Libuše a Přemysl
Kněžna Libuše převzala vládu po otci. Byla velice moudrá a nejen to: uměla věštit, předpovídat, co se stane. Vyšla si třeba k řece Vltavě, jen tak se rozhlédla po blátivých březích a hned spustila:,,Vidím město veliké, jeho sláva se bude hvězd dotýkat...!"
,,No výborně,! řekli si lidé. V takovém městě budeme rádi bydlet - jenom je musíme postavit. A kněžna bude chtít ze všeho nejdřív hrad, to se rozumí. Tak abychom se do toho dali."
Poráželi stromy, osekávali z nich větve a loupali kůru. Jeden nadšenec začal rovnou tesat práh ke dveřím, ten prý je u domu nejdůležitější. ,,Práh, práh!" volal pořád. Libuše, jak ho slyšela, povídá: ,,A to město se bude jmenovat Praha." Nikdo jí samozřejmě neodporoval.
Postavili kněžně hrad a kolem něj skutečně vyrostlo nádherné město. ,,Ta Libuše, ta to krásně předpověděla!" libovali si lidé, protože se jim dobře vedlo.
Ale i v dobrých časech není nouze o spory. Jednou se dva sousedé pohádali o majetek. O pole.
,,Odjakživa bylo moje!" tvrdil jeden. Ten druhý křičel, že je to pustá lež. Dohodnout se nemohli, a tak se vydali za Libuší, aby je rozsoudila. Kněžna, jak měla ve zvyku, přimhouřila oči a nahlédla do budoucnosti. ,,Ode dneška bude to pole po všechny časy tvoje!" řekla prvnímu z mužů.
,,No to je pěkné!" rozzlobil se druhý. ,,Ani jsi s námi nepohovořila a hned máš rozhodnuto. To je tím, že jsi ženská. Vévoda by si dal se soudem větší práci. Běda mužům, kterým žena vládne!"
Libuši ta příkrá slova zamrzela. Ale že byla moudrá, přece jen uvažovala - třeba by bylo lepší, kdyby vládl muž. Ona by se mohla v klidu věnovat věštění. A pak být pořád sama...to ji také netěšilo.
,,Najdu si manžela!" oznámila lidem. Dala vyvést ze stáje koně, svého nejmilejšího bělouše. ,,Jdi, kam chceš!" zašeptala mu do ucha a potom se obrátila k poddaným. ,,Tam, kde se kůň zastaví, tam najdete svého budoucího vévodu."
Kůň běžel tři dny bez oddechu, až zůstal stát u pole ve vsi Stadice. Pohazoval bílou hřívou, hrabal kopytem a hlasitě ržal. Jako by upozorňoval na muže, který na poli zrovna oral.
,,Ty jsi ženich naší kněžny Libuše! Ty jsi náš kníže!" vyhrkli na něj udýchaní poslové, kteří se po tři dny hnali za běloušem. Zvláštní věc: oráč se ani nepodivil. Klidně se převlékl do přepychových šatů, co mu přivezli, a jel s posly na hrad.
Muž se jmenoval Přemysl. Lidé mu říkali Přemysl Oráč a dohadovali se: věděla kněžna, kde ženicha najít, protože vidí do budoucnosti? Nebo byl její kůň zvyklý do Stadic často jezdit, takže tam trefil? Kdoví. Ať to bylo tak či tak, Libuše a Přemysl byli spolu šťastni a jejich rod vládl v Čechách dlouhý čas.
Erb Přemyslovců
