umřela pár dní po porodu na pooperační komplikace. Odchodem dcery z domu to neskončilo, pár let nato se situace opakovala, ovšem opět za nešťastných okolností, když se Marcela vzdala syna pro své blaho a dala ho k svému otci. Aspoň tak se to tu vypráví. Damián dědečkovi říkal děda Šíma, ale matka, když trochu vyrostl, pro něj byla vždy jen Marcela.              

Josef Šimůnek byl samoživitel, časem, až byla dcerka větší, si našel družku, ale dokud byla doma, nesestěhovali se. Po škole začala Marcela žít ve městě a chodit s jedním vejlupkem, jak ho děda pojmenoval a kterého neschvaloval, ale nepletl se dceři do života. Ve třiadvaceti otěhotněla a její milý ji opustil. Pepa Šimůnek s družkou jí byli oporou, aby mohla co nejdříve pokračovat v baletu, takže chlapec už od batolete trávil více času s prarodiči na venkově než doma s mámou.                                                                                                        

Damián byl vlastně veskrze venkovský kluk, jen na to zapomněl. Nebo si přál zapomenout. A snad proto se pod vlivem okolností tak rychle aklimatizoval a k vlastnímu překvapení zjišťuje, jak mu je tady dobře.                     

Před deseti lety přišla smutná zpráva, u dědovi družky, kterou Damián nazýval babičkou, se začala projevovat demence s rychlým průběhem a musela jít do pečovatelského domu. Děda ji pravidelně navštěvoval, dokud byl dost silný a nohy mu sloužily, bohužel letos na jaře na náledí před domem škaredě upadl a musel na operaci páteře. Rekonvalescence byla zdlouhavá, od té doby se domů ještě nevrátil.                                                                                                    

A tak se přes samoobsluhu Jednota v Dolních Polanech novinka roznesla do širokého okolí, i k lidem, kteří tu jsou přistěhovaní, žijí na okraji vsi a nějací Šimůnkovi jim jsou putna. „Dobrý den, paní Kučerová, jak se dnes máte? Ještě vám chodí na slepice ta potvora liška? A co jablka při tom suchu, budou?... Víte, že je tu Marcela? No ta Šimůnkova mladá, jak se bohatě vdala. Nestarala se o syna, ano, právě ta! Teď je zpátky a rozvádí se. Nechci malovat čerta na zeď, ale bojím se, že chtějí Pepovi dům vzít, zabydleli se tam. Jde o ten pozemek, v tom jsou miliony! Chudák náš Pepa…“ Dvořáková za kasou nezavřela celý den ústa a jela jako kolovrátek.                                                                             

Damián tyhle drby každý večer v hospodě vyvracel, ale už mu to lezlo na nervy. A tak uvítal, když vypadl ze stereotypu a jeli s Marcelou v posledním týdnu dvakrát navštívit dědu. Udělali si výlet a změnili vzduch. Přivezli mu sladkosti, které děda Šíma miluje, a povyprávěli mu, jak se daří jeho starým známým ve vsi a Tripovi. Sám děda je upozornil, aby si z pomluv nic nedělali, že to tak prostě chodí a někteří lidé žijí peprnými novinkami, na které se záhy zapomene.                                                                                                                                          

Dnes dopoledne Damiánovi zavolala Eva, aby mu sdělila novinku, že vybrali dovolenou do Itálie a bude objednávat apartmány. Je načase, vydechl si, už potřebuje někam vypadnout na delší dobu. Plánoval si prodloužený víkend v Praze, aby se po několika týdnech viděl s přáteli. Damián ví, jak to je. Jsou přátelé, ale pokud on nepřijede za nimi, neuvidí se.                                        

Moře je mnohem lákavější! Takže to myslela vážně. Jenomže on si pořád není jistý.                                                                                                                     

Chtěla se ujistit, jestli nezměnil názor. Damián právě sekal křovinořezem trávu v sadu za domem, byl zpocený od hlavy k patě, bolela ho záda a měl podezření na úpal, jelikož mu hlava třeštila a plála v jednom ohni. Posunul si upínací pás na spáleném rameni, vyhekl, a urovnal víc do čela zmuchlané tričko, které si předtím svlékl a hodil na hlavu, jak to má ve zvyku.                                           

„Evo, já tu mám teď Marcelu, jak víš. Není to asi dobrý nápad, nechávat ji tu bez dozoru, přece jen je to samota u lesa.“                                                   

„Nekecej blbosti,“ odpálkovala ho. „Teď jsem s Marcelou dotelefonovala. Není vůbec proti, naopak, říkala, že ti to prospěje, s penězi si nedělej starosti. Takže se nevymlouvej. Když se tu bude sama bát, tak se prý vrátí do města.“                                                                                                                               

„Takže ty jsi s ní mluvila o mojí dovolené dřív, než se mnou. To má být vtip?“                                                                                                                                

„Damiáne…“ povzdechla, „vidím, že zase máš tu svoji náladu.“             

„A ona snad nevidí, že každý den pracuju? Můžu si to zaplatit sám, proč to zase dělá? Ponižuje mě to.“                                                                                   

