3. Změnilo se to tady
„Hlavně na ně nebuď zlej a nevyčítej jim to. Já vím, co ti udělali, ale takhle si to hrozně znepříjemníš,“ dával jsem Tuivovi poslední rady. „A žádný blbý vtipy.“
„Já nemám blbý vtipy,“ ohradil se z legrace. „Že ne, Taimi?“ Potěšilo mě, že ji od té noční hádky zatahuje do našich rozhovorů. Teď ale mlčela. Vedl jsem spřežení, takže jsem neviděl, jak se tvářila, ale asi ji ta otázka dost překvapila. „Jasně že nemám blbý vtipy,“ odpověděl si Tuivo raději sám, ale pak zvážněl. Položil ruku na madlo a po malých kouscích ji přesouval na tu mou. Celou dobu na mě hleděl. „Nedělám úplnou pitomost, že ne?“
„Nechceš si zase odpovědět sám?“ pokusil jsem se ho rozveselit, ale jen se trochu pousmál. „Ne. Děláš to, co potřebuješ. Následuješ svoje srdce.“ Odmlčel jsem se. „Mluvíš pořád s Lumikkim?“
Tuivo si dal s odpovědí načas. „Jo, někdy.“
„A co ti povídá?“ zeptala se Taimi na otázku, kterou jsem Tuiva nechtěl zatěžovat, ale taky mě zajímala odpověď.“
Povzdechl si. „Že na sebe nakládáme moc, že sjednotit dva světy není úkol pro tři mladý lidi. Ale… já prostě nemám až tak vysoký cíle. Já nechci změnit svět, já s tou změnou prostě chci jenom začít.“
„Jasně,“ přikývl jsem. „Myslím si, že chceš hlavně sjednotit ty dva světy v sobě, Tuivo. Proto to chceš udělat.“
„Jo,“ kývl. „Asi jo.“
„Tuivo,“ ozvala se nejistě Taimi. „Je to šaman. Vždy měl pravdu. Nechceš to ještě zvážit?“
„Chceš navštívit domov nebo ne?“ udeřil na její citlivé místo. Skousl jsem si spodní ret. „Taimi, vím, že je to nebezpečný, ale já fakt věřím, že prostě můžeme spojit ty dva světy pro nás. Že můžeme v srdci žít tu i tam. Ale bez tebe to nezvládnu.“
„Tuivo, tohle ne,“ zasáhl jsem, protože už mi to přišlo příliš. „Nemanipuluj s ní.“ Tuivo se na mě překvapeně zamračil.
„Kukka on okein, Jyrki,“ vložila se do toho plavovláska. „Vím, že to dělá. Ale také vím, že on si to neuvědomuje. Ale abych odpověděla, já to chci zkusit a máš samozřejmě pravda, ale Lumikki…“ Odhadl jsem, že ta slova v udgunštině znamenají něco jako v pořádku.
„Není neomylnej,“ zavrčel Tuivo. „Promiň, jestli nás nějak slyšíš, ale víš, že je to pravda. Taimi, já nevím, jak dlouho tohle spojení bude fungovat, takže se musím naučit spolíhat sám na sebe.“
„To už jsi zkusil,“ podotkla Taimi.
„Hele, já se teď musím postavit na jeho stranu,“ řekl jsem omluvně. „Lumikki neřekl, že to nemáme dělat. Jen má o nás strach. Ale já si myslím, že to dokážeme.“
„Máš pravdu,“ uznala plavovláska. Tuivo se na mě podíval a pozvedl obočí. Chápal jsem, co to gesto znamená. On se s Taimi málem pohádal a mně dala za pravdu po jedné větě. Věděl jsem však, že to není moje zásluha. I Taimi brala to, co říkal Tuivo, i s předsudky. U mě se oba soustředili na obsah slov, ne na to, co si mysleli, že je za nimi. „Těším se domů,“ přiznala.
„Já taky,“ odpověděl Tuivo a já na něj udiveně pohlédl. „Na měkkou postel a plnou skříňku jídla…“ Pochopil jsem, že Taimi provokuje, protože o tom Taimi vážně nemluvila. Na malý moment jsem se obrátil k dívce sedící vzadu.
