Geniální přítelkyně / Neapolská sága

POD VESUVEM 

Procházela ulicemi města, které kdysi zmizelo.

Procházela ulicemi města, kde se zastavil čas.

Procházela ulicemi města, které celá staletí zůstávalo pod zemí, tiché a nehybné, zatímco svět kolem se stále proměňoval.

Procházela ulicemi Pompejí s malým batůžkem, v němž měla něco k pití a malou svačinu, nějaké peníze, mobilní telefon s vypnutým vyzváněním a snad nějaké další drobnosti. Tmavé delší vlasy si nechala rozpuštěné. Nevzala si s sebou nic na jejich svázání a nezáleželo jí na tom. Na tento výlet si vyhradila větší část dne. Její pracovní stáž v Neapoli se chýlila ke konci, ona již splnila většinu toho, co musela a toto místo chtěla navštívit s co nejčistší hlavou. Domnívala se, že právě tam, na hranici mezi dvěma světy, světa současnosti a světa minulosti, se jí bude nejlépe přemýšlet o tom, jak naložit s vlastní budoucností.

Podobná místa měla ráda. Považovala je za jakési památky na doby, kdy se některé události ještě nestaly. Kdy věci, které ji v životě ubližovaly, ještě nebyly skutečností a představovaly pouze vzdálenou budoucnost.

Pompeje byly jiné než většina starověkých měst, jež navštívila. Zdejší ulice si zachovaly mnohem více ze své dřívější podoby. Nad nimi se stále tyčila hora, sopka, která zde byla ještě před vznikem města, a která nyní tvořila cosi jako děsivý pomník jeho zkázy. Přesto právě tato zkáza dovolila zachovat stopy antického života, příběhy některých konkrétních lidí, a to po celá staletí.

V těch místech, kterými nyní procházela, kdysi žili lidé, prožívaly své radosti i strasti, strachy i vzrušení. Zřejmě znali podobné pocity, jako i generace, které přišly stovky let po nich. Než se jejich těla proměnila v prach, i jim v žilách kolovala teplá krev. Tenkrát ještě svět patřil jim. Když na to pomyslela, téměř jí to až nahánělo husí kůži.

Myslela na to, že právě v těch dobách, ještě dlouhé věky předtím, než přišla na svět ona i její rodiče, tehdy ještě dlouho existovala šance, že i její život bude jednou, za spoustu let, jiný. Tenkrát ještě nebylo pozdě na to udělat spoustu věcí jinak. Existovala šance zabránit tomu, aby se vůbec někdy narodila, možná i tomu, aby byla oddělena od své skutečné rodiny.

Nebo ne? Byl již v dobách předtím, než Pompeje pohřbila láva Vesuvu, v dobách velkého třesku či ještě před ním, osud všech lidí na světě dávno napsán? Pokud na sebe již od počátku vesmíru vzájemně působily různé síly dle určitých fyzikálních zákonů, které v jistých dobách nevyhnutelně způsobily i výbuchy Vesuvu, byli i všichni lidé včetně těch ještě nenarozených přednastaveni k tomu, aby jednali přesně tak, jak kdy v životě jednali? A to vlivem nejen jejich vlastního přednastavení, ale i toho, jak na sebe vzájemně působili různí jinak přednastavení lidé? Jak na sebe vzájemně působilo vše v kosmu po celou tu dobu?

Nikdy se nedozvěděla, proč nezůstala se svojí původní rodinou, s níž byla navždy spojena pokrevním poutem. Lidé, kteří ji adoptovali, na toto téma vždycky mlžili. Buď se za pravdu styděli, třeba i sami před sebou, nebo ji ani oni sami neznali. Možná se i snažili svou nevlastní dceru před pravdou, třeba jen tou domnělou, ochránit? Věděla jen to, že se k nim dostala ve věku přibližně čtyř let (neznala dokonce ani přesné datum svého narození).