„Damiáne, myslí to dobře.“                                                                            

Nenávistně se ohlédl z druhého konce zahrady k domu, kde Marcela opalovala své pohublé, téměř anorektické tělo.                                                         

„Mám toho dost,“ řekl. „Přišla a jsou tu samý problémy. Pořád mi vaří, i když jí každý den opakuju, že si udělám jídlo sám nebo se najím v hospodě. Uklízí, cokoliv někde odložím, už to v životě nenajdu. V jednom kuse sleduje, co kde dělám, musím jí hlásit, kam jdu a kdy se vrátím a neschvaluje mi, jak to vedu s Helenou. Už mám toho dost!“                                                                           

„Já to chápu,“ mluvila klidně Eva, „můžeš mi to všechno říct jindy. Teď potřebuju vědět, kolik nás pojede, abych to mohla objednat a zaplatit, dokud je tam místo.“                                                                                                                    

„Kdo všechno jede?“ Trochu se uklidnil.                                                      

„Já, Jindra, Tomáš s přítelkyní, Jindrův bratranec a možná Markéta.“ Damián spokojeně přikyvoval, dokud nedošlo na poslední dvě slova.                    

„Jak, možná Markéta?“ Vnímal polední slunce, jak ho škvaří na zádech a přesunul se pod jabloň.                                                                                              

„Ještě neví, jestli dostane na konci srpna volno. Dala totiž v práci výpověď a zaučuje za sebe náhradnici. Dělá v kosmetice v Šantovce.“                           

„Já potřebuju, aby jela!“ Kousl se do rtu, tohle z něj vylítlo omylem.    

„Cože prosím? Damiáne, já myslela, že tohle už máme za sebou,“ reagovala chladně. „Navíc tě musím upozornit na důležitou věc: i když pojede bez partnera, rozhodně není k mání.“                                                                                   

„Sama mi to navrhla, tím pádem by měla jet,“ odpověděl tentokrát výrazně mírněji.                                                                                                     

„Takže?“ Optala se po chvíli oboustranného mlčení.                                

„Takže, když Markéta pojede, jedu taky. Pokud to zruší, nepočítej se mnou.“                                                                                                                                 

„Přece se nemůžeš řídit podle ní? Budu tam já a Jindra a taky Tomáš…“             

„Můžu.“ Zavěsil.                                                                                                

Možná tomu přikládá příliš velký význam, ale doufá, po rozhovoru s Kovářovou, že by společný čas na příjemném místě mohl přinést konečně potřebné smíření. To břímě falešného nařčení nese na svých zádech už moc dlouho. Nepřeje si nic jiného než to konečně uzavřít a pročistit mezi nimi vzduch.                                                                                                                                           

Zastrčil mobil do kapsy a rozhlédl se. Zbývala mu ještě udělat poslední třetina pozemku.                                                                                                            

Vrátil se k domu, odložil křovinořez do kůlny a řekl Marcele: „Dodělám to zítra, je hic. Jdu si zaplavat do lomu a zacvičit si na hřiště u Jířové.“                             

Pak se zarazil, protože si právě uvědomil, co udělal. Už je za těch pár dní vycvičený jak cirkusová opice.                                                                                  

„A vůbec,“ rozlítil se. „Prostě jdu ven, nevím, kdy se vrátím, s obědem nečekej. Dnes mám volno, třeba si půjdu sednout na pivo, potkám se s Tomášem a Helenou a vrátím se zítra.“                                                                                

Marcela seděla na ručníku ve dvoudílných plavkách a vyjeveně na něj hleděla. „Dobře,“ pípla.                                                                                                  

Otočil se u skříně v ložnici, převlékl se, popadl batoh, naházel do něj ručník a plavky a pár věcí a chystal se k odchodu.                                                       

„Chceš tu nechat Tripa?“ optal se Marcely ve dveřích, už mírnějším tónem. Postavila se na nohy a zahalila se luxusním saténovým županem.             

„Jen si ho vezmi, tady by se zbytečně nudil.“                                             

Přikývl, vyzvedl psa chladícího se ve dveřích na chodbě, nasadil mu obojek a přes rameno si hodil vodítko. Trip vyskočil, jako by měl na nohách pružiny, a běžel napřed, aby na pomalého Damiána mohl u branky štěkat.    

„Damiáne,“ zavolala ho s nejistým pohledem hnědých očí, když už byl venku za brankou.                                                                                                           

„Co je?“ zahučel, ale neotočil se a ani nezastavil.                                      

„Damiáne!“                                                                                                         

„Co, kruci?“ Obrátil se neochotně na patě.                                                 

„Myslíš, že bych taky mohla přijít k lomu zaplavat si?“                             

Dívala se na něj jako dítě. Vypadalo to, jako by si myslela, že nemá právo ho o svolení žádat.                                                                                                     

Damián zaváhal. Dlouze si ji prohlížel a najednou se mu v očích objevil záblesk porozumění, když si to uvědomil. Rázem mu bylo líto, jak s ní mluvil. Ve skutečnosti ho rozčílilo to, co řekla Eva, s Marcelou to nemělo co dělat.            

