Úvodem mohu průběh volby letošního pobytu zkrátit odkazem na vysvětlení v popisu loňského ročníku. Dodat mohu snad jen tolik, že itineráře tras se ujali u první a třetí Zdenek, druhé Roman, čtvrté Martin S. a té poslední vlastně nikdo a pak téměř všichni (také podle toho to tak trochu i dopadlo). Účast byla i letos ochuzena o několik borců (u některých tedy jen co se jízdy na kole týče), ať už ze zdravotních, či jiných důvodů. Výhled lokality na příští rok byl také vynesen a to v podobě vinných stezek, ať už moravských či v okolí Mělníka, tak opět to snad nějak dopadne neb i letos k nám počasí bylo převážně přívětivé a protiepidemická opatření jako by ani nebyla.
Den 1. út 3.8. na kole Zbraslavec – Skalice, odtud vlakem do Ústí nad Orlicí, dále na kole do Kunčic pod Králickým Sněžníkem, délka část dle gps měření Polar + zbylá dle cykloserver.cz/cykloatlas 7,7+66,4+9,2=83,3 km, výstup 36+1185+147=1368 m, sestup 96+670+460=1226 m
Ze Zbraslavce nás vyjelo 5 (Martin J., Ondra K., Radim K., Zdeněk K. a já-Jiří K.), ve Skalici nás doplnili Martin S. a Laďa Š. Další dva (Luboš K. a Milan Ž.) vyrazili autem do Mohelnice, kde jej nechali v kempu a pokračovali k dnešnímu cíli na kole. Zbývající účastníci dorazili do cíle odpoledne buď auty (Pavel K., Jakub P. a Laďa O.) nebo v místě bydlející Roman I. pěšky. Celkově se nás tedy v Kunčicích potkalo 13.
Pochopitelně bude popisovat pouze pohyb té části výpravy, s níž jsem se pohyboval. Vyjeli jsme rychlíkem ze Skalice n/S s asi 25 min. zpožděním asi v 9:40, a za dalších asi 50 min už jsme v Ústí n/O opět nasedali na kola. Trasu na telefonech kontrolovali, pokud vím, Ondra, Martin S a Zdenek, načež jsme hladce postupovali po značených nepříliš frekventovaných cyklostezkách či silnicích postupně přes Letohrad, Nekoř, Mladkov, Lichkov do Králíků. Většinou sice do kopce, ale místy krásnou krajinou okraje Orlických hor. V Králíkách jsem si koupil mapu s výhledem trochy možného dobrodružství a všichni jsme si dali oběd. Dál podle plánu k lanovce jsme pokračovali už bez Radima a Joního, kteří se vydali nejkratší trasou směr Hanušovice, aby se potkali s Lubošem a Milanem, čímž se takticky vyhnuli horské části dnešní etapy. Takže k Dolní Moravě nás vyjelo pět, ale k lanovce dojeli jen čtyři, neb jsem se cítil natolik dobře, že jsem se rozhodl nahoru vyjet po svých. S důvěrou v příhodný terén značených cest na mapě jsem nakonec z Dolní Moravy (u mlýnice) 610 m.n.m po 10 km včetně krátké dešťové přestávky strávené pod jediným seníkem, co jsem potkal, vystoupal k sedmi cestám na 1092 m (prům. stoupání 4,8%), kde jsem v téměř v dokonalém načasování potkal s kluky, kteří během deště stihli pivo někde u lanovky. Dál jsme ještě něco „málo“ vystoupali (nejvyšší bod mi ukázaly hodinky na 1164 m u Mokřin), shlédli uchvacující panoramata a pokračovali dolů, ne však zcela výhradně, směrem na Hynčice pod Sušinou. Někde tam Laďu pozlobila ušlé zadní kolo, ale po nafouknutí, už zbývajících asi 8 km přece jen dojel. Trasa to byla poměrně náročná, kupodivu jsem však zjistil, když jsem prohmatával v umyvadle Laďovu duši, že mě bolely víc ramena, než nohy. Večer jsme přesto víc než o kráse trasy debatovali u piva dovezeného kluky autem o lecčems jiném;-).
