Auri (1. intermezzo)
Moje budoucí já,
Jo jo, to jsem já, ten cvok, který píše dopisy sama sobě, protože proč ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože normální lidi si přece vedou deník, ale napadlo mě, že by mohla být sranda si napsat vzkazy, zalepit do obálky, a pak si to za pár let přečíst. No, a taky se potřebuju vykecat někomu, kdo mi nebude radit nebo mě soudit.
Auri
Příspěvky
Čtyřicátý druhý dopis
9. 8. 2021
Já: Jo, já to tak brala. Hele, kámo, když jsme u toho, můžu se tě na něco zeptat?
Tuivo: Když nebudu chtít, nemusím odpovídat?
Já: Jasně že ne. Prostě… jak jste se vlastně poznali? Chci říct, nikoho k sobě nepustí.
Joni: V horách jsi zmiňoval, že zjistil nějaké tajemství, ale taky by mě zajímalo, o co přesně šlo.
Pak Tuivo udělal něco sakra divnýho. Začal si přetahovat přes hlavu tričko. S Jonim jsme na sebe zaraženě pohlédli, protože jasně, u kluků bylo normální, že chodí bez trička, ale Tuiva jsme tak nikdy neviděli. Dokonce s náma odmítal chodit plavat, a když už jsme ho překecali, tak si stejně oblíkl tričko a dával si dobrý pozor, aby se mu nevyhrnulo. Myslela jsem si, že má nějakou alergii nebo tak, ale to nevysvětlovalo, proč se teď svlíkal. Pokusili jsme se to převést ve vtip, ale kdybych jenom věděla, co nám chce ukázat… Prostě to byl blbej nápad.
Čtyřicátý první dopis
9. 8. 2021
Já: Musím s tebou o něčem mluvit.
Asta: Jasně, mám na tebe asi půl hodiny.
Já: V pohodě, já jdu po půl hodině taky do práce. Víš, já… Mám tě hrozně ráda.
Asta: Já tebe taky. Pojď sem.
Já: Ne. Ne, už nikdy.
Asta: Nikdy ne… Co to má znamenat?
Já: Rozchod.
Asta: Kurva, co?
Já: Promiň, já prostě takhle žít nechci. Jsi hrozně fajn, ale myslím, že potřebuju ve vztahu jaksi víc svobody, jestli chápeš.
Asta: Jasně. Zamilovala ses do Jyrkiho, co?
Já: Vole, ne. Když už to musíš vědět, tak jsem se rozhodla být s Jonim, ale nerozcházím se jenom kvůli tomu, jasný?
Asta: Já… já to tušil.
Já: Dej mi pár dní, odnesu si někam všechny svoje věci.
Čtyřicátý dopis
9. 8. 2021
Já: Hele, hm… Svatba nebude.
Yl: Rozhodli jste se to odložit?
Já: Jo. Navždycky.
Yl: Počkej, co? Rozešli jste se?
Já: Ještě ne, ale chystám se na to.
Yl: Jako neber to tak, že tě odsuzuju, ale proč sakra?
Třicátý devátý dopis
8. 8. 2021
Joni: Vždyť se máte brát!
Já: Ale ještě jsme se nevzali.
Joni (vzal mě za ruku): Seš si tím jistá?
Já: Jo, jsem.
Joni: Asta mě bude nesnášet.
Já: To je jo?
Joni: To je ne, ale až moc tě miluju.
Třicátý osmý dopis
8. 8. 2021
Asta: Můžu jet dneska s váma?
Já: Se chceš taky naučit víst spřežení? Jestli jo, tak tě zklamu, Jyrki…
Asta: Učí jenom holky?
Začínala jsem chápat, kam tím míří. Pokusila jsem se ty jeho výčitky zmírnit, a doufala, že se v tom nebude moc piplat.
Já: Ne, podle týhle teorie by teda učil spíš jenom kluky.
Asta: Co?
Já: Je gay, kámo.
Asta: Já… Fakt? A proč se teda pokaždý tak bráníš tomu, abych jel s váma?
Já: Protože má buďto závodní sáně, nebo veze zboží. Nevlezl by ses tam. A i kdyby, tak prostě to není úplně správný vůči těm psům, nakládat jim tolik.
Asta: Hrozně zajímavý je, že nikdy nejde sem dovnitř.
Já: Jejda, Asto, on se prostě celkově straní lidí, chápeš? Je jenom pár výjimek, ale…
Asta: Třeba ty, viď? Není to divný, že se jenom tak přestal stranit zrovna tebe, vlastně ti to v tý kavárně sám navrhl?
Já: Trochu jo, ale… To je složitý. Já… na tohle nemám čas ani náladu. Měj se, zlato.
Třicátý sedmý dopis
7. 8. 2021
Já: Seš drahej. Přátelská sleva by nebyla?
Jyrki: Auri, já to nedělám úplně s láskou. Jestli se ti něco nelíbí, najdi si jinýho psovoda.
No, aspoň byl upřímnej. A navíc to bylo jiný, než s ostatními instruktory, takový víc neformální. V podstatě se mi to líbilo.
Já (s úsměvem): Ne ne ne, já chci tebe.
Jyrki: Proč?
Očividně si moc nevěřil. Na tohle jsem mu mohla odpovědět naprosto upřímně.
Já: Přesně proto, cos říkal v tý kavárně. O tom, že se psy se musí jednat s láskou a tak. Asi jsem moc takových instruktorů nepotkala.
Jyrki: Jo, oni si často chtějí prostě jenom vydělat. Ale pár jich je slušných. Mám tě někam doporučit? Ale levnější to nebude, spíš naopak.
