5. Věříš mi?
Zhluboka jsem se nadechl, zbytečně velkým obloukem obešel jednu z lagun, které tady byly všude roztroušené, a které zřejmě zbyly po nějakém velkém jezeře, abych získal čas, a přistoupil ke svému příteli, který trpělivě vyčesával neklidné Kalevě srst. Chvilku jsem přemýšlel, jak začít rozhovor, protože on se k tomu očividně neměl, a pak mi pohled padl na hromadu vyčesaných chlupů.
„Vyrábíš druhou Kalevu?“ podotkl jsem. Jyrki se nelekl, takže o mně věděl. Ten blbý šátek si znovu nenasadil, ale to bylo možná proto, že si ho stále nepřevzal od Taimi, takže jsem viděl, jak mu zacukaly koutky úst.
„Dej pokoj. Ale ten pastýř, od kterýho je mám, z nich vyráběl svetry. Ale příšerně kousaly.“ Zarazil jsem se a on se na mě podíval. V jeho očích jsem stále viděl zklamání, ale i vřelost, Taimi měla možná zase projednou pravdu. „Neboj, neholil ty psy, stačilo počkat, až budou línat. A kousaly ty svetry, ne ti psi.“ Neubránil jsem se úsměvu. Byl stejně nervózní jako já, což se mi potvrdilo, když jsem si všiml, jak loupe kůru z klacku.
Natáhl jsem k němu ruku a nechal ho, ať se sám rozhodne, jestli ji přijme nebo ne. Napadl mě jen hodně hloupý vtip, ale po krátkém zaváhání jsem ho řekl, protože Jyrkimu obyčejně nevadily. „Moji kůži snad loupat nebudeš.“
Pobaveně nade mnou zavrtěl hlavou. „A já myslel, že tě ty blbý vtipy přešly.“
„Ne, dokud tě pořád rozesmějou.“ Pohlédl na mě a stiskl mou dlaň. Ulevilo se mi, ale pak jsem si vzpomněl, co říkala Taimi. „Má pravdu. Hřeješ.“ Odmlčel jsem se, abych správně zformuloval myšlenky. „Vím, že bys mi nikdy neublížil, i kdybych tě sebevíc naštval. Naše láska je na to moc silná. Kdyby nebyla, tak už je ze mě dneska rampouch.“
Jyrki se zamračil a vytrhl se mi. „Jdi do prdele.“
Zmateně jsem povytáhl obočí. „Můžeš mi říct, v čem je problém?“
Povzdechl si. „To není o tobě. Neublížil bych nikomu. Mám to pod kontrolou.“
„Jyrki…“
„Ne. Já myslel, že jsi… že jsi přišel za mnou, ne mi přeříkat, o čem s tebou mluvila Taimi, protože ty si to nemyslíš.“ Přemýšlel jsem, co tím chce říct. „Mně nevadí, že se ti nelíbí, že jsem si tu moc nechal, ale ty na mě hledíš jako na stvůru, která za to chudinka nemůže. Poslední dobou se nechováš jako člověk, do kterýho jsem se zamiloval.“ Každé jeho slovo mi vráželo nůž do srdce.
„Jenom se o tebe bojím, Jyrki,“ zašeptal jsem.
„Ale to já přece vím,“ namítl. „Jenže já jsem se do kluka, kterej bude dělat všechno třeba i proti mojí vůli, jenom aby mě chránil, nezamiloval. Já jsem se zamiloval do kluka, který mě s těžkým srdcem nechal odejít do hor s tím, že už se možná nevrátím, protože jsem to potřeboval.“ Upřel na mě ty světle modré oči. Možná teď o něco více připomínal svoji smečku. „A jo, vím, jak to dopadlo, ale přece se ke mně teď nezačneš chovat jinak. Vždycky jsi věděl, že se chci zabít.“
Zamyslel jsem se. Napadlo mě, že to bylo jiné, když se o to doopravdy pokusil, ale nebylo. Konečně pak našel odvahu, aby udělal kroky, které vyřešily jeho problémy, takže jsem ten pokus zpětně vnímal pozitivně. „Co bys teď ode mě potřeboval?“ zeptal jsem se.
