Jiskra minulosti: Síla slunce (2. díl)
Příspěvky
24. Jsem rád, že tu jsme
24. 1. 2022
„Yle?“
„Jo?“ odvětil a trochu zpomalil, aby motor míň přehlušoval náš rozhovor.
„Já jenom…“ Polkl jsem. „Jsem rád, že tu jsme. Hlavně že tu jsem s tebou. Nikdy jsme vlastně tak nějak dýl nebyli spolu sami, a já až tady naplno pochopil, jak moc dobrej kámoš seš.“ Ylermi trochu ztuhl. Asi jsem ho zarazil.
„Jasně,“ odpověděl nakonec dost příkře a já jsem protočil oči, ale on pokračoval. „Já jsem taky rád. U tebe mám jistotu, že mě nikdy neodsoudíš.“ Tím jsem si nebyl tak jistý, ale potěšilo mě, že si to myslí. „Změnil ses, myslím k lepšímu, od tý doby, co tě znám.“
„Jo, já vím, Tyyne mě ovlivňovala a teď jsem sám sebou, blablabla. Tohle jsem slyšel od Auri tak milionkrát,“ zasmál jsem se. „Jako, má pravdu, ale je to trochu otravný.“
„Hm,“ zamumlal Yl tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. „Já to nemyslel jenom takhle. Myslím, žes prostě… vyspěl, ale jako rychleji než jiní lidi. A to je fajn.“
„Teď bych měl říct něco blbýho, abych ti to shodil, co?“ zasmál jsem se, ale jeho slova mě dojala.
„No, zajímalo by mě, za jak dlouho bys něco vymyslel, ale neobtěžuj se,“ odvětil taky se smíchem.
23. Myslel jsem na lásku mezi námi
23. 1. 2022
Už jsem se nerozmýšlel. Sundal jsem si rukavici a ponořil ruku až skoro po loket do studené vody, tak, abych se dotýkal dna. Nejprve mrazivě pálila, ale pak bolest ustoupila a já jsem cítil, jak mi žilami začíná kolovat chlad a adrenalin. Přitiskl jsem k sobě oční víčka a ponořil do hlubin i druhou ruku. Pomalu jsem obě vytahoval a balancoval na špičkách. Tekoucí proud odnášel veškerou mou energii, kterou jsem do něj vložil, ale už jsem věděl, že musím být trpělivý. A pak u dna začala vznikat krusta. Nejprve slabá, ale pak sílila stále více a více a já jsem najednou musel vytahovat ruce hodně hodně rychle, aby mi tam nepřimrzly.
Vodní hladina vytvořila dobře známý odpor a já si o ní opřel mokré dlaně. Voda mě hřála, protože moje kůže byla mnohem studenější. Pak začala mrznout a vytvořila kolem mých ruk vrstvu silnější než kdy jindy, která na sebe nabalovala další a další led. Led začal stoupat, a to mě znepokojilo. Stoupání zrychlilo. Zaťal jsem zuby a zhluboka dýchal. Po tvářích mi tekly slzy a ihned zamrzaly. V pozadí mého vnímání spolu mluvily nějaké hlasy, ale nevšímal jsem si jich. Znovu se mi povedlo najít klid. Led mě obaloval až po ramena a já jsem se v jeho objetí cítil v bezpečí. Někdo řekl moje jméno, ale já jsem teď nebyl Jyrki Järvinen. Stal jsem se řekou.
Cítil jsem ve zmrzlých prstech její proudy a led obalil vnější stranu mých žeber a klesal dolů k břichu. Dusil mě, ale zároveň mě chranil. Netušil jsem, před čím, ale led byl můj přítel. Cítil jsem, jak se led na hladině a na dně řeky spojily a začaly se šířit. Ještě jsem měl sílu pokračovat. Teď to šlo lépe, proud mi pomáhal nést vlny chladu dále a dále a mně připadalo, jako bych už je ani nevytvářel, jako by běžely samy. Led mi pokrýval nohy až po kolena a pak po kotníky. Začal mi pronikat do vnitra, ale nebolelo to. Stoupal ke klíčním kostem. Dýchalo se mi těžko. Pak obalil hrudník a já jsem na okamžik zpanikařil, ale pak mi došlo, že se pohybuje. Roztahoval se a smršťoval podle mých nádechů. Prošel kůží, masem i kostmi až k plicím a srdci, ale neubližoval jim, naopak. Pomáhal chladu, aby byl ještě intenzivnější, aby sahal ještě dále po řece.
