Boží Království - Příslib, nebo každodenní realita?
Boží království. Co to vlastně pojem Boží Království znamená?
Ježíš, ve svých mnohých kázáních a rozmluvách s učedníky a zástupy hovoří o Božím Království, které má přijít, ba ne , které již tu je mezi námi - pomalu roste a sílí. Klíčí jako semeno a my ani nevíme jak. No dobře, ale co to tedy vlastně je? Pojem sám o sobě nám velmi napoví. Boží Království. Místo, kde vládne trvale jen Bůh. On jediný je vládcem a jelikož Sám o Sobě nemá konec ani počátek, jeho trůn odvěký a navěky věků.
Definujme si tedy oficiálně nejprve slovo království. Království je stát s monarchistickým státním zřízením, v jehož čele stojí Král. Ano, tak to je tedy hezké. Mnozí z nás se určitě nechtějí vracet do časů feudalismu, nemám pravdu? V duchu mi projela replika z Cimrmanové hry Blaník , až jsem se nad tím pobavil. Středověký rytíř , přednosta stanice zde mluví s učitelem z dob Rakousko-Uherské monarchie o právě schváleném systému konstituční monarchie, kdy si lidé sami volí vládu. Poté, co se učitel s radostí svěří s touto novinou mu přednosta odpovídá: "Sami volit vládu! Já bych Vás hnal! Od čeho je panovník?". Vidíme tu dva rozdílné názory z dvou rozdílných dob. Středověký názor má ve věci naprosto jasno. Přednosta a nejspíš věrný rytíř je panovníku plně oddán na celý život. Oproti tomu je zde člověk "ranného" novověku, který je již, jak bych to jen řekl, no řekněme tak nějak liberárně založený. Rakousko-Uherská monarchie země České svazuje na velmi dlouhé období. Čechům se to pochopitelně nelíbí. Musí se podřizovat zákonům a nařízením cizího státu, nebo v tomto případě spíše Impériu, vezmeme-li v potaz, že v čele Rakousku-Uherské monarchie stojí císař, ne přímo král. Svoboda slova je pryč. Mnozí ze známých Českých vlastenců jsou pronásledováni i mučeni za veřejné vystupování proti režimu a proti císaři. Trestají se i dokonce mezi lidmi velice oblíbené anekdoty, mířené právě na adresu Rakousku-Uherských mocnářů. V dějinách lidstva najdeme nekonečné množství podobných, či dokonce totožných příběhů. Sám Izrael mě l svoje vlastní Království jen velmi krátkou dobu a to byl nazýván lidem Božím - lidem vyvoleným. Většinu času však jejich území trýznili okolní velké národy a starověké říše. Izraelité také často trpěli pod rukou svých "věznitelů". Já Vám přátelé nevím, je toto skutečně tedy to co chceme?
Podívejme se teď ale na věc z opačného úhlu pohledu. Vraťme se spolu do časů Českých králů. Například krále Karla IV. Samozřejmě , nikdo z nás tehdy nežil. Přesto se z dostupných zdrojů dovídáme, že právě tohle období jsou časy největšího rozkvětu Českého království. Víme , že Karel IV. byl král moudrý a dobrý. Učili nás to už na školách. Lid prospíval, hranice se pomalu rozpínaly a ekonomicky si troufnu říci, že to bylo jedno z nejlepších období, jaké Češi zažili. Zkrátka, království České v rukou Karla IV. je dnes velice glorifikováno a oslavováno. Český "stát" je v této době velmi vážený a mocný. Tohle už nezní tak špatně ne? Samozřejmě vím, že všechno nebylo s jistotou tak růžové, jak se nám může zdát. Každé státní zřízení má své nedostatky a chyby. Navzdory tomu všemu, je tu jeden jasný fakt. I přesto , že je král Karel IV. také pouhým člověkem, dosahuje uznání a těžko by jste v řadách Českých učenců hledali jeho kritika.
