14. nisanu roku 2047 židovského letopočtu (5. duben r. 1713 př.o.l) je již Abraham, nikoliv Abram, poctěn obzvláště vzácnou návštěvou. 
 

"I zjevil se mu Hospodin u velikého stromu Mamre, když seděl u stanového vchodu za horka dne. Pozdvihl své oči: hle, tři muži stáli před ním, když je uzřel, běžel jim v ústrety od vchodu stanu a uklonil se až k zemi. A řekl: 'Moji pánové, nalezl-li jsem milost v tvých očích, neodcházej, prosím, od služebníka svého. Přinese se trochu vody , umyjete si nohy a odpočinete pod stromem.'" (Gn.18,1-4)
 

Kdo byli tito mužové? Jak máme rozumět střídání jednotného a množného čísla, když s nimi Abraham hovoří? Pak najednou Abraham mluví jen se samotným Hospodinem. Podle některých církevních otců se zde zjevila sama "nejsvětější trojice" Novější katolické výklady jsou již střízlivější. Jeden prý byl Hospodin, ostatní byli andělé. 
Biblický text nám něco ukrývá a je na nás, abychom toto tajemství odhalili. Nutno si uvědomit, že transcendentní Bůh přímo s člověkem neobcuje. "Nebudeš moci vidět tváře mé, neuzří mě člověk a bude žít" (Ex.33,20). Bůh jedná s člověkem prostřednictvím svých služebníků - andělů. 
Zde připadají v úvahu tří archandělé:

Michael = Kdo je jako Bůh (viz Dan. 10,13-21; 12,1),                                                                                                    Gabriel = Mou silou je Bůh (Dan. 8,16; 9,21) a                                                                                                        Rafael = Uzdravuje Bůh (Tobiáš 5,4) Jako v matematice neznámá "x" představuje určitou hodnotu , tak i text Tory "Hle tři" (vehena šaloša) představuje určitou numerickou hodnotu = 701: vav = 6; he = 5; nun = 50; he = 5; šin = 300; lamed = 30; šin = 300; he = 5; [ 6+5+50+5+300+30+300+5=701] 
Místo "hle tři" dosadíme do textu "Michael, Gabriel a Rafael, tito....", tak, aby nebyl narušen kontext a byla zachována gramatika: 
Michael: mem = 30; jod = 10; kaf = 20; alef = 1; lamed = 30; [40+10+20+1+30=101] 
Gabriel gimel = 3; bejt = 2; reš = 200; jod = 10; alef = 1; lamed =30 [3+2+200+10+1+30=246] 
A Rafael vav = 6; reš = 200; pe = 80; alef = 1; lamed = 30; [6+200+80+1+30=317] 
Tito alef = 1; lamed = 30; vav = 6 [1+30+6=37] 
[ 101+246+317+37=701] 
Upravená věta pak zní následovně: "...pozdvihl své oči a viděl: Michael, Gabriel a Rafael - tito mužové stáli před ním..." 
(Podobný případ se vyskytuje v Gn. 14,14: Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. 
318 je numerická hodnota Abrahamova služebníka Eliezera [Bůh je mou pomocí]...) 
Zde se též objasňuje, proč Abraham mluví hned v jednotném a hned zase v množném čísle. Na otázku, kteří dva andělé pokračují v cestě do Sodomy, aby vykonali Boží ortel nad městem, si položme protiotázku: Co by tam pohledával uzdravující anděl? 
Rozmluva mezi Abrahamem a Hospodinem není kupeckým smlouváním, jak by se mohlo povrchnímu čtenáři na první pohled zdát, ale přímluvnou modlitbou. Zde na tomto místě se Abraham přimlouvá za zachování Sodomy. Činil tak přesto, že věděl, jací obyvatelé Sodomy jsou, a přimlouval se za jejich záchranu. Přesto se však neodvažuje jít ve své prosbě pod tzv. minján, - minimální počet spravedlivých, tj. 10. 
Zbožní židé se modlí třiktáte za den (viz. Žalm 55,17; Daniel 6,11.14). Duší židovské modlitby je beracha, tj. požehnání. Žehná se při různých příležitostech. Bohabojný žid by měl pronést za den alespoň 100 požehnání. Tato cifra se jeví jako přehnaná. Uvědomíme-li si, že se žehná absolutně všemu, je to počet spíše nedostačující. Již při procitnutí se děkuje za to, že Bůh ráčil člověka zachovati při životě, při otevření očí se děkuje za dar zraku, když se na lůžku posadí, poděkuje za to, že Bůh osvobozuje spoutané. Když se noha dotkne země, děkuje se za to, že Bůh rozprostřel zemi nad vodami, při oblékání se děkuje, že Bůh přiodívá nahé. Jen při těchto ranních elementárních úkonech se pronese 15 požehnání. Dále se žehná při příchodu do přírody, při pohledu na vodní plochu, při dešti, při spatření Božího tvora. 
Páteří židovské modlitby je Šema: Slyš Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je Jeden 
(Šema Jisrael Adošem elokejnu, Adošem Echad).
Je to nejvlastnější vyznání judaismu. Tak jako Abraham musel pozdvihnout své oči, aby uviděl Boží posly, tak člověk musí nejprve naladit sluch, aby uslyšel výzvu: Hospodin je jeden! 
Kostrou židovské modlitby je Hatefila, neboli modlitba 18 požehnání - šemone esre. Pronáší se třikrát denně. První a poslední tři požehnání oslavují Boha, Jeho všemohoucnost, Jeho svatost, Toho, kdo přijímá díkuvzdání a Toho, který uděluje Pokoj = Šalom. 
Dvanáct středních požehnání má charakter proseb za statky, které jsou nutné k tomu, aby mohl člověk Bohu sloužit a tím Mu projevovat chválu. Jsou to zdraví, osobní svoboda, spravedlnost, především však statky duchovní, jako je pochopení Boží cesty, možnost činit pokání a prosba o odpuštění. 
My z těchto 18 požehnání zaměříme pozornost na nejkontroverznější z nich a sice na dvanácté. Již od talmudických dob nese pojmenování jako birkat haminim tj. Požehnání odpadlým (zde je pojem beracha chápáno jako eufemismus). 
 

