5

Izachiel zmizel. Přála si to, to je v pořádku. Ale odnesl si s sebou oba kameny, a to je průšvih. Mariana se otevřela temnotě, aby zapomněla. Vydala svou duši za úlevu od nesnesitelné bolesti, ale Izachiel na ni přesto nezanevřel. Sledoval ji zpovzdálí a hlídal, aby se do její blízkosti nedostal jeho úhlavní protivník s novým pekelným dárkem. Samael ale zatím neměl v úmyslu do situace zasahovat, příliš ho bavilo, sledovat ty dva, jak si hrají na kočku a myš.                                                                    

Mariana byla připravena neustoupit. Samozřejmě by mohla Izachiela zavolat a obelhat ho, že si to rozmyslela, vzít si oba kameny a křišťál zahodit, a nechat si jen obsidián, ale bála se, že už nebude mít v sobě kouzlo zapomnění. Izachiel přece říkal, že když si je od něj oba vezme, obsidián ztratí svou očarovanou moc. To by jí byl už k ničemu.                                                        

Samael vysedával na dubu za Marianiným domem, trávil čas s Lilith a chechtal se dění na Zemi. Jak se rozervaný Izachiel skrývá před Marianou a jak si Mariana bezmála rve vlasy zoufalstvím. Zatím neměl v plánu dávat jí nový kámen nebo ten původní ukrást tomu hlupákovi světlonoši, protože čekal na pokyn z vyšších míst.                                                        

„Aha,“ zamumlal si, protože právě zachytil v éteru Luciferovu zprávu, a zastřihal ušima. „V téhle věci už nemám nic podnikat. Má mise je tady splněna.“ Nakrčil trochu nechápavě ale smířeně spodní pysk a pohladil si bradku. Lilith vedle něj v odpověď protáhla své nahé krásné tělo a zívla. Proměnila se v hada. „Ještě nechoď,“ zaprotestoval, ale ona už byla pryč. Samaelovi rázem poklesla nálada a něco si pro sebe zavrčel.

…

Uběhly dva dny a Mariana měla pocit, že přichází o rozum. Podvědomě věděla, že je na energii obsidiánu závislá. Přišla o berličku, o zdroj úlevy, který ji očarování přinášelo. Až jednoho dne měla všeho dost. Svědila ji kůže na celém těle, neměla nikde stání, popadl ji vztek, chtěla to jednou pro vždy ukončit. Hluboce nenáviděla ty, kteří jí to způsobili. Nenáviděla ty, kvůli nimž tolik trpí. Jednorožce, kteří jí odvedli syna, a jiné bytosti v tomto lese. Nenáviděla i Izachiela.                        

Izachiel to sledoval zpovzdálí, nemohl jí však pomoci, protože ho o to nepožádala. Porušil by tím už poněkolikáté svou přísahu a bál se, se svou pohasínající světelnou energií, že by to byl jeho konec. Proč je na vše sám? Vyčítal si, že nedokáže dělat věci líp. Jenomže to je tím, že nemá dost zkušeností. Vlastně nemá žádné zkušenosti. Většinou má člověk, zvlášť ten zkoušený osudem, andělů víc. Tak proč je sám?                                                                              

Pak mu to došlo a zachvěl se, jak mu po zádech svými bodavými prsty přejela vlna emocí. Činy a smyšlením se svým druhům vzdálil natolik, že s nimi ztratil kontakt. Propadl se v dimenzích, je teď blíže člověku než světelným bytostem. Samael měl pravdu. Izachiel nikdy neměl fyzicky křídla, ale přesto o ně přišel. Zamiloval se do Mariany. A udělal řadu chyb.              