Led obalil i moje hrdlo, ale ani tam už mě nedusil. Pokryl celá záda a přes lopatky se zezadu po krku vyšplhal až k týlu. Kopíroval tvar mojí čepice a já se pobaveně usmál na představou, že bych měl bambuli jako Tuivo a teď by z ní byla ledová kulička. Tím jsem ovšem ztratil koncentraci a led se mi přeléval přes oční víčka a přes spodní ret. Došlo mi, že tohle bylo hodně nebezpečné. Chtěl jsem odtáhnout prsty, ale přimrzly k řece. Zemřu.
22. Já s ním nemůžu jít sám!
22. 1. 2022
Jakmile jsme se přiblížili ke stánku, podíval jsem se na Ylermiho a on obrátil oči v sloup. Před náma čekalo na nápoje nebo dokonce drobný jídlo asi deset lidí. Asi si tu pár minut postojíme. Yl znovu vyhledal můj pohled a v očích se mu něco zablýsklo.
„Bude tam prodávat ženská,“ pronesl a já pochopil, že je to výzva k další sázce.
„Všechny peníze mám já,“ podotkl jsem.
„Vím. Sázíme se o… o tři loky piva navíc od toho druhýho.“
Podíval jsem se dopředu a trochu se k němu naklonil, abych si zkontroloval, že ze svýho místa nevidí až ke stánku. Ylermi s pozdviženým obočím ucouvl, jako bych ho chtěl kousnout.
„Klid,“ zasmál jsem se. „Víš, že je to skoro vždycky ženská, že jo?“
Ylermi se ušklíbl. „Právě proto.“
Povzdechl jsem si a podal mu ruku, abychom stvrdili sázku. „Tak fajn, a já říkám, že to bude chlap.“
Za náma se ozvalo tiché zasmání a oba jsme se poplašeně otočili. Ani jsme si nevšimli, že se někdo postavil za nás. Byl to vysokej kluk s obarvenýma černýma vlasama asi v našem věku, který byl i oblečený celý do černé a výrazné modré oči mu lemovala hrubá linka. Nenápadně jsem si prohlídl výrazný rysy na jeho tváři a štíhlou postavu a musel jsem potlačit úsměv. Yl sice vždycky tvrdil, že nemá žádný typ kluků, ale já věděl, že se mu líbí přesně takový, jako byl on. Nenápadně jsem na něj přesměroval pohled. Snažil se to nedat najevo, ale já viděl tu mírnou paniku v jeho očích. Pak mi došlo, že ten kluk na nás mluví.
21. Já už nejsem tak rozbitý jako kdysi
21. 1. 2022
Pak nastalo ticho a já jsem se zhluboka nadechl a ponořil prst do horké vody. Za normálních okolností by mě to popálilo, ale když jsem nechal svými žilami proudit mráz, tak se mi dokonce zdálo, že chladí. Třásl jsem se po celém těle, ale soustředil jsem se jen na hrnec před sebou. Zavřel jsem oči a chlad ještě zesílil. Viděl jsem, nebo spíše cítil, před zavřenými víčky, jak voda houstne a na malý okamžik se mění v jakési podivné želé. S hlubokým výdechem jsem do ní ponořil ruku až po zápěstí. Uprostřed hrnce kolem ní byla voda víceméně stále tekutá, ale okolo začaly zamrzat první milimetry hladiny.
Vytáhl jsem ruku a pomalu, velmi pomalu, jsem ji položil na led. Hladina se napnula a nepustila mě pod ní. Led byl stále pevnější a pevnější a já jsem měl najednou pocit, že se mi chce opravdu hodně spát. Znovu jsem se zhluboka nadechl a mrazivý vzduch mě trochu probral. Led praskal a zase se vytvářel a vyplňoval skuliny. Dovolil jsem si trochu zatlačit rukou. Stále držel. V této fázi jsem vždy přestal zmrazovat, ale dnes ne. Dnes se do mě vlila nová energie. Držel jsem ruku na ledové pokrývce a cítil, jak se stále vice zpevňuje. Položil jsem na zmrzlou hladinu i druhou dlaň. Led postupoval směrem dolů a rozpínal se. Pak, v jeden moment, jsem si uvědomil, že už není co mrazit. Otevřel jsem oči, ale nic jsem neviděl. Tiše jsem zasténal.
