9. Mosty vybudované na naší lásce
Zrovna jsme zastavili k odpočinku. Já jsem o něj nestála, jen dovolil myšlenkám, aby proudily špatným směrem, ale byl potřeba. Oheň plápolal a měl by přinášet klid do mého srdce. Něco však bylo špatně. Instinkt, který mě tolikrát varoval před nebezpečím při lovu či donášení pošty, mi dal jasně najevo, že se něco děje. Neřekla jsem lidem okolo sebe, ať ztichnou, nechala jsem je smát se a povídat si, kdyby to náhodou byl lidský pozorovatel. Přejela jsem pohledem zhruba kilometr vzdálený les, ale u něj se nic neobvyklého nedělo. Až pak jsem to uslyšela. Podivné hučení, které sílilo. Znělo to trochu jako motor, ale vzít teď do hor motorové vozidlo by byl holý nesmysl.
Přesměrovala jsem pohled na skupinku po svém boku. Všichni se zmateně rozhlíželi, až na Jyrkiho. Hleděl nahoru. Napodobila jsem ho, a konečně to pochopila. Zamračila jsem se na letadlo nad sebou. Letělo směrem, kterým jsme putovali, letělo do kmenů, zničit je, i když si piloti a ti, kteří je tím úkolem pověřili, mysleli, že pomáhají.
„Mít světlici, tak ho sestřelím,“ prohodila Auri napůl pobaveně, napůl mrzutě. Vadilo mi, že si ze všeho dělá legraci, ale na tom nezáleželo.
„Myslím, že by nemělo být pravděpodobný sestřelit světlicí letadlo,“ odpověděl jí Tuivo stejným způsobem. „Představ si, že bys uvízla v horách a nějakým zázrakem tě hledali, a ty by sis sestřelila záchranu. Nemluvě o tom…“
„To je Niilo,“ vydechl Jyrki.
„Kdo je sakra Niilo?“ zamračila se Auri.
Její kamarád nad tím mávl rukou. „Pilot, který mi pomohl dostat se od Pasiho. Ale myslel jsem…“
„Jyrki!“ přerušila ho Auri. „Ty znáš pilota, kterej by nám mohl pomoct, a nic neřekneš?!“ Začala divoce mávat rukama a poskakovat. Její přítel, jehož výška to ulehčovala, ji napodobil. Pilot si jich zřejmě vážně všiml, protože začal kroužit a hledat místo vhodné na přistání. Když si toho všimla i poskakující dvojice, přestali.
„Co to provádíte?“ zeptala se Taimi. Dobrá otázka.
„Můžeme se dostat do Pieni mnohem rychleji!“ vyhrkla nadšená rusovláska.
Jyrkimu poklesla ramena. „Měl to být výlet.“
„Může to být výlet pak,“ pokrčila Auri rameny.
„Navíc nás všechny zkrátka nevezme.“
„Má letadlo,“ rozhodila Auri pažemi.
„Jo, ale je dopravní. Bude tam mít nějaký zásoby… pro kmeny.“ Sevřela jsem pěsti.
„Počkej,“ vložil se do toho Joni. „To se bavíš s člověkem, co udělá tohle?“
„Já nevím, co se děje, jasný?“ vyprskl Jyrki a jeho přítel mu pevně sevřel rameno. „Ale nenapadá mě jinej důvod, proč tu je. To je fuk. Prostě nemůže vzít tolik lidí. Akorát jsme ho teď zdrželi.“ S odevzdaným povzdechem zamířil k letadlu, které zhruba sto metrů od nás dosedlo na zem a stihlo už zpomalit téměř k zastavení. Když zastavilo úplně, všichni jsme se u něj už shromáždili. Psi se divoce rozštěkali. Když se otevřel kokpit, pochopila jsem proč. Pes podobného vzhledu jako ti naši vyskočil ven a divoce po všech skákal.
