Toulám se po cestě, toulám se stále.
O trochu sil silnější, toulám se dále.
Sama vše proklínám a hledám světlo,
Hledám toho či to, co mě ve zlých dnech vedlo.
Sama si za část, problémů můžu,
Sama si z části svůj život píšu.
Musím se hned teď vzpamatovat,
Musím teď snaze všechno obětovat.
Konec dnům naivních, konec dnům temným.
Každého jsem hladila, svým šátkem jemným.
Ze snů a představ je načase vystoupit.
Křest krutým světem musím teď podstoupit.
Musím teď soustředit veškerou sílu,
Zahodit pochyby a přijmout víru.
Vystoupit ze světa proseb a přání.
Jsou to jen výmysly, co mi v tom brání?
Už nejsem dítětem, zaujmu místo.
Odraz je nestálí a já letím nízko.
Bojovat po útlumu začít zas musím.
Žít sama beze všech, snad to i zkusím.
Nemůže mě už dál nikdo vést,
Ze schodů hrůzy on musel mě snést.
Postavil na zem a dveře otevřel.
Padla jsem, snad on i na mě zanevřel.
Vstávám však z bahna, vstávám pomalu.
Kdo říká, že všechno sama nezvládnu?
Vzchopím se a každému dokážu,
Že na nikoho z nich se ničím nevážu.
Je čas, odbila poslední minuta.
Možná životem byla mi samota.
Teď sama nebudu budu s dřinou.
Abych to zvládla a byla jinou.
Navrátím sobě hrdost a zábrany.
Vylepším vše, co týká se obrany.
Skleslá jsem byla, ale už nesmím.
Teď sama směr nabrat musím.
Žádné možná, že to snad zvládnu.
Sama si pykám a sama vše táhnu.
Sbírala jsem chyby abych se poučila.
Slova a chování druhým, mě leccos naučila.
Arogance, zloba a nenávist v jednom poutu.
A vlídnost s něžností krčí se v koutu.
Život je špína – ze světa snů vystoupím.
Průvodce nemám, třeba i zabloudím.
Najdu směr správný a všechno dokážu,
Slzy, bol a trápení sama si zakážu.
Postavím se, já se sama postavím.
A vše co spackala za čas napravím.
Nebudu dítětem, stanu se zodpovědnou.
Za svoje chyby, činy víc než odpovědnou.
Ponesu s hrdostí kritiku veškerou.
Stanu se bojovnou, stanu se takovou.
Ve mně to bylo ale akorát spalo.
Na ústup nevím proč, se jednou to dalo.
Byla to chyba, teď to dobře vím.
Na všechny otázky si časem odpovím.
Nechci již pomoct, byla jsem vykoupena.
Za svoji slabost živote odsouzena.
Teď směji se do tváře, směji se osudu.
V past a jiné překážky, mu již nepadnu.
Je konec .. teď musím začít makat.
Nebudu projevovat lítost, nebo nad něčím plakat.
Stalo se a čas nejde vrátit zpětně.
Ano mohla jsem si za to sama, že žila jsem ve tmě.
Možná jsem naivní možná jsem bláhová.
S tím se vypořádám, už nebudu taková.
Seberu všechno a z prachu strom vyroste.
Z děcka v dospělého člověka ta osoba odroste.
Žádné pochybné řeči a asi už nechci nikdy slyšet.
Nebudu uprostřed davu a nebudu to já kdo bude dál křičet.
Do obrazu zrcadla minulosti já se zadívala.
Teď bojuji pro to, abych se jednomu člověku po čase do očí podívala.
A mohla říct, jsem jiná ..