Nepřišel zatím o všechnu moc, jen uvízl jednou nohou mezi světem lidí a druhou mezi světlonoši. Takže už není čistý anděl…? Stále má u sebe oba kameny, a to je teď důležité. Až ho o to konečně požádá, dá je Marianě a ona skrze ně prohlédne svou cestu domů. Musí to tak být. Ví, že k tomu dojde. Izachiel o tom nepochybuje. Na něm nezáleží, ať se poté rozplyne jako kapka vody na slunci, ale Mariana musí najít cestu ke své duši. Horká slza mu stekla po tváři. Slza? Pláče, to je zlý. Jako by se pod ním opět propadl zemský povrch o další příčku.                                                                          

Ztrácí pevnou půdu pod nohama. Už se to nedá napravit, přijímá svůj osud se všemi následky a je s tím srovnaný. Jen musí stihnout ještě naplnit jeden úkol.

…        

Mariana seděla za stolem, krví podlité oči třeštila do prázdna a divoce se škrábala nehty na krku, na pažích a na hlavě. Tmavé dlouhé vlasy měla rozcuchané a kůži rozdrásanou, nedokázala s tím ale přestat. Hlavou se jí honil plán na pomstu. Měla pocit, že šílí. Už tu nešlo o Janka, to vztek a nenávist s ní cloumaly.                        

Vyskočila ze židle, popadla petrolejovou lampu na stole a žhavou třískou z kamen ji zapálila. Přetáhla přes své vyhublé tělo kabát upletený z beránčí vlny a s lampou v ruce odhodlaně vystřelila z domu. Venku panovala vlezlá zima a mlha. Mariana si pomyslela, jaký je krásný den pro její plány a křivě se zpod kapuce beránčího kabátku ušklíbla. Najednou pocítila úlevu, konečně se rozhodla. Už nad tím přemýšlí tak dlouho, jen neměla odvahu a odhodlání. Teď je ale vzteky bez sebe, sebral jí to poslední, co jí zbylo, obsidián, který patřil jen jí, a to mu nedaruje!                                            

Prošla mechovým dvorkem do lesa, v tu chvíli se šedivé nebe protrhlo a zem zalily sluneční paprsky, nezvykle hřejivé na toto roční období. Bylo to, jako by jí Bůh svítil na cestu. Nebo možná samotné peklo. Popohnalo ji to vřed a utvrdilo v rozhodnutí.                   

Staniž se, o svém osudu právě rozhodla sama. Ale s sebou vezme i vše ostatní!                                       

Omámeně se prodírala lesem, rozrušená a sotva popadajíc dech, jak se hnala k Hoře Králů. Konečně ji měla před očima, tu černou skálu a s ní i všechny vzpomínky na vládce lesa. Slunce zalilo prostor a rozpouštělo jinovatku na ostružiní a větvích a kmenech stromů. Černá skaliska, trčící ze svahu kopce jako by vytryskla ze samotného jádra země, jako by sem nepatřila, na ni upírala své kamenné neviditelné oči, smířena s tím, čeho se stane svědkem.                 

Mariana se zastavila na stejném místě jako před několika měsíci a stejně jako tehdy, i nyní doufala, že se objeví Pán lesa. Zároveň tušila, že se to nestane, tato posvátná bytost se nezjevuje na povel. No nic, udělá to i bez rozhovoru s ním.                                                                  

Cítila, že cestou vychladla, ale přesto neustoupila ze svého plánu. Soustředila se na emoce zlosti, které se nastřádaly za mnoho měsíců utrpení a bezmoci, a které ji přiměly vyběhnout z domu a dostat se až sem. Je to pomsta, říkala si a zuby jí cvakaly rozrušením a vytřeštěné oči jí pálily, jak se skrze mlhu vzteku tlačily ven slzy zadostiučinění.                                              

„Nenávidím kouzelný les a všechno, co k němu patří, nenávidím svět!“ vykřikla hrdelním hlasem, jako by to bylo zaklínadlo. A nepoznávala se. „Chci svůj obsidián, nebo to udělám.“ Zavyhrožovala už o něco tlumeněji Izachielovi, rozhlížeje se skrze kmeny jehličnanů, stojících okolo jako přírodní palisádová stráž.            

