Vzkaz 50.
Kukinta mě zrovna učila jednu z her s kameny, která mi trochu připomínala v kostky, když se někdo dotkl mého ramene. Už z jejího napjatého a uctivého výrazu jsem poznala, kdo to je. Otočila jsem se a usmála se na Jokiho. Oplatil mi to.
On: Hádej, kdo přišel.
Já: Cože?
On: Pojď.
Kývla jsem na Kukintu, která beze slova sbalila své kamínky. Jestli jí to nějak vadilo, nedala to najevo. Někdy jsem zapomínala, jak moc k němu vzhlíželi, jak moc pro ně bylo posvátné cokoli, co udělal nebo řekl. Po mě to nikdy nevyžadoval. S námahou jsem se zvedla a následovala náčelníka. Když jsme došli k ohništi, zatajil se mi dech. Ty. Ty jsi sem přišel. Vrhla jsem se ti do náruče.
Joki: Můžete zůstat tady u ohně, ať vám je teplo. Ale ať sem celkově radši nechodí moc často. Budí povyk.
Téměř jsem nedokázala vnímat jeho slova. Ty jsi byl tady, přišel jsi za mnou a mohli jsme tady spolu být, aniž by nám kdokoli rozuměl. Pevně jsem sevřela tvou dlaň a pokynula ti, aby sis sedl na nejbližší kožešinu.
Já: Co tady děláš?
Ty: Vím, jak pro tebe začíná být cesta do města náročná. (Pokynul k mému břichu.) A vím, že jsme se měli sejít až za týden, ale nemohl jsem to bez tebe vydržet.
Já: Ri, to je… jsem tak ráda, že jsi tady. Chceš něco dělat nebo –
Ty: Jenom být s tebou. Prostě odpočívej. Jak ti vůbec je?
Já: Je pořád těžší vůbec vstát. Už aby byl venku.
Ty: Nechceš přece jenom rodit ve městě? Bylo by to bezpečnější, víš.
Já: Přemýšlela jsem o tom. Ale když jsem v Pieni byla naposledy u doktora, říkal, že je můj syn v pořádku.
Ty: Já vím, ale při porodu se může hodně věcí pokazit.
Já: Chci rodit v bezpečí a klidu. Ty víš, jak špatně mi dělají nemocnice.
Ty: Dobře. Promiň, že jsem se staral. Není to můj syn.
Já: Ri…
Ty: Ne. Chápu, proč mu o mně nechceš nikdy říct.
Já: Samozřejmě že mu chci o tobě říct. Chci, aby ses s ním vídal, chci, abyste se měli rádi. Jen nechci, aby věděl, že jsi jeho otec.
Ty (po chvíli mlčení): Vlastně… se mi tím ulevilo.
Já: Cože?
Ty: Já bych se o něj postaral, to jo. Ale… pořád nevím, jestli bych chtěl být otec. Takhle to bude mít pro mě jenom výhody. Díky, Lau.
Já: Nepřipravila bych tě o něj a ani opačně.
Ty: Působíš tady tak… já nevím. Jako bys sem prostě odjakživa patřila. V Pieni jsi nikdy takhle… nezářila.
Já: Jsem tady spokojená.
Ty: To jsem strašně rád.
Já: A ty? Ty jsi spokojený? Víš, na světě je spousta dívek, nemusíš –
Ty: Ne, Lau. Měl jsem šanci s několika být. Ale nemělo by to smysl, když s žádnou necítím to, co s tebou. Jsem v pohodě. Teďka se hodně kamarádíme s Palem, občas přijede Tuivo a zbytek, občas ty, v práci je to v pohodě… je mi fajn.
Já: To jsem ráda. Bála jsem se, že ti zlomím srdce, když tu zůstanu.
Ty: Ne, to ne. Občas mi chybí, jak jsme spolu byli celý dny, hlavně když třeba najdu nějakou z těch tvých knížek, ale máš pravdu. Nefungovalo by to dlouhodobě.
Já: To asi ne. Poslyš… já bych asi přece jenom chtěla něco dělat.
Zavedla jsem tě ke Kukintě, abys hrál s námi. Vy dva jste si sice nerozuměli, ale to ty jsi mě naučil, že jsou i jiné způsoby komunikace než řeč, že i bez společného jazyka si můžou být lidé blízcí. A poznala jsem, že ty a Kukinta jste si padli do oka. Možná jste nesli tu stejnou jiskru, jiskru života, vášně, divokosti. Nedoufala jsem, že můžu mít všechno, tenhle kmen i tebe, ale ono to nějakým zvláštním způsobem fungovalo, a já jsem se konečně cítila úplná. Nyní jsem naprosto milovala svůj život.