Popel paměti: Hřbitov nocí (3. díl)
Cítil hrdost. Bral to jako krok vpřed v tom, abych se otevřel lidem, ale nechápal, že přes to už jsem se dostal. Život mě donutil se otevřít, a především, ta zkušenost s Pasim mě změnila. Už jsem se nebál lidí, dokud v sobě nesli alespoň paprsek světla, protože se ho dalo rozzářit.
Ze vzpomínek zůstal jen žhnoucí popel, a přestože se ho má paměť pokusila čas od času vzkřísit, požár už nemohl být tak silný, jako kdysi. Stal se z něj jen malý plamínek, který svým světlem pohřbíval noci. Přesto jsem ho nechal, protože mě těšilo, když na mě byl Tuivo hrdý. Navíc se mě nemohl bát až příliš, když se mě nebál držet, nebo to na něm alespoň nešlo poznat.
Příspěvky
24. To možné není
24. 2. 2023
Podepřela jsem si bradu. Napadlo mě zjistit, jak moc je Jokiho strach z toho, že by kmen nepochopil jeho orientaci, oprávněný. „Říkaly jste, že jste si myslely, že je s ním něco špatně. Co by to mělo být?“
Kukinta se usmála. „Nyní to nehrozí, když má tebe. Ale bály jsme se, víš… že má třeba rád někoho, kdo o něj nejeví zájem. I když žena, která by ho odmítla, by byla vskutku hloupá.“
„Máte na mysli nějakou konkrétní?“
Kukinta zavrtěla hlavou. „Tak hloupá tady v našem kmeni ani není.“
Rozhlédla jsem se kolem a zkusila to z jiné strany. „Bude mi trvat si zvyknout, že vnímáte fyzický kontakt jinak,“ pokynula jsem ke dvěma ženám, které se k sobě tiskly a navzájem se hladily po vlasech. „V kmeni, odkud pocházím, to tak nebývalo.“ To byla lež, ale ony to nemohly vědět.
Kukinta na dívky láskyplně pohlédla. „Záleží jim na sobě. Nám všem na sobě záleží.“
„Tisknou se k sobě takto i muži k ženě nebo muži k mužům, když si chtějí projevit blízkost?“ zeptala jsem se na dost riskantní otázku.
„Ale jistěže,“ odpověděla Kukinta. „Ale co ti budu povídat, někteří se takto sblíží více.“
„Jakože… se začnou milovat? Tím romantickým způsobem?“ zeptala jsem se a srdce mi začalo zběsile tlouct.
„Ano.“
Olízla jsem si rty. „Je… je to hloupá otázka, odpusť, ale nikdo mi ji nikdy nezodpověděl. Je možné, aby tímto způsobem přilnula žena k ženě nebo muž k muži?“
Kukinta pohlédla na dívku a obě se upřímně rozesmály. Odpověděla ona mladší. „Ne, Lauro. Ne. To není možné. Kdyby bylo, mohli by spolu splodit děti a to je… Ne. Příroda to zařídila tak, aby to možné nebylo.“
23. Nemohl sis to uvědomovat
23. 2. 2023
„Výborně,“ zamumlal Tuivo. „Takže teď si můžeš brát kluky, co hrdlo ráčí.“
Suše se zasmál. „To není tak jednoduché. Musím si udržet úctu všech lidí. Stále mě můžou zabít nebo něco.“ Zvedla jsem hlavu. „Nebo jinak sesadit. Nemluvě o tom, že už bych nikdy nikomu neudělal to, co tobě.“
Laura na Tuiva pohlédla. „Nikoho se od té doby pomalu ani nedotkl. Říkal mi to.“
Tuivo prudce vydechl a poprvé na Jokiho pohlédl. „Nebyl jsi hrubý ani zlý. Jen… jen jsem na to ještě nebyl připravenej.“
Joki potřásl hlavou. „Jistěže ne. Byl jsi ještě chlapec. Nenapadlo mě… vůbec mě nenapadlo, že by tě to mohlo ovlivnit do budoucna. Myslel jsem, že ti to může být jen trochu nepříjemné v dané chvíli, ale…“
Čekala jsem další štiplavý komentář, ale Tuivo mě překvapil. „Šamané nás učili, že co se neděje teď, to se neděje vůbec. Nemohl sis to uvědomoval. A nebyl jsi o mnoho starší než já. Odpouštím ti, Joki.“ Všichni tři jsme na něj udiveně hleděli.
Joki nakonec vážně kývl. „Děkuji ti.“
„Ale nechci tě už nikdy vidět. Rád bych to dnes uzavřel a pohřbil,“ prohlásil Tuivo a Joki jen znovu přikývl.