Naklonil hlavu na bok. Od té doby, kdy nosil kuklu, si tohle gesto hodně osvojil. „Myslíš, že bys mě dokázal brát přesně takovýho, jaký jsem? Každou moji část? A byl bys ochotný se mnou zkrátka na nějaký čas zůstat v horách?“
Zaváhal jsem. Pořád se mi nelíbilo, že v sobě má tu kletbu, a co se týkalo té druhé části, tak bych tím pádem dlouho neviděl ostatní kamarády, a on by se znovu uzavřel světu, ale na druhou stranu, ještě než jsme spolu chodili, často jsem se s ním na dlouhé týdny zavřel v chatě, a i v Aletasu jsme byli většinu času jen spolu. Ano, teď jsem si se zbytkem party víc rozuměl, jenže Jyrki mě teď potřeboval, potřeboval, abych ho dovedl ke světlu, přesně jak říkala Taimi. A kdyby na to přišlo, pro Jyrkiho bych se klidně vzdal celého světa.
„Věděl jsem, že to nepůjde,“ zavrtěl hlavou a vytrhl mě tím z myšlenek.
„Co? Ty blbečku, samozřejmě, že to půjde. Pojď sem.“ Natáhl jsem k sobě ruce, ale on mě jen neobjal. Prakticky se do mě opřel a svalil mě na zem. Zasmál jsem se a chystal se ho stáhnout s sebou, ale on si na mě lehl a já jsem pochopil, že tohle není hra. Sundal si rukavice a přitiskl mi hřejivé dlaně na tváře. Hřejivé, hřála je jeho láska ke mně. Začal mě prudce líbat, a já jsem ničemu nerozuměl, ale chtěl jsem, aby pokračoval. A pak teplo najednou vystřídal chlad. Prudce jsem otevřel oči, ale Jyrki mě stále hladil, i když mu konečky prstů mrzly. Pokusil jsem se něco říct, ale on zavrtěl hlavou.
„Neboj se. Věříš mi?“ Pořád se mě dotýkal, a pak se ke mně naklonil, a políbil mě. Po chvíli váhání mi olízl rty. I přes vrstvy zimního oblečení jsem cítil, jak se chvěje. Musel z toho být úplně vykolejený, ale dělal to kvůli mně. Pootevřel jsem ústa a on se pokusil do nich vklouznout jazykem, ale dělal to poprvé, takže to bylo spíš nechutné, ale nechal jsem ho, protože to pořád byl jeho jazyk, a navíc mi došlo, proč to dělá. Chtěl, abych si vzpomněl, že jsem se ho na stosských loďkách taky zeptal, jestli mi věří. A on mi věřil. A, jak jsem si s překvapením uvědomil, já jsem v tu chvíli věřil jemu. Věřil jsem mu, i když se odtáhl a ledovými prsty mi přejížděl po tváři. Začaly mě z toho chladu bolet čelisti, ale nedokázal jsem ho odstrčit. Paradoxně jsem mu v té chvíli věřil ještě víc než kdy jindy, a kdykoli jsem začal pochybovat, stačil mi jediný pohled do jeho vyrovnaných a klidných očí a upokojil jsem se i já.
Nakonec mráz znovu vystřídalo teplo a ztuhlé čelisti se zase rozehřívaly. Nepříjemně mi v nich mravenčilo, ale nevadilo mi to, protože mi to připomínalo, že Jyrki má svou moc pod kontrolou i v náročných situacích, a že by mi nikdy, nikdy doopravdy neublížil, a že tady pro mě vždy bude jeho teplo, když ho přestanu odmítat. Pak tlak na mé hrudi přestal a já si uvědomil, jak moc mi byl příjemný. Zavřel jsem oči a posadil se. V hlavě mi vířil zmatek. Tohle bych nikoho nenechal udělat, a doteď jsem si myslel, že dokonce ani Jyrkiho ne. Pak se mnou někdo propletl prsty.
„Jsi v pohodě?“ slyšel jsem známý opatrný hlas. Otevřel jsem oči a musel jsem se usmát, protože jsem tak miloval ten stydlivý výraz, když udělal něco tak bláznivého jako tehdy, když mě přitiskl ke stěně boudy, nebo když mě nechal, abych udělal to, co na loďce, nebo jako teď.
„Jo. Ty seš neuvěřitelnej. Miluju, když uděláš něco takovýho, protože to od tebe člověk nečeká.“
Jyrki sklonil hlavu ještě níž. „Já ti potřeboval ukázat, že se není čeho bát.“
„To ne. Kdo by nechtěl pocit, že si právě zmrazil mozek zmrzkou, bez tý zmrzky?“ Trochu jsem přeháněl, ale Jyrki se zasmál.