„Satu!“ ozval se mužský hlas, a pak se objevila i jeho tvář. Přejel nás pohledem, a pak jím ulpěl na Jyrkim. Fena mezitím zareagovala na své jméno a smířila se s klidnějším očucháváním všeho a všech.
„Letíš do kmene?“ zeptal se ho Jyrki.
Niilo, jak ho nazval, zavrtěl hlavou a působil dotčeně. „Ne. Řekl jsem, že to neudělám. Letím k majáku. Respektive, pro Mirju a pak tam.“
„K majáku?“ podivil se psovod.
„Jo. Schovat se, než tohle šílenství přejde.“ Pak naklonil hlavu na bok. „Proč jste na mě mávali? Ono to přistání není tak jednoduché, navíc žere hodně paliva.“
„Ahoj,“ prohlásila Auri a natáhla k němu ruku. Niilo váhavě spustil tu svou a pozdravil ji. „Vzal bys nás k Pieni?“
Niila to zřejmě zaskočilo. „Cože?“ vydechl.
„Říkal jsem jim, že nemáš místo,“ pokrčil Jyrki rameny.
„A proč tam vůbec potřebujete? Nebo… hele, to je jedno. U Pieni mám právě vyzvednout Mirju a děti, takže mi nevadí vás tam hodit, akorát že vás rozhodně nemůžu vzít všechny.“ Přejel nás pohledem. „A spřežení. Proč sakra chcete letět, když máte dvě spřežení?“
„Můj nápad to nebyl,“ prohlásil psovod.
„Byl můj,“ ozvala se znovu Auri. „Koukni, o nás nejde, ale tyhle dvě,“ ukázala na mě a na Taimi. „Potřebujou do jednoho kmene, protože… to je na dlouhý vyprávění. A oni dva,“ přesměrovala pohled k Tuivovi a Jyrkimu. „Zase do Pieni. Ale já bez Jyrkiho cestu zpátky do Aletasa nezvládnu a tady Joni…“
Niilo ji gestem zastavil. „Máte spřežení,“ zopakoval.
„Mysleli jsme, že by to bylo bezpečnější takhle,“ pokrčil Joni rameny.
„Myslíš? Vyprávěli ti, že jsem havaroval?“ zazubil se Niilo. Pak zvážněl. „Nemůžu vás vzít všechny. I kdybych měl dost paliva na to, abych mohl letadlo plně naložit, tak bych vzal tak… tři z vás.“
„Nechtěli jsme tě zdržovat. Leť,“ mávl Jyrki rukou.
Niilo zaváhal. „Dva z vás vezmu. Kromě tebe,“ kývl k Jonimu. „Nic ve zlým, ale seš obr.“
Auri se zasmála a její přítel do ní z legrace strčil. Pak nás všechny přejela pohledem. „Lau. Lau a Taimi. Jsou lehký, a taky myslím, že bude nejlepší, když se do kmene dostanou ještě před tím, než se naplno rozběhne ta… pomoc kmenům.“ Niilo kývl.
Netuším, jestli jsem měla na výběr, ale zamyslela jsem se nad tím. Ne na příliš dlouho. Rozhodně jsem nechtěla strávit týdny s touto skupinkou. Potřebovala jsem truchlit, potřebovala jsem začít nový život, a čím déle budu za obojím jen mířit, tím dříve mě to zničí. Udělala jsem krok k pilotovi.
„Děkuji,“ kývla jsem. „Co nás to bude stát?“
Potřásl hlavou. „Přistál jsem, protože jsem si myslel, že potřebujete zachránit, a vlastně je to pravda.“ Zamračila jsem se. Vždyť nás vůbec neznal, jak nám mohl chtít nezjištně pomoct? Všichni to ale zřejmě vzali jako fakt, protože Jyrki přistoupil k pilotovi a pevně ho objal na rozloučenou. Byl ale jediný, kdo to udělal. Nikdo neobjal ani mě. Zato s Taimi se rozloučili všichni. Nikdy bych mezi ně nemohla patřit. To mě jen utvrdilo v mém rozhodnutí. S Niilovou pomocí jsem vyšplhala do kokpitu. Neměla jsem šanci se něčeho bát, Satu mi okamžitě položila svou velkou hlavu na klín a olízla mi paži. Musela jsem se usmát. Pilot zatím ještě mluvil s lidmi dole, a Taimi se toho zřejmě rozhodla využít, protože na mě upírala zrak a očividně mi chtěla něco povědět. Natočila jsem se k ní.
