Švýcarsko 2.2.-8.2. 1996

Bernina 4150m

Škoda1500, Kamzík,Milan,Petr,Tomáš,Venca

                           Letos náš cíl vybral z velkého množství alpských velikánů Petr. Našel článek o švýcarské Bernině v starších číslech časopisu Hory. Nás to také upoutalo i když se zdálo, že Švýcarsko je pro nás drahé a dost daleko. Před dvěma lety jsme zavěsili na Ortleru zimní pytel, ale po loňském úspěchu na Grosswenedigeru jsme optimisticky naladěni. Piz Bernina je dost vysoký (4150m) na zimní akci, ale nejvíc náročný bude průchod "Labyrintem" z chaty Boval vzhůru na italskou hranici k chatě Rifugio Marco E Rosa (3609m). V létě je to sedm hodin a při zimním koeficientu tři, to vychází na dvacet hodin výstupu v nebezpečném terénu a převý­šení přes tisíc metrů. Bude potřeba bivak, který jsme si ale vloni nenatrénovali. Samotná pří­prava proběhla v klidu, ale mně pár dní před odjezdem málem sklátila zlá cho­roba. Jelikož vybavení má každý své, tak se dohadujeme jen na takových maličkostech, jako kolik vařičů a plynových náplní, jestli jedno či dvě lana, jakou trasu zvolit či přes Německo či Rakousko a nebo kolik kanystrů sebou vzít do auta. Děláme dvě schůzky u Tomáše na Pro­seku a v pátek odpoledne, jako vždy vyrážíme. Neobejde se to bez komplikací s pojištěním auta. Potřebu­jeme zelenou kartu a tak musíme zaplatit složenku pojištění na čtyři a půl tisíce korun. Dá­váme peníze dohromady a já si ještě kupuji plastikový kelímek příjemné zelené barvy a puli­trovku rumu. Zajíždíme pro lékárnu do Letňan a odtud nabíráme směr na jih. Le­tos má můj batoh opravdu jen nejnutnější věci, ale i přesto má ke třiceti kilům. V Českých Budějovicích bloudíme poprvé a bohudík i naposled a po klidném přejezdu hranice už uhá­níme po rakou­ských dálnicích. Za Insbruckem poprvé prožívám jízdu v expedičním voze jako řidič, ale po dálnici na pětku je to pohoda i napoprvé. Horší bylo přelévání dvacetilitrového kanystru do nádrže pomocí seříznuté petláhve nahrazující trychtýř. Za Landeckem jsem od­bočili z dálnice a začali stoupat k švýcarským hranicím, a proto jsem předal řízení Tomášovi. Na přechodu nás odstavili a delší dobu kontrolovali naše doklady, ale potom nás vpustili i bez zaplacení dálniční známky. Krátce nato začalo hustě sněžit a tak jsme zastavili a čekali na rozbřesk. Kolem Svatého Mořice jsme už projížděli za světla a na parkoviště v Monsterasch jsme do­razili nezvykle brzy. Překvapilo nás upravené parkoviště vybavené parkovacími hodi­nami a taxou jeden frank za hodinu. Chvíli jsme přemýšleli, jak to provedeme, ale po rozumné úvaze a konfrontaci s naší hotovostí jsme parkoviště zavrhli a začali ve sněhové bariéře podél silnice pár set metrů odtud tvořit parkovací box pro naše vozidlo. Asi jsme museli připadat úplně mimo projíždějícím autům, když nás viděli v odklí­zení sněhu z krajnice pomocí cepínů a sněžnic, které nám sloužily jako lopatky na odhazování nakopaného sněhu. 

                   Po zaparkování auta jsme postupovali údolím po upravené stopě až k okraji ledovce. Tam nás čekalo stoupání v hlubokém sněhu kolem trhlin až k chatě Boval do výšky 2495m. V stoupání nás předběhli dva lyžaři stoupající na skialpinistických lyžích ke stejnému cíly. Na chatu jsme dorazili těsně před soumrakem a z lyžařů se vyklubal Rakušan a Švýcarka, oba studenti na víkendové akci. Na chatě bylo vybavení odpovídající ne zimním prostorám, ale spíše turistické ubytovně. Dokonce fungovalo i osvětlení, které jsem doposud nikde na chatách nezažil a nechyběly ani záchranné prostředky včetně lana a cepínu, vybavení kuchyně s kompletním nádobím a potravinami, které by vydržely určitě až do jara. Na střeše byly umís­těny sluneční kolektory na napájení zářivek, které se automaticky po určitém čase vypínaly. V předsíni po deseti minutách a v hlavní místnosti, kde jsme převážně pobývali, po několika hodinách. Stály zde tálové kamna s troubou, dvě skříně s kuchyňským vybavením, dva stoly a okolo lavice a stoličky. Ve vedlejší místnosti používané jako ložnice byla palanda, takže se zde vyspalo v pohodě i deset lidí. Záchod byl umístěn mimo chatu a tak cesta k němu vedla po sněhu. První den jsem dostal pořádně zabrat a ke konci výstupu mně braly do stehen i křeče.

                 Všichni jsme spali jako zařezaní dost dlouho, jen Kamzík nás budil svou ranní aktivitou. Poránu mne hučelo v hlavě a i Tomáš na tom nebyl zrovna nejlépe. Vzal jsem si hned dva paraleny a udělalo se mi dobře, zato Tomáš si stěžoval čím dál více a proto zůstal celý den v našem základním táboře. Za nedělní cíl jsme si zvolili vrchol přímo nad chatou a kupodivu oproti včerejšku se mi šlo dobře a mohl jsem se zapojit i do prošlapávání stopy. Batohy jsme naplnili jen tím nejnutnějším k lezení, takže skoro vůbec nic nevážily. Po rela­tivně rychlém postupu jsme ve tři odpoledne dosáhli našeho vrcholu(3081m) v bočním hře­benu Bovalu. Dál se pokračovat vzhledem k přerušení hřebene nedalo a tak jsme se vrátili s tím, že tudy přímo cesta na Boval nevede. Večer se vařilo na kamnech minimálně pět chodů jídla, popíjel rum s čajem i bez a vznikal plán postupu na zítřek. Dohodli jsme se na výstup

alpským stylem do sedla Bovalu.

