Řimbaba

Když mi bylo pět let osud mi domov vzal, bylo to velmi kruté, ale  Anděl nade mnou stál a našel mi nový domov, bylo to jiné prostředí plné nových vjemů, těch, které si nesete životem a rádi na ně vzpomínáte.... Hm.. tak jo, jako holka jsem i zlobila, vrtala se ve vosím hnízdě a v zápětí dostala žihadla a babička mi na ně dala cibuli než se holka trochu vybulí... Pak jsem začala malovat a hltala jsme obrázky a  vše pozorovala, jak bych to dostala na papír a v tom přijel záhadný strýček z Opočna vyučený hodinář, no tak ten aby neměl dobré oko, mi poradil jak malovat.

Jeho sestra, moje tehdejší babička mi šila oblečení a já si mohla vymýšlet, protože jsem byla holka a nejmladší z rodiny, někdy přešívala staré hezké kousky na menší, ale to si moc nepamatuji, hrávala jsem si se špulkami jejich nití a milovala krabičku s duhovými knoflíky. Povídala jsem jí na oplátku jaké v televizi dávali pohádky a vyprávěla jsem jí je. Moje mamka mě učila znát bylinky a já je pak začala sama sbírat a pěstovat pro radost. Bylo mi u ní a s jejím  s šicím strojem  skvěle.

Když jsem vyrůstala z telecích let, málem jsem se utopila a potkala se tam na druhém břehu s někým... těžko říci .. ale bylo to celkem hezké a já o životě začala mít jiné mínění, viděla jsem pak  věci o něco hezčí a hledala krásné chvíle v přírodě. Tam jsem se cítila nejvíc doma. Sem tam jsem potkala hajného, nebo srnky a s údivem pozorovala potůčky a stromy. Často jsem pod nimi snila, když jsem nasbírala bylinky, jako mateřídoušku nebo třezalku a nejedenou i pod košatými korunami i usnula.  Mám dodnes své oblíbené stromy, ale některé už kdosi pokácel, za jiné bych dýchala od malička. Jako za starou jabloň u babičky, která ještě plodila, byla košatá a já se v ní schovávala před světem.

Vdala jsem se a mnohokrát jsme se s rodinou museli stěhovat a začínat znovu a znovu, doba byla divoká a  jak se náš život vyvíjel, tak se i domov měnil. Jednou to dokonce vypadalo, že skončíme na ulici a museli jsme se hodně uskromnit, i tak nad námi někdo bděl a nestalo se tak, pomohl nám rodinný přítel.

Jen tak, tak jsme se dostali z rodinné  šlamastiky a  nastal bod zlomu,  rozhodla jsem se hospodařit znovu a lépe jako před třiceti roky, šlo to  zas, i skvělé  místo jsem našla, bylo to kousek od míst, kde jsem jako dítě vyrůstala a první záhonky byly na světě. První růže, první bylinky, první rajčata  a konečně se zase začalo blýskat na lepší časy. Každé ráno vstanu a vidím východ slunce a navečer zapadá za obzorem pod horami a tak se tu cítím opět jako doma.