„To naprosto chápu. Jen bych si dovolil podotknout, že tím se připravíš i o Lauru.“
22. Musíme daleko odsud
22. 2. 2023
„Já jsem… hrozně jsem se o tebe bála, tak jsem… promluvila jsem s s Palem místo tebe.“
Tuivo ztěžka dosedl na postel. „A…. Co ti řekl?“
Taimi potřásla hlavou. „Bohům žel, nic moc. Ale…“ Sklopila hlavu. „Nechtěla jsem, abys tam šel ty. Bála jsem se, že se nevrátíš. Tak jsem… Palo mi dal instrukce, jak se do jeskyní a k jezeru dostat.“
„Doprdele, Taimi,“ zasyčel Tuivo, a já jsem si na moment myslel, že mu vadí, že to nenechala na něm, ale on pak vstal a sevřel ji v náruči. „Nezvládl bych, kdyby se ti tam něco stalo.“
Taimi na mě pohlédla a já jsem poznal, že její další prohlášení nás hodně zasáhne. „Jenže ono se stalo.“
„Co?“ vydechl Tuivo zoufale. Plavovláska se znovu rozplakala.
„Já… to jezero tě vážně láká. Nic jsem odtamtud neodnesla, ale… ono mě volá. Já…“ Vyprávěla nám o klidně spících tvářích v krystalech, o uzavírající se hladině, o Ristově hlase, o jejím rozhodnutí si neodnést kámen, o tom, jak ji Ylermi zachránil, když se tam chtěla vrátit, a o tom, jak nesnesitelně každý den volání jezera sílilo. Nešlo mi do hlavy, že nesebrala kámen a přesto to na ni působilo, ale rozhodně si nevymýšlela. Její strach a vztek byly opravdové.
„Musíme daleko odsud. Jezero tě možná bude volat všude, ale když zůstaneme v Pieni, možná se dovolá,“ pronesl Tuivo.
21. Nemáš tady být
21. 2. 2023
„Jeskyně?“
Vytrhla mi předmět z ruky. „Nemáš tady být. A Joki už vůbec ne.“ Teprve teď jsem si uvědomila, že na ni jmenovaný konsternovaně hledí, a že nám nerozumí ani slovo.
„Mluv udgunsky, prosím tě,“ řekla jsem jí.
„Ne. Proč jsi ho sem přivedla?“
„Proč chceš jít do jeskyní?“ oplatila jsem jí otázku otázkou. Poklesla jí ramena a pohlédla na Jokiho.
20. Proto musíš vynést ten krystal
20. 2. 2023
„Ne! Já… já musím zpátky. Vysvobodit Rista, vrátit ho k Lauře a jejich synovi. Budou mít syna, jezero mi to povědělo.“ Pohlédla jsem na něj. „Ylermi, vím, jak to zní absurdně, ale já musím vzít ten krystal! Je to jediný způsob, jak Rista vysvobodit.“
„Počkej, co? Taimi, klid. Je to ta kletba.“
„Musím se tam vrátit,“ rozhodla jsem se a začala se vymotávat z deky. Skočila jsem do jezera, ale on skočil za mnou. V oblečení, což byla hloupost. Pevně mi sevřel paži.
„Nepustím tě tam,“ řekl mi a šlapal vodu. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. „Vylezeme z tý vody, opustíme jeskyni a…“
„Ne! Já tam musím znovu!“
„Taimi, jsi vyčerpaná. Další ponor tě dost možná zabije.“
„Ale Risto…“
„Vysvobodíš ho jindy.“ Zaváhala jsem. To by snad šlo. Jen si odpočinu a vrátím se sem.
Krystal! Musíš vzít krystal! Zaslechla jsem však neznámý hlas ve své hlavě. Jinak Risto navždy zmizí, zkamení? Chceš to Lauře udělat?
Znovu jsem sebou trhla. „Ylermi… potřebujeme ten krystal.“
„Ne, nepotřebujeme. Potřebujeme ven. Bude dobře, jo?“
„Ale Risto zemře, když nevezmu ten krystal.“ Podařilo se mi mu vytrhnout. Chtěla jsem se ponořit, ale on na poslední chvíli řekl něco, co mě zastavilo.
„Vzal by ho Jyrki?“ Pohlédla jsem na něj. Připlaval ke mně a znovu mi sevřel předloktí. „Vzal by Jyrki ten krystal, kdyby neměl jistotu, že to není kletba?“
„Tuivo… Tuivo by ho vzal, kdyby byla šance, že zachrání Rista,“ vydechla jsem.