"A pomlouvačům ať nekyne naděje, a všickni pachatelé bezpráví jak okamžik ať pominou, a všickni ať jsou vyhubeni. A svévolné brzy podvrať a znič a svrhni a pokoř brzy za našich dnů. Pochválen budiž Hospodine, jenž ničí nepřátele a pokořuje svévolné!" (Převzato z kalendáříku Luach 5758 str. 77-78).
 

Staré latinské přísloví zní: 
"Has poenas garrula lingua dedit" (Tyto tresty ti nadělil tvůj upovídaný jazyk).
"Vincua da lingue, vel tibi vincula dabit" (Měj jazyk na uzdě, jinak tě to přivede do pout). 
Před zhoubnou silou jazyka varuje celá řada výroků z Ketubim (spisů) 
Žalmy 52,4 "Jen zhoubu tvůj jazyk splétá, máš ho ostrý jako břitvu, pleticháři. 
5 Zlo miluješ víc než dobro, klam více než spravedlivé slovo. 
6 Miluješ každé podvratné slovo, jazyku lstivý. 
7 Proto Bůh tě smete provždy, popadne tě, ze stanu tě vyrve, vykoření tě ze země živých." 
Žalmy 140,4 "jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije." 
Přísloví 13,3 "Kdo hlídá svá ústa, střeží svůj život, kdo se pošklebuje, toho stihne zkáza." 
Přísloví 18,13 "Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj." 
Stejně tak i apokryfní Sirachovec: 
"Odvrať se od sváru a budeš bez hříchu, vždyť prchlivý člověk rozněcuje hádku. Hříšník vnáší neklid mezi přátele a pomluvu rozsévá mezi pokojné (lidi). Oheň hoří podle toho, jaké je palivo, a svár roste podle toho, jak je prudký. Člověk roste v zášti podle své moci, podle svého bohatství stupňuje svůj hněv. Náhlá hádka rozněcuje oheň a ukvapený spor prolévá krev. Foukáš-li na jiskru, vzplane, plivneš-li na ni, zhasne, a obojí vychází z tvých úst. Prokletý je donašeč a potměšilec, neboť zahubil mnoho pokojných lidí. Zlolajný jazyk mnohými otřásl a honil je z národa do národa, zničil pevná města a domy velmožů zbořil. Zlolajný jazyk vypudil zdatné ženy a oloupil je o jejich námahu. Kdo na něj dá, nenajde klid, nemůže bydlet v pokoji. Rána bičem dělá podlitiny, rána jazykem láme kosti. Mnozí padli ostřím meče, rána jazykem láme kosti. Mnozí padli ostřím meče, víc jich však padlo jazykem. Šťasten, kdo je před ním ukryt, kdo nepropadl jeho hněvu, kdo netáhl jeho jařmo, kdo nebyl sevřen jeho pouty. Neboť jeho jho je ze železa, jeho pouta z bronzu. Je to zlá smrt, kterou působí, peklo je lepší než on. Nemá moc nad zbožnými, nebudou hořet jeho žárem. Jsou jeho oběťmi ti, kdo opouštějí Pána, (jeho žár) bude v nich hořet bez zhasnutí; jako lev bude na ně puštěn a roztrhá je jako pardál. Hle - kolem svého statku děláš plot z tmí, zamykáš své stříbro a zlato; pro svá ústa zhotov dveře se závorou, pro svá slova váhu se závažím. Dej pozor, abys neuklouzl pro jazyk a nepadl před tím, kdo číhá." (Kap. 28, verše 8-26; překlad Dr. Václava Bognera, ČKCH 1976) 
A i Nový zákon: Jakubův 3:5 
"Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! 
6 I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. 
7 Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, 
8 ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. 
9 Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. 
10 Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. 
11 Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? 
12 Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu." 
Ideálem zde není mlčení, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale slovo včas příhodný.
Přísloví 25,11: "Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo."

/Převzato z www.olam.cz/