Rodiče, ti nevlastní, se marně snažili přivést na svět miminko. Nakonec se jim to podařilo, marodila se jim dcera Erika, avšak přišli o ni, když jí byly tři roky. Ani o Erice příliš nemluvili, vzpomínky pro ně zřejmě byly příliš bolestivé.

Nakonec se rozhodli ujmout jiné dívky, osvojit si náhradní dceru. Pojmenovali ji Charlotte. Přestěhovali se do jiného státu a snažili se začít znovu na novém místě. Pak se stěhovali ještě několikrát, po většinu času však žili v Německu. Charlotte si to období již nepamatovala příliš dobře, zůstala v ní však jakási pachuť strachu, nejistoty a smutku. Čí vlastně byla? Kam patřila? Kam bude patřit příště? A hlavně, komu vůbec? Kdy se zase ocitne mezi cizími lidmi? Ani řeč svých nových rodičů zprvu neznala.

Rodiče byli po finanční stránce dobře zajištěni, ve svých zaměstnáních úspěšní. Navzdory tomu všemu se možná měla stát novým smyslem jejich života. Avšak krátce poté, co se jí ujali, matka znovu otěhotněla a porodila další dceru. Nevlastní sestra jakožto mladší dítě vyžadovala od rodičů více péče. To ona teď byla pro rodiče tou důležitější, Charlotte si vždy na jejich pozornost musela počkat.

Nikdo ji nechtěl, tak ji to připadalo. Lámalo ji to srdce, kdykoliv však před rodiči plakala, říkali jí, že je už velká, že má být rozumná. Ona ale rozumná být nechtěla, chtěla jen vřelou náruč, na kterou již neměla nárok. Postupně se učila chovat tak, jak se očekávalo, nebo se tomu alespoň přiblížit. Stále si nepřipadala úplně spokojená, alespoň tak ale nemusela tak často poslouchat, že by se měla chovat, nebo dokonce cítit nějak jinak.

Přestože se jí stále více dařilo chovat se rozumě, jak rodiče říkali, stále dokola se jí hodily hlavou stejné otázky. Proč jí vlastní rodiče, kteří ji počali, zmizeli tak rychle z jejího života? Proč tomu její matka, která ji nosila v sobě devět měsíců, nedokázala zabránit? Nechtěli ji? Nedokázali ji uživit? Proč se to vůbec stalo až po čtyřech letech, co se za ty roky změnilo? Nebo snad změnila rodinu vícekrát, jen si to už nepamatovala? A pokud její rodiče zemřeli, nebo si ji z nějakého závažného důvodu nemohli nechat, proč se jí neujala třeba teta, babička, někdo z ostatních příbuzných? Stali se snad všichni obětí nějaké šílené rány osudu, která je rozdělila? Nebo se dokonce stala obětí zločinu? A pokud ano, jak mohl daný zločin vést k tomu, že se nakonec dostala do celkem slušné rodiny? Nebo byla méně slušnou, než se zdála?

Snad jediným pojítkem s možnou minulostí jí byla Itálie. Jak si uvědomila v průběhu života, znala spoustu italských výrazů, aniž by ji italštinu kdokoliv učil. Alespoň ne po osvojení.

Ze svého starého života si pamatovala pouhé útržky. Činžáky v jakési čtvrti. Světlovlasou dívku, která mohla být její příbuznou, nebo možná kamarádkou. Procházky po pobřeží. Muže v autě, kteří jí naháněli jí hrůzu. Šílený strach, zmatek, pocity beznaděje. Jenomže za ty roky, kdy si zkoušela znovu a znovu přehrávat, co se stalo, a kdy ji v noci strašily noční můry s tématikou opuštění, uvěznění, únosů, přestávala si být jistá, co z toho kdy bylo skutečností.

