16. Půjde to i jinak
Po celém dni povídání si a tulení se k sobě jsme skoro usnuli, ale vyrušilo nás zaklepání na dveře. Neochotně jsem se zvedl a věnoval Jyrkimu ještě jeden pohled. I kdyby ho teď někdo viděl, vypadal už relativně normálně, na první pohled šly vidět jen bílé pramínky ve vlasech. Otevřel jsem proto dveře. Trochu se mi ulevilo, když před nimi stál Joni. Jyrki se zvedl z postele a k mému překvapení přešel k nám. Nejistě na Joniho pohlédl. Bál jsem se, že to bude trapná situace a Jyrki si to bude vyčítat.
„My už se známe, ale stejně," řekl nakonec Joni a natáhl k němu ruku. Jyrki ji stiskl. „Joni."
„Jo. Já vím."
„Pamatuješ si mě?"
„To taky. Ale Tuivo říkal, že tu jsi." Joni se nejistě pousmál. Ten rozhovor musel být nepříjemný pro ně oba.
„Nepůjdeš na chvilku dovnitř? Vzal bych tě dolů na kávu, ale vlastně tu tak úplně ani nemám pokoj, takže na ni asi nemám nárok," vložil jsem se do toho.
„Jasně," kývl. „Tak nějak jsem koupil limonádu." Sundal si ze zad batoh a začal něco hledat.
Měl jsem chuť ho obejmout. Žádné hloupé vtipy ani komentáře, které by teď mohly Jyrkiho rozhodit, a ještě k tomu na nás myslel. Usadili jsme se ke stolu. Joni seděl na zemi, protože na něj nezbyla židle. Podal nám plechovky. Všiml jsem si, že se Jyrki trochu mračí, ale doufal jsem, že to bude v pořádku.
„Jyrki, jestli nechceš, nemusíš nic říkat," prohlásil Joni a otevřel plechovku. „Prostě... tu s náma jenom buď, ok?" Jyrki jen přikývl a přitáhl si k sobě kolena. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. „Vím, že minule jsem tě k tomu nutil, ale to jsem ještě nevěděl, co jsi zažil." Jyrki na mě zděšeně pohlédl. Sklopil jsem oči. Nečekal jsem, že mu Joni prozradí, že jsem mu to řekl. „Tak jo, co se děje?"
„Promiň, Jyrki," ozval jsem se. „Já jsem..."
„Pak si o tom promluvíme," mávl nad tím rukou. Na hrudi se mi usadil balvan. Věděl jsem, že je naštvaný. Podíval jsem se na zjevně zmateného Joniho. „Co teta?"
Ušklíbl se a uvolnil. „Žije."
„To je asi fajn," odpověděl jsem mu podobným způsobem.
„Ale vynadala mi, že jsem jel tak rychle. Ví, v kolik normálně vyrážím. Ale myslím, že jí víc než nezodpovědná jízda naštvalo, že jsem ji probudil. Ale upekla suprový koláč. Vlastně jsem vám kousek vzal." Znovu zapátral v batohu. Využil jsem toho a nenápadně se podíval na Jyrkiho. Odvrátil se ode mě, ale všiml jsem si malinkého úsměvu na jeho tváři. Vytáhl krabičku a podal nám ji. Jyrki si obhlédl koláč ze všech stran, než ji otevřel.
„Otrávený to není," usmál se Joni a napil se z plechovky.
„Ne," usmál se. „To je v pohodě, já chci jenom vědět, co je to zač. Já... se omlouvám."
„V pohodě, prosím tě. Kdyby ti to nechutnalo, normálně to polož, ok?" Jyrki přikývl. Byl jsem Jonimu vážně vděčný, že na něj takovým způsobem bral ohled. Jyrki se zakousl do koláče s čokoládovou polevou. Napodobil jsem ho.
„Je fakt dobrý," zamumlal jsem s plnými ústy. „Hele," začal jsem nové téma. Dal jsem si čas na to, abych dožvýkal a zformuloval své myšlenky. „A proč vlastně jdeš k tý tetě? Jestli to není moc osobní."
