Existuje Bůh? 2část
Vše začalo kolem roku 33 našeho letopočtu. V té době byl ukřižován (zavražděn) Ježíš, a začala doba „křesťanská“, která trvá dodnes. Mezi léty 40-90 n.l. Byly sepsány evangelia, a počátky sepsaní Bible. Křesťanství, jakožto na judaismu nezávislá náboženská skupina, vzniklo v reakci na neúspěšný pokus reformovat judaismus – Ježíšovi učedníci nepřesvědčili o své víře většinu židovské společnosti a naopak se ocitli v pozici nežádoucí sekty. Pak začaly takzvané „boje“ o moc mezi v té době rozšířené kultury, či etnika. Ať to byli helénisté, pohané, židovští křesťané, oboisté a další.
V průběhu 3. století je už křesťanství rozšířené do většiny regionů Římské říše a křesťané jsou ve všech společenských vrstvách římské společnosti. Dlouhá desetiletí tolerance křesťanů, úpadek tradičního polyteismu a neklid kvůli válkám a katastrofám pomohly pevnému zakotvení křesťanství. Křesťany se stávali ve větší míře i vzdělaní a schopní lidé z vysokých společenských kruhů, zdokonalila se organizace a v dobách pronásledování se projevila vitalita většiny křesťanských komunit. Ve druhé polovině 3. století již křesťané tvořili nepřehlédnutelnou součást římské společnosti, a ačkoliv byli stále menšinou (zhruba 10, maximálně 20 % procent obyvatel), zasahovali do politiky, obchodu i kultury. Snahy některých císařů omezit rostoucí sílu křesťanů plošnými zákazy a postihy či pronásledováním neuspěly a pouze potvrdily realitu nového náboženského uspořádání.
Dále to budu uvádět jen heslovitě.
V pátém století vznikly další spory, které vyvrcholily Efezským koncilem.
Nestoriovi stoupenci museli odejít do vyhnanství, ale díky své značné misijní činnosti šířili křesťanství mimo jiné na Dálném Východě. Proti vyslovenému pohanství vystoupil Justinián novými zákony – zbývající pohané měli být přivedeni do církve – bylo jim uloženo, aby se sami ucházeli o křesťanské vyučování a o křest, jinak neměli občanských práv. Návrat k pohanství byl přísně trestán, pohanský kult zakázán a pohanské chrámy bořeny nebo přeměněny v křesťanské.
Křesťanskou církev Justinián I. štědře podporoval, kněží tvořili zvláštní privilegovaný společenský stav, duchovní měli účast na správě státu (např. Alexandrijský patriarcha byl současně císařským místodržitelem), církev byla obohacována majetkem i pozemky, křesťanské chrámy byly bohatě vyzdobeny.
Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.
Byzantská říše se snaží šířit křesťanství a svůj vliv na Slovanská území. Na Rusi se kníže Vladimír pokouší lépe upevnit svou moc, a tak roku 989 přijímá v Konstantinopoli křest a uzavírá manželství s byzantskou princeznou
Podobně přijímají Východní křesťanství i další slovanská knížectví, např. Srbové; spolu s křesťanstvím přichází do těchto státních útvarů i byzantská kultura.
V období postupného rozkladu západořímské říše se v nastalé politicky proměnlivé době postupně zvyšuje vliv římských biskupů (papežů), kteří jsou jedinými patriarchy křesťanského západu; v rámci celého křesťanstva tak je Řím jedním z pěti patriarchátů spolu s Konstantinopolí, Alexandrií, Antiochi a Jeruzalémem.
V 5. až 6. století vznikají falšované dokumenty, které časem přispěly k výraznému upevnění papežské moci.
Z 5. – 6. století pocházejí rovněž falšované spisy připisované žáku apoštola Pavla, Dionýsu Areopagitovi, v nichž se zavádí slovo hierarchie včetně hierarchického systému.. A ze stejného období jsou i falzifikáty z okruhu papeže Symmacha, v nichž se mimo jiné zdůrazňuje, že papež nesmí být nikým souzen (ani církevním koncilem či císařem). Praxe je však hlavně zpočátku jiná – v 6. a 7. století dochází k celé řadě soudních přelíčení s papeži, vyvolaných buďto byzantským císařem, nebo voliteli papežů, což byli v oné době křesťané a klerikové města Řím – tyto soudy často končily sesazením papeže a k soudům docházelo až do 15. století. K posílení pozice papeže tak došlo až v dalších stoletích, kdy byly také některé ze starších zfalšovaných spisů podporujících papežství zahrnuty do tzv. Pseudoisidorských dekretálií (vznikly v letech 847–852) zahrnujících 115 zcela nepravých dokumentů a 125 původně autentických, zfalšovaných až pozdějšími úpravami – tyto falsifikáty dodávající zvláště od 9. století legitimitu papežským mocenským nárokům poprvé zpochybnil teprve Ota III.(vládl 995–1002), ale jejich nepravost byla prokázána až v době renesance. Přesto byly mnohé z nich ještě i v církevním zákoníku Codex Iuris Canonici z roku 1983.