Den 2. st 4.8. okolo Kunčic, 34,9 km, výstup i sestup 660 m
Druhý den jsme po předchozím večerním schválení nejsnadnější z Romanem navrhovaných tras vyrazili do terénu po odeznění ranního deště, což bylo chvilku po 12h. K pěší části s cílem pokud vím na Paprsku se přidali i Luboš a Radim. Nás měl posílit Laďa O., ale zabránila mu v tom technická závada na kole, takže nás posléze dojel autem ve dvou hospodách, v nichž jsme se právě občerstvovali. Plánovanou trasu v podobě šišaté osmičky jsme zahájili výšlapem na Štvanici (sedlo) s 825 m.n.m., pod ním v Hynčicích jsme si ve Sněžence dali polévku (bohužel pouze tu přestože to byla podle jídeláku nejhodnotnější restaurace a to nejen na dnešní trase) a po ranním skluzu jsme rychle pokračovali dál k obědu do hospody v Nové Senince, následovala pak ještě jedna plánovaná zastávka v chatě na Kladském sedle v 816 m. Zde krom slušnýho piva měli taktéž chutný borůvkový knedlíky (což možná bylo i tím, že v nabídce jídel měli už jen smažák). To už se zas blížil večer, který jsme tentokrát strávili u piva vevnitř, jelikož bylo podobně chladno jako předešlý večer, což není třeba snášet víckrát, že. Pěší kluci ještě v předvečer stihli autem zajet do Petříkova na Sprotgrill alias nepál.
Den 3. čt 5.8. Kunčice – Mohelnice, 59,3 km, výstup 45 m, sestup 400 m
Přejezd do druhého našeho nocoviště mohla být víc než jen rovinatá (či spíš jen z kopce vedoucí) etapa, ale do plánu zasáhlo počasí, když byl hlášený celodenní déšť. Nakonec to nebylo tak zlé, když jsme ve třičtvrtě na 11 vyrazili, trefili jsme několikahodinové okno skoro bez deště. Až ke konci přece jen začalo pršet, takže suší jsme nedojeli, ale kdybychom si po cestě dali oběd, tak by to bylo mnohem horší, což jsme zvládli vyhodnotit už během jízdy. Z Hanušovic jsme pokračovali po Moravské stezce (ozn. č. 4, vedoucí až do Třebíče), takže mimo frekventované silnice, přesto téměř výhradně po asfaltu. Snad jen dva úseky vedly po jinak zpevněných polních cestách. Projeli jsme postupně Olšany, Postřelmovem a Leštinou ke kempu Bagr asi necelý kilák před začátkem Mohelnice. Odpoledne jsme si v tamní restauraci dali nejprve oběd a později i večeři, čemuž jsme se druhý den zdárně vyhnuli (neb jediná nesmažená jídla v nabídce měli polévku a burger, borůvkový maxiknedlík nebyl aktuálně).
Den 4. pá 6.8. Mohelnice – Litovel a zpět, 43,4 km, výstup 185, sestup 230 m (no a cyklosrver mi ukázal 335 obojí, tak si vyberte)
Krátce po snídani, jež byla vydatná přesto zcela bez zeleniny (tu jsme však potkali během celé letošní Tour v hospodách leda v burgerech, či k topince) a rozloučení s Ondrou, který se rozhodl odjet dnes, aby patrně v lepší formě absolvoval sobotní rodinné osmdesátiny, jsme za ještě zatažené oblohy vyjeli na plánovaný výlet k Mladečským jeskyním, jež jsme někteří i navštívili, poté jsme jeli do Litovle, kde jsme si na náměstí dali oběd. Cestou zpátky jsme zaplať pánbů neminuli pěkný lesní úsek části CHKO Litovelského Pomoraví, načež jsme se museli ještě občerstvit v Úsově. Pozdější část dne se vyjanilo, čímž se výlet opravdu poved. Před večerem jsme si stihli zahrát plážovej volejbal, kterej postupně myslím nebyl zas úplně marnej, už jen proto, že nám balón na vedlejší kurty nelítal nijak často. Snad si to kluci taky užili;-). Na večeři jsme se vypravili do Mohelnice, kam nás zavezl Milan, jenž nás s Lubošem touto službou taktéž opustili. Z těch 3,5 km do kempu jsme nakonec měli větší obavu, než to proběhlo, načež jsme se s kempem a nakonec celou letošní Tour v tamní hospodě bezdebat důstojně rozloučili:-).
