Pohřbívání mrtvých je zákonem odvozeným lidským rozumem, pocházejícím z doby před darováním Tóry a předávaným z generace na generaci, jedná se tedy o סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jho dědictví).*
Tóra pohřeb výslovně nepřikazuje.

* Někdy také jako Sbírka קבוץ nebo Odvozená moudrost דעת השליך.

Za pohřbení zesnulého je odpovědná celá komunita.
Jakmile nějaký jednotlivec nebo skupina jednotlivců zesnulého řádně pohřbí, je zbytek komunity této odpovědnosti zproštěn.
Každá komunita je povinna zřídit a provozovat hřbitov.

Zesnulý by měl být před pohřbením omyt a oblečen do jednoduchého lněného nebo bílého mušelínového pohřebního rubáše.
Je zakázáno pohřbívat kohokoli, bez ohledu na jeho postavení či bohatství, v honosném oděvu.
To je zakázáno ze třech důvodů:
1) Jedná se o demonstraci sociální nerovnosti, která by mohla ranit city rodin, které si tak honosný oděv nemohou dovolit.
2) Jedná se o projev marnotratnosti, který zesnulému nic nepřináší. 
3) Jedná se o cizorodý zvyk.
Uložení zesnulého do rakve není povinností, je ale přípustné uložit zesnulého do jednoduché dřevěné rakve.

Zesnulý by měl být k hrobu přenesen na pohřebních nosítkách.
Členové komunity, kteří potkají osoby nesoucí pohřební nosítka se zesnulým na hřbitov, by měli zesnulého doprovodit na hřbitov a uctít tak jeho památku.
Zesnulý by měl být pohřben do dostatečně hlubokého hrobu, respektive do tak hlubokého hrobu, aby z hrobu nepronikal zápach rozkládajícího se těla. 
Komunita je povinna na hrob zesnulého umístit náhrobek, jako v případě Božího muže zmíněného ve verši: Král se zeptal: Čí je ten náhrobek, který tu vidím? Místní mu odpověděli: To je hrob Božího muže, který přišel z Judska... (2. Královská 23:17)
Aby se na zesnulého nezapomnělo, musí být na náhrobku uvedeno jeho jméno.

Každý člověk by měl mít svůj vlastní hrob.
Dvě osoby mohou být umístěny do jednoho hrobu pouze ve velmi výjimečných případech, například v době války, epidemie, živelné katastrofy atp.
Pokud je to jen trochu možné, měl by být zesnulý pohřben v blízkosti svých předků, tak jako praotec Jákob: Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě. (1M 47:30)
Pokud je to jen trochu možné, měl by být zesnulý pohřben ve Svaté zemi, tak jako Josef: Nakonec Josef řekl svým bratrům: Já umírám, ale Bůh k vám obrátí pozornost a vyvede vás odsud do země, kterou s přísahou zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi! Tehdy Josef zavázal syny Izraele přísahou: Až k vám Bůh obrátí pozornost, vyneste mé kosti odsud! (1M 50:24-25)