Tak ano, dobrá tedy. To je Karel IV. Ale , co to má s tím vším společného? Mnoho přátelé. Mnoho. Co kdybych Vám řekl, že svět má jen jednoho Krále, toho, který panuje vždy a všude nezávisle na lidských státních aparátech. Toho, pro Kterého nejsou hranice ničím víc, než jen výplodem lidského uvažování a potřebou třídit, škatulkovat a odlišit se . Krále, který je bezpodmínečně dobrý a milostivý. S láskou pečuje o Svůj lid a vidí do srdce každého z těch nejmenších človíčků, kteří obývají území. Území, které ne zdědil , ne získal , ale které On Sám stvořil. Víme každý z nás , že pokud máme po určitou dobu spravovat nějakou věc, ale defakto ji nemáme ve vlastnictví, nezáleží nám na ní, jako na věci nám vlastní. A i u vlastní věci máme rozdílné hodnoty. Pokud něco dostaneme darem , můžeme si toho vážit. Ale ve chvíli, kdy my sami potíme krev, tvrdě vyděláváme a šetříme, škudlíme každou korunu, aby jsme si tu věc pořídili, vážíme si jí ještě o mnoho více, nemám pravdu. Ale my zajdeme ještě dál. Dáme maximální píli a úsilí do výroby svého vlastního, chodíme pozdě spát, pořád pracujeme a máme vlastní cíl před očima - v tu chvíli se nám tato věc zdá na světě nejmilejší. S láskou jí opatrujeme a pohlížíme na ní s pýchou a vděkem. Za nic na světě ji nevyměníme. Je to přece naše dílo - dílo nesmírné hodnoty. A nikdo jiný než my jí takhle dobře neocení.
Můj osobní (tedy nejen můj) názor je, že takto na nás pohlíží Bůh sám. Miluje nás. Ví, že to co stvořil, je velmi dobré (z Hebrejského tow meot - Genesis 1,31). Jsme Jeho dílem a tudíž v našem vlastním zájmu je Jeho vůlí nás korigovat, směřovat. Bůh sám nás chce a také má pod kontrolou. Ale se svým velmi dobrým stvořením, v čemž Bohu dáme všichni za pravdu, že , stvořil ještě jednu nadmíru důležitou věc, která se lidu žel stala spíše kamenem úrazu. Tušíte co by to mohlo být? Svobodná vůle. Možnost se svobodně rozhodnout. Výkladem a rozborem (laickým samozřejmě) knihy Genesis a prvních lidských hříchu se zde zabývat nechci. Jen jsem tím spíš chtěl říci, že máme na výběr. Hřešit, či nehřešit, to je oč tu běží. Na zemi je mnoho bezpráví a násilí. Mnoho utrpení a prolité krve. Lidé (a vyznávám Vám , že jsem byl kdysi jeden z nich) ukazují prstem směrem k Nebesům a obviňují Nejvyššího Vladaře, že to všechno dopouští. Jenže, to nedělá Bůh, to děláme my sami. My sami se dopouštíme provinění proti Králi. Dobře, přiznávám, někdo je větší hříšník, někdo menší, ale tedy když už stavíme Boha do této pozice , tak se pojďme zamyslet. Máme dvě možnosti, co by (podle nás podotýkám) mohl Bůh udělat.
1. Zlikvidovat na zemi vše, co sám stvořil. Počkat, jak jako vše? Dobře , dejme tomu , že se bůh rozhodne tímto drastickým diktátorským způsobem (který se absolutně neslučuje s jeho Božím záměrem a láskou) skoncovat se samotným hříchem. Hříšní lidé prostě musí pryč. Kdo tedy nakonec přežije? Jak má Bůh podle Vás tedy posuzovat míru hříchů? Tenhle je větší, tenhle hřích je malý atd. To zavání tabulkami, které jsou čistě výtvorem lidí, ne Boha. Kdyby Bůh okamžitě trestal každý podle nás velký hřích takovýmto radikálním způsobem , pak by samozřejmě došlo i na tzv. mezistádia. Něco mezi velkým hříchem a malým hříchem. Musel by je tedy trestat taky , ne ? Že nemusel? A nebyli by jste náhodou také Vy Ti, kteří by pak ukazovali prstem na člověka , který se proti Vám něčeho dopustil a zůstal nepotrestán? A mezistádia můžeme pokračovat dál a dál. Až se nakonec dostaneme k těm hříchům ,které nám připadají jako malé a bezvýznamné. Jenomže , existuje zde ještě jeden problém. Co pro někoho není hříchem , pro druhého hříchem bude. Musíme si proto už konečně uvědomit, že člověk není Bůh a nemá ani ponětí o té nejmenší myšlence Boha.