Joni protočil oči. „Protože mi už několik týdnů volala, že jsem nepřijel na Vánoce. Tak je slavíme teď. Ona je fajn ženská, ale asi tu moc dlouho nezůstanu, v jednom domě s ní nevydržím." Odmlčel se. „A co vy? Jak dlouho tady zůstanete?"
Ušklíbl jsem se. „Uvidíme."
„Tak fajn. Kdybyste s něčím potřebovali pomoct, tak se ozvi."
Překvapeně jsem na něj pohlédl. „Dík, Joni. Každopádně, chci Jyrkimu snad ještě dneska něco ukázat," usmál jsem se. „Vlastně tam můžeš jít s náma, myslím doprovodit nás. Nevím teda, nakolik znáš Stossu..."
„Hele, skoro vůbec. Bývám tu jenom s tetou."
„Fajn, tak až si tu najdeš nějakou holku, budeš vědět, kam ji vzít." Jyrki na mě překvapeně pohlédl. „Ale nesmí teda být ze Stossy. Jinak tam vezme spíš ona tebe."
„A co to je?" zajímal se Joni.
„Nemůžu kazit překvapení. Tak půjdeš s náma?" Podíval jsem se na Jyrkiho a pohledem se ho zeptal, jestli mu to nevadí. Pokrčil rameny. Nechtěl jsem si to u něj rozházet, ale zároveň jsem se chtěl sblížit s Jonim a tohle byla skvělá příležitost. Doufal jsem, že Jyrki to vážně vezme dobře, a pokud ne, tak se mi podaří ho uklidnit. Možná jsem měl Joniho raději poslat pryč. Ale teď už to bylo trapné. Vyrazili jsme do ulic. Pohledem jsem stále kontroloval Jyrkiho, ale zdálo se, že se drží na nohou.
„Není to daleko," prohlásil jsem. „Ale kdyby něco, tak..."
„Nestarej se," odpověděl. Neznělo to nahněvaně ani smutně, ale stejně mě to zarazilo. Možná jen před Jonim nechtěl vypadat jako slaboch. Raději jsem pokrčil rameny a dovedl je k malému lesu, nebo spíše jen shluku stromů. Proklouzli jsme po polní cestě mezi kmeny a ocitli jsme se u jezera. Přesně jak jsem doufal, voda narůžověle zářila v posledních paprscích slunce a vezla se po ní spousta malých i větších lodí osvícených lucernami. Usmál jsem se. Jyrki na mě okouzleně pohlédl.
„Napadlo mě, že se ti tu bude líbit. Pokud dokážeš dojít tamhle," pokynul jsem k vedlejší zátoce. „Tak tam ty loďky půjčují."
„Teď večer?" podivil se.
„No jasně, v noci je to tu nejhezčí. Chtěl bys?" Zaváhal, ale nakonec kývl.
„Tak to abych," vložil se do toho Joni. „Našel tu holku co nejrychleji. Máš pro mě nějaký tip?"
„Máš pocit, že jsem tu něco takovýho vyhledával?" ušklíbl jsem se.
„A ne?"
Protočil jsem oči. Rozhodně jsem mu nechtěl nic o tomhle vysvětlovat. „Už jdi."
„Kdybys něco potřeboval, tak zavolej."
„Jasně. Nápodobně. A... díky. I za tu limonádu, koláč a tak." Joni se pousmál a opustil nás. Přesměroval jsem pohled na Jyrkiho. Původně jsem se ho chtěl na něco zeptat, ale když jsem viděl, jak okouzleně hledí na hladinu odrážející všechna ta světla, raději jsem od toho upustil. Kdyby už nic, všiml jsem si, že bílých pramenů v jeho vlasech zase ubylo. Když jsme došli k půjčovně, řekl jsem si o pramici a jedna pádla. Nechtěl jsem, aby se vyčerpal. Posadili jsme se do loďky a vypluli vstříc noci. Zatáhnutím za provázek jsem rozsvítil lampu. Jyrki se usmál.
