Život je nádherný jak diamant, ale křehký jak okenní tabule.
Dlouho jsem přemýšlel nad tím jakým směrem se v této práci ubírat, napadali mne různé myšlenky, ale neustále jsem hledal něco lepšího, něco nad čím bych se mohl zamyslet z vlastní zkušenosti. Nakonec jsem se rozhodl použít nejhorší zážitek s bytím nebytím člověka na tomto světě.
Stalo se to nedávno. U našich domovních dveří zazvonil kamarád. Jako obvykle jsem ho pozdravil a on mi oplatil stejnou mincí. Do jisté chvíle probíhalo vše naprosto normálně. Ale pak to přišlo. ,,Neslyšel jsi o nějakém klukovi, kterej měl nehodu na motorce?“ zeptal se Milan. Stále ospalí kroutím hlavou, že ne. ,,No tak to se vyboural Lukáš.“ Hned mi bylo jasné o koho jde. Kamarád ze základní školy se kterým jsem seděl v jedné lavici, ale dlouho jsem ho již neviděl. Trochu ve mne zatrnulo a tak jsem se zeptal: ,,A co je s nim?“ ,,No hele Lukáš to nepřežil.“ Milanův nešťastný hlas, podtrhoval tento smutný okamžik. Po chvíli toho zvláštního ticha jsme se ještě dohodli na tom, že mu pojedeme na pohřeb a holky z bývalé třídy koupí kytici. Po rozloučení jsem odešel do svého pokoje a po celý zbytek dne jsem přemýšlel nad tím zmatkem v mé hlavě.
Věřte v takové chvíli se člověk necítí dvakrát nejlépe. Obzvláště za těchto podmínek, kdy zemřel stejně starý člověk. Začnete přemýšlet nad tím jak je možné, že se to stalo zrovna jemu. Proč takhle mladej. Panebože, vždyť to mě může potkat taky. Když ve večerních zprávách vidíte ty strašné silniční nehody ani ve snu vás nenapadne, že by se něco takového mohlo stát i někomu koho dobře znáte.
Po chvíli jsem spíš začal vzpomínat na různé příhody, které jsme spolu zažili na základce. Jak jsme hrávali fotbal ve třídě nebo když mě prvně oškubal o peníze v pokru. Alespoň tyhle vzpomínky ve mně vyvolaly prapodivnou radost, možná to bylo tím, že jsem si uvědomil jak si svůj život užil. Miloval kopanou a motorky, jenž se mu nakonec staly osudné. Určitě se tady chtěl zdržet mnohem déle, ale nešťastná shoda náhod tomu zabránila a to tím nejšílenějším způsobem, kdy se nemohl rozloučit s kamarády, kdy nemohl poděkovat svým rodičům, kteří přežili svého potomka, což musí být nepředstavitelný pocit. Jediné v co mohou doufat, je to, že jejich syn byl šťastný a že své bytí prožil tím nejradostnějším a nejlepším způsobem.
Víte možná je naše existence křehká jako okenní tabule ale o to více bychom měli hledat naše malinké drahokamy a to ve všem a za každé situace.
© Dušan Šustr