Stubai Alpy - Rakousko 4.2. - 10.2. 2000
Wilder Freiger 3418m
Felicie GLXi, Petr,Arnold,Venca
Po roční přestávce a po dvouleté odmlce v pořádání zimní akce do Alp letos plánujeme už tradiční akci do velehor (pravidelně od roku 1992). Účast podle zájmu by měla být velká (tři dvojice a dvě auta). Klubový kamarád Pexeso, mladoš Martin, Petr, Arnold, Milan a já. Ze standardní sestavy dřívějška vypadává Kamzík, který má potíže s volnem v práci a stěžuje si na svoji slabší kondici ( já si osobně myslím, že by stejně na nás všechny stačil) a brodění v hlubokém sněhu ho už nebere. Ještě na tradiční schůzce v letňanské restauraci "Skleník", kde se upřesnilo kam a kdy byla naděje na dvě auta. Cílem byla vybrána oblast Stubaiských Alp jižně pod Insbruckem a náhradní oblastí Zillertálky na druhé straně Brenerského průsmyku a termín na obligátní pátek 4.února navečer. V práci zpracovávám Martina, který má velký elán, ale jeho vybavení není moc vhodné na takovou akci jako jsou zimní Alpy. Půjčuji mu videokazetu s našimi předcházejícími výpravami a předávám mu zkušenosti co na sebe a do batohu. Po čase jeho elán vyprchává a je jasné, že máme o jednoho méně. Pexesovi nevychází práce a tak účast vzdává a nás je už jen čtveřice. Do auta to není nejvhodnější, ale situace se řeší sama. Petr na poslední akci s Arnoldem ve Fatře si stěžoval na bolesti pod kolenem a po odborném vyšetření jde na operaci v březnu. Má ale velký zájem jet a koleno zatím drží. Arnold se dobrovolně pasuje do role prvního náhradníka, ale situace se vyjasňuje sama. Milana zasahuje chřipka a tak je sestava daná. Na mne je zase příprava auta (zelená karta, dálniční známka,......) a času na přípravu mám opravdu málo, ale matroš a výbavu už mám zajištěnou. Jedinou změnou u mne jsou nové rukavice z winstopperu, které se perfektně osvědčily v extrémním počasí a zimní čepice a bunda z umělých vláken z kola. Minulý rok jsme z Petrem měli nakoupeno jídlo, pojištění a vše připraveno na odjezd, ale ze všeho sešlo z důvodu nemoci. Potraviny, které mi zbyly jsem snědl a ty trvanlivější mi po roce stejně prošly. Nákup potravin jsem provedl ve čtvrtek v Tesku a po pátečním odchodu v poledne z práce jsem měl čas to v klidu zabalit a v pět vyzvednout Arnolda a dojet pro Petra do Svrkyně. Tam jsme si udělali ještě čaj, dobalily poslední věci a vyjeli po sedmé hodině směr dálnice D5 na Plzeň.
V Plzni u čerpací stanice ONO, kde jsme už tankovali, jsme doplnili benzín i do dvacítky kanystru a vyrazili na hranice. Noční cesta proběhla bez problémů až na krátké zajížďky v Insbrucku, protože jsme jeli do Brenneru po staré silnici a ne po dálnici, která má poplatek a mi se na ní nemohli trefit. Na parkoviště nad Ranault jsme se vyšplhali časně ráno a tak jsme ještě krátce odpočívali v autě. Vedle nás přečkávali noc němci v obytné dodávce a brzy po rozednění přijeli další auta. Jednalo se také o horolezce, ale všichni měli v plánu výstupy na ledy za potokem na protějším svahu. My jsme si zabalili své nenasytné popelnice (batohy o objemu 80 litrů), oblékli se do pochodového a vyrazili krátce vzhůru po silnici k nástupu cesty číslo 136 na Sulzenauhutte. Do strmého svahu vedla cesta krátce lesem a tam to docela šlo, ale mimo se neprošlapaná pěšinka dost nepříjemně zdolávala, až se Petrovi podařilo zabloudit a znovunalezení cesty nás stálo dost sil. Po traverzu svahem ke konci nákladové lanovky označené výraznou červenou koulí se cesta narovnala do údolí, kde se nacházela chata Sulzenau Alm, která neměla zimní prostory a tak jsme musely