Rázem si taky uvědomil, jak moc je sama. O kamarádky přišla, když přestala kvůli Dušanovi chodit ven a práci ji zakázal, protože se tam setkávala s obdivem mužů. Místo toho vyžadoval, aby dokonale pečovala o domácnost ve velkém domě. Chtěl mít nad ní kontrolu a o všem přehled, vždy, za všech okolností. Marcela roky trpěla samotou a postupně téměř přestala jíst.                

Byla dokonalá oběť pro predátora, jako je on. Její rozervaná a křehká osobnost ho přitáhla jako magnet. Řídila se ve všem podle něj, protože si myslela, že jen tak ji bude milovat. Vnuknul jí to a udržoval ji v tomto přesvědčení a pocitu svázání. Výchovná metoda cukru a biče, ovšem nikoliv fyzicky, ale psychicky. Proto jejímu utrpení nikdo nevěřil, pro blízké byla hypochondr, blázen. Jen Damián už jako dítě tu špinavou hru prohlédl a bylo mu z toho zle.     

Teď, po sedmi společných dnech, jí nic nemá za zlé, protože už konečně ví. Marcela to jinak neuměla, nevěděla, jak se chová správná máma, protože nikdy žádnou neměla. Domnívala se, že pro něj dělá to nejlepší. A taky že ano, Damián sám teď vidí, jakou službu mu prokázala, když ho nechala vyrůstat u prarodičů. Hodně se sblížili za posledních pár dní, dozvěděl se spoustu informací z jejího dětství a soukromí, o kterých nic netušil.                                    

Damián si myslel, že to je on sám, kdo má málo opravdových přátel, ale to bylo do chvíle, než se blíže seznámil s Marceliným životem.                               

„Jasně, přijď. Víš, kde to je?“ řekl mírně s úsměvem.                                               

„Vím, chodili jsme tam jako děti, je tam krásně. A nebudeš se za mě stydět?“ Nespouštěla z něj oči.                                                                                        

„Ne, proboha! Vypadáš skvěle, nikdo v dědině nevěří, že jsi moje máma.“                                                                                                                                       

„Většina lidí mě tady nenávidí a odsuzuje.“                                                

„Na to se vykašli, my jsme si to mezi sebou vyříkali a jsme v pohodě, ne? A to je hlavní. Jen se omlouvám, že ti pořád říkám Marcelo, uvědomím si to vždycky až pozdě…“                                                                                                           

„Nevadí,“ usmála se, mateřsky a dojemně. „Pochopila jsem, že jsi tak zvyklý. Vlastně si připadám mladší, klidně mi tak říkej.“                                          

Damián věděl, že trochu lže, ale zasmál se a přitakal. Bude to pro něj snazší. „Ještě nevím, jestli někdo přijde,“ přiznal. „Možná tam budu sám. Ale bylo by to tak lepší, potřebuju si vyčistit hlavu. Zavolám ti kolem druhé a domluvíme se, jo?“ Shlížel na ni od branky. Marcela přikývla.                               

Šel si nejdřív zacvičit, ale bylo příliš velké vedro, a tak zavolal Tommymu. Sešli se u zatopeného lomu, Tommy vzal i Lídu a Damián byl nakonec sám překvapen, jak ho potěšilo, když se k nim přidala Marcela. Přijela na dědově starém kole. Dovezla v nosiči piknikový košík plný sendvičů a sušenek a různé nápoje. Hned mezi ně zapadla jako by byli stejné generace, ostatně Tomáše si pamatuje od školky, kam chodil s Damiánem. Chovala se uvolněně a ve vodě dováděla, až se nestačil divit, kde se to v ní bere. Měl z toho pocit, jako by doteď zapomněla žít. Bylo to stejné, jako když ji vezl na motorce. Bylo to příjemné odpoledne, bavili se a zdálo se, že i Lída před jeho matkou zapomněla Damiána nenávidět.                                                                                                  

Rád takhle viděl Marcelu, jak zapomíná na svoje chmury, které ji stále čas od času přepadnou. Vždy to pozná podle jejího prázdného pohledu, najednou někam uletí a už není v přítomnosti. Děje se to, i přestože Damián dbá na to, aby brala pravidelně své léky a jedla stejně často jako on. Jakmile ji tyhle chmury přerostou, bude zle. Ale zatím se to zdá být pod kontrolou.                 

Večer, když už se pomalu stmívalo, si šli sednout k Supovi na zahrádku v Horních Polanech. Dali si pivo a něco k večeři. Marcela a Lída našly společnou řeč, když se rozpovídaly o módě. Damián byl rád, že si jeho matka konečně má s kým popovídat o ryze ženských záležitostech, a dokonce to není jen tak někdo, ale rovnocenná znalkyně všeho, co k moderní ženě patří. Když mrkl na Tommyho, bylo znát, že to vidí stejně, a proto se od stolu nenápadně vypařili a šli si zahrát fotbálek.