V dospívání se rozhodla na pokrevní příbuzné už nemyslet. Akorát ji to ubližovalo a ničemu to nepomohlo. Když se nějaké myšlenky či dávné vzpomínky přeci jen objevily, okamžitě je zaplašila.

Nastoupila na univerzitu. Přestože pro ni nevlastní rodiče chtěli medicínu, práva či ekonomii, rozhodla se studovat archeologii a historii, později také sociální antropologii. Byla v tom dobrá, všechny tyto obory ji naprosto nadchly a pohltily. Profesoři byli nadšení z jejích seminárních prací a esejí. Některé jí doporučili dokonce publikovat. Jednou se svými vyučujícími vyjela na konferenci a užívala si pozornost, jakou jí a její práci věnovali. Konečně se našla. Konečně někoho trochu zajímala, když ne přímo její pocity, tak alespoň její práce. Konečně si někde připadala jako ryba ve vodě.

Nakonec si ale musela přiznat pravdu. Musela si připustit, že to všechno, čemu věnovala tolik píle a úsilí, skutečnost, proč si vybrala tyto obory, to vše opět souviselo především s potřebou najít vlastní kořeny. Nemohla vědět, kdo byla její matka, kdo byl jejím otcem. Neměla jak to zjistit. Připadala si neúplná, jako strom vyrvaný ze země a pohozený kdesi daleko, zatímco jeho kořeny stále zůstávaly na původním, dávno zapomenutém místě.

Všechny, její rodiče i prarodiče, vlastní i nevlastní, spojovala společná historie. Oni všichni sdíleli společné kořeny mnohem dávnější. Pravda byla mnohem hlubší, možná i tajemnější. Stará jako lidstvo samo a ještě mnohem starší; zahrnovala předky všech lidí a vše, co předcházelo i jim. I kdyby poznala své rodiče, nemohla by tvrdit, že zná své kořeny, byla by pouze o jediný stupeň blíže k jejich poznání, učinila by tak pouhý jeden krok na nekonečné pouti. Její život nezačal jen u jejích biologických rodičů, začal dávno předtím.

I přes to všechno se k myšlenkám na své rodiče neustále vracela, ani nyní to nedokázala změnit. Možná byl její příběh příliš zamotaný, komplexní, jedna událost v něm navázala na jinou a jednotliví aktéři, kteří v něj tahali za nitky, znali třeba jen vybrané části.

Rozhodla se tedy pracovat s tím, co věděla. Nejen na univerzitě byli nadšení z její práce, postupně se dostávala k dalším lidem prostřednictvím textů i přednášek.

Stále více se zaměřovala na Itálii. Velkou část volného času trávila pečlivým studiem dalších informací o této zemi, a když mohla, také ji osobně navštěvovala, ať pracovně, nebo v rámci dovolené. Obcházela různé památky, studovala nespočet zdrojů a při procházení ulicemi měst se snažila rozpomenout, zda je náhodou nenavštívila i v dětství.

Založila si i vlastní webové stránky, kde zveřejnila některé své články pojednávající o historii i různých zajímavostech týkajících se Itálie, jejích měst i památek, ale také informace o sobě samé včetně. Nezapomněla tam zmínit, že vyrostla v náhradní rodině. Ani zveřejnit svou nejstarší fotografii, tu, podle níž by ji možná mohli její biologičtí rodiče poznat.

Pak napsala i několik historických románů. Ty se dočkaly ještě většího ohlasu než faktografické texty či přednášky, jakkoliv poutavě tu pravdu dokázala dle některých posluchačů podat. Ani po několika letech těchto úspěchů jí však nikdo z původní rodiny nekontaktoval. Mnohokrát otevírala emailovou schránku s jakousi nadějí, že tam najde zprávu o někom z příbuzných, vždy tam nacházela pouze nabídky na spolupráci nebo emaily od fanoušků.