„Jo. Ale sama jsi řekla, že mu v tomhle nevěříš. Ale Jyrki by to neudělal a ty to víš.“
Zaváhala jsem. „Ne. Neudělal.“
19. Ty v ní nevěříš?
19. 2. 2023
„Takže ti to neublížilo?“
„Takhle rozbitej už nejsem.“
„Já vím, jenom… bojím se o tebe.“
„Ne. Ty se bojíš, že to spustí tu kletbu.“
„Jak něco takovýho můžeš říct? Staral jsem se o to, jak ti je, i před tou kletbou, Jyrki.“
„Jo. Jenže to jsem byl troska.“
„Ale…“ začal, ale pak jen zoufale zaúpěl. „Prostě se jenom ptám, jak ti je, jasný? Jestli bys mi mohl protentokrát věřit…“
Usmál jsem se. „Dobře. Je to v pořádku. Nevadí mi, že jsem tam s ním byl sám.“
Tuivo vydechl. „Dobře.“
18. Už mu znovu neublížím
18. 2. 2023
„Nejsem smutný,“ zavrčel.
„Jsi. Stále si to vyčítáš.“
„Právem.“
„Na tom nesejde. Kdybyste si zkusili ještě jednou promluvit…“
„Já už mu znovu neublížím. I kdyby to mělo znamenat, že zůstanu zavřený v tomto stanu.“
„Dva týdny? Půlku cesty luny?“
„Znovu mu neublížím,“ zopakoval.
„V tom případě se vracíme.“
17. Možná mohla být skutečná i tato pohádka
17. 2. 2023
„Dobře,“ vypravila jsem ze sebe. Palo se zlobil, zřejmě sám na sebe. „A co se stane, když… jak to funguje?“
Rozhodil paže. „Já nevím, jasný?! Už to ale umím ovládat.“
Přimhouřila jsem oči. Mohl nevědět, jak to funguje, a zároveň to opravdu umět ovládat? „Jak přesně to ovládáš?“
Zavřel oči. „Nenechávám emoce vystoupit na povrch. Když jsem klidnej a snažím se udržet všechno v pohodě, tak se to neprojevuje navenek. Funguje to.“
„Myslíš, že to může fungovat navždycky?“ podotkl Ylermi a já jsem přikývla.
„Jinej způsob není. Nevím, jak to funguje, nepomůžu ti. Teď už běž, Taimi.“
Vzpomněla jsem si na Jyrkiho. „Nesnažil ses to ovládnout doopravdy? Umět to používat.“
16. Ty pocity lžou
16. 2. 2023
„Jyrki, prosím tě. Dej mi šanci se k tobě dostat.“
Zamračil jsem se. „Proč o to vůbec stojíš?“
„A proč ty o to nestojíš?“
Zaťal jsem pěsti. „Protože jsem troska.“
„Nejseš. Jseš milej a laskavej kluk a já tě chci poznat. Jestli nemáš zájem, řekni mi to na rovinu.“
„Já vždycky mluvím na rovinu.“ Zrychlil jsem krok, ale s jeho dlouhýma nohama mi to bylo k ničemu. „Nejde o tebe.“
„Ale mně nevadí, že máš nějaký problémy. Všichni je máme.“ Trochu moc prudce mě vzal za rameno a přinutil mě zastavit. Působil teď trochu naštvaně. Já jsem ho naštval. „V tý chatě. Nechal jsi mě odpočinout si tam. Udělal jsi obrovskej krok už tehdy. Tak proč…“
„To nebyl žádný krok. Nejsme kamarádi, jasný? A nikdy nebudeme. Neptej se proč, já to nevím, ale prostě… tehdy jsem jenom chtěl být milej. Nic to neznamenalo.“
Joni se suše zasmál. „Tak teď se chováš jako Yl. Taky se bál k sobě někoho pustit. Ale udělal to.“
„Já jsem to taky udělal. Jen u jinejch lidí.“
15. Věřil mi
15. 2. 2023
„Mluvil jsi o tom, že ti věřil.“
„To přišlo až později. Někdy jsem mu řekl, že chci jen jeho přítomnost. A věděl, že nic jiného po něm nechci. A věřil mi v tom, že když bude chtít být s Taimi, což byly jediné momenty, kdy mi řekl ne, nechám ho, protože koneckonců, patřil k ní. A věřil mi, když jsem mu chvíli před tím trestem řekl, že to bude v pořádku, že budu dávat pozor, abych mu příliš neublížil. A tehdy jsem jeho důvěru zklamal.“
Napjatě jsem ho poslouchala a nedokázala ho odsoudit, když o tom všem mluvil s takovou upřímnou lítostí. „A už nikdy jsi…“
„Soustředil jsem se na lov. Vzdal jsem se mužů i žen, abych už nikomu neublížil. Ty jsi po něm první.“
„Vždyť je to více než deset let,“ namítla jsem tiše.
„Ano,“ pokrčil rameny.
„Proč jsem výjimka?“
Zhlédl mě od hlavy až k patě. „Právě pro tohle. Ptáš se, zajímáš, a mezi námi, jsi krásná. Zvenčí i uvnitř.“