Slunce se skrylo za mraky a svět potemněl. Celé nebe zahalila černá mračna. Izachiel stál u skály, ale nezjevil se. S hlavou pokleslou zrak upíral k zemi.                

„Tak fajn,“ pravila Mariana, se skelnýma očima, „jak chceš.“ Udělala několik rozčilených kroků vpřed a pak vybouchla. Vyřkla hlasitě další zaklínadlo: „Shoř v pekle!“ Mrštila lampou o nejbližší strom. Lampa se rozletěla o kmen jedle a petrolej se rozstříkl po okolí. Zem okamžitě pokryly plameny. Věděla, že to je málo, ale taky věděla, že její nenávist a síla je dost velká na to, aby tímto malým ohýnkem nechala lehnout popelem celý les.                                                                       

„Zničím to tu, všechno to spálím, jen hoř a sežehni všechno, co ti přijde do cesty,“ křičela stále dokola, až jí ochraptěl hlas, dokud plameny nezačaly růst a mohutnět, až do nadlidských rozměrů. Jako by v sobě probudila nepoznanou sílu, a tuto schopnost v sobě objevila teprve až těsně před tímto destruktivním činem.    

Než hodila lampou, absolutně nepochybovala o tom, že se stane přesně to, co chce. Plameny rostly takovou rychlostí, že ji to samotnou zaskočilo. Pak uviděla, že se oranžová, fialová, žlutá a rudá chapadla, tvarují do podivného nepřirozeného tvaru. Sledovala to planoucíma očima a srdce jí málem vyskočilo z těla, jak se rozbušilo.                                                                              

Když oheň zaplavil celé okolí, byl už díky narůstajícímu objemu naprosto nezkrotný a řval jako zvíře, hrozivý živel, urvaný ze řetězu. Náhle skrze plameny uviděla naproti sobě, na druhé straně ohniska, stát jeleny a srny, zajíce, vlky, medvědici s odrostlými medvídky, jezevce i lišky a za nimi celý zástup další drobné zvěře. V korunách stromů se shlukli ptáci všech druhů, veverky a plši. Svými těly na větvích úplně překryly nebe. Sešla se zvěř z celého lesa. Všichni nehnutě stáli a sledovali tu scénu nepřítomnýma, odevzdanýma a zlomenýma očima.                        

„Nenávidím vás, už jsem to řekla tisíckrát, dobře vám tak!“ zakřičela na ně a srdce se jí rozbušilo o něco víc, až na samotnou hranici svých možností, takže se chytla oběma rukama za hruď a zalapala po dechu. Pak si náhle všimla, že jen kousek od jejího obličeje sedí v suchém křoví trnkového keře drobná modřínka. Byla tak neobvykle blízko, až sebou Mariana úlekem škubla. Seděla kousek od ní, ale blíž jí byly plameny. Mariana už cítila, jak jí horko sežehává tváře a ustoupila o pár kroků vzad. Ptáček stále klidně seděl čelem k ní a upřeně se na ni díval.                                                                            

Zaraženě na něj zírala a musela přemýšlet nad tím, jestli je skutečný, když se nebojí. Proč se usadil tak blízko plamenům? A proč tam stále sedí? Žluté bříško, modrá hlavička a černá očka. Díval se na ni docela nehnutě a pak zacvrlikal svou řečí nějakou zprávu.                  

„Co to děláš?“ vypravila ze sebe Mariana. „Nech toho. Nedělej to.“                                                         

Modřínka se ani nepohnula a Mariana z ní nemohla spustit oči. Jak je ten ptáček odvážný, problesklo jí hlavou, už ho téměř olizují plameny, ale on tam stále sedí, jako by jí tím chtěl něco naznačit. Najednou ji ten drobounký ptáček dojal. Za jeho malým ptačím obličejem uviděla skutečnou tvář, tvář čisté bytosti. Mystická bytost, skřítek.                                              

Byl to skřítek, pro lidské oči oděný do kabátku nevinného tvorečka.                                                        