„Byli jsme tu s Taimi," hlesl jsem. „Ale bylo to celkem vtipný, protože ani jeden z nás neuměl pořádně pádlovat." Jyrkiho úsměv zmizel a jen hleděl někam do dálky. „Hm... s tím Jonim..."
„Nemusíš mi nic vysvětlovat," hlesl a pohlédl na mě s očima plnýma slz. „Myslíš si, že mě vezmeš na romantický místo a všechno bude v pohodě? Můžu tu kletbu kdykoli nechat znovu projevit se, a ty mi v tom nijak nezabráníš." Věděl jsem, že má pravdu, a že musím být opatrný.
„Nevzal jsem tě tu, protože je to romantický, ale proto, že jsem věděl, že se ti tu bude líbit. Chtěl jsem tě jenom potěšit. Nic víc, Jyrki."
Pevně zavřel oči. „Proč jsi sem chodil?"
Uchechtl jsem se. „Protože jsi volal svý matce, že se chceš zabít? Vždyť..."
„Chápeš, že já už to prostě nezvládám?"
„Tak se ode mě neodtahuj. Neutíkej ode mě. Chápeš, že... doprdele, tohle vyzní jako romantický řečičky, ale šel bych za tebou kamkoli. Kamkoli, a to myslím vážně. I kdyby ses rozhodl jít na druhý konec světa, i na ten pitomý jih, tak..."
„Tuivo," povzdechl si. „Když jsem byl pryč, stalo se přesně to, v co jsem doufal. Očividně ses hodně skamarádil s Jonim a..."
„Jyrki, to není proto, že jsi byl pryč." Odmlčel jsem se. „Když jsme byli ještě v horách, Taimi mi jednou řekla, že akorát využívám lidi pro svůj prospěch. Chodím za nima, jenom když něco potřebuju. Když jsem si od Joniho šel poprvý půjčit ten skútr, abych přijel za tebou, došlo mi, že má pravdu. Tak jsem se s ním dal do řeči a popravdě, myslím, že když není s Tyyne, tak je super. Nikdy jsem tu holku moc nemusel." Jyrki jen přikývl. „A k tomu, co jsem mu o tobě prozradil," začal jsem. Nadechl se, aby mě přerušil, ale já jsem zavrtěl hlavou. Pořádně jsem zabral, abych získal čas. Pohyb rozehnal loďku vpřed dost velkou rychlostí. Byli jsme už daleko od břehu, daleko od všeho. „Byl jsem úplně mimo. Myslel jsem, že... že už je po tobě a strašně jsem se bál. Nehlídal jsem si, co říkám a co ne."
„Ale Taimi jsi to tehdy taky řekl."
„Jo. Já vím, promiň." Sklonil jsem hlavu.
„Je mi to nepříjemný. Ale to už je jedno."
„Co?" pohlédl jsem na něj.
„Je po všem," zašeptal a zavřel oči. Došlo mi, k čemu se chystá, až když mu začaly blednout ruce.
„Jyrki," zaúpěl jsem a nedokázal zadržet slzy. Vzal jsem ho do náruče. Nejprve se mi bránil, ale pak se v ní stočil. Oba nás prostupoval mráz, ale na tom nezáleželo. „Miluju tě. Nemusíme se vůbec vracet do Aletasa, nemusíš už nikdy závodit. Můžeme zůstat tady..."
„Nemůžeme. Někdo se musí postarat o staříka. A o Taimi."
„Tak se všichni nastěhujeme do chaty. Jyrki, budeme vyrážet co nejčastěji pryč, jenom my dva. Nebo ty sám, když budeš chtít. Prostě to nějak půjde. Svý matce jsi to vytmavil, a Otssimu taky. Jednou to zvládneš hodit za hlavu. Víš co? Najdeme nějakou terapii."
„Ne," zasyčel. Byl úplně ledový.
