Vysvobození
Naplňuje se, ten pocit prázdnoty.
A já sahám do prázdna v naději,
Že dotknu se někoho ale ne samoty.
Snad za chvíli, snad později ..
Ruka pohladí tvář, slzy osuší,
Ale já se šátkem na očích – nevidím.
Snad ten, kdo hladí mě vytuší,
Snad jeho slova dotekem pochopím.
Jen má iluze, nikdo tu není,
V prázdnu hledám – hledám.
Přeji si, ať slzy v úsměv se změní.
Opět na kolena v klubko se skláním, padám.
Neštěstí vtělené v ledovém chladu.
Pohlcuje – čím dál víc mě pohlcuje.
Otázky slýchávám, snad sama je kladu.
Teď sklíčenost a nechuť cestu ukazuje.
Uprostřed tmavé místnosti ležím.
Bez života a na očích šátek.
Dovolat se přítele – marně se snažím.
V duši jen chaos, žal a zmatek.
Chvěji se každým kouskem těla.
Strach se stal pánem mým.
Navzpomínám si – snad tohle jsem chtěla?
Putuji sama – krajem zlým.
Kdo vysvobodí mě z mého prokletí?
Kdo naplní moje srdce teplem.
Kdo vytrhne mě ze smutku – ze zajetí !
Kdo prostoupí temnou místnost světlem.
V naději doufala jsem, ale zradila..
Ležím dál v pokoji temném.
Opět mě cit, teplo, láska ranila.
Svět zbarvil se mi – je v šedém.
Barvy dostávají odstíny tmavší.
Usínám, probudit se už nechci.
Už nechci dál, tohle mi stačí.
Mě nikdo nezná, nebude postrádat přeci.
Malinká víra ve mně však zůstává.
Kdo verše mi s teplem daruje?
Víru a naději ale smutek prokládá.
Na citech mých dosyta se stravuje.
Nežádám moc jen jedno věnování.
Pár slov – jen a jen pro mě.
Od srdce, upřímné pro mě darování.
Prosím, nenech mě žít ve tmě ..
Sama už nechci být ..