Vzkaz 20.
Vahvo. Svět je mnohem složitější, než sis kdy myslel. Ne tento svět. Ne svět kmenů. Celý společný svět. Tak to totiž funguje. Není více světů, jen jeden, který ale není všude stejný. Jeho části jsou různé, ale prolínají se a ovlivňují navzájem. Ty jsi sice znal i jiné části než život v kmeni, ale nikdy jsi ho nebyl doopravdy součástí. Já ano. A teď už vím, že neexistuje jen jediná pravda.
Všechno jsem to začala zjišťovat toho dne, kdy Risto odešel. Vrátil se i s knihami, prý dětem pomáhají pochopit svět kolem nich. Časem mi koupil nebo jsem si dokonce já sama koupila další. Tak jsem pochopila, jak v této části světa funguje všechno. Hvězdy nad námi, koule, na jejímž povrchu všichni žijeme, co je to ta republika, a pochopitelně co je nákaza. Všechno mi to dávalo naprostý smysl, ale potíž byla v tom, že mi dávalo smysl i vysvětlení, které mě učili celý život. Přitom spolu neměla mnoho společného.
Když jsem se na to ptala Rista, tvrdil, že svět, ve kterém žijeme, je stále jeden a ten samý, ale existuje více pohledů na něj. A který pohled si vybereme, je v zásadě svobodná volba. I ten svůj označil za víru, jak do té doby říkal jen tomu mému. Mám v sobě nepořádek, protože si nedokážu vybrat, čemu mám věřit, ale vlastně mě to uklidňuje. Znamená to totiž, že možná, ale jen možná, nebudu potrestána.
Možná že na všech přístupech bylo něco, co jsem si mohla převzít. Odmítala jsem uvěřit, že by bohové neexistovali. Možná jen ovlivňují lidí méně, než jsem se domnívala, ale odmítala jsem uvěřit, že je celá existence jen jeden velký pokus, který náhodou vyšel. Ne, musel to být promyšlený plán. Na druhou stranu, možná že Temnota nebo nákaza nebyly trestem.
Koneckonců, byly to jen kuličky hmoty, jak jsem si pro sebe všechno hmatatelné, co pro mě bylo cizí, nazývala, které napadaly jiné kuličky hmoty, tak jako lidé napadali jiné lidi. Také jsme si nikdy nemysleli, že je to trest, protože lidé občas jednali i proti vůli bohů. Nemohlo to být s těmito kuličkami hmoty podobné?
Pokud tedy mou nemoc nezpůsobili bohové a nebyl to trest, pak měl možná Risto pravdu i v tom, že mohlo být výhodné, pokud někdo neměl vlastní potomky. V kmeni jsme sice vždy usilovali o to, mít co nejvíce dětí, protože hodně z nich zemřelo a naše společenství muselo zůstat zachované, ale na druhou stranu, kdyby měli všichni své vlastní děti, tak bychom se nedokázali o všechny postarat. Některým dětem rodiče, kteří se obvykle tady v Pieni o potomky starali, zemřeli nebo z nějakého důvodu upřednostňovali jiné poslání, což bych nejspíš byla i já, kdybych mohla nadále lovit. I v kmeni ostatně byly například staré nebo nemocné ženy, které děti mít nemohly. Ty pak vychovávaly s veškerou láskou ty, na které by jinak láska nezbyla. A i když bych si patrně tehdy zvolila cestu Lovkyně, i tato možnost pro mě byla otevřená. A zůstala otevřená, i když byl Risto muž, i když jsem momentálně neznala žádné děti, o které by bylo třeba se postarat. Nevím, jakou cestu svého života zvolím do budoucna, ale co jsem se naučila, tak to, že mám na výběr.
A byla tady ještě jedna věc. Zjistila jsem, že existují lidé jako já. Lidé, kteří mohou milovat ženy i muže. Má láska k Naali a k Ristovi je úplně stejně silná a vlastně se v ničem neliší. Ano, Naali byla sobecká a nejspíš mě nikdy neměla ráda tak jako já ji, ale to neznamená, že má láska k ní byla špatná. Byla stejně dobrá jako má láska k Ristovi. Kdyby byla opravdu chyba, milovat Naali, kdyby do mě vážně jen kvůli tomu bohové zaseli Temnotu, mohla bych to vůbec cítit stejně?
Sice se nabízela možnost, že má láska k Ristovi je stejně špatná, protože je cizinec, ale upřímně mi na tom už nezáleželo. Pokud bohové existují, pokud mě po smrtí potrestají, tak ať. Nehodlám se celý život trápit jen proto, abych pak možná dosáhla nějakého příjemného bytí po smrti. Ostatně, co se po ní vlastně dělo? Nebe, převtělení, něco úplně jiného? Nebo dokonce nic? Už nezáleželo na to, čemu jsme věřili v kmeni, to už nebyl můj kompas. Můj kompas se nyní nekontrolovatelně otáčí dokola a dokola, ale to je v pořádku. Já jsem magnet. Jen já můžu měnit směr. Ale momentálně ještě nechci. Momentálně chci zkrátka žít naplno.
Vahvo, nikdy na tebe nezapomenu, ale zároveň se stáváš mou minulostí. Stejně jako Naali, stejně jako všichni, které jsem zanechala v kmeni. Stejně jako všechno, co jsem tam zanechala. Stejně jako ten kousek sebe, který jsem tam zanechala. Nechci na něj zapomenout ani ho nenávidět, někde hluboko uvnitř mě část toho kousku stále zůstane, ale musím se vydat jinou cestou. Žij šťastně a ať tě doprovázejí bohové.