20. Já nevím, jak jinak to vyřešit
20. 1. 2022
„Joni, nemůžeš krást. Udělej to pro mě a tety se zeptej. Miluješ mě snad, nebo ne?“ Zmateně jsem na ni hleděl. Ano, byla krásná a rád jsem s ní trávil čas a rád se jí dotýkal, ale mohla to být láska? „Nemysli si, že jsem si toho nevšimla. Slib mi, že to neuděláš.“ Mluvila se mnou příkře, ale nějakým způsobem mě to uklidňovalo. Měl jsem pocit, že jsem v bezpečí, že mě ochrání před mnou samotným. Bez ní bych si zadělal na problémy a tety bych se ani nezkusil zeptat. Bál jsem se, ale když jsem hleděl do té nádherné tváře, tak jsem se bát nemohl. Ona mi pomůže.
„Slibuju,“ odvětil jsem a myslel to upřímně. Ona se usmála a její oči zjihly. Pak je zavřela a naklonila se ke mně. Než mi mohlo dojít, k čemu se chystá, políbila mě. Políbila mě přímo na rty. Ani ve snu bych si nemyslel, že se to může stát. Myslel jsem, že budeme zkrátka kamarádi. Ano, líbila se mi, ano, přitahovala mě, ale copak jsem jí mohl sahat alespoň po kotníky?
„Také tě miluji, Joni,“ řekla a pohladila mě po tváři. Holou rukou, protože nenosila rukavice, vždy ruce schovávala ve vnitřních kapsách tý divný kožešiny. Zachvěl jsem se. Těžko se mi tomu věřilo. Jak mě mohl milovat někdo tak dokonalý jako ona?
„Mohla bys mít kohokoli na světě,“ hlesl jsem. „Děkuju, že miluješ zrovna mě.“
Položila mi hlavu na rameno a já jsem ji opatrně objal. „Nikdo by nebyl jako ty.“ V duchu jsem si sám pro sebe pokývl. Teď už mi dávalo smysl, proč milovala zrovna mě, proč se se mnou zahazovala. Byla zvyklá na muže z kmene a já jsem byl jinej. Nic víc za tím nebylo a mě to uklidnilo, protože jsem pochopil, že mě fakt může milovat.
19. Musí se s tím srovnat
19. 1. 2022
„Pamatuješ si ještě, jak jsem se snažil zmrazit vodu v tý skleničce?“ Tuivo váhavě přikývl a pořád mě držel, i když ne tak pevně. „Taimi si myslí, že když uvěřím, že to vyjde, nebude mě nikdo rušit a ponořím do vody ruku nebo tak, že… že to zvládnu.“
Tuivo na mě pohlédl. „Ona chce, abys zmrazil Kaunis? Ty vole.“
„Jo. A mně to nepřijde jako tak špatnej nápad,“ přiznal jsem a sklopil pohled. Tuivo natáhl ruku a pohladil mě po vlasech, které vykukovaly z čepice.
„Ta řeka má asi sedmdesát metrů na šířku a teče jí dost vody. Já vím, že to můžeš zmrazovat po částech, ale uvědomuješ si, že i kdyby to vyšlo, musel bys vytvořit fakt silnou krustu ledu? Je to moc nebezpečný, Jyrki.“
„Nebezpečnější než skočit do ledovýho proudu?“ namítl jsem. „Fakt to mám pod kontrolou.“
Tuivo nešťastně potřásl hlavou. „Budeš muset tu kontrolu ztratit, abys něco takovýho dokázal. Jyrki, pořád se můžeme vrátit do Pieni, jít třeba za Venlou a vykašlat se na tohle všechno…“
„Já to ale chci udělat,“ uvědomil jsem si. „Chci vědět, kde má moje moc limity. Slibuju, že udělám všechno proto, abych to nepřehnal.“
18. Ten pocit se mi líbil
18. 1. 2022
Jalmi zaťala pěsti a v očích se jí zatřpytily slzy. Na mě ale vydírání pláčem nefungovalo. Jenže pak mi došlo, že ten pláč je skutečnej. „Musíš mi pomoct, Joni.“
„V čem?“ ztišil jsem hlas.
