Pražská Loreta je pozoruhodnou barokní památkou, poutním místem s bohatou historií. Široké průčelí s hodinovou věží, z níž každou hodinu zaznívají tóny unikátní loretánské zvonohry, jistě neunikne pozornosti žádného tuzemského ani zahraničního návštěvníka, který tudy prochází směrem k Pražskému hradu. Byla by ale velká škoda spokojit se jen s krásným pohledem, jenž se nám otevírá z terasy před Černínským palácem. Jen ti, kteří, kteří sestoupí až na Loretánské náměstí a projdou branou Lorety, uvidí celou krásu tohoto poutního místa

Santa Casa

Málokdo ví, že malá zdobená kaple uprostřed arkádového dvora Lorety je vlasně tou skutečnou loretou v pravém smyslu toho slova. Tato kaple, zvaná také Loretánský domek, latinsky Domus Lauretanus, anglicky the Holy House, v češtině také  někdy označovaná Svatá Chýše představuje „pravou podobou“ (lat. vera effigies) italského vzoru - kaple v italském Loretu. V barokním výkladu se skrze vnější podobu předmětu kultu přenáší její „sacrum“. Proto je tolik uctívaných kopií gotických soch nebo slavných obrazů z poutních míst. V připadě loret je to, co se kopíruje, architektura původního domu Panny Marie z Nazareta.

Položením základního kamene k domku 3. června 1626 byla započata historie celého poutního místa. První patronkou a zakladatelkou byla Benigna Kateřina z Lobkowicz, která jako architekta kaple zvolila vídeňského Itala G. B. Orsiho. Stavbu vysvětil 25. března 1631 pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál hrabě z Harrachu.

Vnější stěny domku zdobily původně pouze malby, teprve v 60. a 70. letech 17. stol. bylo nákladem Alžběty Apolonie hraběnky Kolowratové vybudováno reliéfní obložení stěn ve štuku.

Kostel Narození Páně

Loretánský kostel je poněkud skryt v zadní části areálu poutního místa. To je také důvod, proč si Pražané a návštěvníci hlavního města většinou hned nevybaví, jak vlastně kostel v Loretě vypadá zvenku. Jeho průčelí je v těsné blízkosti Santa Casy v loretánském nádvoří a jeho boční stěny můžete vidět prakticky pouze z loretánské zahrady, která aktuálně není celoročně veřejnosti přístupná. Možná proto si většina lidí vybaví spíše překrásný rokokový interiér kostela, než jeho architekturu. 

Součástí komplexu Lorety je ještě Ambit s několika kaplemi a Pokladnice s Loretánským pokladen. Poklad v Loretě je vedle pokladu svatovítského největším a nejcennějším chrámovým pokladem v českých zemích.

Pověst o Loretánských zvoncích

Nedaleko Pražského hradu v dávných dobách žila chudá vdova, která měla tolik dětí, jako je zvonků na věži Lorety. Proto říkala svým miláčkům "loretánské zvonky". Tenkráte zvonky na věži odbíjely jen hodiny a nehrály pobožné písně jako dnes. Jediným pokladem chudé matky byla šňůra stříbrných penízků. Kdykoliv se ji narodilo dítě, dostala ke křtu od bohaté kmotřičky na památku stříbrný peníz. Matka ukládala penízky dětem na nejhorší časy. Ty však brzy přišly. Nastala zlá nakažlivá morová nemoc, která jako černý stín zuřila v Praze. I vdově se roznemohlo nejstarší dítě. Lékaře nemohla zaplatit a ani sehnat, neboť byli jinde zaměstnáni. Tak se stalo, že hoch zemřel.

Nešťastná matka svlékla ze šňůry stříbrný penízek a pospíchala s ním do Lorety. Zazvonila na největší zvonek, který oznamoval smrt nejstaršího vdovina dítěte. Tenkrát se pohřbívalo do společných hrobů, neboť smrt kosila každého dne mnoho lidí. Sotvaže se chudá vdova vrátila ze hřbitova domů, nalezla druhé své dítě, roztomilou holčičku doma v horečkách. Za necelé tři hodina kráčela nešťastná vdova s druhým penízkem do Lorety: rozezvučel se menší umíráček za dívenku. Tak to šlo den za dnem, až poslední vdovinu dítěti odzvonil loretánský zvon. Bolestí a žalem zničená a opuštěná vdova ulehla na lůžko, na němž dotrpěly i její děti. Nevýslovná horkost rozpalovala její tělo a ona cítila, jak i ona umírá. Rozplakala se žalem: Ach mé děti, já jsem vám posloužila, ale mně už nikdo neposlouží, ani mi nikdo nedá zvonit umíráček, tak jako já jsem  dala já vám. Sotva to dořekla, zazněly všechny zvony v Loretě a zvuky jejich vytvářely krásnou píseň. To duše zemřelých dětí vyprovodily svou maminku na její poslední cestě. Od té doby se říká, že Loretánské zvonky nezvoní, ale zpívají...

Může se hodit:

Parkoviště : placené parkoviště Pohořelec (5 min pěšky)

MHD: Tramvaj č. 22 , stanice Pohořelec

Vstupné: 150 Kč

Povolení fotografovat ( ne stativ a blesk) 100 Kč