2. Druhým způsobem je alternativa odstranění svobodné vůle. Nebudeme hřešit, protože zkrátka to nebudeme umět. Ale já se Vás ptám. Chtěl Bůh stvořit lidi, nebo roboty bez vlastního úsudku? Těžko bychom se pak mohli sami rozhodnout Boha následovat dobrovolně , když by jsme to měli prostě v "programu". Nehledě na dost zásadní fakt, že by jsme ani netušili, co je zlé a co je dobré. S tímto výrokem Vás odkazuji opět na knihu Genesis 2,16-17. Strom poznání dobrého a zlého. V zahradě se skrýval ještě jeden strom se zakázanými plody. Strom věčného života. Nutno mít na paměti , že alespoň dle mého názoru není část o rajské zahradě v knize Genesis doslovným příběhem událostí, spíše podobenství (takové , jaké rád užíval i Ježíš sám). K tomuto nám napovídá i jméno prvního muže Adam - Hebrejsky člověk. Čili společenství prvních lidí se proti Bohu dopustili vzpoury. A trestem za to, je jejich odloučení z Jeho přítomnosti, celoživotní dřina a nakonec nejhorší z nich - smrt (Genesis - 3. Kapitola).
Tak toť k možnostem. Líbí se Vám nějaká z nich? Jestli ano, myslím si, že to můžete Bohu předložit. Bůh je vladař milosti. Již tolikrát jsme byli ušetřeni. Chci Vás povzbudit , drazí, aby jste si přečetli následující odkaz - Genesis 6,1-9,17 - dozvíte se zde o potopě, která je zde jakousi "demoverzí" naší první možnosti.
Takže , teď víme , že Bůh je Stvořitel, laskavý a pečující a nekonečně milující, ale zároveň Král, který dohlíží na chod lidstva a zasahuje aktivně do jeho dějin. V poslední době jsem se setkal s mnoho lidmi, kteří svým názorem patřili do skupiny tzv. Deistů . Tito tvrdí, že ano, Bůh stvořil zemi a vše na ní, ale ponechal ji jejímu osudu. Prostě jako když budete vyrábět korálky , které se pak prodávají v dobročinném obchodě. Vyrobíte je a necháte je být. Mezi ostatními korálky budou ležet v košíčku, než si je někdo zakoupí , nebo se prostě jednou vyhodí. Oproti tomu Teistické pojetí osobního Boha je kontrastujícím protikladem. Najdeme ho například v Křesťanství či Judaismu. Ano , stvořil jsem korálky, ale nechci je ponechat osudu. Jsou tak krásné. Nasadím si je na ruku a budu o ně pečovat. Nejspíš z toho nebudu mít nic , žádné peníze , ale prostě se mi líbí a dělají mi radost. Kdyby mi náhodu nějaký upadl, zvednu ho , očistím a vrátím na původní místo. O korálky se pořád někdo stará. My jsme ty korálky. Víte, rád vedu debatu s mojí babičkou, kterou bych přirovnal právě k deistům. Onehdy mi řekla větu, která mě až pobavila k smíchu. "Na některé věci, je i Pánbůh krátký". Jako opravdu ? Se vší úctou, to je velmi nešťastný názor. Máme snad na mysli toho samého Boha , který učinil creatio ex nihilo , neboli stvoření z ničeho? Tak tenhle Bůh je na něco krátký? To se mi rozhodně nezdá. Ale dobrá tedy , jak můžeme tedy poznat, že Bůh aktivně zasahuje do našich dějin a má stále věci pod kontrolou a vidí vše , co se děje? Jednoduše. Jeden příklad. Národ Izrael. Když čteme Bibli, máme za to , že Izrael je veliký a nebojácný národ. Ne přátelé, Izrael je opravdu malý a v dějinách opravdu neoblíbený národ, který si prošel co časové období systematickým vyhlazováním, které završuje druhá světová válka. Tento malinkatý národ se zachoval. A dokonce si zachoval i svou víru a tradice. Přes 4000 let. To jiné říše už ani neexistují a nebo jsou včleněni mezi ostatní národy. Dalším argumentem mohou býti proroci. Proroci vždy sdělovali Boží vůli králi a lidem. Každý královský dvůr je měl. Ale proroci, o kterých čteme v Bibli hovoří pravdu. Předpovídají události, které jim sdělil sám Bůh, nebo nějakou aktuální zprávu . Plus další kus skládačky našich dějin - kdo jsme a jak to s námi dopadne. Odkazuji Vás na knihu Důkaz o Boží existenci od Korneliuse Nowaka.