Pohlédla na mě a já jsem ji prostě musel alespoň na chvilku obejmout. V očích měla vepsanou neskutečnou bolest. O pár kroků se ode mě vzdálila a upřela zrak na jezero. „Nemůžu tam jít bez tebe,“ prohlásila a Yl se od nás taktně vzdálil a předstíral, že zkoumá kamínky pod svýma nohama. Jako by se v nich snad vyznal. „Jsem stará, a jestli nikoho nezískám, tak mě budou odsuzovat. Už dávno bych měla porodit alespoň první dítě, víš?“
„Tak proto jsi mě balila,“ vydechl jsem trochu naštvaně.
„Myslela jsem, že mě miluješ,“ vzlykla a já ji pohladil po zádech.
„Svým způsobem, ale asi úplně nemusím tenhle styl balení.“
Jalmari si rukávem bundy setřela slzy. „Změnil ses.“
„Já vím,“ přikývl jsem. „Mrzí mě, že tě budou odsuzovat, ale já jdu domů, do Aletasa. Mám tam holku.“
„Joni, prosím,“ bolestně zavřela oči.
„Ne, Jalmi, já se kvůli tobě nechci obětovat. Fakt mě to mrzí.“
„Kdysi bys to udělal,“ řekla skoro vyčítavě.
„Jo, jenže bych nebyl šťastnej.“
17. Netvrď mi, že to máš pod kontrolou
17. 1. 2022
„Jedeme?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ prohlásil Tuivo. „Teda, navrhuju dát pauzu. Většinu psů jsme s Taimi vůbec nevysvobodili z popruhů, a taky mě z těch saní bolí zadek. Příště si beru polštář.“
Zasmál jsem se a Taimi také. „Chtěl bys radši celou cestu stát?“ zeptal jsem se Tuiva a šťouchl do něj. Na tváři se mu zjevil zákeřný výraz a já jsem věděl, co přijde. Tuivo byl silnější, ale nečekal, že ho předběhnu. Strčil jsem do něj a on spadl do sněhu. S pobaveným výrazem nade mnou zavrtěl hlavou. Natáhl jsem k němu ruku, aby mohl vstát, a napůl čekal, že mě stáhne s sebou, ale on se najednou zarazil.
„Tvoje ruka,“ hlesl a já jsem na ni pohlédl. Zalapal jsem po dechu. Rukavici pokrývala tenká vrstva ledu. Zahýbal jsem prsty, abych ji rozbil, ale i když se mi to povedlo, nijak se mi neulevilo. Taimi mi chtěla stáhnout rukavici, ale přimrzla k mé kůži. Vzala mou dlaň do své a já teď cítil, jak její teplo bojuje s mým chladem a způsobuje mi to nepříjemné mravenčení. Tuivo se postavil. Přišlo mi, že je naštvaný, ale pak mě pevně objal a pohladil mě po vlasech, které nepřikrývala čepice. Taimi, která už pustila mou ruku, mi něco šeptala. Nevnímal jsem slova, ale měla nesmírně uklidňující hlas. Mravenčení polevilo a ona mi konečně sundala rukavici. Všichni tři jsme sledovali, jak se do modrých konečků prstů vrací barva.
„Netvrď mi,“ prohlásil Tuivo a do jeho hlasu se vkradlo zklamání a hněv. Já jsem ho zklamal a rozhněval. „Že to máš pod kontrolou. Vždyť teďka jsi byl v pohodě, doprdele. Nemáš to pod kontrolou a umrzneš, ty debile!“ Poslední slova skoro zavrčel. Rychle jsem zamrkal, ale pár slz si stejně našlo cestu.