Den 5. so 7.8. Mohelnice – Zbraslavec, 62,3 km výstup 555 m, sestup 480 m
Po rychlé snídani jsme bez otálení za přívětivého slunečného rána vyrazili už před třičtvrtě na 9 dom. Plán byl takový, že jeden z nás, takže všichni, jsme potřebovali být ve dvě doma. Ne že bysme hnali, spíš cesta byla fajn, skoro přímá, takže asi všichni jaksi cítili proč z ní vybočovat a dělat zajížďku, třebas i kdybyto to bylo z důvodu výškového profilu. Když na to přišlo, Zdenkovo pohotové informování o převýšení 240 m na 3 následujících km bylo tak snadno přeslechnuto, aby se v dalším průběhu cesty zvažoval každý výmol, samozřejmě když to přeženu;-). Zdolali jsme tedy (většina patrně naposledy v životě) Hartinkov. Já si to musím říct opravdu užil, pro mě to byla příjemnější cesta než naokolo mimo les (a nakonec jak jsem porovnal stoupání variant na cykloserveru, tak v něm byl jen asi 70m rozdíl, přestože naše trasa nás zavedla do výšky 533 m, a ta variantní stoupala nad 330 až v závěru, kde se cesty napojily, pokud se tomu dá věřit, člověk kolikrát přece jen dá víc na pocity; pro úplnost rozdíl v délce byl 5,5 km). Dál jsme se už přece jen pohybovali v nám známějších vodách, takže jsme se drželi bezpečně ověřených silnic a těsně po dvanácté zastavili u Sudického dvora. Jelikož to bylo až překvapivě brzy, tak jsme si tam dali oběd a před druhou jsme opravdu dorazili do Zbraslavce.
Ani tentokrát nevynechám něco snad hlubšího doplnit závěrem. Opět chápu, že pro někoho to bude na hraně provokace, ale za cizí dojmy opravdu nemohu, mě to připadá ještě mooc slabý. Takže při ohlédnutí, za poslední etapou mě napadla něco jako ironická analogie k jednání lidského společenství, jak jej vnímám, jako celku. Že to leccos vypovídá o naší schopnosti se rozhodovat, což ve výsledku nemusí vést k takovým prkotinám, jako třeba vyjet či nevyjet na kopec. Ale v tomto tak úplně problém nebude, na rozdíl od toho, co vlastně chceme? Jakým způsobem upřednostňujeme naše potřeby navíc s vědomím této několika tisícileté tradice, je pro mě stále více zarážející. Tady se nabízí otázka, k čemu má vlastně člověk jiný mozek než ostatní tvorové? Zatím to spíš vypadá, že se to jen tvrdí. Přitom informací už máme dost, či alespoň je máme k dispozici, je to o přístupu, jak s nimi naložit. Další otázka k čemu takové kecy jsou, je se zdá teprve zbytečná. Takových řečníků bylo, aktuálně mohu zmínit Gotheova Fausta nebo Pierra Bayleho, přesto jsme navzdory tomu došli tam, kde jsme a máme (někteří) pořád odhodlání v tom pokračovat... Každopádně díky za tu příležitost, v níž jsem byl především nezúčastněným pozorovatelem a z výše uvedeného pohledu jsem se skoro nestačil divit;-). Takže příště nejen za zábavou, ale i obohacením, se doufám zase takto sejdeme:-).