Vyděšeně se ohlédla po zvěři za plameny, všichni byli tací – dívaly se na ni tváře čistých bezelstných bytostí. Lesní skřítci, lítajícího druhu v podobě ptáků, zemního druhu v podobě savců, a víly v podobě motýlů a vážek. A byly tu i další bytosti, které lidský rozum zatím nezná, uvědomila si. Jsou to mystické bytosti a zároveň navenek jen obyčejná lesní zvěř a hmyz. Skrývají se tu, v kouzelném lese, věříce, že to je poslední místo, kde jsou v bezpečí. Lidé sem ze strachu nechodí, a tak tu mají ráj.                                                                                           

Teď ale všichni stáli na místě jako vojáci a před plameny sžíravého ohně ani jeden neustoupil, byť jen o krok. Stočila pohled zpět na ptáčka, ale šokem vykřikla, protože keř zmizel v plamenech. Uviděla jen černý obrys jeho těla, než ho žár pozřel docela. S děsem se vrhla k ostatním, kteří stále stáli namístě, jako by jim to někdo přikázal. Jako by se všichni rozhodli v jeden okamžik umřít.                                                                                

„Nedělejte to, utečte!“ vykřikla, ale bylo pozdě. „Utečte! Utečte přece, co tu tak stojíte!“ volala vzlykavě a rozeběhla se směrem k srnám a vlkům. Někteří, malí i velcí savci a plazi v prvních řadách, a většina ptáků v korunách stromů, už byli spolknuti plameny a dalším oheň olizoval nohy. Chtěla běžet k nim, aby je zahnala, ale žár ji zastavil. „Omlouvám se, tohle jsem nechtěla,“ zaúpěla. Prohlédla, jaký příšerný čin provedla. Oheň byl už tak veliký, že plál na špičkách nejvyšších jedlí.                      

„Izachieli!“ zavolala zoufale a konečně, a přitom bezmocně klesla na kolena. Objevil se hned vedle ní a se smutnou tváří na ni shlížel. Mariana zvedla hlavu. „Zastav to prosím. Proč tam tam stojí? Chtějí snad umřít?“                                                                       

„Přála sis to přece,“ odpověděl.                               

„Ne! Ne, ne. Byla jsem hloupá, mluvilo ze mě šílenství. Už to nechci, prosím, ať se zachrání, ať běží pryč, pověz jim to, vím, že ti rozumí.“ Dívala se uslzenýma očima na různorodá zvířata, jak se nechávají zahubit plameny.                                               

„Neudělají to,“ řekl anděl. „Nemají kam jinam jít, tady je jejich domov. Jsou smířeni se smrtí, dřív nebo později by si pro ně stejně přišla.“                                        

„Kvůli mně! Uhasím ten oheň, udělám cokoliv, abych to napravila. Už umřel ten ptáček, přímo před mýma očima, a pak i řada dalších, medvědice je pryč i jeleni a srny! Nesmí už nikdo umřít, udělej něco, řekni, jak to mám napravit, prosím! Izachieli, prosím!“              

Izachiel zpod pláště vytáhl čirý a černý kámen. Mariana zamrkala, aby zaostřila přes uslzený zrak a bez váhání si je od něj vzala. „Chci, aby se ten oheň uhasil. Prosím, ať se uhasí, silou vůle jsem dokázala, že takhle zdivočel, musí být přece možné, aby se taky uhasil, když si to přeji.“                                                                                   

„To nejde,“ řekl. „Musíš se smířit se svou chybou.“                                                                       

Mariana se bojovně postavila na nohy, křišťál i obsidián držela v rukách. „Odeženu je z plamenů sama. A pokud chtějí uhořet zaživa, zemřu s nimi.“                         

Sotva to dořekla, měla před očima malého ptáčka, který před chvílí, s pohledem upřeným do jejích očí, přímo před ní uhořel. Odhodlaně se rozeběhla do plamenů proti zvěři, která tam stále stála jako bezmyšlenkovití vojáci, odevzdaní svému osudu. Bez váhání s křikem vběhla do centra ohně a příští okamžik cítila neskutečnou bolest. Byl to pláč srdce. Padla na zem a její hrdlo už nevydalo ani hlásku.