Navážu na to. Kdo jsme a jak to s námi dopadne? Jsme jenom jen tak evoluční pokus, který ve finále nemá žádný smysl? Jsme generovaná náhoda bez cílu? Hříčka náhodných procesů přírody, jenž prostě přišla a zase odejde? Přichází Někdo, kdo říká, že rozhodně ne.
Téměř 2000 let se Izrael chápe jako Boží národ. Dosvědčuje mu to sám Bůh skrze proroky, události a divy. Najednou se na scéně objeví mladý Ježíš, který o sobě statečně tvrdí na tuto zbožnou dobu dosti odvážné výroky (Kniha více než tesař - velmi užitečný materiál , co se autentičnosti Evangelií týče). Tvrdí o sobě , že On je tím zaslíbeným Mesiášem. Tvrdí nám (a zároveň i dokazuje) , že zná každého z nás, ale také směřování lidských dějin jako takové. Povolává si k sobě 12 učedníků - Apoštolů (12 synů Josefových, 12 kmenů Izraele), kteří jsou mu v době Jeho působení nejblíže. Ježíš chodí po celé Izraeli , káže blízký příchod Království Božího a veřejně vyučuje . Mimo apoštolů ho následuje obrovský dav lidí kam se pohne, protože cítí z něho vycítil , že je učí jako někdo, kdo má zmocnění, ne pouhý učenec (Marek 1,22) . Žel , v některých lidech lidech budí opačné emoce. Za své krátké působení zde na zemi se díky svým odvážným tvrzením a neslučitelným obrazem Mesiáše v představách tehdejších kněží dostává do častých konfliktů s náboženskou elitou. Jak by podle tehdejších lidí měl vlastně vypadat Mesiáš? Velký bojovník. Osvoboditel od Římské nadvlády. Nastolí opět vládu Izraele. Takhle si ho alespoň tehdejší Židovská populace vybájila. Dokonce i Apoštolové očekávali, že jednoho dne Ježíš uchopí meč a jde se na věc. Jenže realita byla jiná - dokonce pravý opak. Ježíš vyučoval a vystupoval úplně jinak. Učil o uctívání a následování Boha Otce a lásce k bližnímu. Žádné bitvy , žádné krveprolití, žádná velkolepá vítězství Izraele nad vládou utlačovatelů. Dokonce tyto věci nejen nedělal, ale naprosto neschvaloval (Matouš 26,52). Náboženští vůdci Izraele v něm nejen nespatřovali Mesiáše - vyvoleného, ale dokonce Ho díky Jeho výrokům , které považovali za rouhání chtěli zabít. Jejich nenávist zašla až tak daleko, že se vůbec neváhali spojit se svým největším nepřítelem - s Římany. Zbožní židé byli pravým opakem volnomyšlenkářských Římanů, kteří byli dosti uvolnění, abych tak řekl. Pro Židy byli Římané plémě hříšné. Nutno podotknout , že ve svých debatách s kněžími - znalci písma , staršími i Farizeji Ježíš velmi vynikal. Dnes by jsme řekli, že je doslova stíral každým výrokem.