„Bylo to příliš narychlo, viď?“ špitla.
„Ne. Jsem ráda, že letíme. Sice říkal, že havaroval, ale stejně je let statisticky nejbezpečnější způsob dopravy.“
„Jyrki mu věří, to stačí, abych mu věřila i já,“ prohlásila plavovláska. Zmohla jsem se jen na slabý úsměv. „Cítíš se připravená být v kmeni tak brzy?“
„Ano, nemá smysl to protahovat,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
„Přesto mi připadá, že se něco děje.“
Suše jsem se zasmála. „Risto zemřel, to se děje.“ Fena zareagovala na mé podráždění a pokusila se mi olíznout obličej. Na poslední chvíli jsem ji odstrčila, tak mi alespoň položila tlapu na předloktí.
Taimi se trochu odtáhla. „Myslela jsem kromě toho.“
Povzdechla jsem si. „Nechci teď kolem sebe nikoho a už vůbec ne je.“
„Myslela jsem, že ti bylo příjemné povídat si s Auri,“ namítla.
Ušklíbla jsem se. „Snažila jsem se být milá.“
„A kluci?“
„Já jsem je po svém boku nikdy nechtěla.“ Taimi otevřela ústa, ale pak je rychle zavřela, když se při nás vynořil pilot a téměř se doplazil na své místo. Pohledem zkontroloval nás i fenu, a pak sáhl po řídící páce.
Letadlem jsem letěla několikrát, s horšími i lepšími piloty, a už u samotného rozjezdu jsem pochopila, že Niilo spadá spíše do té druhé skupiny. Trochu mě to uklidnilo. V zásadě jsem nechtěla zemřít, a už vůbec ne případný pár přežít a muset s ním být déle, než bylo nutné. Těžko říct, proč jsem u Taimi takový pocit neměla, ale v zásadě na tom nezáleželo. Stejně se rozloučíme. Dvouplošník se odlepil od země a já jsem polykala, aby mi nezalehlo v uších.
„Poletíme zhruba pět hodin do první přestávky. Ta se nachází za Stossou, znám tam někoho, kdo mi prodá palivo i přes to všechno, co se děje, a nebude se zbytečně vyptávat. Celkově nám cesta zabere zhruba dvacet hodin, plus samozřejmě přestávky, a i já se potřebuju vyspat, takže to potrvá snad… třicet hodin. Je to v pořádku?“
„Ano, naprosto,“ odpověděla Taimi, a tentokrát jsem jí musela dát za pravdu. Pokud půjde všechno podle plánu, už zítra nebo pozítří bych mohla být v kmeni, v bezpečí.
Nemluvili jsme. Celých pět hodin nikdo z nás nepromluvil, ale nebylo mi to nepříjemné. Možná bych znovu nemyslela na Rista, kdybychom si povídali, ale v tuto chvíli mi to nevadilo. Myslela jsem na den, kdy jsem poprvé letěla letadlem. Mnohokrát poté jsem sice takto cestovala v rámci práce, nicméně poprvé to bylo s ním, během vyhlídkového letu po okolí Pieni. Ani tehdy jsme nic neříkali, přestože už jsme se rozuměli. Jen jsme se drželi za ruce a obdivovali krajinu pod námi. Nikdy se neptal, jestli se mi to líbilo. Poznal radost v mých očích, poznal v nich každou emoci, protože v mém kmeni to byl jeden z mála způsobů, jak spolu komunikovat. Risto mi předal tak mnoho ze svého světa, pomohl mi v něm přežít. Nyní nastal čas spálit všechny mosty vybudované na naší lásce.