…                    

Celou scénu viděla s odstupem, jako by její duše vystoupila z těla a vznášela se na nebi. Plula v oblaku dýmu nad hořícím lesem, a přitom její tělo leželo zuhelnatělé poblíž černé skály. Zvěř tam už nebyla, zůstaly tam jen zuhelnatělé hroudy těl. Oheň se záhy na to rozšklebil do stran a pohltil celé širé okolí. Shledala, z pohledu z výšky, že to nejsou obyčejné plameny, ale že to jsou křídla. Oheň je živý tvor. V tu chvíli bylo po všem, z lesa zbylo spáleniště a z lesní zvěře popel. Proběhlo to tak nadpřirozeně rychle, že nebylo co pozřít.                       

Obrovský tvor z plamenů, s řevem, jaký vydává jen nezkrotný tisícistupňový žár, zamával křídly a vznesl se. Když se jeho tělo odlepilo od země, Mariana náhle spadla z výšky a na okamžik propadla tmě.                          

Když otevřela oči, vše viděla zase ze svého těla, nehnutě a bezmocně ležícího na zemi. Cítila po svém boku přítomnost anděla, a proto kdesi v koutku duše věděla, že je v bezpečí. Pak nadpřirozené ohnivé zvíře máchlo křídly, aby se vzneslo vysoko nad zem a spáleniště na povrchu naposled zpražila vlna plamenů.

Zvedl se oblak kouře a popele, nebylo možné si vidět ani na špičku nosu, zbytky modrého nebe zmizely pod černým štiplavým dýmem. Přestože neviděla, poznala, že je ohnivý pták pryč.                                       

Jak to, že nejsem mrtvá? S podivem zvedla hlavu, jak tak ležela na boku na zemi. A nic mě nebolí. Zvedla se do sedu a zkoumala své ruce i neporušený oděv. Žádné popáleniny. Nechápavě zvedla obličej k Izachielovi, který stál vedle ní a koutkem úst se usmíval. Zmateně se rozhlédla, co se to právě stalo?                                           

Popel se postupně rozplynul a to doslova, nezůstalo po něm ani památky a když se rozhlédla pořádně, začala se smát. Smála se nahlas a od srdce, smála se její duše a smálo se celé její nitro, nedokázala to zastavit. Na nebi zase svítilo slunce, tak jako když dnes vycházela z domu, paprsky ji hřály po těle a skrze stromy prozařovaly i na lesní zvěř, která ji s odstupem zvědavě pozorovala. Když směrem k nim nevěřícně natáhla ruku, rozeběhli se poplašeně do všech stran. Modřínka na šípkovém keři odskočila na větev a s ptačím cvrkotem odletěla vstříc hejnu sýkor, které štěbetaly v korunách stromů. Les byl stejný jako před požárem, jako by to celé byl jen strašný sen.                                                               

„Co se to stalo, Izachieli?“ shlédla k němu užasle. „Ten oheň vypadal jako…“ Neodvážila se to vyslovit nahlas.                                                           

„Fénix, strážce posmrtné brány,“ dopověděl. „Nakonec jsi přece jen dokázala zvrátit osud. Je to neuvěřitelné. Máš v sobě velkou sílu, kterou dokážeš použít jak ke zkáze, tak i k vývoji. Konečně jsi ji v sobě našla a naučila se ji ovládat. Navíc máš velký dar – naslouchají ti, les a bytosti v něm. A ty jim, jen musíš na cestě, která vás spojuje, odmést prach času. Poslední generace na tento dar zapomněly, ale ty jsi jiná, máš v sobě duši dávných předků, tak naslouchej, co ti říká.“   

