18. Život není pohádka
Dorazili jsme do města téměř v noci, ale povedlo se nám najít nemocnici, kde Tuiva ošetřili, a také jeden starý hotel na přespání. Byl sice daleko od centra, ale alespoň zde nebylo tolik odpadků. Místním ochrana přírody nic neříkala. Ve Stosse to bylo o něco lepší, ale člověk by čekal opak. Tak hluboko v horách mělo být ve městě čisto. Pamatovala jsem si, že mě to rozplakalo, když jsme Pieni navštívili poprvé. Tuivo mě tehdy utěšoval. Teď už by to neudělal.
Ležela jsem se zavřenýma očima na posteli v jedné místnosti s oběma muži. Slyšela jsem něčí oddechování, nejspíš Jyrkiho. Nešel tolik slyšet jako Tuivo. Otevřela jsem oči a chvíli se rozkoukávala. Probral mě příliš velký chlad. Musela jsem se nejprve trochu uklidnit a zahřát. Posadila jsem se.
Podívala jsem se na obě postele. Jyrki spal, přesně jak jsem čekala, ale překvapila mě druhá postel. Byla prázdná. Nejprve mě pohltila panika, ale poté mi došlo, že si nejspíš jen odskočil na toaletu. Čekala jsem na něj, abych měla jistotu, že je všechno v pořádku. Čekala jsem až příliš dlouho. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se ho najít. Tiše jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Vzala jsem za kliku. V tom momentě Jyrkiho postel zavrzala. Jeho silueta se zvedla.
„Ty máš hodně lehké spaní," zašeptala jsem. „Divím se, že jsi vůbec tolikrát usnul v horách."
„Byl jsem unavený," odpověděl také šeptem. „Co se děje? Kde je Tuivo?"
„No... právě. Já netuším, kde je."
„A doprdele," zavrčel, vyšvihl se na nohy a rychlými kroky přešel ke mně. Vyšli jsme na úzkou chodbu a zamířili ke schodišti. Netušila jsem, proč Jyrki tak vyšiluje, ale následovala jsem ho až ven. Až když ho ovanul zimní vítr, zastavil se.
„Pojď dovnitř," hlesla jsem. „Bude ti zima."
„On... někam zase odešel," pravil. Stál tam jen v haleně s dlouhým rukávem a tenkých kalhotách na spaní a hleděl na nachová světla nad námi.
„Jak víš, že si jen neodskočil?"
„Protože odešel už před několika hodinama. Akorát jsem to zaspal."
„Bohové. Kam si myslíš, že šel?"
Pokrčil rameny a konečně přesměroval pohled na mě. „Nevím. Začínám mít takový pocit, že... Že si ve městech něco potřebuje zařídit. Akorát, ve Stosse alespoň zmizel přes den. Asi ví, co dělá, ale stejně mě to děsí. Hned se vrátím dovnitř." Zamyslela jsem se nad tím vším, co říkal, a něco mě napadlo. Chtěla jsem si potvrdit svou domněnku.
„Jyrki?" oslovila jsem ho tiše. Všimla jsem si, že se trochu chvěje, takže jsem si slíbila, že je to moje poslední otázka. „Ty víš, odkud Tuivo je? Myslím původně. Než se dostal do kmene. Nikdy to nikomu neřekl. Vymlouvá se stále na to, že si to po pádu do té rokle nepamatuje, ale nevěřím tomu. Něco... něco mě totiž napadlo." Vyděšeně na mě pohlédl a já jsem pochopila, že on nebude vědět více než já.
„On spadl do rokle?"
„On ti neřekl ani tohle?"
Zavrtěl hlavou a chvíli jen zaraženě mlčel. „Ale náhodou... to, na co ses ptala, vím." Nastražila jsem uši. „On... je původně z nějakého města v horách. Akorát mi nikdy neřekl jméno. Je dost možné, že je ze Stossy nebo odsud." Zavrtěla jsem hlavou a mráz zesílil. „Co je?"
„N-nic," zakoktala jsem. „Tušila jsem to. Jen... nechápu, proč mi to neřekl."
„Ty víš, že v tom ti rozumím," ušklíbl se.
„Mám... v podstatě stejný problém jako ty," přiznala jsem. „Dokud jsem si myslela, že není z hor, lépe se mi vnímaly rozdíly mezi námi. Ale proč některým věcem nerozumí, když o nich musel slýchávat odmala?"
„Možná proto, že se od těch věcí záměrně distancoval. Znáš ho." Přikývla jsem. To dávalo smysl. Když se mu něco nelíbilo, začal dělat přesný opak. V takovém případě to ani pochopit nemohl.
„Taky si myslím, že je ze Stossy nebo z Pieni," vysvětlila jsem svou domněnku.
„Kde spadl do té rokle?"