Tušila, že by si svůj život měla zařídit jinak. Bez ohledu na své rodiče, vlastní i nevlastní. Bez ohledu na to, s kým vším byla a nebyla příbuzná, s kým měla více či méně společné kořeny. Byla to prostě ona. Jedinečná bytost, tak jako kdokoliv jiný. Jakkoliv se to zdálo být nemožné či obtížné, musela se naučit být šťastná i sama se sebou. Zaměřit se pouze na to, co mohla ovlivnit.

Prošla náročnou terapií. Našla si i zájmy, při nichž skutečně odpočívala, a dokonce i několik nových přátel mimo práci. Díky jedné ze svých nových kamarádek se setkala s lidmi, kteří se znali se členy některých indiánských či jiných přírodních kmenů. Začala se zajímat o jejich způsob života, jejich rituály, jejich způsob myšlení a vnímání světa. Ti lidé uctívali planetu Zemi jako svou matku a matku všech tvorů žijících na ni, zdáli se být mnohem více tolerantní k odlišnostem mezi jednotlivci. V přítomnosti těchto lidí se cítila možná více doma než kdekoliv jinde předtím. Dokonce mezi nimi potkala jednoho mladého muže, s nímž si velmi rozuměla, přestože, jak se zdálo, oba byli zatím opatrní v tom posouvat jejich vztah dál. Navíc již v době, kdy se poznali, plánoval delší cestu do Ekvádoru. Do té doby, protože málo věřila ve svou vlastní hodnotu (muselo mít nějaký důvod, že se jí rodina vzdala), a protože se bála dalších zranění, od sebe muže, kteří by to s ní mohli myslet skutečně vážně, spíše odháněla.

Postupně začala uvažovat, že by i ona mohla na nějakou dobu vyzkoušet žít s indiány. Stále však cítila určité pochybnosti. Dali by ji v práci volno na delší dobu? A kdyby ne, měla ji opustit? Stálo to za to? Nelitovala by? Na druhou stranu, podobné místo by asi dříve či později nejspíše sehnala, pokud by se později rozhodla vrátit k oboru.

Než se stihla definitivně rozhodnout, byla pozvána na několikaměsíční pracovní stáž do Neapole. Možnost lépe ji poznat Charlottu pořád ještě lákala, to město ji fascinovalo již dříve i tím, jak blízko se nacházelo Pompejím. A tak své rozhodnutí ohledně dalších plánů odložila na později.

Ulice Neapole se jí zdály být povědomé. I v jiných italských městech občas zažívala pocity deja vu, jenomže právě zde se jí zdály intenzivnější a stávalo se to častěji. Možná ji však město natolik zaujalo spíše tím, čím více zajímavostí se o něm dozvídala, původně spíše proto, aby o něm mohla něco sepsat, jak také dostala za úkol. A jak bývalo jejím zvykem již dříve, když ji nějaké téma nadchlo, nakonec o něm sepsala a zveřejnila i více, než jí ukládaly pracovní povinnosti.

Pompeje poprvé navštívila ještě za dob studií s několika přáteli z univerzity. Tenkrát ji naprosto uchvátily, měla pocit, jako kdyby se tam střetávalo více realit najednou, jako kdyby z každého kamene vyzařovala jakási magie, jako kdyby až slyšela hlasy a cítila pohledy bývalých obyvatel. Neděsilo ji to. Nic špatného jí nedělali. A smrt patřila k životu. Nyní ale potřebovala přehodnotit, co s tím svým. I proto je tentokrát navštívila sama. Za jiných okolností by zašla do přírody, pokusila by se chvilku meditovat, jak se to učila s novými známými, a pokud by jí to nešlo, snažila by se alespoň relaxovat. Jenomže Pompeje měly v jejích očích natolik výjimečné postavení, že jim zkrátka dala přednost.

Ani tam však nedokázala dojít k definitivnímu závěru.

Ano, odejít za indiány bylo lákavé.

Nebo by jen utíkala před sebou samou?