Mariana svěsila hlavu, ale uvnitř ji hřála radost. A taky hrdost. Izachiel se na ni usmál, ale najednou i přes ten úsměv poznala, že se pod ním ukrývá smutek. „Už to nikdy neudělám,“ řekla a vstala ze země. „Nikdy nezapomenu na zázrak, který se právě stal a odteď budu tento les chránit. Pro nic za nic si moji předkové nepostavili svůj dům na kraji tohoto území. Chci se dál rozvíjet a pátrat po jejich vědomostech.“

 Podívala se dolů k nohám a zvedla oba kameny, čirý i černý, které jí upadly, když omdlela. „Myslím, že se ten zázrak stal díky těmto krystalům, měla jsem tě poslechnout a vzít si je dávno.“ Z černého už necítila žádný druh očarované moci, cítila jen brnění v rukou, vycházející z obou kamenů a propojující se spolu ve středu jejího těla. Byl to zvláštní ale uvolňující a osvobozující pocit, najednou jako by drtivé sevření v její hrudi povolilo a místo něj se zde rozproudila čistá energie pohybu. Izachiel ji poslouchal a sledoval, v očích měl hrdost a něhu, ale zároveň ho sužoval bolestivý pocit konečnosti.                                                            

„Proč jsi smutný? Tohle jsi po mě celou dobu chtěl, ne? Konečně jsem to pochopila. Bytosti lesa mi nezpůsobili bolest, dělala jsem si ji sama, a přitom nikoho neposlouchala. Musím se jim omluvit.“               

„Udělej to, ale pospěš si,“ odvětil zasmušile. „Dlouho tu nebudou.“                                             

„Proč?“ Sevřela kameny v rukách.                           

„Rychtář nařídil vykácení lesa. Prý je k ničemu, lidé se do něj bojí chodit, a tak z něj vytěží dřevo a udělá tady pastviny. Rozšíří tak prostor pro dobytek o několik hektarů, a ještě na tom vydělá.“                                          

„Cože? To nesmí!“                                                    

„Je to jeho pozemek, může si s ním dělat, co chce, pravil. Tento týden se o tom na radě rozhodlo a na druhé straně lesa už započali kácet. Proto byly bytosti požáru tak odevzdané, jejich život skončí tak jak tak.“

„To mi neříkej Izachieli, s tím musíme něco udělat,“ zvolala a schovala krystaly do kapes beránčího kabátu. Rozhodně vykročila směrem ke stezce. „Nesmí se to stát. Půjdu domů a něco vymyslím.“                                 

„Kdybys dokázala les zachránit,“ řekl naléhavým tónem, který ji přiměl se zastavit a otočit se na něj, „bylo by to pro ně gesto k nezaplacení.“                                           

Marianu v tu chvíli zarazil jeho zvláštní výraz, ale než stačila cokoliv dodat, zmizel.                                 

Pěšinou se rychle vzdalovala od Hory Králů. Hlavu měla těžkou z toho, jak se její mysl snažila vysvětlit co se právě stalo a zároveň se snažila najít řešení pro záchranu lesa. Najednou měla pocit, jako by vše lépe chápala. Jak to, že cítila Izachielovi emoce? Vždy ho viděla jen jako světlonoše, který jí přichází poučovat a rozdávat rozumy, nikdy ji nenapadlo pohlížet na něj jako také na živou bytost se svými slabinami. Dokonce z něj cítila, že ji má upřímně rád, naposled tyhle city poznala před jedenácti lety od svého muže. A od Janka, ale to byla láska trochu jiná. Taky vycítila, že Izachiel nějak slábne, a to ji znepokojovalo. Kdyby se ale vyskytl v problémech, jistě by jí o tom řekl.                                                           