16. Chci štěstí
16. 1. 2022
„Já mám pocit, že mě svým zvláštním způsobem balí,“ povzdechl jsem si a pohlédl na Yla. Bez zaváhání přikývl. „Já prostě vím, že v kmeni jsou takový doteky normální, ale… Já nevím.“
Ylermi se pousmál. „Kdyby to brala jinak, tak by se lepila i na mě.“ Tohle jsem si neuvědomil. „Navíc, ona na tebe furt čumí a taky tak nějak vyhlédává tvoji pozornost. Vidím to. A i to, jak ti vyčetla, žes držel hlídku… já myslím, že akorát chtěla, abys zase udělal všechno, jak chce ona.“ Odmlčel se. „Funguje to její balení?“
„Ne,“ odpověděl jsem, ale asi to nebyla tak docela pravda. „Jo. Nevím,“ povzdechl jsem si.
Ylermi po povzbudivě stiskl rameno. „Byl bys s ní šťastnej?“
„Asi ne. Chová se ke mně dost jako Tyyne a jí jsem si vybral jenom proto, že to tak bylo jednoduchý.“
„A jseš šťastnej s Auri?“ zeptal se. Došlo mi, kam míří.
„Jasně že jo.“
Yl odtáhl ruku z mýho ramena a upřel na mě pohled. „A je pro tebe důležitější ta jednoduchost nebo štěstí? Na tohle neexistuje správná odpověď, tak buď sám k sobě upřímnej.“
Zamyslel jsem se nad tím. Jalmari mě přitahovala a měl jsem ji rád, hodně rád. Byla jiná, a to pro mě pořád mělo kouzlo. Navíc jsem na ni nikdy nepřestal myslet, i když byla „mrtvá“. Když jsem si představil, že jsme spolu, rozbušilo se mi srdce. Byla tak krásná, tak dokonalá, byla to bohyně. Jenže pak jsem si vzpomněl na všechny ty pohodové večery s Auri, na její široký úsměv, na naše dlouholeté kamarádství, ale i na to, že to se mnou nevzdala, ani když jsem jí řekl, že jsem do ní zamilovanej, že měla pořád zájem o to, aby nás od sebe nic neoddělilo. Podíval jsem se na Yla.
„Štěstí. Chci štěstí. Jenže jestli mě bude balit, bude to hrozně těžký a já... já se bojím, že to nezvládnu.“
15. Proč tu sedíš jako hromádka neštěstí
15. 1. 2022
„Spíš?“ musel jsem se ho zeptat. „Nedivil bych se ti, vždyť tu sedíš děsně dlouho. Běž do stanu.“
„Ty se potřebuješ vyspat, Jyrki.“
„A ty snad ne?“ Mlčel. „To, že většinou moc nemůžu usnout, neznamená, že ty ten spánek nepotřebuješ.“
„Stejně bych neusnul,“ namítl tiše.
„Já taky ne,“ poznamenal jsem. Konečně se na mě podíval. Ve tváři měl vepsaný neskutečný smutek, ale nic neříkal. „Noční můra,“ pokračoval jsem nejistě a zachvěl se, když jsem si vzpomněl na ten sen. „Myslel jsem, že už budu v pohodě.“
Tuivo se trochu napřímil a nahmatal mou dlaň. Vděčně jsem ji stiskl. „Už jsi mnohem víc v pohodě. To, že to občas znovu přijde, je normální, ale zvládáš to skvěle.“
Nejistě jsem na něj pohlédl. „Tenhle sen byl horší než ty předtím.“ Pak jsem si ale uvědomil, že nejspíš sbírá poslední síly, aby mi dokázal pomoct. Neměl bych být tak sebestředný. „Ale asi o tom nechci mluvit. Spíš by mě zajímalo, proč tu tu sedíš jako hromádka neštěstí.“
Tuivo se pousmál, ale úsměv z jeho rtů hned zmizel. „Přemýšlím nad… nad tím vším, co se stalo večer.“
Sklousl jsem si spodní ret. „Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Ne,“ zasmál se. „Ty za nic nemůžeš. Jsem rád, žes přišel s tím, že by to nemusel být Lumikki, Jyrki. A hlavně, tohle mě až tak moc netrápí. Prostě se jenom budu možná muset vyrovnat s tím, že jsem zmagořil.“
„A co tě teda trápí?“
Opřel si hlavu o moje rameno a já jsem se zahleděl na hvězdy nad námi, abych se trochu uklidnil a mohl tu být pro něj. „Já prostě… prostě nemůžu Taimi znovu nechat jít, znovu ji ztratit.“