použít k přenocování dřevěnou kůlnu. Dalo nám práci, než jsme se dostali dovnitř bez použití násilí, ale spaní na prostorných dubových stolech a střechou nad hlavou bylo lepší než ve stanu na sněhu. Po nezbytném vaření a doplnění tekutin jsme zkusili výstup nalehko pod práh doliny zakončený nepříjemnými ledopády. Došli jsme prudkým svahem dost vysoko, ale cestu vzhůru ledopády jsme stejně neodhalili. Druhý den jsme nastoupili vzhůru levou částí, ale pod levým ledopádem jsme přešli vpravo a zvolili střední zledovatělý výšvih pomocí maček a cepínu. Pustilo nás to a v pohodě jsme došli na chatu Sulzenau (2197 m). Čekal nás perfektně vybavený winteraum se vším co jsme potřebovaly včetně odděleného záchodu s opravdovým prkénkem. Nad chatou, kde se střetávají asi čtyři cesty do různých směrů jsme odhadovali náš postup na další chatu, kterou byla už na italské straně Alp Mullerhute v nadmořské výšce 3148 m. Časově to vycházelo na čtyři a půl hodiny letního pochodu. Po přepočtu na zimní časy, kdy jsme dvě hodiny od auta šli dva dni, tak to vycházelo na pár dní. Asi si letos užijeme dost stanu, ale nepředbíhejme událostem! Ráno po příjemně strávené noci na postelích jsme vyrazili po vyfoukaném hřebínku po značené cestě převážně bez sněhu. Rychle jsme nabírali výšku a došli k místu, kde se spojovaly dva ledovce strmý a trhlinami posetý Sulzenauferner a příjemnější a pro nás prostupnější Fernerstube. Počasí nám zatím přeje a na konci údolí ledovce nás čeká sedlo Lubecker scharte (3146m). Tady končí vysokohorská turistika a na nevinném hřebínku s expozicí několik stovek metrů na obě strany nás čeká opravdové lezení po skále občas zajištěné fixními lany. Na řadu přichází i naše lano se vším matrošem na lezení. Tlačí nás už i čas, ale pokračujeme dál po hřebeni do výšky 3338 m. Konečně to máme za sebou a rychle scházíme po ledovci do Itálie k chatě Muller, která odsud není viditelná, ale tušíme její blízkost. Je postavena těsně pod hraničním hřebenem, ale ve svahu, kterého máme všichni plné kecky. Po osmi perných hodinách intenzivního pochodu a lezení jsme u chaty. Výkon hodný poklony!!! Ještě, ale není všechno dokonáno, protože nás čeká winteraum, který je celý pod sněhem. Cedule, která ho označuje nad dveřmi, ukazuje dolů a je pár centimetrů nad sněhovou pokrývkou. Nezbývá než pomocí cepínů si cestu vyčistit. Nestačíme se znovu divit, protože dveře do zimního prostoru jsou pootevřeny a uvnitř je moře nafoukaného sněhu. Arnold vniká po hlavě dolů do sněhové jeskyně s čelovkou na hlavě a po čase hlásí k nám nahoru, že místnost obsahuje asi čtyři kubíky sněhu, ale jinak se v ní dá přežít dnešní noc. Je už večer a na vyklizení sněhu není čas ani sil. Vaříme a uleháme do postelí. Počasí se mění k horšímu, fouká ostrý vítr, který je slyšet dovnitř a tak na záchod chodíme do velkého hrnce. Ráno se probouzíme pozdě a před dveřmi máme půl metru nového nafoukaného sněhu. Musíme znovu čistit východ a probíráme naše působení zde nahoře při špatném počasí. Každý z nás má rozdílný názor co podnikat v následující dni. Po vzájemné konzultaci vyhrává varianta ještě jedné noci, zde na chatě a rychle potom dolů stejnou cestou. Odpoledne vyrážíme po ledovci na vrchol Wilder Freiger (3419 m). V ostrém větru na exponovaném vrcholu děláme u vrcholového kříže jedinou fotku a sestupujeme z nejvyššího bodu našeho týdenního snažení v Alpách. Vracíme se k chatě a znovu odklízíme zasypaný vchod do winturaumu. Připravujeme se na návrat dolů. Arnold nachází na mapě cestu přes sedlo, která by byla kratší