Dalším , pro tehdejší kněží obrovským problémem bylo Ježíšovo údajné rouhání. Ježíš se nebál říci kdo je a jaký je jeho úkol - i když v synoptických Evangeliích (Matouš, Lukáš, Marek) výslovně zakazuje učedníkům a uzdraveným, aby o Něm hlásali. Přesto se však sám nebál před duchovní elitou prohlásit , že odpouští hříchy právě uzdravenému člověku, kterého k Němu spustili na nosítkách ze střechy. (Lukáš 5,20-21) . To bylo opravdu odvážné tvrzení. Hříchy může odpustit jedině sám Bůh. Korunu všemu pak Ježíš nasadí , když prohlásí , že On i Otec v Nebesích jsou Jedno (Jan 10,30) .
Mezi tím vším Ježíš důkladně informuje a připravuje učedníky na to, co má přijít. Říká , že bude vydán do rukou kněžích, ukřižován, pohřben a třetího dne vstane z mrtvých (Matouš 20,17-18). To se učedníkům samozřejmě nezdá. Vždyť jsi přece Mesiáš? Jak to , že zemřeš? Apoštolové, stejně jako ostatní lidé kolem stále nechápou , co jím chce říci. Nevadí, stále ještě nebyl čas , aby to v plnosti pochopili. Také stále káže o příchodu Království Božím. Věku, kdy se po svém zmrtvýchvstání jednou navrátí a nadobro odevzdá Bohu Jeho Království. Odstraní všechen hřích ze světa , jednou pro vždy. Nebude už utrpení. Představte si takový svět. Je krásný , že ? Boží vláda nade vším Jeho stvořením. Bez smrti, bez hříchu. Boží pokoj a láska zavládne nad světem. Sám Ježíš ale říká, že než k tomu dojde , svět si mnoho vytrpí. Ježíš to v Matoušově Evangeliu - 24. Kapitola uvádí jako počátky porodních bolestí. Jak víme , porodní bolesti jsou stále větší a intenzivnější. Ježíš říká, budete mnoho trpět , ale Já budu po všechny dny s vámi - až do konce světa.
Takže k čemu tady vlastně dochází ? Ježíš - Spasitel je nakonec ukřižován a Apoštolové i učedníci všeho druhu se rozprchnou. To je konec. Zabili nám toho, kterého jsme považovali za největšího. Neporazitelného Spasitele. Už nemáme naději, že bude obnoven Izrael, nikdo nás neosvobodí. Do doby , než se ukáže, že hrob je prázdný panuje depresivní atmosféra tragické smrti blízkého. Bezmoc , zoufalství. Když se však potvrdí, že hrob je skutečně prázdný a Ježíš se ukáže najednou i 500 lidem, mluví a chodí s Apoštoly , situace se tím zákonitě mění. „Můj Pán a můj Bůh!“ zvolal Tomáš, Apoštol , známý též jako nevěřící Tomáš, když vložil prsty do Ježíšovy rány po kopí (Jan 20,26-28). Ze zoufalství povstala naděje, ze smrti život, z prohry to největší vítezství , které nám bylo darováno. Ježíš, syn Boží - opravdový Král. Teď již nebylo o čem pochybovat. Jen byl ze začátku špatně chápán. Nepřišel zlomit okovy politické moci Říma, přišel zlomit všechny okovy. Přišel udělat most vedoucí přímo k Bohu, přišel sejmout hřích světa , přišel zvítězit a také zvítězil.
Na několika místech, se Ježíš zmiňuje o Království Božím velmi atraktivním způsobem. Kdo bude v Království Boží největší? Ten, kdo z Vás bude nejmenší, prohlašuje Ježíš (Lukáš 22,24-27). Na dalším místě Ježíš říká, že máme být jako děti. To je nádherné přirovnání, není to tak? Děti jsou roztomilé , krásné a slepě důvěřují rodičům. Ale také dokáží být otravní, křičí, vztekají se , jsou nevděční a zlý. On moc dobře věděl , proč to říká. Každý z nás je dítě - dítě jediného Otce, Otce v Nebesích (Marek 10,13-16).
