Samota
Jsem zapískáním nejvzdálenějšího vlaku…
Plesknutím (uloveného kapra) o vodní hladinu…
Poslední atmosférou nesnesitelného tlaku…
Posledním pomazáním v pravou hodinu…
A taky tím, čím bál jsem se vždy bývat,
v lampě poslední kapkou oleje,
oslepeným zrakem, jenž nemůže se dívat,
pražcem, za nímž už nejsou koleje.
Jsem příliš slabý ve své síle,
a ve svém lesku příliš matný jsem,
jsem po výkřiku tichá chvíle,
poslední bdělost, možná v první chvíli sen.
Nikdy nevyprodán, stále plný všeho,
nonstop otevřený, nehlídaný krám…
Na další křižovatce doprava, či vlevo,
zcela jedno je, jsem sám…