i lehčí než přes nepříjemný hřeben. Obnažujeme i kamna od sněhu uvnitř místnosti a dokonce je uvádíme do provozu po benzínovém výbuchu při zatápění. Natahujeme šňůru nad kamna a sušíme mokré svršky i spodky. Na kamnech dokonce přivádíme k varu několik ešusů sněhu. Je to podívaná, kterou ještě nikdo z nás nezažil a to, kdy vedle kamen ani ne metr vzdáleno leží několik kubíků sněhu. No prostě paráda při přidávání sněhu do ešusu. Večer vítr zesílil na takovou mez, že nám komínem vnikal do kamen a plameny šlehaly do místnosti místo do komína. Za chvíli se v místnosti nedalo pro kouř ani dýchat a tak jsme je nechaly vychladnout, protože by jsme se mohli přes noc krásně udusit. Ráno se budíme před šestou hodinou a podle zvukové kulisy se počasí venku vůbec nemění. Ba naopak!! Vaříme jídlo, ale mně chuť přechází a dostávám do sebe jen tatranku s čajem. Beru si na hlavu jeden Ipobrůfen. Musím nedobrovolně na záchod ven, ale jakmile vylezu před winteraum, tak mi vítr srazí čepici i s čelovkou do sněhu a při stažení kalhot dostávám do obnažené prdele takovej závan větru a sněhu, že se mi to zarazí zpět. Zalézám zpět a s Petrem uklízíme v místnosti a Arnold zkouší v strašné vichřici najít cestu přes sedlo dolu na ledovec. Při nandávání maček se mi roztahuje kroužek u předních hrotů a musím improvizovat při upínání popruhů. Arnold se vrací s nadějí, že by to mohlo jít a tak to zkoušíme. Zavíráme a zajišťujeme dveře, aby nedošlo k opětovnému zafoukání místnosti, tak jak jsme to zažili mi. Venku je peklo, vichřice sráží vše co není přikotvené a viditelnost na slabých deset metrů. Stoupáme krátce do sedla, kde se objevují červené značky na skalách značících, že tudy cesta vede. V mačkách klesáme opatrně nebezpečným terénem dolů a vidíme začátek ledovce pod sebou. Vítr je pořád silný, ale cesta je otevřena a mi máme vyhráno a to nejhorší za sebou. Dole na ledovci se fotíme a Arnoldovi v tom silném větru ulítnou obě rukavice a začíná honička za nimi. Je to neskutečné, ale Petr je nachází po několika stech metrech. Klesáme po ledovci Fernerstube a kromě vypadávající Arnoldovi mačky nás nic dramatického nečeká. Dorážíme na Sulzenauhutte a já můžu v klidu záchodu vykonat svoji potřebu, kterou jsem začal nepodařeně nahoře na Můlerhutte. Vaříme na vařiči a za hodinu už pokračuje rychlým sestupem dolu do údolí k Sulzenau Alm. Překonáváme poslední kritické místo v ledopádu, kde se mi bota vyzouvá z maček díky roztaženému kroužku a já si prožívám svoje. Dopadlo to dobře a pokračujeme dále. V údolí je pro změnu půl metru nového sněhu a cesta po pás ve sněhu je pomalá a namáhavá. I to zdoláváme s humorem a na hranici lesa už vidíme opuštěné naše auto, které nás odveze domů.
Svlékáme ze sebe všechny svršky a oblékáme se do čistých, ale hlavně voňavých oblečení. Doléváme po vytvoření trychtýře z umělohmotné nádoby dvacetilitrový kanystr naturálu do nádrže a v pět hodin vyrážíme k Insbrucku. Pro jistotu ještě zastavujeme u benzínky OMV a tankujeme za 120 šilinků necelou desítku benzínu. Přejíždíme opuštěné rakousko-německé hranice, kde dost silně sněží a po rychlých německých dálnicích se dostáváme k Rozvadovu. Na pokyn celnice v uniformě otvírám kufr felicie, kde se nachází jen neskutečný bordel horolezeckého matroše. Ptá se mně, jestli nejedeme z práce. Odpovídám, že jsme horolezci a ona nás pouští do naší rodné vlasti.. Cesta už dále probíhá po půlnoci v klidu české dálnice přerušené průjezdem Plzně a končí u Petra ve Svrkyni. Domů se s Arnoldem do Letňan dostáváme po druhé v noci.
Venca
