PEVNOST BOYARD
Jako obvykle chci ráno těm svým školákům nachystat svačiny a jako obvykle zjistím, že si z předchozího dne nevybalili svoje vyjedené svačinové boxy. Protentokrát se rozhodnu, že mám dobrou náladu a nebudu je peskovat, takže sáhnu do aktovky sama.
To byl zas jednou nápad!
Hrábnu naslepo do přední kapsy aktovky s vybledlým majákem. Čvacht! Ozve se podobný zvuk, jako když vám v podzimním mokrém listí ujede noha a vy přistanete rukama v blátě. V lepším případě.
S vyděšeným výrazem vytahuju svačinovou krabičku a s nechutí pozoruju, v čem se mi asi tak mohly vymáchat prsty.
Hmm…. Rozšmelcovaná hruška, kterou měli k obědu jenom před třemi dny. Takže mám na ruce vlastně marmeládu. Ale tím nekončíme přátelé.
Náš mladej pán stále nějak není schopen již ve svém pokročilém věku desíti let rozlišit, kde mají určité věci místo, a za celou tu dobu si zatím ještě nevšiml, že člověk už vynalezl různé přihrádky, poličky, úložné boxy, věšáčky, a tak podobně. A hlavně pouzdra.
Takové pouzdro, to je dobrá věc. Můžete si v něm uložit tužky, pera, pastelky, fixy… Ale někteří ho používají, jenom aby mohli nosit v aktovce navíc něco pro parádu, protože ze všeho nejraději házejí všechny psací potřeby rovnou do batohu, a tudíž vlastně žádné pouzdro nepotřebují.
Takže když se mi podařilo vylovit s úšklebkem páchnoucí zbytky toho, co se ještě před třemi dny dmulo označením šťavnatá hruška, nestačila jsem se divit, jak objemná celá ta věc je. Nahnilá rozbředlá slizká hmota spolykala ještě několik pastelek a gumu.
Nakoukla jsem dál do útrob aktovky a připadala si jako soutěžící ve slovutné pevnosti Boyard. Vsadím svoje boty, že pocity jsem měla dost podobné jako ti nebožáci, kteří naslepo hmatali ve velkých skleněných báních lační vylovit klíč k pokladu, a do cesty se jim kladli tu hadi, tu myši, tu pavouci, tu roztomiloučcí švábi.
Když jsem zjistila, co ještě za poklady ukrývá dno školní brašničky, začala jsem se ohlížet po nějakých nosítkách, aby mě mohli rovnou odvézt. Z temné sluje pod starým majákem se vylévala hnědavá zatuchlá láva, která s sebou nemilosrdně posbírala zbytky zlámaných pastelek, vysypané strouhátko se vším jeho obsahem, jednu dvojkorunu (tu si do prasátka fakt nedám), špilku od lízátka a pár papírků od bonbónů. A jako bonus ulomenou nožičku od kružítka, takže jsem záviděla Růžence, která když se píchla, tak aspoň usnula a o ničem nevěděla.
No, jak říkám, pevnost Boyard je proti tomu plavání v brouzdališti pro mimina. Ale vážení, fakt se mi ulevilo, když jsem v té slizké báni nenašla žádný klíč!