Největší nešvar , který se nám tady rozmohl shledávám u některých Křesťanů, které spíše vtipem , nikoliv zlou řečí nazývám nebíčkáři. Tito lidé jsou prostě tady , aby si to odžili a pak vstoupili do Nebe - do Boží přítomnosti. Pojďme si shrnout , co nám říká Písmo o Nebi. Snad nejdůležitější zmínka pochází z pasáže, kde visí vedle Ježíše na kříži po obou stranách zločinci, kteří jsou ukřižováni stejným způsobem . Jeden z nich se obrací k Ježíši s prosbou o přímluvu u Nebeského Otce. Ježíš mu zaslíbí, že ještě dnes s Ním bude v ráji (Lukáš 23,43) . Ráj. Jedná se nejspíše o místo, kde vládne Boží pokoj a láska. Nedá se představit nejspíš nic tak krásného, jako tím Ježíš myslel , protože on Ráj už viděl. Docela jednoduše se tedy dá zapomenout, vzhledem k časovému intervalu mezi příchody Krista na opravdové Ježíšovo Zaslíbení. Vzkříšení těla, věčný život, Království Boží. Nejde tu přeci jen o to následovat Krista kvůli univerzální vstupence do Nebe, jde o to vzít kříž a následovat ho kamkoliv , ale ne pro prospěch posmrtného života, ale prostě z lásky a protože je toho hoden za Svou oběť pro nás. Už jen proto si Ježíš zaslouží, aby jsme ho následovali kamkoliv - ať už ta cesta vede kudy chce a je jak chce strmá.
Ježíš nám přeci neříká, nějak si to tady odžijte , uvidíme se v Nebi. Ne říká: Pojďme budovat Království. Připravte stezky Páně , tady a teď. Nečekejte do Nebe, pojďme se zaměřit na to důležité. Ano, dokonce Ježíš říká, že Království je již mezi námi (Lukáš 17,21). Mezi námi? Jak jako mezi námi? Copak tu už není hřích? Copak je tu jen láska a všechny ty zaslíbení už se splnili? No tak jestli je to tak , tak to jsem čekal něco jiného teda.
Ano, a rozumím Vám. Vraťme se zpátky k Ježíšovému výroku: S Božím Království je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem, v noci spí a ve dne vstává a semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Marek 4,26-29.
Království nejen roste , ale působení všech špatných sil od Ježíšova aktu na kříži ztrácí moc. Satan jede na setrvačnost - bez paliva. Nastává nový věk a Pán světa nás povzbuzuje , aby jsme se stali součástí Království, které bude dokonáno plně při druhém příchodu Krista Ježíše. A všechno, co teď děláme , jak teď jednáme , na tom všem záleží. Ostatně Ježíš má svým výrokem i na mysli to, že to Království můžeme poznávat už dnes . Stačí se pro to jen rozhodnout. Volba je na nás. Můžeme si sami přinést kus Nebe již sem , můžeme ho zakusit v různých mezilidských vztazích , v církvi , v kráse přírody a tím, že budeme v Kristu Ježíši. Stejně ostatně jako peklo. Sami si ho tady můžeme tvořit. Buďto nebudeme materiální a budeme myslet na pomoc druhým, sklízet úsměvy , bavit se a prožívat všeobecnou lásku, nebudu budeme věčně nenávidět, chtít pomstu po všech , kdo nám ukřivdili, krást , ničit majetek ostatním. Jak říkám , volba je na nás . Království je tady a teď Drazí Přátelé.
Jestli chcete dnes vyznat Ježíše Krista a přijmout ho jako svého Pána a Spasitele a nechat si darovat ten dar milosti a odpuštění, navázat s ním vztah , použijte , chcete-li klidně tuhle motlidbu.
Můj pane Ježíši Kriste, Pane a Spasiteli , vyznávám Tě jako svého pána. Prosím vejdi do mého života a konej. Budu Tě následovat , kam budeš chtít. Odpusť mi prosím mé hříchy , kterých jsem se dopustil, daruj mi prosím milost.