Charibeja

Upírka

Šla dívka z vesnice nasbírat klestí,
k večeru a to bylo její neštěstí!
Padla noc, slavík tklivě zpívá
a dívka stále dříví sbírá!

Konečně větvičky nasbírala,
na cestu domů se vydala,
z očí jí strach vyhlíží,
neustále se ohlíží.

Náhle jí cestu zastupuje,
zvláštní stín, dívka se zastavuje.
Ne není to stín, ale ani lidská bytost,
je to tvor, který nezná lítost.

Dívka strachem neschopna slova,
někde v dálce houká sova,
sevřel ji v pevném objetí,
pozdě na útěk mysleti!

Hlad se mu v očích zračí,
dívka vědomí ztrácí.
A její poslední myšlenka:
že její milý na ni čeká!

Zuby jako dýky vraždící,
prokously hrdlo běloskvící,
pil upír lačně krev mladé panny,
vysál všechnu krev z její rány.

Celá vesnice již dávno spí,
jen jeden pár očí ještě bdí.
I vydal se hledat mladík milou svoji,
v předtuše strašné o její život se bojí.

Jeho dívka v lese bezvládná leží,
mladík do vesnice pro pomoc běží.
Však pozdě již pro dívku, srdce jí netluče,
padla smrti přímo do náruče.

Pohřeb skromný jí připravili,
v šatech svatebních do rakve uložili.
Mrtvá snoubenka smrtelně bledá,
ubohá dívko, stokrát ti běda!

Hrob na hřbitově vykopali,
do příštího rána s pohřbem čekali.
Na nebi svítí luna bledá
a dívka náhle z rakve se zvedá.

V bělostné tváři oči svítí,
nezhasl docela plamen jejího žití.
Krucifix, jež jí dali, vztekle zahodila,
síla ďábelská ji oživila!

Závoru zvedla, dveře otevřela,
do noci sebejistě vykročila.
Pes který jí cestu zkřížil,
zakňučel a rychle se odplížil.

Přišla k domu, kde její milý přebývá,
dveře zlehka otevírá,
její milý u stolu sedí
a nevěřícně na ni hledí.

Myslí si: je to pravda nebo sním?
Ta kterou oplakal, stojí před ním.
Krásně se na něj usmívá
a takto k němu promlouvá:

„Můj milý, neplakej již pro mě,
vidíš, já vrátila jsem se k tobě.
Tvá láska vyrvala mě smrti z pout,
miláčku, pojď mě obejmout!

Neboj se, já nejsem duch
ani neklame tě sluch,
cožpak nevidíš mě rád?
Tak pojď se se mnou přivítat!“

Mladík jak ve snu k dívce kráčí,
naděje se mu v očích zračí.
Vztahuje k mrtvé svoje ruce,
strhla jej k sobě do náruče.

Pozdě uvědomil si chybu svoji,
že mrtví z hrobu jen tak nevstávají.
Ubožák se hrůzou chvěje
a snoubenka jeho ďábelsky se směje.

„Hlupáčku, dobrovolně ses mi vzdal,
však nejsem už ta, kterou jsi miloval!
Žízním můj milý po krvi,
tak jako mrtví hladoví!“

Jak řekla, tak udělala,
hrdlo mu nehty rozdrásala,
vysála krev z jeho žil,
tak nebožák život svůj ukončil.

Vyšla z domu, do temné noci,
dávno již je po půlnoci.
Musí teď hledat tmavý kout,
kde by mohla spočinout.

Mrtvá či živá, kdo to ví?
Stále však žízní po krvi
a až zítra slunce opět zajde,
další oběť sobě najde.