„Asi padesát kilometrů odsud. Tím pádem by dávalo smysl, že je z Pieni. A také by do toho zapadalo, že ví, kde je tady hotel, přestože jsme minule přespávali jinde. Ale... to by znal okolí. Netvrdím, že by věděl přesně, kde se nachází náš kmen, ale věděl by, kam máme jít."
„Možná že to ví. Když jste se hádali nad tou mapou, nerozuměl jsem vám, ale zněl dost sebejistě."
Roztřeseně jsem se nadechla. „Měl mi to říct."
„Myslím, že věděl, že ti to bude trochu... vadit."
Potřásla jsem hlavou. „Vrátíme se do postele. Musí ti být zima."
„Byla mi zima i pár hodin předtím, než jsem usnul." Přistoupila jsem k němu a chtěla ho obejmout. On mě však odstrčil. „Ne, přestaň. Stejně mě ta kletba jednou dostihne, a pak mi bude zima pořád, přesně jak jsi říkala."
„Takže ani ty nevěříš tomu, že by se to dalo porazit tím, že... na tobě bude někomu záležet?"
Zarazil se. „Ne. Promiň, Taimi, ale život prostě není pohádka. Ale budu rád, když tomu ty věřit budeš, protože je to hezký a očividně ti to pomáhá. Teď jsem ti to asi zkazil, co?"
Semkla jsem rty. „Nezkazil. Já prostě vím, že mám pravdu." Shovívavě se usmál. Měl mě za blázna, stejně jako když mi tehdy slíbil, že se mnou půjde za šamany, jen aby mě dostal do nemocnice. Tehdy jsem to hrála spolu s ním. Tentokrát to ovšem nebylo potřeba. „Víš... vážím si toho, že ses mi nevysmál."
„Jak říkám, přijde mi to hezký." Když to řekl, udělala jsem tu nejhorší věc, co jsem mohla. Rozplakala jsem se. Slzy mi zamrzaly na tváři a nesmírně pálily. „Ale ne. Co jsem udělal?"
Pousmála jsem se. „Ty... ty právě nic. Chováš se ke mně tak hezky a já vím, že je to..."
„Chceš, aby to byl Tuivo. Jasně."
Pokusila jsem si otřít slzy, ale jen jsem tu bolest zhoršila. „Můžu se tě zeptat na něco dost zvláštního?"
„No?" zeptal se. Mimoděk jsem si všimla, že mu začínají blednout konečky prstů. To jsem dobře znala. Takto kletba začínala. Netušila jsem, co ji spustilo, ale raději jsem mu o prstech neříkala. Nechtěla jsem ho vyděsit.
„Mám pocit, že Tuivo..." Nedokázala jsem to vyslovit. „Že tě má rád... prostě až moc. Nevím, jak to vysvětlit, ale vím, že tam u vás..."
Tiše se zasmál. „Ne. To ne. Já jsem... hned první den, co jsme se poznali, viděl ty jizvy, a trochu... To je jedno."
„Ne, co?" zajímalo mě.
Olízl si suché rty, což nebyl dobrý nápad, protože mu po chvíli ještě více popraskají. „Po tom jednom dni jsme si důvěřovali tak, jak si kamarádi obvykle důvěřují až po pár letech. Stalo se toho hodně." Moc jsem tomu nerozuměla, ale přikývla jsem.
„Nechceš už vážně jít do postele?" zeptala jsem se ho.
„Ne, já..." Náhle se zarazil. Pochopila jsem, že náhodou uviděl své ruce. Zděšeně pohlédl nejprve na ně a poté na mě. „Já... to nechápu."
„Přichází to někdy zničehonic. Je možné, že to ještě zmizí," uklidnila jsem ho. Přesto jsem viděla, že panikaří. „Ale no tak. Věděl jsi, že jsi prokletý."
Bezradně se na mě podíval. „Já jsem tomu... asi doteď úplně nevěřil. Ne tý kletbě, ale toho, že se mě to taky týká." Potřásl hlavou a rozešel se, ovšem ne k domu. Rychle jsem ho dohnala.
„Ale vždyť jsi před chvílí říkal, že tě to stejně jednou dostihne."
„Protože jsem nechtěl, abys mě objímala. Prosím tě, neptej se proč, já sám nevím." Panikařil stále více. Zrychlil krok. Napodobila jsem ho.
„Kam vůbec jdeš?"
„Hledat Tuiva."
Zarazila jsem se. „Nebuď hloupý. Je noc. Až bude chtít, vrátí se sám."
„Ty to nechápeš. Já stejně neusnu. Chci si to všechno nechat projít hlavou."
„Alespoň se pořádně obleč," povzdechla jsem si.
„Ale ta kletba..."