„A pak že nemá blbý vtipy.“ Taimi se tiše zasmála a Tuivo se snažil tvářit dotčeně, ale cukaly mu koutky. Opřel si hlavu o moje rameno a zavřel oči. Tentokrát se úsměvu nebránil. „Taimi,“ prohlásil jsem a nechal Tuiva, ať si užívá jarního slunce. „Na koho se těšíš?“
Zamyslela se. „Na Siiri. A taky na Tähti.“ Když to jméno vyslovila, Tuivo s sebou škubl.
„A sakra. Tähti,“ vyslovil. Vzpomněl jsem si, jak jsme dívenku nechali samotnou ve městě, a zastyděl se.
„Alespoň budete mít příležitost jí to vysvětlit. A omluvit se, Tuivo,“ zdůraznila jeho jméno Taimi. Protočil očima, ale já jsem viděl, že ho to taky mrzí. Pak jsem si mimoděk vzpomněl na ten rozhovor, který po tom, co jsme utekli, následoval, ve kterém mi Tuivo přiznal, že se mi líbím, a zachvěl se. Čas byl relativní. Přišlo mi, že od té události s Tähti uběhly desítky let, ale to přiznání mi připadalo jako včera. Až po tomhle se mi Tuivo konečně začal otevírat. Vzpomínal jsem na chatu, na ten spontánní polibek v psí boudě, na to, jak se za mnou hnal na skútru a zachránil mi život, na stosské loďky a taky na to, jak před námi večer odhalil tělo i duši. Sám pro sebe jsem se usmál.
„Co?“ zeptal se mě Tuivo.
„To na mě zíráš vkuse?“ zeptal jsem se ho, protože jsem nechápal, jak si toho úsměvu všiml.
„Promiň,“ zazubil se. „Nemůžu si pomoct.“ Zamračil jsem se. „Myslím to vážně. Já fakt miluju vedle tebe takhle sedět a vidět ten zasněnej výraz.“
„Fajn. Myslel jsem na tebe.“
„Jo, jasně,“ ušklíbl se.
„Ne, fakt. Kdybychom tam nenechali Tähti, tak bys mi asi nikdy neřekl, že se ti líbím. Tím netvrdím, že to bylo správný, ale to snad chápeš.“
„Jo, to je pravda,“ vydechl. „Ty sis fakt celou tu dobu myslel, že si chci něco dokázat?“
„Myslel,“ pokrčil jsem rameny. Pak mi došlo, že nám Taimi nemůže rozumět, a otočil jsem se k ní. Zavrtěla hlavou.
„Nemusíš to vysvětlovat, Jyrki. To je jen mezi vámi, do těchto vzpomínek nepatřím.“ Chystal jsem se něco namítnout, ale Tuivo mi položil ruku na rameno.
„Má pravdu, kámo. Taky jsou věci mezi mnou a Taimi, o kterých jsem ti neřekl, protože prostě patří do minulosti a nejsou důležitý.“ Přikývl jsem, i když jsem tak docela nesouhlasil. Pokračovali jsme mlčky nazpět z projížďky. Pak jsem ukryl spřežení a Tuivo nás vedl městem. Zastavil u domu, který se moc nelišil od ostatních, ale on zbledl.
„Jyrki,“ vydechl. „Neva, když před nima budeme jenom kamarádi? Nevím, jestli by to pochopili.“ Pokčil jsem rameny. Bylo mi to docela jedno, chtěl jsem, aby ten rozhovor dopadl dobře.
Tuivo zaklepal a s úsměvem pustil moji dlaň a chytil tu Taiminu. Otevřela paní, která sice měla černé vlasy, ale ty pronikavé zelené oči Tuivo nepochybně zdědil po ní. Tuivovu matku jsem si představoval v kostýmku s vlasy v pevném drdolu, ale stála přede mnou opálená žena v pracovním oblečení pokrýtém hlínou a vlasy ve volném copu. Dokonce i na tváři měla špinavou šmouhu. Tuivo na ni hleděl stejně udiveně jako ona na něj.
„Ahoj,“ usmál se nakonec. „Ahoj, mami.“ Žena si složila tvář do dlaní a rozplakala se. Tuivo ji bez dalších slov objal. Žena mu to oplatila a její slzy se mu vsakovaly do šály. Pak se za nimi vynořil urostlý muž a jeho rysy ve tváři byly přesně jako ty Tuivovy. Byl oblečený stejně jako žena, a taky stejně ušpiněný.