Byl hodnej. A v tý chvíli se to ve mně zlomilo a rozhodla jsem se mu pomoct. Tohle už nebylo o mně, ale o něm. Chtěla jsem mu dát dát šanci, aby se otevřel i někomu jinýmu, než Tuivovi. Chtěla jsem mu dát šanci, aby mohl poznat on mě.
Já: Ne. Mně seš sympatickej. Navíc nemusím nic dalšího domlouvat.
Jyrki: fajn, Auri. Nebudu na tebe snad zlej, ale nejsem na to stavěnej, ok?
Já: Víš, možná se to takhle alespoň naučíš. Nebudu ti to zbytečně ztěžovat.
Třicátý šestý dopis
7. 8. 2021
Jyrki: Někdy tě svezu, jestli chceš.
Snažila jsem se to nedat najevo, ale ta nabídka mě úplně dostala, hlavně od něj. Bylo to to poslední, co bych čekala. Ale nepřemýšlela jsem dlouho, znamenalo to novou šanci, že by mě někdo mohl naučit vést spřežení, možná tu poslední, co v životě budu mít, a taky jsem hrozně chtěla Jyrkiho poznat a asi jsem si tak nějak přála se s ním skamarádit, protože člověk, ke kterýmu Tuivo konečně dokázal něco pořádnýho cítit, prostě musel být úžasnej.
Já (hodně nadšeně a nahlas): Ano! Ano, prosím! Vždycky jsem chtěla jezdit, ale psi ze mě moc nemají respekt.
Asta: Je na ně moc mírná.
V podstatě měl pravdu, ale Jyrki mě naprosto odzbrojil svojí odpovědí.
Jyrki: Člověk nemusí být na psy tvrdej, aby ho poslouchali. Netvrdím, že to nefunguje, ale pak je to spíš založené na strachu. Já si s nima vybudoval přátelskej vztah a berou mě vlastně jako vůdce smečky.
Tuivo s úsměvem přikývl a věnoval mi spiklenecký pohled. Dobře věděl, že přesně takovýho člověka hledám. Nevím, jak to s Jyrkim zařídil, ale měla jsem v tu chvíli fakt neskutečnou radost. Rozhodla jsem se v tom rozhovoru pokračovat, možná dostanu nějakou radu.
Já: Jo, ale mě berou spíš jako ten poslední článek.
Jyrki: Můžu ti ukázat, jak to s nima dělám já.
Třicátý pátý dopis
6. 8. 2021
Pohled mi padl na svatební šaty na ramínku zavěšeném na dveřích od skříně. Na mě byly trochu přeplácané, ale Tyyne tvrdila, že mi sluší ze všech nejvíc, a že si myslí, že se Astovi budou líbit, což se teda potvrdilo. Jo, já vím, nevěsta by se v nich ženichovi neměla ukazovat před svatebním dnem, ale popravdě jsme na takové nesmysly nevěřili. Nevím proč, ale ty šaty ve mně vyvolávaly úzkost, připomínaly mi blížící se jaro a událost, který se nevyhnu, ale nejradši bych to udělala. Kéž by mě Asta o tu ruku nikdy nepožádal.
Když jsem se u tý myšlenky přistihla, zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou. Byla jsem úplně pitomá, však bych se měla vznášet na obláčku štěstí, měla bych vesele všechno organizovat a neustále o tý blížící události tlachat, ale prostě jsem se k tomu nějak nemohla přinutit. V některých chvílích jsem i úplně vážně přemýšlela, že sem na pár dní pozvu matku, aby všechno zařídila. Sice byla nesnesitelná, ale aspoň bych si ulehčila práci. Myslím, že Astovi by to nevadilo, akorát jsem se trochu bála to svěřit do jejích rukou, aby z toho nevznikl jeden velkej kýč. I když, záleželo na tom vlastně? Byl to jen jeden pitomej den, obřad, který si musíme odbýt, aby bylo všechno normální. Bylo fajn, že ani Asta to s tou svatbou nehrotil a měl k tomu asi stejně flegmatickej přístup jako já, i když teda párkrát zmínil, jak moc se na svatbu těší. Vždycky jsem mu odpověděla, že já taky, ale nějak jsem mu to nedokázala říct sama od sebe. Asi jsem začínala být bezcitná.
Třicátý čtvrtý dopis
5. 8. 2021
Já: Promiň.
Asta: Slíbíš mi, že se přestaneš bavit s Jonim?
Já: Jo. Dneska to byla výjimka.
Asta: A že přestaneš myslet na blbosti a furt dokola je řešit?
Já: Myslíš to s Tuivem?
Asta: To taky.
Já: Ale já prostě…
Asta: Auri, už mám toho tvýho fňukání plný zuby, chápeš?
Já: Fajn, fajn. Už nic o tomhle neuslyšíš.
Asta: To jsem rád. Pojď ke mně.
Třicátý třetí dopis
5. 8. 2021
Já: Trápí tě ještě něco?
Joni: Asi… já nevím.
Já: Joni, vybal to.
Joni: Tuivo se mi už tři týdny vůbec neozval.
Já: Ani mně. Podle Asty se nemám starat.
Joni: Já se ale musím starat. Nechci, aby se stalo to, co s mojí první přítelkyní.
Já (se sevřeným žaludkem): Joni, to ne… Tuivo takovej není, neublížil by si.
Joni: Jak vůbec víme, jakej je, když nám nic neřekne?
Já: Určitě se vrátí, a a pak nám to vysvětlí. Nebo nevysvětlí, ale bude s náma. Neboj.
Joni: Tak fajn. Díky za vyslechnutí.
Já: V pohodě.
Zaváhala jsem, ale nakonec ho objala. Došlo mi, že ho mám tak ráda, že mi to stálo i za tu hádku s Astou.