Takhle pohroužená do myšlenek doběhla až k jezeru a v tu chvíli si uvědomila, že se setmělo. Nad hladinou jezera se totiž v kruzích válela podivná mlha, která v přítmí o to více vynikla, a za svitu dorůstajícího měsíce se třpytila nenápadnými jemnými stříbrnými odlesky. Mariana i tentokrát po svém dnešním zážitku viděla za oponu. Žádná mlha to nebyla, stejně jako sýkora modřínka nebyla obyčejný ptáček ale skřítek a taktéž se před deseti lety u Jankovy kolébky nesrážela pára nýbrž ho navštěvovali jednorožci, kteří se prozradili pouze vůní jasmínu. I tentokrát se nad hladinou jezera za maskou setmění a stoupající mlhy skrývaly víly, které zahájily za svitu měsíce svůj tanec. Uchváceně zkoprněla a sledovala tu čarokrásnou scenérii, když v tom se po březích jezera vynořila žlutá světélka. Bludičky, užasla. Se zatajeným dechem sledovala, jak se stovky žlutých bludiček vmísilo do tance víl a ty je s uvítáním přijaly mezi sebe. Tyhle bytosti utvořily před jejíma očima páry. Tančily spolu po dvojicích v kruzích, ale Mariana věděla, že se milují. Nechala se pohledem vtáhnout do tohoto magického rituálu.                                                               

Přes den se skrývají ale jakmile padne soumrak, od té chvíle až do úsvitu spolu tráví čas tancem protkaným intenzivní láskou, která není spojená s fyzickou rovinou a z toho důvodu přesahuje Marianino vědomí. Pohled to je tak strhující, že z nich přihlížející nedokáže odtrhnout oči.                                                    

Kéž by to lidé mohli vidět mýma očima, pomyslela si náhle smutně, protože jí něco došlo. Takhle to je, sklopila oči. Tohle nejsou bezcitné bytosti, které mají potěšení z toho, že zavedou zbloudilé lidi do bažin nebo doprostřed jezera a pak s uspokojením sledují, jak se tam utopí. Jsou to jen historky svědků, kteří nic nepochopili. Skutečnost je trochu jiná. Tyhle bytosti jen prchali před lidmi, kteří je náhodou zahlédli a prokoukli jejich krytí v mlze a pokusili se jim kus té čisté lásky ukrást tím, že je chytí. Utíkali před nimi do bezpečí svého domova, víly do středu jezera a bludičky do podrostu v bažinách, a člověk okouzlený jejich krásou je následoval, neschopný se vzdát svého chtíče.                

Jen chtějí žít svůj život a lidé, kteří mají svá srdce natolik uzavřena, že si myslí, že se dá pravá láska ukrást, zavřít a přivlastnit, se za nimi ženou jako za chimérou. Není divu, že je to zahubí, zaťala zuby Mariana. Tihle lidé z chamtivosti nepochopili, že je i jiná cesta, přínosná pro všechny.                                                                                  

Že se můžou jimi inspirovat, nechat se okouzlit magií okamžiku a nasát čistotu jejich existence pouze pohledem a atmosférou, aniž by jim láskyplný tanec narušili. S respektem k bytostem mohou sledovat jejich tanec každou noc, dokud nepoznají skutečnou lásku i ve svém životě. Zrovna tak, jak to dělá Mariana a náhle, když jí to proběhlo myslí, zalilo ji u srdce hřejivé světlo a ona vytušila, že to je poděkování, které k ní vyslaly víly a bludičky, které cítí její přítomnost a prosí jí tím, aby tuhle informaci šířila dál.                                                    

S úsměvem přikývla a v tom hřejivé světlo vystřídalo ostré bodnutí v hrudi, protože si vzpomněla na rychtáře. Nemůže ztrácet čas, musí něco vymyslet a rychle jednat, jinak bude po všem!                                       

Ale co? Jak rychtáře zastavit?                                  

„Pokud se ti podaří zachránit les, bude to pro ně gesto k nezaplacení.“ Prolétla ji hlavou Izachielova slova a ve vzpomínce se jí promítnul ten zvláštní lesk v jeho očích. Horlivě začala přemýšlet, dokud jí to netrklo.  

„…gesto k nezaplacení… Gesto k nezaplacení!“ zajíkla se a utíkala domů.