„Jyrki, nějak to vymyslíme. Ale na tu terapii půjdeš. Jsi traumatizovanej, chápeš?"
Zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo."
„Ale stalo. Bohové, kdybych zažil to, co ty, tak bych to nesl o hodně hůř. Vím, že si to nemyslíš, ale jseš hrozně odvážněj, víš? A vůbec," zašeptal jsem a položil dlaň na jeho tvář. Přes rukavici jsem nic necítil, ale viděl jsem, že ho to uklidňuje. „Jsi hrozně dobrý člověk a fakt bych tě nerad ztratil. A ty víš, že tohle bych řekl málokomu. Tak neodcházej, nebo mi fakt ublížíš. Půjde to i jinak."
Trochu se uvolnil. „Já nechápu, proč se se mnou zahazuješ."
„Protože nikdo by pro mě nedělal to, co děláš ty. Už tehdy, když jsme se poznali. Donutil jsi mě jít do tý nemocnice. Kdo ví, jestli bych byl vůbec naživu, když to tak hnisalo. A pak jsi neutekl, nikdy jsi neutekl, i když jsem se choval jako debil. Neodsoudil jsi mě, ani když jsi zjistil, že jsem ti ve spoustě věcí lhal, a že jsem, kdo jsem. Pořád jsi mě držel, abych neudělal nějakou blbost. A i když jsem se pak k tobě začal chovat víc než kamarádsky, tak jsi mě za to neposlal do háje. Víš, pořád si pamatuju, jak jsi mi za tím stanem řekl, že je hezký, že mě mám takhle rád zrovna já a že si toho vážíš. Fakt mě to dojalo, protože je to tak... tak plný respektu. Anebo ještě předtím, když jsme šli k šamanům, a já jsem usnul, a ty místo aby ses naštval, tak jsi mě, utěšoval a všechno, přitom vím, že ani tobě nebylo v tu chvíli nejlíp, co?" Přikývl. „A pak v tý psí boudě, jak jsi mě natiskl na stěnu a dal mi pusu... ty ani nevíš, co to ve mně způsobilo. A to jsou přesně ty momenty, pro který prostě chci být s tebou, chápeš?"
„Takových je málo."
„Ani ne, hele. Mě přijdou celkem častý." Natáhl jsem k němu ruku. „Tak co, zvládnem to?"
Nejistě se usmál. „Můžeme to zkusit." Vzal moje dlaně do svých. Vypadla mi z nich pádla a zůstala volně viset po boku lodi. Pak se ke mně přiblížil a přitiskl své rty na moje. Přitáhl mě k sobě, co nejblíže to šlo. Vjel jsem mu prsty do vlasů. Vnímal jsem chuť těch měkkých polštářků. Na to, že jsem musel být první člověk, kterého kdy políbil, to bylo vcelku příjemné. Pak mě něco napadlo. Bál jsem se, jak na to zareaguje, ale věřil jsem, že když mu to bude nepříjemné, prostě se jen odtáhne. Přejel jsem mu jazykem po rtech. Cukl sebou, ale po malém zaváhání mě znovu políbil.
„Jyrki?" oslovil jsem ho a jemně se odtáhl. „Neboj se."
Trochu se pousmál. „Věřím ti." Přitáhl jsem ho k sobě a vkouzl mu jazykem do úst. K mé úlevě mě k sobě přitáhl ještě blíže. V té chvíli bylo všechno v pořádku. Nakonec mě od sebe odstrčil.
„Ještě že už je skoro jaro," ušklíbl se a já jsem od jeho tváře nemohl odtrnout pohled. „V zimě by tohle byl blbej nápad." Netušil jsem, co na to říct, tak jsem se jen usmál. Bílé nitky z jeho vlasů úplně zmizely. „Nemůžu uvěřit, žes to udělal."
„Jo. Já taky ne," odpověděl jsem popravdě. Svým způsobem jsem měl pořád strach, ale to on taky, a to mě uklidňovalo.