Neměla by se učit být spokojená tak jak byla, v Evropě, poblíž lidí, které přeci jen měla ráda? A s indiány či podobně laděnými lidmi se stýkat třeba ve volném čase, po práci, podobně jako doposud? Do Ekvádoru jet mohla i v rámci dovolené, nemusela se tam hned stěhovat a všeho jen tak nechat.

Mohla také zkusit cvičit jógu. Od jedné z kamarádek slyšela, že i to může pomoci najít vnitřní klid, že díky józe se lze naladit sama na sebe, umět se lépe přijmout, být spokojenější.

Jenomže, pokud by zůstala v Německu či jinde v Evropě, nerušily by ji všechny civilizační vlivy od ní samotné, nebrzdily by ji v seberozvoji, dokázala by se od nich odpoutat?

Zatímco se nedokázala rozhodnout, stále si připomínala: Byla součástí stejného světa tak jako všichni ostatní. Jako její vlastní i nevlastní rodiče, jako lidé z univerzity, jako indiáni i jogíni, jako lidé, kteří přišli tisíce let před nimi. Měli společný původ, každý byl příbuzný s každým. Bez ohledu na to, v jaké části planety kdo žije.

Když její stáž skončila a ona z okénka letadla mířícího do Německa sledovala Itálii pod sebou, nedokázala si nepomyslet, že možná právě letí nad domem její původní rodiny. Možná ho dokonce zahlédla.

Do práce šla s kelímkem kávy, kterou zakoupila cestou, tak jako mnohokrát předtím; s očekáváním, že ji na pracovním stole i v pracovním mailu bude čekat spousta vzkazů, komu se má ozvat, co je třeba udělat. Předpokládala též spoustu otázek na Neapol od svých kolegů.

Mohla to ještě zkusit - zůstat. Méně pracovat. Nesnažit se za každou cenu zjišťovat co nejvíce informací o Itálii, ani neustále vyhledávat zajímavosti a historická fakta. Neplnit za každou cenu tak svědomitě pracovní povinnosti, a především své webové stránky. A až se něco z toho naučí, až bude odpočatější, až bude více přijímat samu sebe, možná bude konečně schopná připustit si nějakého muže blíže k sobě, a to natolik, že by spolu jednou možná i založili rodinu. Třeba by to ani nemusel být nikdo se vztahem k indiánům.

Vešla do budovy, pozdravila se s recepční a pokračovala po chodbě dál. Došla k sobě do kanceláře, pohlédla na lístečky se vzkazy na svém stole, upila kávu z kelímku a zapnula počítač.

Očekávala, že během chvilky zazvoní telefon. Když se vracela z pracovních cest či po dovolené, vyzváněl častěji než obvykle.

A také ano, začal vyzvánět pouze několik minut po jejím příchodu. Prvním volajícím toho dne byla paní z recepce. „Zdravím ještě jednou,“ řekla, „máte tu návštěvu.“

„Jakou návštěvu?“ Opět usrkla z kelímku. Bohužel se na ten den příliš nevyspala a potřebovala se trochu probrat.

„Nějaká postarší paní, sháněla vás tu už minulý týden.“

Měla snad domluvenou schůzku s nějakou postarší paní, na kterou zapomněla? „Říkala, co potřebuje?“

„Omlouvám se, můžu se jí ještě zkusit zeptat... Předpokládala jsem, že je to někdo z vaší rodiny.“

„Někdo z mé rodiny?“ Charlotte byla trochu zmatená. Co by tam teď dělal kdokoliv z jejích příbuzných? Proč by jí se jí nejdříve sami neozvali? Neohlášené návštěvy u ní v práci rozhodně nebyly jejich zvykem.

„Vlastně ani pořádně nemluví německy,“ řekla recepční a navzdory obsahu svých slov ztlumila hlas, „jste si ale velmi, velmi podobné. Skutečně, jako byste jí z oka vypadla!“