CHCEŠ? JDI!
Byli jsme na výletě na jednom hradě. Tedy spíš na návštěvě zbytků onoho hradu, neboť ze starobylých střech se dochovalo pouze a jen krásné modré nebe. Ale svého času to byla jistě pěkná stavba a překvapilo mě, jak musel být velký, kolik zákoutí a bývalých nádvoří se ukrývalo v rozsáhlém opevnění.
Mám toto prostředí ráda a tipuju, že v nějakém minulém životě jsem musela být krásná a sladká hradní paní a určitě jsem prožila nějakou pěknou romanci. Natuty to samo nevím, to se dozvím nejspíš až umřu. Ehm, pokud náhodou nebudu strašit jako bílá paní a randit s bezhlavým rytířem.
Hrady mám prostě ráda, přestože mě dějepis nikdy nebavil a výklad prohlídkové trasy opouští moje mozkové buňky v tu stejnou chvíli, kdy moje ruka sundává leštící papuče.
Ale zpět k našemu výletu. Už cesta byla zajímavá. Nevím, jak to děláme, nestalo se nám to poprvé, ale potkali jsme cyklistický závod. Už zase…. Nebylo to zřejmě žádné ultra prestižní mistrovství, ale něco ve stylu O zlatý chlup místního štětináče, takže s uzavírkami silnic na trase si pořadatelé nedělali velkou hlavu. Do protisměru jízdy závodníků klidně pouštěli i „plevelné vozidla“, asi i proto, že byl víkend a silničky v zatáčkách mezi vesnicemi o rozloze půl fotbalového hřiště byly vcelku prázdné. Až na jednu starou stříbrnou oktavěnku s posádkou ve složení dva natěšení dospělí a dvě rozjařené, prakticky už dospívající děti.
Netrvalo dlouho a potkali jsme první skupinku v barevných trikotech a helmách. Bylo teplo, okénka v autě otevřená, i přibrzdili jsme a volali: „hej hej jeď jeď jeď!!!“ To byste nevěřili, jaká to byla bžunda, když zpocení a udýchaní muži i ženy všech věkových kategorií ztěžka zdolávali nemalé výškové převýšení, někteří toho měli už evidentně plné brýle, ale přesto dál šlapali do pedálů a s vidinou senzačního šedesátého sedmého místa nepolevovali ani o píď. A pak jim do uší zařve nějaké líné pako z auta, které si bez práce veze prdelku v pohodlném plechovém sudu. No není to báječné?
Na hrad jsme dorazili ve více než rozjařené náladě, ale přiznám se, že dobrá nálada nebyla zapříčiněna jen tím funícím chumlem lidí a naším povzbuzováním.
Rýsuje se nám totiž něco nového, velkého, úchvatného, úžasného a radostného!
Znáte ten pocit? Že o něčem sníte a myslíte si, že na to nikdy nebudete mít, že to se vám nikdy nepoštěstí? Že to nikdy nemůžete zvládnout? Že to je prostě vyšší liga, kterou vy nikdy nebudete hrát? Kdysi dávno jsem si to taky myslela.
Do té doby, než jsem pochopila, že když to nezkusím, tak se to nedozvím. Svého času jsem přestala házet, jak se říká flintu do žita, a začala prostě střílet na cíl. Jasně, někdy se holt netrefíte a vystřílíte náboje vniveč. I to je život. A někdy zase koukám, jak přesně v pravou chvíli přichází přesně to, co potřebujeme. Kdybychom to sami chtěli naplánovat, nikdy bychom nedosáhli tak dokonalých výsledků, jako když to člověk nechá být a řekne si zkusím to, kam to půjde a uvidím, kam mě to dovede, děj se vůle Páně.
A nakonec zjistíte, že překážky, o kterých jste si mysleli, že Vám budou bránit a způsobí neprostupnou bránu před splněním vašeho snu, se úplně jednoduše samy rozpadnou, jakmile se k nim přiblížíte. Stačí vykročit!
Víte, že můžete vydat sami knížku, i když vůbec netušíte, jak se to dělá a kde na to vezmete peníze? Nebo že se Vám podaří sehnat vysněnou práci, i když nepředpokládáte, že si vyberou zrovna Vás? Nebo že si můžete pořídit bydlení, i když nemáte peníze? Naplánovat svatbu ve velmi krátkém čase, i když si všichni myslí, že se to stihnout nedá? Odjet na báječné místo, kam jste si vždycky přáli se podívat, ale netroufli jste si ani pomyslet, že by se to mohlo podařit?
Můžete!
Prostě to zkuste, maximálně zjistíte, že na váš sen možná není ta správná chvíle. Ale to neznamená, že ta chvíle nenastane nikdy. Buďte ve střehu!
Třeba zjistíte, že ta správná chvíle je teď a tady!
A víte co, já vám něco prozradím.
Vypadá to, že se asi budeme stěhovat do vysněného domu! To je neuvěřitelné! Je to fičák a já jenom zírám, jak to všechno pluje, jak se to skládá, jako by nám ti nahoře říkali: pojďte, je čas pro Váš dům.
Chápete, já dítě socialistických paneláků, co to pro mě znamená?
A na důkaz toho jsem si na onom hradě vyzkoušela střelbu z luku.
Svist!
Trefa do černého!
Co myslíte? Podaří se to?
Možná ne. Možná ještě teď ne. A možná ano právě teď.
A jaké sny máte vy, o kterých si myslíte, že se nikdy nesplní? A není na čase si prověřit, jestli jsou opravdu tak nesplnitelné?