„Promiň.“
„Příště zkus i nějakou příchuť, ať to je ono.“
„No… měl jsi někdy zmzku ze sušenýho masa? Protože to ze mě asi teď jde cítit nejvíc,“ odvětil a já jsem protočil oči, protože bych nikdy nevěřil, že to Jyrki nechá zajít tak daleko, a došlo mi, že teď balancujeme hodně na hraně. A možná, možná byl čas tu hranu trochu posunout. A když jsem se rozhlédl okolo sebe, došlo mi, jak to uděláme.
„Jyrki, umíš tu teplotu ovládat i opačně?“
Zamračil se. „Jak to myslíš?“
Ukázal jsem k nejbližší laguně. „Co bys řekl vířivce?“
Povzdechl si. „Tuivo, já ovládám ledovou moc. Ne moc… tvoření vířivek.“
Ušklíbl jsem se. „Ne. Ne tak docela. Ty si to asi neuvědomuješ, ale umíš to vracet zpátky. Jinak bys už nikdy ten chlad nezahnal, a asi bys mě zmrazil.“
„A ty se jako nebojíš, že se zase nějak proměním?“
„No, takhle jsi taky hezkej, ale já měl rád i Jyrkiho s hnědýma vlasama a očima.“
Zamyslel se. „Jakože bych se dokázal i proměnit zpátky? To je pitomost.“ I tak ale přešel k laguně a ponořil do ní ruku. I když mě to pořád děsilo, nechal jsem ho. Nakonec ale vytáhl ruku, otevřel pořád modré oči a zavrtěl hlavou. „Tohle prostě nebude fungovat.“
„Jyrki,“ ozval se najednou známý, trochu poplašený hlas. „Na to je ještě brzy. Prosím, neovládej takové množství vody.“ Oba jsme se otočili k Taimi. Otevřel jsem ústa, abych jí to vysvětlil, ale Jyrki téměř neznatelně zavrtěl hlavou.
„My jsme zkoušeli něco jinýho,“ prohlásil a podíval se blížící se dívce do očí. „Jestli se mi to někdy povede, tak ti to ukážu.“
„A co jste zkoušeli?“ zeptala se a podřepla si k nám.
„Mohla bys mě a Tuivovi věřit, že to zvládneme?“ zeptal se Jyrki a ona zjevně stejně jako já pochopila, kam tím míří. A zase u toho naklonil hlavu na bok.
Povzdechla si. „Tak dobře. Ale dávej si pozor. Jinak je vše v pořádku?“
Jyrki se na mě nenápadně zazubil. Taimi by to, co udělal, pochopila, ale kdyby přišla až v průběhu, asi by ji to hodně překvapilo. „Jo, všechno v pořádku.“
„To jsem ráda. Vrátíme se ke stanu?“ Jyrki přikývl, takže si zjevně svůj odchod rozmyslel. Oddechl jsem si, a vzápětí mi došlo, že ve stanu bude taky dost teplo na můj plán. Zvládnu to, zvládnu to i přes to, že tam bude i Taimi, tím jsem si byl jistý. Nebo jsem alespoň chtěl být.
Když už jsme byli skoro na místě, Jyrki trochu zpomalil a srovnal se mnou krok. Trochu do mě strčil. „Kdyby se mi to povedlo, co jsi chtěl v tý vířivce dělat?“
„To za chvilku uvidíš, až budeme ve stanu.“ Zatvářil se znepokojeně. „Hele… došlo mi, že si tu můžu kecat, že máš být takovej, jakej jsi, když to sám nedělám. Chtěl jsem zase být s tebou takovej, jakej jsem já.“
Zaváhal. „S jizvama?“
Přikývl jsem. „Na to, co sis myslel, ještě nemám.“
„Já vím, právě proto mě to tak překvapilo. Tak rychle pojď, než si to rozmyslíš.“ Já jsem se ale musel usmát. Kdyby to dokázal a nepřišla by Taimi, on by to udělal. Vlezl by se mnou do té laguny, i když si částečně myslel, že se s ním chci vyspat. Dojalo mě to.
.
(L., 27. 6. 2022 0:10)