„Tuivo,“ zašeptal a jeho syn k němu vzhlédl. Pustil matku a stejně pevně objal svého otce. Pak se otočil k nám.
„Taimi a Jyrki,“ představil nás. „To oni mě přesvědčili, ať se tu vrátím.“ Nebyla to pravda, ne tak docela, ale nedovolil jsem si rušit tu dojemnou chvíli.
„Pojďte dovnitř,“ hlesla žena a natáhla ke mně ruku. „Syksy,“ představila se, a pak podala ruku i Taimi. „A tohle je můj manžel, jemu říkejte Juhani.“ Tuivo postřehl jména svých rodičů a zdálo se mi, že o něčem usilovně přemýšlí. Pak zkrátka vešel dovnitř a znovu se zarazil.
„Změnilo se to tady,“ usmála se jeho matka a pohladila tapetu se soby. „A to jsi neviděl to nejlepší.“
„Ale…“ Tuivo zavrtěl hlavou. „Nechápu to.“ Pak se obrátil k nám. „Když jsem tu bydlel, bylo to tu holý. Strohý zdi, žádný ozdoby.“ Jeho matka vážně přikývla.
„Nečekali jsme hosty,“ zavolal odněkud jeho otec. „Jíte všichni rybí polívku?“ Tázavě jsem na Tuiva pohlédl. Objal mě kolem ramen.
„Chutná jako ta moje, neboj. Je to rodinnej recept.“ Oddechl jsem si. Taimi za nás oba přitakala.
„Pořád vaříš naši polévku?“ rozzářila se Syksy. Tuivo jen pokrčil rameny a posadil se ke stolu. Podle dojatého pohledu, který na něj vrhl jeho otec vycházející z kuchyně, jsem poznal, že si automaticky sedl na své místo.
„Polívka bude asi za patnáct minut,“ prohlásil muž a přisedl si ke stolu, ale nechal kolem Tuiva volná místa. Pak na nás mávl. Usadili jsme se vedle Tuiva, já zleva a Taimi zprava. „Víš, Tuivo, hodně se toho změnilo.“
„Jak už jsi poznal,“ navázala Syksy. „Podívej se na nás dva. Takhle jsme dřív nevypadali.“ Odmlčela se, ale Tuivo jen vyčkával. „Chováme teď soby a horský kozy. Jsou na zahradě. Pak ti to ukážu.“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Ale co vaše perfektní zimní zahrada?“ Znělo to dost posměšně, ale Syksy si toho nevšimla, nebo to ignorovala. Kopl jsem svého přítele pod stolem. Zamračil se na mě.
„To je minulost. Nebudu tě napínat. Mysleli jsme si, stejně jako všichni, že jseš mrtvej.“
„Cítím se docela živý,“ utrousil Tuivo.
„Ale no tak,“ napomenul jsem ho, než mi došlo, že to teď není vhodné. Juhani se ale rozesmál.
„Takovej je pořád?“ zeptal se mě.
Sklopil jsem zrak. „Většinu času.“ Taimi s drobným úsměvem přikývla. Juhani přesměroval pohled na ni.
„Ty jsi jeho kamarádka nebo holka?“
„To druhé,“ odvětila Taimi.
Juhani přikývl a podíval se na mě a věnoval mi podivný úsměv. Možná, že tušil, co mezi mnou a Tuivem je. Podíval jsem se do těch veselých očí. Neodsuzoval nás. a možná ten úsměv patřil úplně něčemu jinému a já jsem byl jen paranoidní. Každopádně, nerozuměl jsem tomu, jak je Tuivo vykresloval. Vždyť byli úplně jiní, jenže Tuivo si nikdy nic nepřibarvoval.
„Takže...,“ promluvila Syksy. Ani jí to nevadilo. Podíval jsem se na Tuiva a on jen pokrčil rameny a přesměroval pozornost na svou matku. Taimi se usmála, jako by to všechno kolem sebe chápala. Byla to celkem nepříjemná změna, většinou byla zmatená ona. „Hledali jsme tě, Tuivo, když ti malí kluci přišli k nám domů, žes spadl do rokle. Kde jsi byl?“ Nešlo si nevšimnout, že řekla ti malí kluci. Zřejmě vůbec nevěděla, s kým seTuivo kamarádil.