Na přelomu 8. a 9. století proniká na Velkou Moravu křesťanství z Východofranské říše prostřednictvím kněží z Pasova, ale i z Itálie a pobřežních dalmátských měst. Kolem roku 831 přijal velkomoravský knížete Mojmír I. křest z rukou pasovského biskupa Reginhara, čímž jakožto křesťanský panovník upevnil svou pozici vůči Východofrancké říši. Přesto byla ještě v roce 873 moravská společnost z části pohanská. Roku 862 žádá velkomoravský kníže Rostislav byzantského císaře, aby mu poslal vlastního biskupa, čímž by se stal nezávislý na biskupech franských. Patriarcha Fotios mu však poslal pouze kněze, bratry Konstantina a Metoděje. Konstantin přeložil do slovanského jazyka nejdůležitější části Bible a texty liturgie. Konstantin a Metoděj také prosadili Civilní zákoník (Zakon sudnym ljudem), v němž zavedli tvrdé tresty pro zastánce pohanství. Po smrti Metodějově byli jeho žáci kvůli sporům s franskými kněžími z Velké Moravy vyhnáni. Toto rozptýlení však vytváří možnost misie u dalších slovanských národů.
Dosud formálně jednotná církevní organizace se roku 1054 rozdělila dvě části – na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský, které v té době začaly užívat názvu („pravoslavné") na znamení, že nesouhlasí s novým vývojem poměrů v církvi a že trvají na dosavadním učení.
Západní církev (nazývaná též římská, latinská nebo katolická) uznávala za svoji hlavu papeže. Východní církev (pravoslavná či ortodoxní), byla podřízena konstantinopolskému patriarchovi. Vzhledem k tehdejšímu dění však byly události roku 1054 všeobecně chápány pouze jako další dočasné schizma. K prohloubení rozporů výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou. V průběhu 2. tisíciletí docházelo k vícero pokusům o znovusjednocení církve, avšak až na sjednocení menší části východních křesťanů s římskokatolickou církví tzv. brestlitevskou unií v roce 1596 nedošlo k dalšímu posunu v obnovení jednotného církevního společenství.
Po bitvě na Bílé Hoře a Obnoveném zřízení zemském následovala v Zemích Koruny České protireformace a rekatolizace. Nekatolické církve, k nimž náleželo 90 % obyvatelstva, byly zakázány. Prostí lidé neměli na vybranou, ti výše postavení mohli odejít, a tak země přišla o řadu význačných osobností (mezi nimi též J. A. Komenského). Období pronásledování nekatolíků ukončil až Toleranční patent, vydaný 13. října 1781 císařem Josefem II., zdaleka se však ještě nejednalo o plnou náboženskou svobodu, nýbrž jen o trpění evangelických menšin pod přísným státním a římskokatolickým dohledem.
Náš letopočet byl zaveden jedním křesťanským mnichem na počátku 6. století. Odvíjí se od roku narození Ježíše Krista, zakladatele tohoto náboženství a zároveň boha křesťanské víry. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Kristus, z řec. Christos, znamená totéž, co Mesiáš (ve Starém zákoně král, jenž byl při korunovaci pomazáván olejem. Posléze slovo užíváno ve významu vykupitele, kterého Bůh sešle na svět, aby jeho prostřednictvím svět spasil.)
Ježíšovo poselství, na kterém se začalo rozvíjet křesťanství, bylo jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele.
Závěrem tedy člověk, který založil křesťanskou víru svou smrt a její podrobnosti několikrát předpověděl, ale i již tehdy staré spisy židovských proroků. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Zpočátku se řídilo učením Ježíše Krista, který ho předává apoštolům a ti pak dalším. Podle církevních názorů je vznik křesťanství způsoben tím, že lidstvo, které se ustoupilo od Boha a odneslo iluzí nadvlády nad přírodními silami pomocí magie, stále hledá cestu k Bohu. Společnost, která prošla tvrdou cestou, "dozrála" na uznání jediného tvůrce.
Když toto období shrnu, tak to vychází jako boj o moc, vytváření strachu a podřízení lidstva ve prospěch církve.
Když se na tenhle problém podíváme z vesmírného hlediska, Tak vesmír se neumí sám pojmenovat. To dělají jenom lidé. Z vesmírného „pohledu“, jsou to jenom energie. Lidstvo si to přizpůsobilo podle sebe, ale jenom na své úrovni vědomí. Nechtěli si to dát do vesmírných souvislostí. Nechtějí a ani neumí poznávat vesmírné zákony. Nechápou jak z energie (z ničeho) vznikne hmota. Zde by už se mněli zabývat kvantovou fyzikou. Ukážu vám další obrázek, na kterém je to vysvětleno.
Celou tuto kapitolu shrnu do lidské podoby. V prvním sloupci bude název církve, ve druhém obyčejné lidské pojmenování.
Bůh – život
Ježíš – láska
Duch svatý – spravedlnost
??? - vůle, vládnutí, mužná odvaha a síla, hrdinství, zušlechťovaní okolí, domov a rodná zem, mateřství, péče o tělo, čistota, dětství, příkladná služba.
Každý si může vybrat to, co mu lépe vyhovuje.