„Nejsi na tom ani zdaleka tak špatně jako já. Je pravděpodobné, že ti několik vrstev navíc pomůže." Nechtěla jsem ho přesvědčovat, ale nakonec mi to nedalo. „Měl bys ale jít raději spát. Uvědomuješ si, že zase budeš muset vést spřežení? Mám pocit, že Tuivo je unavenější, než přiznává. Však víš, ta polární noc..."
„Já vím," odpověděl trochu podrážděně. „Ale tady prostě zůstaneme alespoň jeden den, ne jako ve Stosse."
„Nemáme čas, to by sis mohl uvědomovat."
„Kurva," zavrčel. „Nech už mě být."
„Dobře, ale obleč se," hlesla jsem. Trochu mě vztek v jeho očích děsil. Zavrtěl hlavou, ale nakonec se přece jen otočil a vrátil do domu. Následovala jsem ho. Následovala jsem ho, i když na sebe navlékl několik vrstev, a znovu vyšel ven. Také jsem se oblékla, ale jen abych nevzbuzovala pozornost, kdybychom náhodou někoho potkali. Nic ani před domem neříkal, ale občas na mě zmateně pohlédl.
„Je ti tepleji?" zajímala jsem se.
Pohlédl na své prsty, do kterých se začala trochu vracet barva. Záviděla jsem mu, ale nechtěla to dávat najevo. Nemohl za to, jak jsem skončila. „Trochu. Běž už spát, Taimi."
„Já... já nevím. Nemůžu tě tu nechat samotného v noci. Buďto se vrátíme do postele, nebo půjdu s tebou."
„Já jsem právě chtěl být sám."
„Ale já tě jít nenechám," založila jsem si ruce na prsa. „Bála bych se... o tebe."
Povzdechl si. „A zvládneš někam vůbec jít?"
„Zkusím to," prohlásila jsem. Měla jsem pocit, že i kdybych cítila slabost, on by mi to v té chvíli nevyčítal. Netušila jsem, jestli si to uvědomoval, ale i když jsme nechtěli, sblížili jsme se. Překvapivě mi to nevadilo, i když jsem věděla, že toto všechno nemůže dopadnout dobře.
Město jsem si příliš nepamatovala, věděla jsem jen, kde zhruba se nachází náměstí a katedrála, ze které jsme viděli snad ze všech úhlů špičku, ale to nejspíš ani nebylo třeba. Jyrki šel prostě za nosem. Možná mu bylo jedno, jestli se ztratí nebo ne. Jen jsme míjeli úhledné řady barevných domečků s červenými střechami osvětlených zdobenými lampami, polární září a hvězdami.
Otevřela jsem ústa. Chtěla jsem prohodit nějaký vtip o tom, že nám momentálně byl hotel k ničemu, když jsme v noci stejně putovali městem, ale Jyrki mě posunkem zastavil. Vykročil k modrému domku na protější straně ulice. Až když jsme byli téměř tam, pochopila jsem. Známá postava seděla na schodech s tváří v dlaních. Přihnala jsem se k němu, přestože mé tělo protestovalo, a objala ho kolem ramen. Lekl se mě a odstrčil mě. Jyrki k němu raději přišel pomaleji.
„Co se stalo?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že plakal, i když se to snažil skrýt.
„Já..." začal a odkašlal si. „Promiň." Mluvil zvláštně nezřetelně.
„Za co, prosím tě?" zeptal se Jyrki a přisedl si k němu z druhé strany.
„Chovám se k vám hrozně," zaúpěl. „Jenom to už prostě... nezvládám. Já se tam nedokážu vrátit."
„Nemusíš," řekl Jyrki po krátké pauze. „Nemusíš dojít s náma až do konce." Chtěla jsem něco namítnout, ale nemohla jsem. Bylo mi jasné, jak je to pro Tuiva těžké. „No tak. Otoč se, sežeň si lyže nebo prostě něco, a jdi domů. My to nějak zvládneme."
Tuivo zaťal pěsti. „Ne. Nez... nezrtr... ztratím tě."
„Já se vrátím," namítl Jyrki.
„Nejsem si jistej." Čekala jsem, že se pohádají, ale Jyrki to přešel. Možná věděl, že má Tuivo alespoň částečně pravdu. Sice znal hory, ale byla tady spousta věcí, které se mohly pokazit. A navíc by kletba postupovala mnohem rychleji.
„Tak pojď zpátky do hotelu," navrhl mu Jyrki. Tuivo kupodivu přikývl a pokusil se postavit. Něco zacinkalo o schody.
„Bohové!" téměř jsem vyjekla zděšením. „Zbláznil ses?!" Vedle něj se válela ze třetiny prázdná láhev od alkoholu. Musel být dost opilý. V té chvíli jsem měla chuť mu minimálně dát políček. Nešlo jen o to, že náš kmen se alkoholu vyhýbal. Nebylo mi ani trochu jasné, proč to udělal.