„V rokli,“ odpověděl. „Zachránil mě po pár hodinách jeden horskej kmen.“ Usmál se na Taimi. „Její kmen.“
„To je úžasné!“ vykřikl jeho otec. „A pak že vztahy mezi někým z kmene a z Pieni nemůžou fungovat!“
Tuivo se jen pousmál. „Táta byl vždycky pro sjednocení těch dvou světů,“ vysvětlil nám a Syksy přikývla. Alespoň mi bylo jasné, proć s tím Tuivo tak rychle souhlasil, ačkoli jsem tehdy o sjednocení mluvil hlavně proto, abych u sebe Tuiva ještě pár minut udržel. „Vlastně… po týhle návštěvě jdeme do jejího kmene. I do jiných. Chceme být v obou světech.“ Juhani ho pozorně poslouchal. „Jyrki je z Aletasa. Nemluví udgunsky, ale už v kmenech byl a rozumí životu tam. A já byl v tom Taiminým deset let. Myslíme si, že to bude…“
„Skvělá kombinace,“ vydechl Juhani. „Každý z vás víceméně zná oba světy.“
Tuivo se usmál. „Jo.“
„Jsem na tebe hrdej,“ usmál se jeho otec. Viděl jsem, jak ta jednoduchá věta Tuiva rozhodila.
„Každopádně,“ znovu promluvila jeho matka. „Když jsme tě nenašli, a hledali jsme tě asi týden, tak… tak jsme si uvědomili, že jsi možná… že jsi možná mohl někam do rokle skočit sám, i když ne do Liščí, kde jsi už nebyl. Kvůli tomu, že jsme si tě vůbec nevšímali.“ Tuivo jen naslouchal s kamennou tváří. „Byli jsme zavaleni prací, vynervovaní, ale přitom jsme to nenáviděli. Chtěli jsme být s tebou, ale nešlo to. Po tom, co jsi zmizel, jsme oba podali výpověď, a začali farmařit. Zpočátku to bylo těžký, často nám vypínali elektřinu a vodu, protože jsme ho zkrátka nemohli zaplatit, dokonce nám jednou hrozila exekuce, ale teď jsme konečně šťastní. A když jsem tě tam viděla stát, vím, že jsme se rozhodli správně.“ Tuivovi se zalily oči slzami, postavil se a znovu ji objal. Juhani se k nim přidal. Stiskl jsem Taimiinu ruku a usmál se.
„Polívka!“ vykřikl najednou Juhani a běžel do kuchyně. Tuivo pustil svou matku a posadil se zpátky mezi nás. Sevřel jsem mu rameno a on se znovu usmál, tak zvesela, jako asi ještě nikdy. Tuivo měl úžasné rodiče a asi jsem v tu chvíli i trochu žárlil Vzpomněl jsem si na mámu a na to, jak ji teď Otssi znovu ubližuje a zachvěl jsem se. Musel jsem jí pomoct.
„Můžu mít takovej divnej dotaz?“ odvážil jsem se promluvit.
„Ano?“ zeptala se Syksy.
„Totiž… nevíte o nějakým hodně levným místě tady v Pieni, kde může někdo bydlet?“
„Můžeš zůstat tady, Jyrki.“ Dojalo mě, že si zapamatovala moje jméno.
Nervózně jsem se zasmál. „Děkuju, ale já myslel moji matku.“ Tuivo i Taimi na mě hleděli s otevřenými ústy, ale já jsem je ignoroval.
„Jeho nevlastní otec ji i Jyrkiho týral,“ vzpamatoval se nakonec Tuivo. „To by ji mohli vzít do Útulku, ne?“ Syksy zamyšleně přikývla. Tuivo se otočil na mě. „Útulek je něco jako tvoje ubytovna, jenom je to tam levnější a má to lepší úroveň. Každej člověk má svůj pokoj.“
„Fakt?“ vydechl jsem.
„Jasně,“ usmál se. „Jsi skvělej, Jyrki. Chceš telefon?“
Pochopil jsem, že mi navrhuje, abych Venle zavolal. „Teď?“
„Samozřejmě, než si to rozmyslíš. Hned po jídle jí můžeš zavolat.“ Přikývl jsem. Musel jsem to udělat. Byla to moje matka. Joluhani nám přinesl jídlo, které chutnalo přesně jako to Tuivovo, a já jsem se cítil hrozně spokojeně a klidně.
.
(L. , 23. 6. 2022 18:27)