Letošní celková statistika na kole (v mém podání) 283,2 km, výstup 2858 m, sestup 2996 m
Rozvinujíc odstavec se závěrem doplňuji ještě něco jako epilog:
O tom přístupu píše třeba Vladimír Naxera mapující vývoj protikorupční rétoriky českých politiků po roce 1989 vydané v Deníkureferendum. Cituji několik odstavců:
Ruku v ruce s minimální úlohou státu jde Klausova obhajoba privatizace uskutečněná jeho vládami. Na novinářem položenou otázku: „Kdy a čím ale ta nedůvěra v politické instituce a v politiky začala, pane prezidente? Nezačala už v první polovině devadesátých let tím, že politické instituce v naší zemi umožnily divokou privatizaci, beztrestné vytunelování stovek podniků? A nenastartovaly ji také skandály kolem financování politických stran, především té vaší?“ Václav Klaus odpověděl: „To, co teď říkáte, jsou neuvěřitelné fráze, které naši zemi poškozují a ničí. Já považuji za nesmírnou hrůzu to, čeho jsme svědky v posledních pěti šesti letech: dezinterpretaci první poloviny, respektive prvních sedmi či osmi let minulého desetiletí.“
Ostatně v Klausově pravicovém pojetí politiky, které lze sledovat již od počátku 90. let, je patrný odpor proti jakýmkoli regulacím — regulace mající za cíl omezení korupce Klaus odmítá podobně, jako v jiných souvislostech odmítá regulace směřující k ochraně životního prostředí. Oba typy regulací jsou v tomto pojetí neopodstatněným zásahem do možností a svobod jednotlivce.
Že se dá s Klausem v něčem souhlasit, má k (mému) uspokojení pořád daleko: „Klientelismus a korupce jsou permanentními jevy u nás a všude ve světě a opoziční smlouva na nich nezměnila vůbec, vůbec nic. To je součást stále stejné hry, která toto papouškuje, a děsím se toho, že mladší generace začínají věřit, že to je snad pravda. Se spoustou věcí, co tehdy dělala Zemanova vláda, jsem zásadně nesouhlasil, jako velmi laciné prodání bank do rukou západních bankéřů."
Je to v podstatě jednoduché – buď regulace jsou nebo nejsou, jestli se zavrhují (Klaus) nebo nedělají (Babiš a spol.) vyjde zcela nastejno.
K tomuto bych připojil zásadní vhled do jednání politiků, jež se z jejich oficiálních vystoupení opravdu nedovíme, což dokumentují skrytě natočené výroky H.Ch. Stracheho (bývalý předseda Svobodné strany Rakouska a do května 2019 vícekancléř a ministr současné vlády), v nichž popisuje, jakým způsobem probíhají zákulisní politická jednání. Za běžnou praxi označil způsob neveřejného sponzorování politických stran a protekcionalismus při rozdělování státních zakázek či důležitých postů ve státních firmách (viz. Martin Burian: Nekonečný příběh „Ibizagate“, Listy 3/2021).
Jak logicky z tohoto pohledu zní např. konec vlády Stanislava Grosse neschopného zpětně vysvětlit poměrně zanedbatelný objem peněz s nejasným původem. Pak že nepotřebujeme v politice opravdovou transparentnost.
A ještě jedna celosvětová aktualita, jíž je v pondělí 9.8. vydaná zpráva Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) a neméně zajímavá reakce naší politické elity na ni, která byla, jak jsem se dočetl, velmi slabá. Což nepřekvapí, ale oni na tom určitě makají nebo brzy (po volbách) začnou, že to ukazuje na jejich skutečnou zodpovědnost oproti vzorci pragmatického uvažování či spíš alibismu, jež je v této republice zdá se tak zažité a jehož jediným důvodem je výsledek voleb, je opět zdá se nijak netrápí.
Oproti výše uvedené politické rovině, stojí ta reálná, v níž se lidé musí potýkat s dopady těchto „kamufláží“. Třeba ta, za níž stojí úplně jiní lidé, zde ze spolku NaZemi:
Kampaň Poslední varování: původní obyvatelé Brazílie žádají o pomoc
30. červenec 2021
Amazonský prales a životy původních obyvatel v Brazílii jsou v bezprostředním ohrožení! Za několik týdnů v srpnu 2021 má nejvyšší soud Brazílie vynést zlomové rozhodnutí, které buď potvrdí, nebo omezí práva původních obyvatel na jejich tradiční území a otevře prales podnikání.
Strategie globální kampaně
Poselství náčelníka Ninawy Huni Kuiho, z nějž vybírám jen poslední odstaveček: Není možné jít kupředu, aniž bychom se vypořádali s tím, co se stalo v minulosti. Musíme se probudit do reality, že naše planeta je nemocná, že jsme součástí této nemoci a že je naší povinností usilovat o uzdravení, abychom pomohli sobě i své planetě.
To není jako si pustit třeba Na stojáka...
Náhledy fotografií ze složky STKZ Bike Tour 2021 Kunčice, Mohelnice
