Nečekaná návštěva u Petry Černocké
10. 2. 2007
S Petrou jsem si dal rande v Hotelu Čechie Praha. Vymyslel jsem si, že bychom měli jednat o jakémsi koncertě, kde by snad měla zpívat. Petra přišla přesně, objednala si kávu a trpělivě vyčkávala mého příchodu.
Rozletí se dveře do restaurantu a za řítícím se Richardem Langerem udržuje krok s kamerou u oka Jan Kabát, na všechno dohlíží slečna produkční Lucka Martínková. A už jsme u stolu! „Ahoj Petro! Nezlobíš se, že jsem Tě trošičku napálil? Tahle kamera tu není náhodou. Koncert byl jen záminkou abys přišla a nebyla připravena na to, co jsme si na tebe připravili!“
Petra ze sebe vydala pár slabik: „Co, co, co, co?“
„Točíme první díl kreativity show Neohlášená návštěva pro TV Karneval. A moc by nás zajímalo, jestli bys nás dneska nevzala k sobě domů na návštěvu!“
„Ale já tam mám binec! Nikoho jsem nečekala!“
„Nevadí! Naopak, chceme uskutečnit úplně autentickou nepřipravenou návštěvu!“
„Jenže já musím ještě do rozhlasu, pak jsem chtěla jít cvičit!“
„Tak mi Tě do rozhlasu doprovodíme, počkáme na Tebe a to cvičení… nemůžeš odložit na jindy?“
„Ty seš! Tak dobrá!“
„Nezlobíš se?“
„Ne, jsem pěkně překvapená!“
Jen co jsme vypili kávu, jedeme k rozhlasu a po hodince odtud přímo k domečku Petry Černocké a jejího manžela Jiřího Pracného, který akorát stál mezi dveřmi.
Útulně zařízený řadový domeček o kuchyňce v přízemí, středně velikém obývacím pokoji s dveřmi do malilinkaté zahrádky, koupelně, WC, chodbičce a schody do patra s ložnicí, jednou malou místností a schody do podkroví s trucovnou a kumbálkem, to vše na nás přívětivě dýchalo, stejně jako pohostinnost Petry. Jirka rachotil s pokličkou v kuchyňce, zatímco jsme si s Petrou povídali v obýváku. Okamžitě se zvedáme a jdeme si natočit, jak Jiří ujídá přímo z kastrolu kulajdu.
„Všechno vám dám! Ale o kulajdu se nerozdělím!“ Žertuje a po naléhání mi dovolí, abych si kousek chleba smočil v blažené polévce a ochutnal!
„A co tak běžně vaříte?“ Ptám se kytaristy, nyní obyčejného chlapíka, který se těší z chuti výjimečné krmi.
„Zeptej se Petry, ta jí zdravě!“
„Nejraději mám ruské jídlo pelmeně!“ Říká Petra. „To můžu pořád! Jsou to vlastně obyčejné těstoviny plněné mletým masem, zalité kysanou smetanou!“
„Ty Petro nemáš v mrazáku maso?“
„Maso vlastně u mě nenajdeš, mrazák mám plný zeleniny a zmražených pelmeňů!“
„Můžeme se podívat?
„Ty se mi chceš dívat do mrazáku?“
A jakmile Petra svolí, podíváme se do mrazáku, prohlídneme si obývák, fotky, ložnici, podkrovní trucovnu i s kumbálkem, ve kterém odpočívá starožitný litinový lustr: „Až jednou zbohatnu, koupím si větší barák a tenhle lustr v něm pověsím, to bude nádhera!“
„Ty nejsi Petro bohatá?“ Copak tenhle skromný domeček není jen kamufláž?“
„Lidi si myslí, že jsou všichni v téhle branži bohatí, ale není to tak! My estrádní umělci to nemáme v této době moc jednoduché! Bohatí jsou jen někteří…“
„Tak to zdravíme Káju!“ Hned dodávám do kamery. A Petra se zasměje, pak zvážní a dodává: „Štěstí v životě nespočívá v majetku a přepychu. Zajímavé je, že když se zpětně zamyslím, tak nejšťastnější chvilky v životě byly vždycky ty nejobyčejnější…“
Bylo nám u Petry a Jiřího dobře. Jirka předvedl, jak sedí v křesle, když se dívá na fotbal a má otevřené pivo, jak musí mít ztlumenou televizi, protože Petra fotbal nemusí. A když už ho nebaví sledovat fotbal prakticky bez zvuku, tak se přesune do podkroví, kde pod velkým střešním oknem ulehne na velkou postel, pod hlavu si zachumlá velký modrý polštář, uvelebí se a nasměruje pohled očí k náhradní televizi, pro tento účel zde umístěné.
„Jednou jsem se snažil Petře vysvětlit, jak se hází z autu a ona myslela, že to má něco společného s auťákem!“ Dokreslil Jirka Petřinu fotbalovou nevzdělanost.
Než nám Petra ukázala fotku krásné dcery Barbory, než jsme zaťukali na dveře Petřiných sousedů, aby nám na Petru něco prozradili (Byli fajn – dali nám ochutnat burčák!), než jsme si prohlédli pár starožitných kousků nábytku, než jsme si pohráli s kocourem a štěňátkem jezevčíka – Žofinkou (jediný společný potomek Petry a Jirky), stačila Petra uvařit ruské pelmeně. U stolku v obýváku servíruje a volá Jirku, ať jde ke stolu. Jirka ale zase cinká s pokličkou v kuchyni o hrnec, ze kterého ujídá kulajdu: „Pelmeně nechci, jak to můžeš pořád jíst!“ To už však nevnímám a než řeknete švec, mám celou porci v sobě.
„Petro, cítíme se u tebe jako doma…“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář