Řimbaba

   Po letech chovu  papoušků, kdy mi uletěli dva Fišeři jsem to vzdala a i opakované stěhování  nebylo   moc vhodně a  dobrými podmínkami pro chov, ale zase mě něco políbilo a já si donesla domů anduláčka bílého jako sníh, Cípísek hned zaujal srdce mě a mé rodiny a tak jsme se mu věnovali a meditovali nad tím, zda mu pořídit kamarádku, ale vzhledem k tomu, že byl přítulný a chtěli jsme si jeho  radost uživat jsme to zamítli, učila jsme ho na ruku a poprvé si se mnou hrál a  cvrlikal, měli jsme z toho všichni velkou radost.

Jednoho dne jsme si zase hráli  já mu dávala ruku a on si na ni sedal a  měla jsem dojem, že tak to bude navždy, ale jak to chodívá  asi za hodinu,  když jsem zrovna obědvala,  jsem slyšela, že v klícce spadnul a než jsem došla k němu, zatřepetal křidélky a  byl v nebíčku.

Ještě jsme si jej naposled vzala do rukou a ukápla mi slzička, smutek ten den zalil  moji rodinu a já dva dny chodila bez duše přemýšlejíc o novém ptáčkovy a nejraděj o dvou, no nechtělo se mi do dalšího zklamání, ale tak to je. 

Na nový rok jsme se partnerem brzy po rozednění  vypravili na zimní houby do  lesa, který byl asi dva km od nás, udělali jsme si z toho hezké dopoledne  za vzácného  svitu slunce a našli i nějaká jidášova ucha, ale vzhledem k mokru a blátu místo sněhu, který roztál před pár dny, to nebyl ta nejpříjemnější vycházka a  vraceli jsme se naší oblíbenou stezkou okolo řeky opět domů... Téměř na konci  řeky nás  doprovázela kočička, bylo to kotě, tak jsme si říkali no asi  se tu někomu zaběhlo, ale nemělo komu nikde nikdo, situace byla zvláštní ve smyslu, že se kotě vetřelo mě i partnerovy do přízně od první chvíle a já ji jen pohladila a už se lísala, popošli jsem  a ona za námi běžela, nechtěli jsem aby  s námi šla  a odháněli jsme ji od nás, ale ona se poroučela dál s námi  další kilometr.  Blížili jsme se k rušné silnici a já si uvědomila, že by ji tam mohlo něco přejet. To  byl ten moment, kdy ochranitelce proběhne hlavou tisíc možností, jak zas nějaké zvířátko zemře... Kotě  za námi skákalo a pobíhalo zmateně sem a tam, koukli jsme se na sebe s partnerem a stejně jako s anduláčkem před časem bylo rozhodnuto. V noci létali městem  všude rachejtle a to mrně se nejspíš vyděsilo a uteklo někam do  klidu a těžko budu den po Silvestru, kdy půl města ještě před obědem spalo, hledat majitele  středně velkého města, vzali jsme ji domů, dali jí najíst a  zašli  další den na veterinu, kdyby někomu chyběla, zatím se nikdo neozval. A tak věřím na další zázraky, že když  jedna věc pomine, nová začíná a jak to ukáže čas. A ještě tentýž den  jsme měli v klícce nového anduláčka s blankytně modrým peřím a zase jsme přemýšleli jaké je to podivné spojení kotě a  andulka,  zdá se, že si  rozumějí.  Anduláček  kouká z výšky na kotě a kotě ho pozoruje z bezpečné vzdálenosti. Máme zase zvěřinec, ale jen takový, který nám dělá radost .