                    Ráno jsme vyrazili v kompletní sestavě po stopách ze včerejška, které jsme, ale brzy opustili a pokračovali po stopách od našich spolunocležníků ze soboty. Vpředu prošlapával stopu Kamzík s Milanem, ale mi za nimi zapadávali, jako kdyby před námi nikdo nešel. Kamzíkovi se zřejmě stopa po lyžích líbila, protože odbočení do údolí stoupající k sedlu přišlo trochu pozdě a sluníčko a hluboký sníh nám daly pořádně zabrat. Sotva jsme však zašli za hřeben, kam už sluneční paprsky nedosáhly, tak se teplota rapidně snížila a nám za­čala být zima. Stoupali jsme ostře vzhůru, ale do sedla bylo pořád moc daleko a tak jsme dne­šek zakončili na nedalekém hřebeni, klesajícím z vrcholu Bovalu. Návrat dolů nám jde stejně ze všeho nejlépe a tak to, co pracně nastoupáme za celý den máme za chvíli za sebou. Večer se věnujeme doplňování tekutin a hlavně konzumaci našich poctivě vynesených zásob jídla. Na zítřek plánujeme brzké stávání a opět pokus o zdolání sedla a při rychlejším postupu i něco vyššího.

                  Ráno nás Kamzík budí už za tmy a mi nastupujeme po našich už dobře prošláp­nutých stopách rychle vzhůru. Míjíme místo našeho včerejšího maxima a přibližujeme se k sedlu. Svah se začíná naklánět a proto vytahujeme k postupu cepíny, ale lano zůstává na­dále v batohu. Do sedla svítí slunce a tak nás to tam táhne, protože naše končetiny začínají být čím dál tím méně citlivé. Konečně přichází sedlo, které mně překvapuje tím, že je neoby­čejně os­tré a na odvrácenou stranu padá několik desítek metrů dolů. Muselo by se slanit. Dole se na­chází ledovec, který stoupá až k vrcholu Montserach(3800m) a také na Boval, ale v cestě jsou nepříjemné mixy. Rozhodujeme se mezi slaněním na ledovec či zakončením výstupu  zde v sedle. Zvítězí jednodušší varianta a tak společně s Petrem a Kam­zíkem ještě kousek pokračujeme ze sedla po hřebenu pár výškových metrů po převážně holé skále. Zastavuje nás sně­hová převěj a dál bez zajištění lanem to nejde a tak se vracíme zpět do sedla k Milanovi. Sestupujeme po vlastních stopách dolů k chatě. Večer dopíjíme po­slední zásoby rumu a hrajeme ma­riáš. Na zítřek plánujeme opuštění chaty a sestup k autu.

                     Ráno uklízíme veškerý bordel, který jsme za ty čtyři dni pobytu tady nadělali a odcházíme z chaty Boval jinou cestou než jsme přišli. Batoh mám bez jídla, ale stejně je to opět pořádná váha. Vybíráme cestu dolů prudkým svahem a v půlce sestupu musíme korigovat pochod, protože spodní část se zdá být ledová. Po zajímavém sestupu na morénu se dáváme po zasněžené pěšině k hotelu Montserach. Ztrácíme cestu a bloudíme lesním porostem v hlu­bokém sněhu, ale směr dolů do údolí nás přivádí na hlavní turistickou trasu, kterou už známe z výstupu. Jsme středem pozornosti všech co se po ní promenádují k ledovci, ale nás žene dolů vidina chmelového nápoje a proto všechny kolem ignorujeme. Cesta už rychle ubíhá a za chvíli vidíme v záhrabu naši škodovku, přesně tak, jak jsme ji před časem opustili. Převlé­káme si věci a připravujeme se na cestu domů. Naše pivo, které jsme tady před pěti dny  zane­chali utrpělo diky velkým mrazům a nepomohla ani polystyrénová krabice do které uložili pivo Petr s Tomášem. Sklenice popraskaly! Milanovi piva dopadly ještě hůře, protože je zastrčil do boty a vložil do batohu. Sklenice opraskala a obsah zmizel, jako kdyby ho někdo ukradl. Moje pivo úplně zmrzlo, ale sklenice to vydržely a po pár hodinách intenzivního roz­mrazování bylo k pití. Začali jsme vařit, ale na kost zmrzlá čočka z konzervy a úplně tvrdá vejce nám trvala upravit nejméně hodinu než byla k jídlu.

                 Cesta zpět autem probíhala v pohodě a i s benzínem jsme vyšli. Brzy ráno jsme zastavili v nonstop motelu "Česká Sibiř" a dali si pořádné české jídlo a zalili ho točeným pivkem. Do Letňan jsme dorazili akorát, když první dělníci nastupovali na šestou do fabriky.

                 Letos nám vrchol nevyšel, ale i tak jsme to vytáhli o něco výše, jak na Ortleru. Naše snažení v Alpách za posledních pět let probíhá v sinusovce, když vrcholy dosahujeme v liché roky. Na příští rok musíme zvolit něco přístupnějšího pod čtyři kilometry, krátký nástup a nejméně dvě postupové chaty se zimními prostory.

                                                                                                                                                                                Venca